Nestává se často, abychom se dočkali hned dvou lokálních premiér hned dvou děl Andrewa Lloyda Webbera v jednom měsíci. Zatímco u Fantoma Opery jde o premiéru obnovenou, Kočky na ostravské jeviště (nebo vlastně střechy) přicházejí v nové inscenaci se sympatickým důrazem na příběh.
(psáno z druhé premiéry 22. 9. 2018)
Legendární Cats z roku 1981, které v posledních nastudováních spíš přejímají domáčtější název Kočky, už počínaje letošním podzimem, oběhly během let všechny zásadní tuzemské muzikálové štace. Proto bude dobré, místo stálého opakování historie a subjektivní analýzy výkonů, podívat se spíše na to, v čem je zrovna ostravské provedení zajímavé.
Pro široké pojednání o prvním oficiálním nastudování v Divadle Milénium (dnešní RockOpera Praha), odehrávajícím se na půdě domu v režii Juraje Deáka vás mohu odkázat na svůj článek v programu k brněnské verzi s názvem O prvním kočičím zamňoukání (Vzpomínky jednoho fanouška).
U zmíněné brněnské verze došlo na mírné rozdělení mezi ty, kteří preferují klasické „kožíškové“ pojetí a ty, kteří večírek zhýralých zbohatlíků, ve kterém i tak zbylo kočičí stylizace habaděj, příliš nepřijali (podtéma smetánky jste v koncepci Stanislava Moši ani nemuseli v základu tolik vnímat, takže rád patřím mezi ty, kterým se koncepce líbila).
Plzeňská inscenace Romana Meluzína ve mně osobně větší diváckou stopu nezanechala, nostalgický feeling se nedostavil a představení jsem navzdory dobrým výkonům a původním kostýmům z Milénia s odstupem vnímal spíše jako demonstraci technických možností Nového divadla.
I proto jsem se do Ostravy hodně těšil, Navíc režisérka Gabriela Petráková už má s náročným titulem zkušenosti z Nové scény Bratislava (s touto verzí diváckou zkušenost zatím nemám) a v Ostravě se rozhodla všem, co občas zpochybňují sílu dějové linky, ukázat, že pestré leporelo o šanci na nový život umí být velice nosné.
Kočky to táhne dneska ven (i v Ostravě)
Každá kočka v mozaice zde má svoji individuální linku. Od první chvíle netřeba pochybovat, že jasným vypravěčem večera bude Rozumbrad, někteří důležití hráči, jako například divadelní kocour Múz či Starobyl Vznešený jsou nám díky změnám v expozici oproti originálu představeni malinko dříve, takže když opravdu dojde na jejich „ostrý výstup“, divák se nebude složitě sžívat s novým charakterem na scéně.
Zároveň, a tento postřeh je psán z pozice diváka, který viděl Kočky již mnohokrát v několika nastudováních, má inscenace velmi zábavný „zadní plán“, aneb může se vám stát, že se nebudete zaměřovat na charakter, který zrovna ovládá jeviště, ale naopak velmi často sklouzne pohled na kočičku, která na druhé straně jeviště něco zkoumá nebo dovádí a tak rádi dosledujete miniakci až do konce. Částečně zachován je v Divadle Jiřího Myrona díky schodům po stranách, i vděčný lísací prvek. Invalidní vozík s panem publicistou, co právě píše tenhle článek, si kočičky očuchaly velmi zvědavě. Nostalgie nastoupila…
Soustředění na příběhy jednotlivých pestrých charakterů přináší i pár zajímavých nápadů, jako nechat zahrát kočku Jéminé dětskou herečkou (výrazná Izabela Jati), netřeba se bát ani sice hodně popisného, ale přesto až nevídaně silného a aktuálního momentu separace oplocením ostatních koček od bývalé krásky Grizabelly. V podání Kataríny Hasprové sice nejde hovořit úplně o staré kočce, ale rozhodně umí dobře předat pocit zašlé slávy a strádání nad samotou.
Grizabella (Katarína Hasprová)
Kočičí pohyby a chování režisérka svěřila choreografovi Pavlu Strouhalovi, scénické aranžmá tak má energický spád. A díky tomu, že se staral i o pražskou produkci, pamětníci jistě uvidí tu a tam pár povědomých krůčků či pohybů, většina je ale subjektivně nová.
