Recenze a reportáže

“Močohrad” je skvělý satirický muzikál s blbým názvem


Vánoční svátky jsou ideální příležitostí k dohnání recenzí muzikálů, které jsme od září viděli a zatím nestihli sepsat. Jako první přišel na řadu americký muzikál v nastudování libereckého Divadla F. X. Šaldy “Močohrad”, který v listopadu hostoval v pražské Laterně Magice. A jak zazní v díle samotném, jeho největší vadou je “blbý název”, ale i to je součástí onoho konceptu představení, který vám přiblížíme v naší recenzi.

Aurel bourák při "králičí scéně"

Aurel Bourák (Martin Polách) při "králičí scéně"

Nepředpokládám, že mnoho našich čtenářů bude znát americký muzikál “Močohrad“, v originále “Urinetown“. Proto bych ho na začátek krátce představil. Napsali ho v roce 1998 dva chicagští divadelníci Mark Hollman (hudba) a Greg Kotis (texty).  Pro oba autory to byla první a dosud jediná velká muzikálová zkušenost. Premiérově se uvedl stejného roku na mezinárodním festivalu v New Yorku, ale premiéra na Broadwayi byla až o tři roky později, tedy v roce 2001. Tam si muzikál získal přízeň publika, ale také kritiků a z deseti nominací na prestižní cenu Tony proměnil tři (za hudbu, libreto a režii). Nutno však podoktnout, že tento úspěch prakticky nikde nezopakoval a v zahraničí o “Urinetown” zájem neprojevili. Naštěstí u nás ano.

Divadlo F. X. Šaldy v Liberci ho představilo v české premiéře 26. června 2009. Spolupracoval na něm převážně mladý tým v čele s režisérkou Lucií Málkovou, kterou můžete znát jako režisérku absolventského představení DAMU “Štěstí dam”, které se uchytilo i v zahraničí (viz. náš článek). 18. listopadu 2009 přijelo liberecké divadlo na hostování do pražské Laterny Magiky a my jsme u toho samozřejmě nemohli chybět.

Uvězněná Karolína Baranová a Štěpánka Prýmková

Když se řekne “Močohrad”, tak asi většina z vás vytřeští oči a bude nevěřícně kroutit hlavou, že někdo skutečně napsal muzikál, který má “moč” v názvu. “Močohrad” není jen satirickým odrazem dnešní společnosti, ale také částečně parodií muzikálového divadla, především toho komerčního, plného klišé. Inspiraci získal Kotis v Paříži, kde dva týdny přebýval s minimálním rozpočtem a jako největší problém se jevil v poplatcích za použití veřejných WC. Muzikál tedy situoval do neurčité doby, kdy spotřeba vody na Zemi přesáhla možné limity a muselo se přijít s opatřeními, jak spotřebu omezit. Po různých vyhláškách bylo zakázáno mít doma vlastní toaletu a muselo se chodit na veřejné WC. Toho ale zneužili zisku chtiví podnikatelé, kteří si za jedno použití účtovali vysoké částky, které se stále zvyšovaly. Lidé tedy neměli na práci nic jiného, než vydělávat na své potřeby. Bylo samozřejmě zakázáno močit na veřejných místech a kdo tyto zákazy opakovaně porušil, byl odveden na tajemné místo zvané Močohrad, odkud se nikdy nikdo nevrátil. To vše se ale časem přestalo lidem líbit, a tak v čele s “udatným hrdinou” Honzou Sloupem vyráží do boje proti První močové společnosti, kterou ovládá majetnický Aurel Bourák.

Tak takový je ve stručnosti děj tohoto poněkud netradičního muzikálu. Satirický pohled na dnešní společnost je zřejmý, úplný závěr pak opravdu dokonale symbolizuje, kam až svoboda a “anarchie” může zajít, ale to prozrazovat nebudeme, protože děj je opravdu poutavý a stále napínavý. Kdo by nechtěl vědět, co je ten Močohrad? Celý muzikál je komentován jedním strážníkem a obyvatelkou města, oba promlouvají k divákům a dělají si mimo jiné srandu i z muzikálů všeobecně. To oni nakonec vystihnou celé dílo tak, že je to hezké, ale kdo by chodil na muzikál s názvem “Močohrad”. Jinak se to rozhodně jmenovat nemůže, ale mají pravdu. Když jsem v Praze před hostováním rozšiřoval informaci o tomto představení, všichni na mě koukali jako na marťana, že chci skutečně jít na “Močohrad”.

Jiří Panzer uprostřed povstání lidí

Ale muzikálu nic nechybí. Hraje se s živým orchestrem (ve skvělém nastudování Dalibora Tuže), nechybí tam ani sborové a taneční scény (o které se postaral Rosťa Novák, známý z projektu “La Putyka”), nápaditá je také scénografie Nikoly Tempír, stejně tak kostýmy Ivy Němcové. Celý tým odvedl na první pohled dobrou práci.

Nejdůležitějším článkem týmu je samozřejmě režie, které se bravurně zhostila již jmenovaná Lucie Málková. Muzikál k divákům skutečně promlouvá a humor je servírovaný po snesitelných dávkách a hlavně je inteligentní a vkusný. Glosování “moderátorů” během muzikálu je také velice povedené a je vidět, že Lucie Málková se v muzikálovém žánru neztratí a rád se přijedu podívat na její další díla.

