Recenze a reportáže

“Škola základ života” – důvěrně známé a přesto svěží retro v Brně


Psát o divadelních verzích důvěrně až chronicky známých věcí je obtížné, děj už můžete znát z předlohy, fotografie prozradí také leccos. O „Škole základ života“ na Činoherní scéně Městského divadla Brno by ale zde byl hřích nenapsat, tohle povědomé vzpomínání na studentský život je totiž naprosto parádní.

Začínat nový divadelní rok s inscenací kmenové režisérky pražského Divadla v Dlouhé Hany Burešové se v Brně stalo již krokem, který se vyplácí Ostatně, právě dnešní představovaný titul hlásí „Vyprodáno“ dlouho dopředu, takže ve své podstatě není recenze zcela nezbytná.

Zatímco dva roky staří „Tři mušketýři“ s hudebním divadlem pouze zdařile „koketují“, díky použití hudby legendárních Beatles a možná patří do určité skulinky, je to stále ještě čistokrevná (a nutno říci, že i přes přemrštěnou délku moc zábavná) činohra,  letošní „Škola základ života“ na motivy divadelní hry Jaroslava Žáka a doslova kultovního filmu Martina „Maca“ Friče je od začátku do konce nádherně rozpustilou hudební komedií, nad níž se srdce směje.

Představení totiž nepřináší jen sázku na jistotu, kterou bychom si mohli pojmenovat například „Škola základ života v barvě“, i když i tuto myšlenku scénografie s černobílým nádechem Davida Marka s kontrastními nesmírně barevnými kostýmy Samihy Maleh plus trocha temperamentní choreografie Jany Hanušové může asociovat, ba i podtrhovat…

Adaptovat takovýto kousek není snadnou záležitostí, Hana Burešová ale použila svůj více než osvědčený recept, který od 90. let minulého století, kdy stejný titul inscenovala nejdříve v Kladně, posléze v pražském Labyrintu a následně byla přesunuta do Divadla v Dlouhé. (Veškeré informace naleznete krásně seřazené v programu.) A zjevně funguje i v Brně.

Nedá se ani vytýkat jakýkoliv kalkul, naopak je nadmíru sympatické, když se diváci srdečně smějí už dopředu, neb celou situaci znají. Ale je zkrátka tak výborně napsaná, že se naprosto přirozeně „odbourají“ i v divadle. Navíc když dramaturgie tentokrát nejvděčnější momenty přiřkla nikoliv Ádovi Čuřilovi, ale Jindrovi Benetkovi v podání Petra Štěpána. Jak “Mušku jenom zlatou”, tak geniální překlad věty “Vlk nese domovníkovi psaní” do latiny. Nové nastudování přišlo, dá se říci právě včas, hezky se trefuje do trendu, nastoleného třeba v pražském Divadle ABC.

Známé scénky totiž vkusně, v naprostém souladu s děním na jevišti doplňují šlágry třicátých let dvacátého století. Většina bude asi současníkům méně povědomá (ale zase ve vás vzbudí touhu sbírat staré gramofonové desky, či alespoň záznamy, opět odkazujeme  na program, jsou tam o písničkách, jejich autorech a dobových nosičích nádherně zasvěcené články), ale jsou tu i nesmrtelné hity jako „Už nikdy víc milovat nebudu“ a „Ta naše jedenáctka“, často v neodolatelném podání.

Fotbalový idiot Tonda Holous (Igor Ondříček)

Studenti, pardon, čtenáři, zapište si jeden důležitý fakt. V současném hudebním divadle už  skutečně nestačí tři složky: zpěv, herectví a trocha toho tance. Dnes je zapotřebí ovládat i hudební nástroj, nejlépe několik. Všechny písně totiž v hudebním nastudování Karla Cóna hrají sami účinkující (třídní kapela) a navíc je i střídají!

Na druhou stranu, s tou „chronickou znalostí“ tématu, avizovanou na začátku článku, to nebude, zejména u mladé generace, zase tak horké. O premiérové přestávce jsem zaslechl dvě děvčata, kterak v první půli postrádají děj. Ale kdo historky ze života rozpustilého študáctva zná, ani žádný čekat nebude, dílo samotné je spíše rozvernou koláží. Logicky mimo dodnes trochu mrazivou kauzu vyloučení žáka Benetky ze studií díky vyjádření vlastního názoru  v druhé polovině. Problematika respektu žáků k učitelům a naopak je celkem pálivá i dnes.

Předprázdninové stanování

Inscenace Hany Burešové máme nesmírně rádi, právě proto, že jsou bravurně zrežírované, sice se občas dramaturgicky nevyhnou hlušším místům, ale ve „Škole“ jich je naprosté minimum. Škoda, že se paní režisérka hudebnímu divadlu nevěnuje častěji, to by byly muzikály, panečku!

