Rozhovory

Roman Tomeš: “Pro své plány bych potřeboval několik životů…”


Jubilejní obsáhlý rozhovor Aleny Kaclové opět představí jednoho z těch, kteří se úspěšně připojili k členům „kalichovské rodiny“, a jímž není nikdo jiný než Tomáš z „Osmého světadílu“ i Danny z „Pomády“ – Roman Tomeš.

Můj dnešní rozhovor je tak trochu výjimečný. Je totiž desátý v pořadí a tím pádem vlastně „kulatý“, proto si na úvod dovolím krátkou rekapitulaci. Přiznám se, že jsem nikdy neměla novinářsko pisatelské ambice a umělecká forma jménem muzikál mi ještě před dvěma a půl roky moc neříkala. Jenže člověk míní a něčí „nakopnutí“ mění, a tak jsem nakonec sice pozdě, ale přece, propadla obojímu. První rozhovor, který měl být zároveň poslední, vznikl díky snaze trochu přiblížit neprávem opomíjenou profesi tanečnice v muzikálové company. Nakonec jsem postupně oslovila dalších devět umělců, kteří jsou nějakým způsobem spjati s pojmem muzikál. Byla to náročná, ale krásná práce i možnost bližšího poznání těch, kteří mě svými výkony dokázali opravdu nadchnout. Ve většině případů se jednalo o umělce působící na scéně pražského divadla Kalich, což rozhodně nebyl záměr, ale spíš důsledek toho, že si tu nejen oni, ale i stálí diváci už připadají jako doma.

„Jak ty chceš hledat Osmý světadíl, když nevidíš ani na metr před sebe …To místo nenajdeš, rozumíš, protože tomu sama nevěříš! To místo nesnese lež, přetvářku, nebo falešnou hru na lásku. To místo je opravdové, musí být! Ale jenom pro ty, kteří skutečně něco hledají, to místo totiž léčí„

Roman v Osmém světadílu s přítelkyní Míšou Doubravovou

Tak tuhle ukázku z „Osmého světadílu“ jsem si v rámci medailonku k následnému rozhovoru nevybrala proto, že mě scéna rozchodu ústřední dvojice při každém zhlédnutí muzikálu tak trochu chytne za srdce, ale především pro možnost vychutnat si v ní případné herecké schopnosti obou hlavních představitelů. Navíc má právě hlavní postava Tomáše hodně společného s jedním z alternantů této role, kterým je Roman Tomeš. I on působí sympatickým dojmem upřímného, bezstarostného kluka, který si ale svým poctivým přístupem k umělecké práci dokázal získat nejen diváky, ale i divadelní kolegy. Dá se říct, že má dobře našlápnuto stát se během pár let opravdovou muzikálovou hvězdou, i když se na druhou stranu musím ztotožnit s názorem jednoho nejmenovaného muzikálového herce, že „hvězda je hrozně profláknutý slovo“, zvláště pak na českém uměleckém nebi.

Student šestého ročníku Konzervatoře Jaroslava Ježka Roman Tomeš pochází z Vrchlabí, ale dětství i dospívání prožil v Lomnici nad Popelkou, kde také díky svým rodičům, ochotnickým divadelníkům, poprvé přičichl k divadlu i hudbě a získal pocit, že jeho budoucnost patří především muzikálu. K vysněnému cíli pak už poctivě směřoval svou intenzivní přípravu k přijetí na konzervatoř, i když mezitím stihl vystudovat obchodní akademii.

Dnes již má za sebou první muzikálovou zkušenost v „Moně Lise“, kde na scéně divadla Broadway ztvárnil v menší roli Giacoma Salaie. Následně účinkoval v komponovaném pořadu studentů Ježkovy konzervatoře i známých tváří naší muzikálové scény „Broadway plná muzikálů“ a pak už s úspěchem absolvoval konkurz na hlavní roli Tomáše v hitmuzikálu „Osmý světadíl“, v němž představuje studenta, který si přivydělává jako číšník v hotelu, kde pozná svou osudovou lásku Janu. V postavě Tomáše se Romanovi splnil velký sen a nutno podotknout, že svoji první velkou roli zvládl nejen s citem, přirozeným hereckým projevem, ale i výborným pěveckým výkonem. A srovnám-li jeho trochu nejistý projev při semifinálovém kole soutěže „Czechtalent Zlín 2008“, pak musím říct, že Roman od té doby udělal přímo sedmimílový skok. Úspěch i uznání jeho pěveckých i hereckých schopností jistě ovlivnily i získání další hlavní role Dannyho, tentokrát v legendární „Pomádě“. V ní ale musel zvládnout i velkou porci fyzicky náročného pohybu v mnoha tanečních výstupech a naučit se udýchat při tanci všechny písně. To, že se mu to podařilo, svědčí o opravdovém talentu na naší muzikálové scéně.

