Recenze a reportáže

Loučení s bigbítovým “Jánošíkem”


Po radostném vítání musí jednoho dne přijít loučení. V Městském divadle Brno se po dvou letech, přesně na konci března, po dvou letech naposledy představil divácky vždy vděčný titul, zde pod poněkud delším titulem „Jánošík aneb Na skle malované“.  Zejména byl inscenací s puncem osobitosti.

Populární polský muzikál Katarzyny Gaertner a Ernesta Brylla si u českých a pochopitelně zejména slovenských diváků získal „domácí“ punc (však se na  scénách obou hraje už prakticky od doby svého vzniku v roce 1970 – česká premiéra následovala už o dva roky později)  a první asociace k tomuto dílu nebude určitě směřovat k nikomu jinému než k legendárnímu slovenskému představiteli Jánošíka Michalu Dočolomanskému.

Zajímavostí je, že slovenští inscenátoři vždy ctili rockovější zvuk díla, zatímco u nás zdomácněla spíše verze folklorněji laděná. Stejně tak se zejména u dramaturgů v poslední době stal velice populárním překlad Jaromíra Nohavici. Jelikož jeho jméno táhne, byl mu zjevně odpuštěn i ten fakt, že přesunul legendu na Moravu a hlavním hrdinou je zbojník Janík. Ne každému ale možná takovýto přístup vyhovuje.

Nicméně, ačkoli Brno na Moravě je,  cíl „Městského“ Jánošíka byl naštěstí zcela jiný, nesmírně chválihodný. Totiž přivést dílo ke svým kořenům, neboli k „bigbítové hře se zpěvy“ a zároveň ho pojmout zcela jinak, což při jednoduchosti dějové linky (přísnějším okem by se dalo hovořit snad až o absenci) lze jedině kvitovat. Navíc když se pořídil zcela nový, nebývale současný a nápaditý, přesto dostatečně tradiční překlad dramaturga Jana Šotkovského, nevyhýbající se ani poněkud dospělejším dvojsmyslným narážkám a zároveň i různým jazykovým hrátkám, včetně používání originální polštiny. Připočtěme  báječný syrový jazz-rockový zvuk hudebního nastudování Karla Cóna, značně evokující hudební progresivnost  sedmdesátých let. Například taková Andělova ukolébavka v bluesovém houpavém rytmu a  snad opravdu nebeském podání Petra Šmiřáka (Petra Gazdíka jsem ze tří pokusů bohužel nikdy neviděl)) = hudební delikatesa. Tato verze (by) se měla rozhodně dočkat nahrávky!

Pojmout historku vypravěčů Opovědníka a Dopovědníka (báječně spolu fungující Tomáš Sagher a Ladislav Kolář) pro starého baču (milý strávník klobás Pavel Kunert) a hádky statečných zbojníků a trochu zbabělých pandurů (pěkní strážci pořádku!) o tom, jak se Jánošík narodil a vzápětí vyrostl, bojoval, děvče miloval (zvláště to, které scénář nazývá Prvním v roztomilém podání Marty Prokopové) a nakonec umíral, svým způsobem jako crazy komedii s tragickým koncem, se rozhodně vyplatilo. Však si zejména obě soupeřící skupinky derniéru se svým neustálým popichováním řádně užily a náhle moc nevadila ani značná upovídanost celého dvouhodinového díla, ač bylo jistě těžké ji přebít. Povedlo se.

Zajímavou skutečností je, že v každé skupince se sice nacházely herecké magnety pro diváky, co umí jindy táhnout celé představení jako sólisté (kdo by také odolal na straně Pandurů Janu Apolenářovi, Milanu Němcovi, Lukáši Vlčkovi a Petru Brychtovi, u Zbojníků zase Jiřímu Machovi, Michalu Isteníkovi nebo třeba Rastislavu Gajdošovi a Jaroslavu Matějkovi), ale zde efektivně fungovali právě jako celek. Právě herecké výkony totiž uměly správně zaplnit celou scénu Jaroslava Milfajta, kterou prakticky celou dobu obývaly pouze tři  trojúhelníky suplující horské dřevěné chaloupky, nebylo zapotřebí ani moc choreografie (autorky Hany Kratochvilové – Josefiové), ačkoli zrovna malé množství tance bylo pro několik lidí spíše nedostatek a je pravdou, že někdy přispíval k mírné statičnosti dění. Málem bychom zapomněli na hlavního představitele (asi proto, že se objevil až na konci první poloviny), nutno říci, že Jánošík by skutečně vydařenou úlohou Dušana Vitázka, ne – li jednou z jeho nejlepších a nejkomplexnějších, že by zásluhou jeho slovenského naturelu?

