Rozhovory

Rozhovor s režisérem Radkem Balašem


Přinášíme vám další ze série rozhovorů s našimi předními muzikálovými tvůrci. Naše nová posila Anita Nováková vyzpovídala režiséra Radka Balaše. Ten se rozpovídal nejen o svém nejnovějším projektu, inscenaci klasického muzikálu Franka Loessera a Abea Burrowse Jak udělat kariéru snadno a rychle (How to Succeed in Business Without Really Trying) v Divadle na Vinohradech, ale i o tvůrčím procesu a prozradil i své další plány, v nichž jistě najdete i nějaké to překvapení.

K čemu jste se se dostal dříve, k choreografii či režii? Stavíte své muzikálové inscenace na tom, že nejprve vidíte kroky jako choreograf, či je Vaše tvůrčí práce plně podrobena režisérské vizi?

To není snadné říci. A já se pokusím odpovědět vám na obě otázky současně. Klíčem k pochopení by snad mohl být fakt, že jsem se – už coby dítě školou povinné – vyskytoval na jevišti Divadla na provázku, po boku skvělého herce, mima, klauna a režiséra Bolka Polívky. Z perspektivy dětského pohledu jsem vždy vnímal divadlo jako celek. Neuměl jsem ještě abstrahovat nebo analyzovat jednotlivé složky (to jsem se naučil až o mnoho let později), ale intuitivně jsem chápal podstatu té či oné situace nebo celého divadelního představení. Tento druh instinktivního vnímání jsem si v zásadě ponechal doposud. Takže když koncipuji muzikálovou inscenaci, v hlavě se mi zjevuje vše jako nedělitelná báze. Herce vidím v konkrétní scéně, v jasných prostorových i psychologických vztazích a detailních choreografiích. Vše jedno jest. Takže vlastně nevím, zda-li se mi v hlavě zrodí dřív slepice nebo vejce. Jak praví C. G. Jung: „Vytvoření něčeho nového se neuskutečňuje intelektem, nýbrž hravým instinktem, který jedná z vnitřní nutnosti. Tvůrčí mysl si pohrává s předměty, které má ráda.“

Hudebnímu divadlu jsem se věnoval již od útlého dětství. (Radek Balaš ve hře Divadla Husa na provázku "Pépe".)

Některé inscenace jste dělal několikrát, pokaždé v jiném divadle. Dalo by se říci, že například potřetí je to pro Vás již rutina?

To vůbec nepřipadá v úvahu. V mém životě se jako zázrakem zrodilo jedno nesamozřejmé privátní štěstí. Že totiž moje práce je mi koníčkem nejdražším. A může vás při provozování toho, co vás baví, ohrozit rutina? Rozhodně ne. A pak: s každým novým uvedením se inscenace stále vylepšuje, dozrává a stává se „dospělejší“. Filmoví režiséři často hovoří o tom, jak je pro ně těžké nemoci se vrátit znovu do střižny a některé věci prostě udělat jinak a lépe. Já, jako divadelní režisér vracející se ke svým titulům, si tento luxus dovolit mohu. A pak je tu samozřejmě celá škála nových živoucích impulsů, které vaši inscenaci ovlivňují nejvíce – totiž herci. A s novými herci přicházejí nové nápady a nová řešení situací. Ke starým a osvědčeným se přidávají nové gagy, nová aranžmá, nové pojetí jednotlivostí. Nejenže se nejedná o rutinní záležitost, ale návraty k novým inscenováním jsou mimořádně potěšitelnými dobrodružstvími. Pokud například srovnáte muzikál, který jsme napsali s Ondřejem Brouskem ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA, a budete detailně  zkoumat jeho různá uvedení – pak musíte dojít k poznání, že se s každou novou inscenací vylepšují nejenom různé jemnosti a maličkosti, ale hra neustále roste i  jako celek. Tento způsob inscenování je naprosto běžnou praxí v Americe, kdy režisér vytvoří dobrý titul a ten je pak inscenován v mnoha městech po celých Spojených státech. Koneckonců něco dělat se naučíme pouze tím, že to pořád děláme. Žádný jiný způsob neexistuje.