Třídní profesor kolísko (Jan Mazák) a šplhoun Krhounek (Vojtěch Blahuta)

Leč je zde i jedna jistota, všichni účinkující bez výjimky jsou ve svých rolích výborní (jak žáci, tak profesorský sbor), z filmové předlohy si jejich charaktery berou to podstatné (pomáhá i vizáž), zbytek si herci dotvořili sami. Snad jen Vojtěch Blahuta jako šplhoun Krhounek si z Františka Filipovského bere trochu větší inspiraci, ale není to na překážku. Zejména vyzdvihujeme Viktora Skálu jako Ádu Čuřila. Na tento charakter jsme si jej nedovedli příliš představit, ale je naprosto kouzelný. Na stejný stupínek zařazujeme i Igora Ondříčka jako fotbalového idiota Tondu Holouse, básníka a již zmiňovaného Petra Štěpána jako Jardu Benetku (zejména za imitování Spejbla a Hurvínka).  O nesmírných půvabech „třídních žab“ Hany Holišové a Ivany Skálové hovořit netřeba, Lenka Janíková zase diváky uchvacuje pohybovými kreacemi,ač jí role předepisuje býti velmi nesmělou. Převelice potěší též výkony profesorského sboru, zejména Jana Mazáka v roli profesora Kolíska a Ivany Vaňkové coby mladé suplentky Lachoutové.

Profesorský sbor

Celku se dají vyčíst skutečně jen drobnosti, viz. dost nepraktické využití projekční stěny za lavicemi, či možná pro někoho zbytečně velké zdůraznění brzkého příchodu následujících válečných let, i když v současné době asi bylo nutné.

"Třídní žáby" (Lenka Janíková, Hana Holišová, Ivana Skálová)

Městské divadlo Brno si opět (a bohudík tuto neotřepanou frázi můžeme použít každý rok) nemohlo přát úspěšnější vstup do sezóny, diváckým megahitem je už teď.  Hlavní “bomby” a z divadelního hlediska výzvy nás ale opět teprve čekají. Nicméně “Školu základ života” doporučujeme skutečně ze srdce, neměli byste si jí v žádném případě nechat ujít. I když se vám může zdát, že tuhle klasiku znáte díky televiznímu uvádění odpředu dozadu, jistě má čím překvapit.

Autorem fotografií je jef Kratochvil, jsou převzaty z oficiálních stránek Městského divadla Brno.


Recenze a reportáže
Reportáž z fanouškovského nastudování muzikálu “Kleopatra” (+video)
Recenze a reportáže
RENT – opět v Divadle Na Prádle a konečně v češtině (Recenze)
Brno
MdB vydává digitální EP desku muzikálu “Očistec”
  • Rejpalka

    “Inscenace Hany Burešové máme nesmírně rádi, právě proto, že jsou bravurně zrežírované, sice se občas dramaturgicky nevyhnou hlušším místům, ale ve „Škole“ jich je naprosté minimum.” – To vážně Burešové vyčítáte hlubší místa v jejích inscenacích? Naopak, obzvlášť v kontextech Městského divadla Brno chvála Bohu za ně! Kéž by jich bylo víc!


  • veny

    hlubší nebo hlušší???
    Jinak jsem tuto inscenaci ještě neviděla a už se na ni moc těším. Snad mi to někdy vyjde.


  • Ondřej Doubrava

    Rejpalko, vyčítám občasná HLUŠŠÍ místa (a v článku to mám dobře), byť je Štěpán Otčenášek výborný dramaturg, občas zkrátka neukočíruje délku inscenace. Nejvíc markantní to bylo u Třech mušketýrů, ktří jsou ve stopáži 3 hodiny 30 minut opravdu zdlouhaví a zkrácení o půlhodinu by jim jen prospělo a neublížilo. Ona není moc dobrá vizitka, když jediným dojmem po představení ve foyer zní “To bylo dlouhé, že?” a tak to na mě po veřejné generálce působilo a je fakt, že pak se o té délce po premiéře vedly celkem diskuze. Naopak Síla zvyku mě v délce 2 hodiny bez přestávky bavila od začátku do konce a nenudil jsem se ani chvíli, u Smrti Pavla I. bych nějaká místečka našel taky (ale málo) a ve Škole opět téměř vůbec nejsou. Takže tak.


  • Malea

    Škola základ života je nyní k vidění na stránkách ČT.
    http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10376406394-skola-zaklad-zivota/31129535029/


  • Ondřej Doubrava

    Tak to je příjemné překvapení, s právy na divadelní představení je to vždy takové ošemetné a málokteré může v tom archivu být.