Happy Birthday Mr. M II. aneb Poděkování

Jen málokdy se stane, že zajdete, klidně i z publicistického důvodu na nějakou příjemnou akci a celý večer vám dá dost silných podnětů k vytvoření vlastně úplně jiného, trochu osobnějšího textu, než krátké reportáže, která by zajisté vyšla mnohem rychleji, jen stále nebyl klid k jeho sepsání a tudíž vychází až nyní, prakticky bez spojitosti s původně zamýšleným jednoduchým shrnutím.

Únorový koncert Happy Birthday Mr. M. II k šedesátým narozeninám ředitele, režiséra Městského divadla Brno a v neposlední řadě též významného muzikálového autora, který se Zdenkem Mertou vlastně stvořil svoji vlastní linii tvorby původních muzikálových děl, byl krom informace, že jej má režijně na starosti Petr Gazdík, naprosto přikryt tajemstvím, což se ale dalo očekávat, podobně byl dle vzpomínek komponován i večer předchozí, k padesátinám v roce 2006.

Andrea Zelová

Celý večer, co začal předehrou z Čarodějek z Eastwicku, se logicky nesl ve znamení režijní a autorské tvorby Stanislava Moši. Zazněly tak písně například z Jesus Christ Superstar, Olivera, Sugar, Pokrevních bratrů, Čarodějek z Eastwicku, Papežky, Flashdance, Probuzení jara (Spring Awakening), Les Misérables – Bídníků až po téměř nejnovější Titanic. Zajímavostí bylo, že z tvorby tandemu Zdenek Merta – Stanislav Moša zazněly jen tři skladby, hned v začátku večera Sklenička v mých prstech a později i Počítání andělíčků ze Světa plného andělů a v podání Zdenka Merty klavírní instrumentální verze Já jsem ty a ty jsi já ze Snů svatojánských nocí. Koncept, který rámovala obligátní skladba Happy Birthday v a-capella podobě, byl během večera několikrát sympaticky „narušen“ – například najazzlou kompozicí Petra Hlouška pro basovou kytaru Long Way To Island, písní Zvláštní znamení z Markéty Lazarové od sourozenců Ulrychových, nebo když sám pan ředitel na závěr, před přijetím početných gratulací, zazpíval zhudebněné verše Josefa Kainara.

Petr Hloušek

Jiří Mach

Ivana Vaňková

Aleš Slanina a Petr Štěpán jako děvčata ze Sugar

Pokud by se mělo referovat pouze o koncertě, byl by tento článek zkrátka vzhledem k tak významnému jubileu vlastně poněkud krátký. Zejména, pokud se mi – coby autorovi článku – honily hlavou dvě myšlenky. Za prvé ta, že těch deset let, co pravidelně zajíždím do Brna a začal jsem se v tu dobu vlastně zcela vážně zaobírat muzikálovou publicistikou, uběhlo rychlostí blesku. A za druhé, jak velmi vlastně záleží na zcela prvním iniciačním muzikálovém zážitku a celém následujícím procesu, kterému by se dalo zlehčeně říkat „Muzikálová výchova“. A to právě proto, že se nám žánr tak trochu rozdrolil….

Vždy jsem byl hrdý na to, že mým prvním iniciačním zážitkem byly právě Sny svatojánských nocí – hostování Divadla bratří Mrštíků. A ten letní večer první poloviny devadesátých let byl pro tehdy zhruba desetiletého kluka naprosto zlomový. Pan ředitel to moc dobře ví a má skromná gratulace samozřejmě obsahovala díky za to, že mě vlastně naučil mít rád divadlo. Ale naučil mě vlastně mnohem víc a trochu se na to v záplavě článků o hladkém kormidlování manažerské lodě zapomíná.

Ta věc je zdánlivě prostá: Umí dávat v muzikálu důraz na vyprávění příběhu, nutí vás k tomu si přímo text v inscenaci „přečíst“ (a zájemci si ho mohou často přečíst i ve známých programových brožurkách). Na tiskových konferencích mluví o důvodech, proč toto téma vybral, proč o něm ale třeba chvíli pochyboval a vy si můžete jeho důvody porovnat se vými pocity po zhlédnutí představení. Fantastická věc! Možná právě tam pramení můj pozdější příklon k divadelní dramaturgii, krom toho, že mě vždy rád přivítal na nějaké neveřejné zkoušce, která mi dala dále přičichnout k magii divadla a posléze jsem měl možnost si vyzkoušet i jeden brněnský projekt (Kvítek z horrroru v roce 2011) naostro, což byla fantastická zkušenost, na níž se nezapomíná.

Ale zpět k příběhům a malému srovnání: zatímco pražské muzikálové dění se nám točí už několik let kolem toho, že se využívají různé syžety, které mohou být divákovi aspoň trochu známé. Což je sice částečně obecné pravidlo komerčního divadla, ale Stanislavu Mošovi šlo vždy o to, aby u jeho původních děl byly syžety byly pouze inspirační záležitostí a byl na nich vystavěn pokud možno zcela původní příběh, kde akcentuje často podoby lásky, studuje hloubku emocí, akcentuje sociální problematiku. Vždy se nesmírně těším, až zase ve Snech uvidím Pukovy lotroviny, s Janem ze Světa plného andělů jsem se poměrně dlouhou dobu dokázal v aspektu citové vyprahlosti docela slušně identifikovat. U žádné postavy z mnoha pražských děl se mi to nikdy v takové míře nepodařilo. A pokud jste takto formováni, je jasné, že při sledování pražských muzikálů pak navíc neoceníte jejich specifika jako half-playback, nezbytnost „humorných dvojic“, protože v Brně se původní muzikál stáčí poněkud jinam a vždy to tak bylo. Stejně tak u světových děl Stanislav Moša coby režisér naplno akcentuje příběh (přičemž ale málokdy ubírá na složkách, co tvoří show evropských parametrů) a pro jeho jasné sdělení se nebojí ani rozhodnutí, které by některým divákům nemusela být po chuti. Například v Kočkách zbavil hlavní představitele trochu pozlátkových kožíšků, aby se přece hrálo víc o nás – lidech, neboť se v té zábavné mozaice charakterů stejně všichni poznáváme.

A právě to desetiletí, kdy jsem strávil mnoho večerů a odpolední v hledištích Městského divadla Brno, způsobilo to, že z Ondry, nadšeného fanouška se stal nejdříve tak trochu opatrný recenzent, ale nyní už poměrně výrazně pomáhá praktickému rozvoji hudebního divadla. Takže tento text měl vlastně působit jen jako jedno velké veřejnější poděkování Stanislavu Mošovi. A pokud nás budou vést ke vztahu k divadlu takto výrazné osobnosti, nemusíme se o jeho budoucnost příliš bát.

Jana Musilová

Markéta Sedláčková

Alena Antalová

Zdenek Merta

Dušan Vitázek

Petr Gazdík

Stanislav Moša

Autorkou fotografií je pro Musical.cz Lucie Baziková. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.