Zahraničí

Sunset Boulevard, londýnská divadelní událost roku 2016 aneb Glenn Close je znovu připravena na svůj „close-up“!


Zdravím milé čtenáře musical.cz, rád bych se s vámi podělil o pocity z výjimečného divadelního zážitku, které jsem si přivezl z nového poloscénického nastudování muzikálu autorů Andrewa Lloyd Webbera, Dona Blacka a Christophera Hamptona: Sunset Boulevard, jež se od 1. dubna do 7. května 2016 hraje v londýnském divadle Coliseum (sídlo English National Opera) v režii Lonnyho Price. Hned úvodem si dovolím tuto verzi doporučit k návštěvě. Pokud budete mít příležitost, neváhejte, brzy bude pozdě!

Sunset Boulevard považuji za Lloyd Webberovo nejhodnotnější a v romantické rovině nejdramatičtější muzikálové dílo vůbec, jedno z mých nejoblíbenějších. Čímž ho ovšem nepasuji na nejlepší muzikál, a Lloyd Webbera na nejlepšího skladatele. Zde mám jiné favority, ale o tom snad jindy a jinde. O historii, vývoji a příběhu bylo napsáno již mnoho a lépe. Jen tedy v základu, jde o adaptaci filmu Billyho Wildera z roku 1950. Taktéž jeden z mých nejoblíbenějších klasických snímků. Kyselá, vtipná, falešná romance, satira na tehdejší posedlost celebrit (ta je věčná), vyprávějící příběh zkrachovalého scénáristy Joe Gillise, který se náhodou při nočním úniku před exekutory zastaví před domem bývalé hvězdy němých filmů Normy Desmond, … a dál to jistě znáte. Pokud ne, dovoluji si vás odkázat na článek kamaráda Ondry Doubravy o ostravské inscenaci Sunsetu. A rozhodně se podívejte na již zmiňovaný film. Muzikálová adaptace je však původní předloze velmi věrná, ve slovech až totožná.

Od první chvíle, kdy zaznamenáte londýnský Sunset, zaznamenáte výraznou tvář, kterou se produkce může pyšnit nejen při propagaci, ale v první řadě na jevišti (v Praze spíše výjimečný jev). Je jí představitelka hlavní postavy Normy Desmond, skutečná současná hvězda Hollywodu i Broadwaye (kde za roli Normy získala v minulosti cenu Tony), již bezmála sedmdesátiletá americká herečka Glenn Close, na West Endu debutující, pokud skutečně nepočítáme její Blanche v Tramvaji do stanice Touha v londýnském Národním divadle z roku 2002.

Glenn Close a Michael Xavier

Glenn Close a Michael Xavier

Scénograf James Noone si dobře uvědomil, pro jakou osobnost staví typické schodiště ve vile bývalé filmové hvězdy, když ho zvětšil po celé šíři, hloubce i výšce scény divadla. Při jejích prvních slovech “You there! Why are you so late?” celé divadlo ztuhlo. Když se pak v polotmě, stále ještě daleko, zjevila na vrcholu schodů, publikum začalo doslova šílet. A věřte, její majestátní, asi minutový sestup dolů napříč celým jevištěm byl jedním z vrcholů večera. Magický okamžik zpomalení času, typický spíš pro filmové plátno. To je, když herec umí „jen vejít“… Nikdy se neřadila mezi zpěvačky s výjimečnou pěveckou technikou, přesto v této disciplíně obstála na sto procent a to především díky jejímu až zuřivě intenzivnímu ponoru do hloubky každé písně a celého díla. Dívám se na video z období před dvaceti lety, kdy hrála tuto roli v Los Angeles, později na Broadwayi, a uvědomuji si, že nic na svém kouzlu pro dnes neztratila. I když její hlas již možná není tak ostrý, jako dříve, je však o těch 20 let „zkušenější“. V čísle „The Perfect Year“, kdy zamilovaně tančí s Joem, Michaelem Xavierem, ji v gradaci choreografie vystřídá tanečnice představující mladou Normu. Nestačí snad Close s dechem? Možná, to je však jediný moment, kdy vás něco takového může napadnout, jestli vůbec. Nejen, protože jde o velmi dobrý, ne samoúčelný nápad, který režisér Lonny Price využívá i později, i když na můj vkus zbytečně opatrně. Ale také proto, že jinak je po celou dobu velmi energická. Každopádně v některých momentech Normě znatelně obrousila hrany a rozhodla se pro minimalističtější pojetí. Vše jde ze srdce. “I can say anything I want with my eyes.” O to víc si také zapamatujete závěr, kdy jsme svědky Desmondina psychického vyšinutí, roztříštění její osobnosti a kde se Close projeví naopak v extrémně patetické expresi, čímž skutečně děsí. Dynamika jejího výkonu je tak opravdu velmi pestrá, stejně jako její časté situační střihy vytvářející nádherné komické momenty. To, že je schopna se z přítulného jehňátka během vteřiny proměnit v psychotickou kreaturu, víme ovšem dávno z jejich mistrných filmových rolí. Kdyby Billy Wilder točil svůj film místo v 50. letech dnes, tato dáma by pro něj byla jasnou volbou. Je velmi sugestivní, silnou vládkyní celého představení. Rozhodně ne ovšem uzurpující si pozornost na úkor ostatních. S Michaelem Xavierem, ztvárňujícím ctižádostivého scénáristu Joea, si evidentně velmi dobře rozumí.

