Zahraničí

Recenze londýnského muzikálu “We Will Rock You”: ROCK JE MRTEV, AŤ ŽIJE ROCK!


Za 300 let nebudou na světě hudební nástroje. Veškerá hudba bude elektronická, vytvářená a hraná pouze počítači. Lidé budou žít na Planet Mall, tedy „Planetě obchoďáku“, oblékat se budou dle nejnovější módy – uniformovaných pastelových kostýmků, odhalujících nohy, ruce i pupíky. Nebudou znát jiný hudební styl než roztomilý neškodný „popík“, na který budou tančit bez emocí a bez invence. Tzv. girl-bandy a boy-bandy (které ovšem vypadají stejně jako girl-bandy) budou jedinými produkty hudebního průmyslu. Vše v souladu s ústředním výborem Globalsoft Corporation. Ano, trochu orwellovský svět nám předkládá autor libreta a textů, režisér Ben Elton a autoři hudby, Roger Taylor a Brian May, členové skupiny Queen.

Již od roku 2002 se v londýnském Dominion Theatre diváctvo vyrovnává s odstrašující předpovědí časů budoucích. V jednom z nejúspěšnějších muzikálů posledních let se svět (a nejen ten hudební) změnil na hlídaný tábor, kde nikdo nesmí vybočovat z řady. Jak už to tak ale (a nejen v muzikálech) bývá, najdou se narušitelé, tedy ti, co bojují za svět nový (v tomto případě spíše za ten starý). Ústředním nepřítelem uniformovaného popu je mladý rocker Galileo Figaro (Ricardo Afonso) a gothic-rockerka Scaramouche (Sarah French). Jinak oblečení, jinak mluvící, jinak smýšlející a později i zjišťující, že nejsou ve svém snažení sami. Spojí se s Meat (Rachel John), Britneym (Ian Carlyle), Popem (Kevin Kennedy) a celým rockovým odbojem, žijícím v bývalé stanici metra. Na straně „zlého popu“ proti nim stojí Killer Queen (Brenda Edwards), velitel policie Khashoggi (Alex Bourne) a jejich poslušné ovečky Ga Ga Kids (company).

Libreto se ironicky vyjadřuje k (v danou chvíli mrtvým) popovým hvězdám (Madonně, Britney Spears) a oslavuje bývalé (v danou chvíli mrtvé) rockové hvězdy, např. Jimmiho Hendrixe, Janis Joplin nebo Kurta Cobaina. Na jejich jména a tvorbu vzpomíná.

Popové skladby jsou na poslech nesložité, tvořené uhlazeným sólovým či hromadným zpěvem, líbivými tóny a melodiemi, ve kterých vystupují na povrch klávesy a elektronické ozdůbky. Vše je doprovázeno hromadnou (spartakiádní) choreografií stejně oblečených žen a mužů, kteří jsou v pastelových kostýmcích reklamou na dokonalost. Popovému hávu napomáhá „sladký“ světelný design, ve kterém dominují pastelové barvy od žluté přes růžovou ke světle modré.

Ga Ga Kids ve své úvodní hymně "Radio Ga Ga"

Rockové písně vznikají jakoby improvizovaně! Jde v nich o sdělení,  téma a o vymezený názor. Zastánci rocku se nevlní v hromadných tanečních choreografiích, zato se soustředí na zpěv, ve kterém si pohrávají s tóny, výškami a samozřejmě chraplákem. V hudbě dominuje elektrická kytara a bicí. Ano, toto nastínění se zdá jednoduché, snad i nepříliš objevné, ale je třeba mít na paměti, že všechny písně jsou z dílny skupiny Queen a jen málokdo je vnímá právě takto rozdílně a vymezeně. Tyto skladby dostaly úkol popový a reprezentují nový svět: Radio Ga Ga, One Vision, Flash, Seven Seas of Rhye, Don’t Stop Me Now nebo Killer Queen. Ono je nelze takto striktně oddělit ani v rámci muzikálového souboje mezi nimi. Killer Queen rozhodně nezpívá jako popová princezna, One Vision, byť zpívaná Ga Ga kids, má k popové skladbičce po čertech daleko. Na opačném břehu – rockovém – stojí v zásadě všechny ostatní. Že toto dělení v mnohém nefunguje, se potvrdí velmi záhy. Je snad jiný správný způsob jak zpívat Another One Bites the Dust? Není, což dobře věděli tvůrci a nechali Killer Queen zpívat s pořádnými kytarovými riffy. Nelze proto rozlišovat jen na základě zvuku a typu zpěvu, ale je třeba se podívat i na text písní a světelný design.