Když tvoříte inscenaci, ať jako choreograf či režisér, máte vždy úplnou vizi? Víte, co se přesně na jevišti bude dít, nebo vše dáváte dohromady podle toho, co Vám herci/tanečníci nabídnou při zkouškách a co Vás během nich napadne?

Každá cesta ke vzniku inscenace vede oběma koryty této řeky. A režisér je jako lodivod, který se sice snaží plout podle svých pečlivě připravených map, ale musí mít neustále na zřeteli, jaká panuje nálada v jeho posádce. Tím chci říci, že pochopitelně vstupuji do inscenace s dokonale přesnou vizí. Ale to je jen první krok. Druhým krokem je pak citlivá souhra s hercem (všimněte si, že nepoužívám slovní spojení „práce s hercem“). Nejsem totiž typ režiséra, který by násilím kroutil ruku herci za zády. A dobré představení většinou vzniká tak, že herec věří tomu, co dělá. Snažím se dělat všechno proto, abychom společně věřili tomu, co děláme. Pak existuje nepatrná naděje na úspěch. Ale pozor! Jste ztraceni v okamžiku, kdy si myslíte, že víte, jaký bude výsledek. A jestli se vám podaří herce natolik zaujmout, že začne být kreativnější, než režisér – pak tímto způsobem vznikají ta vůbec nejlepší představení. Je to nádherný svátek společně prožívané tvorby, kde už režisér není vlastně režisér, nýbrž jen koordinátor a usměrňovatel tvůrčí erupce. Je nutné si však také uvědomit, že jakákoli tvorba je permanentní forma nejistoty, neznalosti toho, co dál či jak dál. Umělec nikdy neví nic úplně. Pouze tuší. Třeba se často i mýlí. Ale je statečný, protože dělá skok za skokem do tmy.

Do Divadla na Vinohradech se již poněkolikáté vracíte. Jak se Vám pracuje se zdejším souborem? Je něčím specifický?

Výjimečný je už jen svou slavnou tradicí této budovy. Když dostanete pracovnu, kde před vámi seděl Karel Čapek nebo František Pavlíček a připravovali tam své věci, tak na Vás ta zvláštní atmosféra dýchne tak mocně, až se vám z toho orosí brejle! Je to tak obrovský tlak na psychiku, že si to stěží dovedete představit. Máte nekonečnou odpovědnost. A vy nechcete zklamat. Herce, diváky, tradici. Mám pocit, že tu skutečně existuje něco jako neviditelné předávání tradičních hereckých hodnot.  Je to herectví realisticky psychologického střihu, které nevybočuje a nevystřeluje do nějakých velkých experimentů, ale ponechává si to, co je u herectví základní – a to je pravda a autenticita. A to je přesně ta věc, která mě u vinohradského souboru baví. Protože těmto hercům můžete někdy naložit i velkou dávku stylizace a oni, právě díky tomu, že ovládají realistické herectví, jsou schopni s tím pracovat tak, že je tam ten zárodek autenticity, ale přitom je to stále v určitém typu žánru. Řekl jsem to, pravda, trošku šroubovaně, ale doufám, že mi budete rozumět. A pak je tam ještě jakýsi bonus navíc. Je to zvláštní druh humoru na jevišti, kdy se herci veřejně pomlouvají a dělají si ze sebe navzájem šprťouchlata. Náhodný posluchač by si mohl myslet, že se nemají rádi, ale opak je pravdou. Čím víc si ze sebe tropí žerty, tím větší láska z nich tryská. Překrásný soubor, úžasní lidé – stručně řečeno: nádherná práce.