Glenn Close a Michael Xavier

Glenn Close a Michael Xavier

Xavier dnes stojí v předních řadách mužů na West Endu, má na kontě několik hlavních rolí, například v The Phantom of the Opera, Miss Saigon, My Fair Lady, The Sound of Music, Into the Woods nebo Oklahoma, a dvě nominace na Laurence Olivier Award. Jako Joe Gillis je násilně vtažen do doslova smrtelného vztahu s mnohem starší Normou, přičemž se ale zamiluje do Betty Shaeffer, kterou sladce podává Siobhan Dillon. Jeho Joe je autentický, sympatický, typově je přesný. Přestárlý mladík, neukotvený, ztracený sám v sobě, dluzích, zmítán mezi dvěma ženami a protichůdnými životy. Nic, pro co bych neměl pochopení. Často jako bych se díval na původního filmového Joea Williama Holdena, mají s Xavierem jistou společnou energii. Ovšem jediné číslo, ve kterém skutečně zazáří, je jeho ústřední píseň na začátku druhé poloviny, kdy vylézá z bazénu a celou scénu odzpívá v plavkách, díky čemuž, navzdory perfektnímu zpěvu, sklidí potlesk (především od něžnější části publika, tím tedy nemyslím jen dámy) právě za to.

Michael Xavier jako Joe Gillis a Siobian Dilon jako Betty Shaefer

Michael Xavier jako Joe Gillis a Siobhan Dilon jako Betty Shaefer

Siobhan Dillon se svou vykulenou dramaturgyní Betty, spolu se stoickým majordomem Maxem, kterého představuje sám o sobě démonický bard Fred Johanson, završují perfektně už tak výborné obsazení. Těžko vyjmenovat všechny, rozhodně ale stojí za zmínku i početná company, jejíž členové jsou individuálně výrazní, v sólech vyrovnaní, ve společných scénách úchvatně sjednocení a tím obrovsky silní a působiví.

Michael Xavier jako Joe Gillis a Siobian Dilon jako Betty Shaefer

Michael Xavier jako Joe Gillis a Siobhan Dilon jako Betty Shaefer

Fred Johanson jako Max von Mayerling

Fred Johanson jako Max von Mayerling

Když si poslechnu známé originální nahrávky soundracku, myslím, že hudební nastudování Sunsetu nikdy neznělo tak bohatě, jako v podání orchestru English National Opera. Plný čtyřicetiosmičlenný orchestr je pod taktovkou dvorního Lloyd Webberova dirigenta Michaela Reeda jako z jiné planety, filmový, svěží. Pravda, ceny lístků se pohybují v klasických výšinách přední londýnské operní scény. Na druhou stranu asi nikde jinde na West Endu nedostanete porci tak integrované, přísně vystavěné muzikálové hudby, která sama o sobě by vám možná vystačila na celý večer. Některá hudební čísla, jako například typicky operetní milostný duet Joea a Betty „Too much in love to care“ se jim podařilo podat mnohem sofistikovaněji, dramatičtěji, než jsem kdy slyšel. A je to právě orchestr, který hned po Glenn Close považuji za nejsilnější článek tohoto nového nastudování. Vytažený z jámy, umístěný do centra jeviště, kam právem patří.

Poloscénický Sunset Boulevard je v tomto případě snad lepší, než tradičně inscenované verze. V podstatě jediné členité velké schodiště, stojící bez přestaveb po celou dobu na svém místě, neslouží tedy jen Glenn Close, ale chytře k představě různých prostředí. Především díky skvělému světelnému designu a vhodně skromně vybraným rekvizitám nebo scénickým doplňkům. Stačí spuštění okázalého lustru a rázem se z ulice přesuneme do Normina paláce, jehož bohatost dávají tušit především její velkolepé kostýmy. V mžiku světelné změny jsme o kousek dál na novoroční party nebo ve filmových ateliérech Paramount Pictures, kde Cecil B. DeMille točí jeden ze svých dalších historických eposů. Věčné částečné přítmí pak budí sklíčení, o což přesně jde.

Oslava Nového roku

Oslava Nového roku

Glenn Close jako Norma Desmond a Julian Forsyth jako režisér Cecil B. Demille

Glenn Close jako Norma Desmond a Julian Forsyth jako režisér Cecil B. DeMille

Ruch filmových ateliérů

Ruch filmových ateliérů

Při odchodu ovšem nejste sklíčení z mizerného divadla, ani náhodou. Odcházíte s pocitem výjimečně stráveného večera se současným pojetím skvělého muzikálového díla v jedné z nejkrásnějších londýnských divadelních budov.

 Photo credit: Richard Hubert Smith, photos provided by Janine Shalome (Premier PR)


Zahraničí
Ve Vídni na začátku roku 2013 potkáte “Pravou blondýnku”
Zahraničí
Recenze londýnského muzikálu “We Will Rock You”: ROCK JE MRTEV, AŤ ŽIJE ROCK!
Zahraničí
“Ghost The Musical” – Recenze nového hitu West Endu! (+ video)
U článku nejsou žádné komentáře. Napište svůj názor jako první!