Jan Apolenář coby Pandur Velitel

Ačkoli byl „Jánošík“ režisérským debutem herce Stano Slováka, daly se v něm, teď s odstupem zejména, najít jisté postupy , které poté vybrousil v projektech následující, zejména v oblíbené „Sněhurce“. Rád poskytuje  prostor pro seberealizaci herců, nebojí se vhodných aktualizací jazyka  (a že se jich v překladu našlo ve výsledku poměrně dost) a už tady si pohrál s přehozením vhodných představitelů u Jánošíkových „patronů“. Anděl  zde figuroval jako mužská role, Čert zase ženská – většinou je tomu právě naopak.  Petr Šmiřák s Márií Lalkovou se ve svých obrácených charakterech značně vyřádili, v rámci možností se střídavě sehrávali a za chvíli se zase hádali.  On totiž i slušňák Anděl evidentně umí sáhnout po nějakém tom sprostém slovíčku . Paradoxně víc než to ženské čertisko (kouzelné i v podání alternantky Radky Coufalové).

Petr Šmiřák a Mária Lalková coby Anděl a Čert

Poslední představení se v MdB v zásadě nikdy moc neliší od normálních repríz. Poslední březnový den byl ale výjimkou, však takový přístup také zvolená koncepce díla dovolovala, ne-li přímo vyžadovala. Derniérové publikum umí být nesmírně vděčné a tento večer skutečně nadšeně reagovalo na sebemenší vtípek. Ať už na prodloužený Jánošíkův jazykový kurz (většinou zůstávalo u slovenštiny, polštiny a češtiny, tentokrát se přimíchala i angličtina),   či zmiňované poměrně časté dvojsmysly, jak také jinak….

Jánošík se podvolí své nejvěrnější lásce - Smrti

Za Jánošíkem na Lidické tedy doslova spadla opona. Moment, kdy Smrt – Eva Jedličková jakožto jediná jeho věrná láska políbí Jánošíka a zároveň definitivně strhne závěs, který konečně odkryje celou dobu schovanou živou kapelu, nám určitě bude chybět. Podle ohlasů však nejen on, jelikož se po celý večer ve vzduchu vznášela lehká nostalgie.

Momentka z derniérového přídavku

Momentka z derniérové děkovačky

Pokud by se vám po “Sklu” zastesklo, zkuste podle ohlasů velmi vydařenou,  lidovější a upravenou verzi využívající Nohavicův překlad v Loutkovém divadle Radost  (paradoxně měly obě dvě inscenace premiéru ve stejný den 1. 3. 2008), vždyť je od MdB vzdáleno jen malý kousek. Pokud se nám také podaří jí vidět, určitě dáme vědět.

Autorem všech fotografií je Jef Kratochvil (Upozornění: snímky pocházející přímo z děje, nejsou z derniéry), používané jsou se svolením MdB a fotografa.


Nosiče
Městské divadlo Brno vydalo 2CD nahrávku muzikálu PÍSKÁNÍ PO VĚTRU
Recenze a reportáže
LEGENDA JMÉNEM HOLMES – má nakročeno k muzikálové události sezóny? (recenze)
Recenze a reportáže
„Sněhurka a sedm trpaslíků“ – okouzlující pohádka s velkou dávkou nadsázky!
  • Pája

    Naprosto dokonalý muzikál, tedy z mé zkušenosti :D


  • Sukie

    Derniéra byla nádherná a celkově je to moc pěkné předsatevní…


  • veny

    Nebylo v rámci toho “Jánošíkova jazykového kurzu” více jazyků. Já si myslím, že jo, ale nemůžu si vzpomenout.
    Jinak příjemná derinéra, příjemný muzikál na odreagování. Chtělo by to CD, protože hudba je skvělá.


  • Ondřej Doubrava

    Já myslím, že tam byl maximálně jeden navíc, ale také už si nevzpomenu… Otázka také je, jestli se vůbec smí vydat nahrávka až po derniéře, u velkých světových titulů to třeba není možné. Ale u Skla možná i jo, doufejme…


  • Tricia

    Navíc tam byly minimálně další tři jazykové verze: Kromě klasické polštiny a slovenštiny ještě maďarština, němčina, angličtina a možná ještě něco…


  • Ondřej Doubrava

    Tricia: Ach, tak to mi uniklo, možná i naživo, (omluva hluboká), dalšího jazyka jsem si nevšiml ale ono u Jánošíka vždy bylo nutno sledovat víc věcí najednou. ;-)