Velkými oblíbenci paní režisérky jsou očividně rošťáci Mungojerrie a Tingl-tangl (Vladislav Plevčík a Romana Dang Van). Jejich naprosto suverénní alotria jsou téměř všudypřítomná, dostanou se dokonce i do orchestřiště, kde se dokonce zmocní taktovky Marka Prášila. Náročné skladby nastudoval pečlivě a s citem, dokonce podle informací nechal zdvojit některé nástrojové sekce, takže si dílo, kde se dokonale snoubí rocková i klasičtější část Lloyd Webberovy tvorby, rozhodně užijete.
Mungojerrie (Vladislav Plevčík) a Tingl-tangl (Romana Dang Van) jsou v ostravské verzi možná nejvýraznějšími postavami
Kostýmy L’udmily Várossové kombinují punkovou pestrost se zdravou inspirací v originálu. Scénograf David Bazika zase hezky používá zvětšených předmětů, které v rámci zmíněného zadního plánu jako mikrovtípky fungují výborně, naprosto uchvácen jsem byl ve chvíli, kdy se na scéně objevila obrovská promítačka a kočky si díky vtipné projekci Petra Hlouška pustily film o souboji pinčů a ratlíků (což je obecně poměrně náročná scéna, co se nápaditosti inscenování týče). A nechyběl ani popcorn!
I napočtvrté zazní dílo s verši T. S. Elliota a Trevora Nunna (tvůrce textu ke slavné Memory) v kongeniálním přebásnění Michaela Prostějovského, což v momentálním období, kdy původní překlad většinou nepřežije déle, než první nastudování potěší (tento postup je občas nutný a je dost složitý, takže jej netřeba hanět, zamrzí jen z diváckého nebo fanouškovského hlediska). A je zde otázka, kdy se nějaký překlad opět stane trvalkou. Je moc dobře, že kočičí přebásnění už mezi trvalky patří, změny jsou jen kosmetické až mikroskopické, z ranku „Tahle varianta se mi frázuje líp.“ Přesto je zde u Koček už hodně patrný drobný „renonc“, uvedený zde čistě k dramaturgickému zamyšlení, není to výtka.
Oba poslední projekty Lloyd Webberových muzikálů rády lehoulince hrají na patriotistickou strunu a tak už dlouho před plánovanou premiérou mohl potencionální divák vědět, že se Jesus Christ Superstar a nyní i Kočky, budou díky zvolené koncepci vlastně odehrávat v Ostravě. A nápad umístit kočičky na ostravské střechy, například včetně místního dopravního hlášení, je vskutku roztomilý a speciálně využití ostravské věže radnice jako výtahu pro Grizabellu. je ve své prostotě moc dojemný moment. Jenomže v samotném textu zmínky o lokálních zajímavostech chybí. Ačkoli plně chápu, že by s touto úpravou mohly souviset jisté autorskoprávní komplikace, koncepce je tímto malinko nedotažená. Proto divákovi nezbývá, než přijmout do hry fakt, že tahle kočičí parta pravidelně přejíždí mezi Hyde Parkem a Stodolní a občas se spokojí s průpovídkou mimo oficiální libreto.
Ostravské střechy skrývají mnohá překvapení.
Zároveň je poměrně složité hodnotit nějak jednotlivé výkony, ale o to víc potěšující je, že ostravské Kočky jsou, alespoň po zhlédnutí druhé premiéry poctivou a parádně provedenou zábavnou „ansámblovkou“ a to je u tohoto typu díla to nejdůležitější. Namátkou je Laco Hudec ve své vypravěčské roli už dávno jako doma, Ján Slezák jako presleyovský rebel Rambajz-tágo slušně řádí, Tomáš Savka je jako bonviván Vašnosta Brum k nepoznání a přesto není karikaturou a kocour Múz Miroslava Urbánka staršího skutečně nechá vzpomenout na divadelní bardy. Cit pro společnou věc tentokrát hraje prim a byl jsem jím rád odzbrojen. Snad bude o takto zábavnou kočičí říši dobře postaráno i v reprízách.
Tomáš Savka jako nesmírně elegantní Bonviván Vašnosta Brum
Závěrečné resumé: Preferujete Kočky s kožíšky? Patříte mezi „kočkocvoky“ a rádi byste si oživili nostalgický pocit z Milénia? A přesto byste je rádi viděli trochu jinak a velmi hravé? Potom je pro vás návštěva Ostravy to pravé.
Fotografie jsou převzaty z webu NDM, jejich autorem je Martin Popelář.
Komentáře