Galileovo vyznání v "I want to break free"

Ústřední bojovník Ricardo Afonso má nelehkou roli. Od pěveckého vypořádání se se skladbami napsanými právě pro Mercuryho, přes herecký vývoj od bouřícího se floutka,  zamilovaného rebela, později vůdce odboje až k rockové hvězdě skládající nové písně. Pěvecky je Afonso jistý, hraje si s texty písní, nebojí se opozdit, aby vzápětí zase nastoupil dle očekávání. Hraje si s výškami, ale stále drží jejich rockový sound. Vzplanutí ke Scaramouche není v rámci muzikálu nečekaným zvratem, ale pracuje se s ním vtipně, především díky Sarah Fench, která je rozená komička. Libreto jí nepředepisuje roli roztomilé princezny v růžovém, ale rázné rebelky, jež nejde daleko pro ironickou hlášku a Galilea bere spíše jako blázna. Oslavné fráze na svou osobu považuje pouze za jeho snahu svést ji. Ovšem i tvrďačka má city a když si uvědomí svou lásku ke Galileovi, zůstává sice ironická a glosuje jeho vyznání, ale pouhé drobné pousmání znamená více, než si je možná sama ochotna přiznat. I jejich duetům se dostane značného vývoje – od Under Pressure, kdy se seznámí, přes píseň Who Wants To Live Forever, duet dvou zamilovaných, až k Hammer to Fall, ve které na sebe sice křičí, ale není to řev dvou nesnášejících se lidí… Ke svému vztahu se musí prohádat, což Afonsovi i French svědčí. Nejsou přece sladkými popaři!

Galileo a Scaramouche v "Who wants to live forever"

Druhý pár, Meat a Britney, si své city vyjevuje obdobným způsobem, ale pohybují se za fází prvních hádek. Pro ně je hádání spíše zdrojem zábavy a vzrušení. Přeci jen, celý život žijí v podzemí a snaží se o rockovou revoluci. Rachel John i Ian Carlyleila bychom se možná v tmavé noci na ulici lekli, ale jejich zjev i zpěv reprezentují podstatu „starého dobrého“ rockového životního stylu. Při zpěvu písní I Want It All nebo Headlong, vyzývají i diváky k držení palců v blížícím se rozhodujícím souboji.

Britney a Meat v "I want it all"

Spokojíme-li se s komentářem, že Brenda Edwards (Killer Queen) zpívat „prostě umí“, u hereckého projevu budeme muset být kritičtější. Její rejstřík zahrnuje pochodování a drsný výraz. Toť vše. Ideální představitelka některého z terminátorů do případných dalších filmů. Ale že je to pro muzikál málo, si uvědomíme velmi záhy, zvlášť když se od ní čeká i ironie, vtip a nadhled. Ve scénách, kdy se její hlava promítá na velkoplošných obrazovkách a ona káže lidu, zachovává svraštěné obočí, nakrčený nos a křik. Ani o píď víc! V dialozích s Alexem Bournem (Khashoggim) působí spíše otravně a nudně. Ani ten se nepokouší o jiný než drsný výraz. Je škoda, že se nechali uchlácholit dojmem, že jejich „zlé postavy“ více nepotřebují.

Představení Killer Queen ve stejnojmenné písni

Kapitolou samou pro sebe je role Kevina Kennedyho. Jeho Pop je kombinací bývalého oddaného rockera, zastánce hnutí hippies a hospodského povaleče. Trpí samomluvou, chybí mu starý život a čeká na rockovou spásu. Jeho jediné písňové vyznání These Are the Days of Our Lives je pojato klidně, s důrazem na obsah. I Kennedy si vystačí s malým hereckým rejstříkem, ale role podivína si v tomto případě o více neříká.