Ohledně nové inscenace, “Jak udělat kariéru snadno a rychle”, kolují zvěsti, že její přípravu provázela smůla. Jak tomu bylo?

Provázela ji neskutečná smůla, ale ono se to někdy tak děje. Započalo to pádem Lucky Polišenské při zkoušce na kolečkových bruslích, kdy si zlomila zápěstí. Poté onemocněla na celý měsíc Bára Poláková a nemohla zkoušet. A představitelka Smitty Simona Postlerová při posledním představení na Hradě spadla ze čtyř metrů, zlomila si několik žeber a ruku. Čtrnáct dní před uvedením se při zkoušce Daniel Bambas srazil při ostré otáčce s tanečníkem a byla z toho tříštivá zlomenina zápěstí. Všichni se samozřejmě do hry vrátí. Ale aby toho nebylo dost, tak sedm dnů před premiérou Michalovi Novotnému foniatrička nařídila nejenom týdenní klid na lůžku, ale také naprostý hlasový klid. No a vida, nakonec se všechno zvládlo.

Pracoval jste i v zahraničí, liší se něčím přístup zahraničních herců k práci oproti přístupu českých herců?

Ano, bohužel, liší. Je to především v míře nasazení. Když vidím americké nebo britské muzikálové herce, tak z nich sálá taková enormní energie, jako by to mělo být jejich poslední vystoupení. Ale abych nekřivdil českým hercům – není to totiž tak úplně jejich vina. Herecké platy v divadlech jsou tak mizerné, že český herec (na rozdíl od toho amerického) musí ještě před zkouškou stihnout natáčení seriálu, po zkoušce běží s jazykem na vestě do rozhlasu nebo dabingu, kde natočí několik sekvencí, ale to už zase totálně vyčerpán běží zpátky do divadla na večerní představení. A ve výsledku si tímto maratónem nevydělá třeba ani polovinu toho, co onen herec americký. Jeho broadwayský kolega má totiž ve své smlouvě přísný dodatek, že po dobu zkoušení nějakého díla nesmí přijmout žádnou jinou práci jinde. A je za to patřičně zaplacen. Je velmi smutné, že žijeme ve své podstatě v dosti kulturním společenství, ovšem stát se vůči kultuře chová naprosto macešsky a nehorázně. Když jsem jako student cinkal klíči v průběhu sametové revoluce onoho roku 1989, dělal jsem to s jedinou neochvějnou vírou. A sice, že se staneme nejkulturnější zemí v Evropě. Ano, bylo to naivní. Ale to, že bude státní aparát tak neuvěřitelně podceňovat to, co dělá člověka člověkem – tedy kulturu – to by mne bylo nenapadlo ani v tom nejdivočejším surrealistickém snu. Proto se na české herce nehněvám. Často to už nejsou důstojní umělci, ale jen uštvaní tátové a mámy od rodin, kteří mají co dělat, aby zaplatili poslední splátky na hypotéku.

Přemýšlel jste někdy, že byste se usadil natrvalo v zahraničí a režíroval pouze tam?

Přemýšlel, to se přiznám. Ale odrazují mě dva faktory. První je ten, že nemám nedostatek práce. Většinou mám režie nasmlouvané na dvě sezony dopředu. A když se k něčemu zavážu, tak to udělám a dodělám. Druhým faktorem je pak přece jenom postupující věk. Za tři roky mi bude padesát a to není zrovna ideální věk pro debutanta v zahraničí. Ale je tu ještě jeden důležitý argument a tím je jazyk. Miluju češtinu. I proto jsem už také napsal několik muzikálových libret a divadelních textů. Jenže mateřština prostupuje každou buňku našeho těla a je tedy v principu nepřenosná. Je to tisíciletá moudrost, která protéká každým slovem, které vypouštíme z úst. A je tedy zhola nemožné, aby se cizí řeč stala vaší mateřštinou. Taková zásadní slova jako „maminka“ nebo „miluji tě“, mohou být naplněna hlubokým citem pouze v jazyce, v jakém jsme se to učili říkat. To je výhoda i nevýhoda mateřštiny. A já mívám občas problém vysvětlit českému herci v češtině, co po něm vlastně chci. Natož, abych to vysvětloval v nějakém jiném jazyce nějakému Oklahomčanovi.