Martin Stránský, Karolína Baranová a Tomáš Dainiška

Martin Stránský, Karolína Baranová a Tomáš Dainiška

Skvělé výkony podává také herecký tým. Schválně píši herecký, přestože si činoherní soubor poradil s mnohdy obtížnými písněmi celkem dobře, ale výkony za to byly prožité a uvěřitelné. Sbory byly odzpívány dobře, problémy pak byly především v sólových partech.

Konkrétně se zmíním jen o několika hercích, kteří mě opravdu zaujali. V hlavní roli Honzi Sloupa se představil Jiří Panzer, který měl nejvíce sólového prostoru v písních a i když byl evidentně z jedněch nejlepších zpěváků souboru, tak v některých pasážích byly znatelné pěvecké rezervy. Ale celkový dojem převažuje kladný. Skvělý výkon podala jeho ženská polovička Naďa Bouráková Karolína Baranová. Kdo ale nejvíce pobavil svým vyšperkovaným herectvím (také ona postava Aurela Bouráka je napsaná divácky dost vděčně, i když se jedná o hlavního záporáka) byl Martin Polách. Každá scéna s ním byla zárukou dobré zábavy. Skvělý výkon, který si budu také déle pamatovat, předvedla Štěpánka Prýmková v roli Filomeny Drobákové. Na závěr hodnocení obsazení zmíním dobré výkony Martina Stránského (Strážmistr Našrot) a Michaelu Lohniskou (Barunka), kteří byli též již výše zmiňovanými průvodci dějem.

Štěpánka Prýmková se štětkou

Hodila by se ještě také zmínka o skvělé Hollmanově hudbě, která nemá jednoznačně definovaný žánr, ale většinou se jedná o klasickou muzikálovou hudbu. Hlavní motiv Močohradu je lehce zapamatovatelný, mě například utkvěla i skvělá píseň “Nebuď králík” (“Don’t Be the Bunny”). Za hudební vrchol považuji finále první půle, kde se míchá více motivů z celého muzikálu a působí skutečně úderným dojmem. V seriálové terminologii by se dal označit za takový “cliffhanger”, protože přestávka začne v tom nejlepším a vy se nemůžete druhé půle dočkat.

Na závěr jsem si nechal překlad a přebásnění písní od Jana Tošovského a Lucie Málkové, který byl vzhledem k různým vtipům náročný, ale na první poslech jsem nepostřehl žádný velký kiks. Pomyslný palec nahoru dávám už jen za přizpůsobení jmen do češtiny. Filomena Drobáková nebo Aurel Bourák jsou skutečně jména hodná muzikálových hrdinů.

Celkově tedy “Močohrad” uspěl. Neočekával jsem od něj vůbec nic, spíše jsem byl skeptický, ale odcházel jsem mile překvapen. Práce celého týmu a výkony herců i přes pěvecké rezervy mě podruhé přesvědčili o kvalitě muzikálové produkce v Divadle F. X. Šaldy (poprvé to bylo s muzikálem “Donaha!”). Všem mohu jen doporučit a podotýkám, nenechte se odradit jen názvem, mohli byste přijít o jedinečný a originální muzikálový zážitek!

Fotografie převzaty z oficiálního webu divadla.


Recenze a reportáže
“Lucrezia Borgia” pozvedá úroveň pražské muzikálové scény
Liberec
V Liberci končí “Močohrad” a “Donaha!”
Recenze a reportáže
Karlínský muzikál “Carmen” přivítal dalšího jubilejního diváka
  • lily

    Naprosto souhlasím, Močohrad jsem viděla už v předpremiéře a občas jsem zůstala sedět jen s otevřenou pusou :D… ale chtěla bych podotknout takovou drobnost, “liberecký” Martin Stránský není oním známým dabérem, jde jen o shodu jmen. :)


  • Pavel Košatka

    Děkuju, opraveno :-). A my taky seděli s otevřenou pusou :-).


  • Jiří

    Já byl na premiéře v libereckém divadle a líbilo se mi to!


  • JAK

    Chválím představení a též recenzi, jedna z Pavlových nejlepších.


  • Petr K.

    Viděl jsem předpremiéru a dvě nebo tři :) další pozdější uvedení. V době kdy jsem registroval přípravy muzikálu jsem si opatřil CD s hudbou, mrkl na youtobe a tak matně tušil co mě čeká. Představení mě pak příjemně potěšilo. Živá hudba, paráda, herci zpívají co jim síly stačí a děj má spád. Na jevišti se pořád něco děje a tím nemyslím jen takříkajíc v předních řadách. Chválím i tanečníky, pěvecký sbor v podpalubí nebo zbytek herců v šedivé a jednolité mase.
    Přesto si dovolím uvést co některé mé známé podruhé, takříkajíc nepřivede. Zatímco děti mírně děsí kostýmy s holohlavými herci (vsadím se, že své obvyklé oblíbence na jevišti nepoznáte), dospělé leckdy zarazí lehce “úderkovité” vyznění některých scén. Ale možná to byl záměr, ostatně dějiny se opakují a my děláme stejné chyby. A mezi svobodou a diktaturou je leckdy jen tenká hranice. Takže zase někdy v Močohradu. Protože jen tak si dozpíváme písničku “Co je Močohrad? Močohrad je … “


  • Ange

    no tak jako Martin tam válel.. miluju hudbu.. takže i muzikáli no to bylo něco vám povídám.. :D ♥