Tvůrci se opírají o veškeré technické zázemí Dominion Theatre. S ohledem na rockovou atmosféru nechávají diváky nahlédnout do kuchyně kapely, rozdělené na dvě poloviny. Jejich stanoviště je na vyvýšených plošinách po obou stranách jeviště. Koncertní atmosféra je podpořena světelným designem pracujícím i s nasvícením hlediště, zvláště v okamžicích, kdy se očekává zapojení publika. A samozřejmě projekční plátna: jsou-li na scéně Ga Ga Kids, jsou na nich pozitivní pastelové obrázky a důkazy popového pokroku. Khashoggi se na scénu dostává na teleskopickém výtahu, Killer Queen jej doprovází osobně, případně na něj dohlíží z velkoplošné obrazovky.  Časté je i použití stroboskopu. Killer Queen a Khashoggimu se několikrát dostane i možnosti podívat se do hlediště – z jeviště vysunuté molo se během několika skladeb otáčí nad hlavami diváků. Orchestřiště symbolizuje prostor pro podzemní odboj.

Snaha učinit z diváka partnera při souboji za svět lepší (čili hudbu poslouchatelnější) je patrná v každém okamžiku. Na závěr se dokonce tento „tým“ rozšíří o další členy, což je prvek přidaný až během 8letého reprízování a díky za něj. V tuto chvíli netřeba prozrazovat více, ale je to pravděpodobně nejzásadnější a nejchytřejší úsek celého díla. V těsném závěsu se drží Galileův talent skládat písně. Zhruba za 2 minuty dá dohromady text hymny, jež dala název i celému muzikálu. Buďme upřímní, stačilo by mu na to i 20 sekund – diváci se připojují už po úvodním Buddy you’re a boy make a big noise… Každý ta slova zná a každý chce být nápomocen. Je to silný okamžik.

Pop zná tajnou zprávu z časů minulých. Nyní je čas předat ji dál.

Jak souboj dopadne, není nijak nečekané, s tím počítá už samotný název. Stojíme tu před jiným soubojem: odborným a řekněme laickým. Blazeovaní kritici budou vždy lamentovat nad jednoduchostí libreta. Nebudou spokojení s patrnou nelogičností ve vymezování hudby Queen na pop a rock, podiví se nad vzpomenutím Freddieho, když jeho písně právě „vznikají“, a kritice jistě neujde ani časté přehrávání ústředního páru. Zapomene-li ovšem kritik na své zásady a nechá-li v sobě probudit diváka méně poučeného, užije si We will rock you o poznání více. Připomene si nesmrtelnost „queeňáckých“ hitů, připojí se k odboji, spolu s Galileem bude zachraňovat rock, na závěr si (snad už povinně) zaplácá a půjde domů spokojen. Spasil přece svět! Vždyť nadšení herců, jejich talent, světelná kouzla a autentický koncertní zvuk jsou ažaž. Tak ať se jdou kritici bodnout.

We Will Rock You
Hudba: Queen
Texty: Queen a Ben Elton
Libreto: Ben Elton
Produkce: Queen Theatrical Productions, Phil McIntyre Entertainment a Tribeca Theatrical Productions
Světelný design: Willie Williams
Choreografie: Arlene Phillips

Více informací naleznete na oficiálních stránkách “We Will Rock You”, k dispozici je též bohatě zásobený oficiální YouTube kanál.

Snímky k recenzi laskavě dodala The PR Project – oficiální PR agentura muzikálu.

Photos provided by PR Project. Thanks for collaboration.


Zahraničí
“Billy Elliot” – představujeme letošního vítěze cen Tony
Aktuální zprávy
Muzikál WE WILL ROCK YOU předvedl první ukázku
Zahraničí
Ceny Tony ovládl muzikálový fenomén HAMILTON, získal 11 cen