V roce 1994 jste byl oceněn za text Zajatci tmy cenou Alfréda Radoka. Plánujete do soutěže něco poslat? Či máte něco nezrealizovaného v šuplíku?

Máme s Ondřejem Brouskem napsaný komorní muzikál o MARILYN MONROE. V premiéře bude uveden v Klicperově divadle v Hradci Královém v květnu příštího roku. Ti, kdo však znají naše předešlé práce (muzikály KNIHA DŽUNGLE a ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA nebo v Divadle na Vinohradech FIGAROVU SVATBU), budou překvapeni jeho formou. Je to muzikál téměř na hranici vážné hudby, podobný těm, jaké za oceánem píše například Stephen Sondheim. Je to velmi odvážný pokus o psychologický muzikál. Budeme hrát o odvrácené straně duše filmové hvězdy. Marilyn nejdříve stvořila samu sebe a pak nevěděla, jak onu stvořenou ikonu opustit. Pro Michala Davida píšu libreto k jeho novému muzikálu MATA HARI, tedy další osudová žena na obzoru. Zkoušet se začne o prázdninách a premiéra by měla být v Divadle Broadway na konci září 2013. Obě tyto připravované inscenace budu také režírovat. Třetím autorským počinem, na němž právě intenzivně pracuji, je muzikál NEVĚSTA, který si u mne a u Ondřeje Brouska objednala Eliška Balzerová pro Divadlo Na Fidlovačce. Vychází z krátké slovesné hříčky Adolfa Hoffmeistra a my se z něj s Ondrou pokusíme vytvořit celovečerní hudební revue. A tento projekt je pro mne zcela unikátní tím, že je to poprvé, kdy nebudu muzikál, který jsem si napsal, sám režírovat. Jeho režisérem bude Pavel Šimák a mne tak čeká ta sladká rozkoš autora, který se jen posadí do potemnělého hlediště a bude moci zhlédnout příběh, který sice napsal, ale jeho jevištní podoba bude už v rukou jiných. Moc se na to těším!

Radek Balaš na civilní fotografii

Fotografie laskavě poskytl Radek Balaš ze svého archivu.

Naši recenzi představení “Jak udělat kariéru snadno a rychle” uveřejníme v brzké době.


Rozhovory
Coro Piccolo: Dětský sbor plný muzikálových talentů
Rozhovory
Zuzana Vejvodová: “Jako puberťačka si mohu na jevišti dovolit téměř cokoliv”
Rozhovory
Michael Kluch: Když je člověk šťastný, neřeší, kolik má zrovna v kapse
  • honzy

    HONZY
    Jak udělat kariéru snadno a rychle,tuto úspěšnou americkou hudební komedii ovšem u nás snadno a rychle inscenovat nelze.Aspoň ne ve Vinohradském divadle.V souboru chybí kvalitní umělci,kteří by uměli 100% zpívat,hrát i tančit,které muzikál potřebuje.Pokud ještě přidáme slabou a nevýraznou režii R.Baláše,vznikne dílo,které nemá ambice se stát divadelním hitem.Muzikálu nepřidá ani absence živého orchestru.Z herců se snaží Meduna,Batěk,Holý,Stryková.Obsadit do hlavní role M.Novotného nebylo nejštastnější.Bohužel ani scéna a kostýmní výprava neohromí.Vadí i posunutí děje do současnosti.Hodnotím 30%.


  • Ondřej Doubrava

    Mám poněkud jiný názor, byť ne každému tento muzikál musí sedět. Recenzi už píšu. :-)