Kromě výše zmíněných rolí na prknech divadla Kalich se dokázal i výborně poprat s naprosto odlišnými postavami Pietra a Nicola v tanečním muzikálu „Lucrezia Borgia“, uváděném v divadle Hybernia, v němž musel především jako syn Lucrezie Pietro nastudovat i jednotlivá tanečně baletní čísla. A opět musím konstatovat, že svoji neobvyklou divadelní příležitost zvládl na jedničku.

Ve výčtu dosavadních zkušeností teprve čtyřiadvacetiletého Romana Tomeše nesmím samozřejmě zapomenout ani na úspěch s videoklipem k autorské písni „Find a Way“ v hitparádě TV Óčko, s dalším videoklipem k písni „Bílá dáma“, účinkování v televizních pořadech i spolupráci s orchestrem Václava Hybše.

Rozhovor s Romanem Tomešem

Romane, vaším rodištěm je Vrchlabí, ale většinu svého života jste prožil v Lomnici nad Popelkou, s níž je už 180 let spojena existence ochotnického divadelního spolku J. K. Tyla, na jehož současné činnosti se aktivně podílejí i Vaši rodiče. Myslíte si, že vás právě prostředí ochotníků dokázalo správně nasměrovat k cestě za uměním?
Myslím, že mě to v dospívání hodně ovlivnilo. Ačkoliv jsem nikdy nijak zvlášť k divadlu netíhl, protože jsem jako každý kluk z maloměsta radši běhal za balónem a trávil skoro celý čas na hřišti, nebo chodil za holkami. Dokonce si pamatuji, že když měla mamka premiéru nějakého představení, ve kterém účinkovala, tak jsem byl otrávený z toho, že tam musím jít. Takový jsem byl lump! Ale pak se něco změnilo… Na nějakou dobu jsem kvůli zranění musel nechat fotbalu, a protože jsem ve volném čase neměl co dělat, tak jsem si zkoušel hrát na kytaru nebo klavír a postupně si to zamiloval. Když si ale dneska všechno zpětně vybavuji, tak už jsem si vlastně odmalička stále zpíval. Vzpomínám si, jak jsem tím při hodinách kreslení na základní škole lezl učitelkám na nervy, a proto mě neustále napomínaly. Zpíval jsem i v kabině během fotbalových zápasů. Vždycky jsem tak nějak chtěl být středem pozornosti. (smích) A tak jsem si postupně našel cestu i k divadlu.

Roman Tomeš

Roman Tomeš

Některá představení divadelního spolku Vaše maminka dokonce sama režírovala, takže jste si pod jejím vedením mohl v roce 2004 poprvé vyzkoušet účinkování v muzikálu „Výtečníci“. Jaké byly vaše první pocity na jevišti? Trpěl jste tehdy trémou? A jak jste na tom s touhle nepříjemnou záležitostí v současné době?

Divadelní muzikálek „Výtečníci“ je pro mě krásnou vzpomínkou. Bylo to představení, pro které se dala dohromady parta mladých nadšenců, dá se říct ještě dětí, z nichž skoro nikdo neměl předchozí zkušenosti z jeviště. Ze všech ale sršela ohromná chuť hrát a vyblbnout se. Obdivuji mamku, že nás všechny zvládla ukočírovat a dát dohromady tak pěkné představení. Neměla to s námi vůbec jednoduché! Jeviště jsem si ale hned zamiloval. Ten pocit, že tam můžu být kýmkoliv… Zároveň je to pro mě i něčím mystické místo. Občas po zkoušce, když už svítil jen „pracák“ na jevišti a všude jinde byla tma a ticho, jsem si sedl a vnímal celý ten prostor divadla. Představoval jsem si, kdo všechno v něm mohl hrát a kolik osudů se tam vystřídalo. Do dneška je pro mě prázdné jeviště, potažmo divadlo, tajemným místem. Naposledy jsem takhle „meditoval“ po premiéře „Osmého světadílu“ v divadle Kalich. Seděl jsem tam a děkoval všem svým „divadelním andělům“, že mě dovedli až sem.

No a samozřejmě, že jsem pokaždé před představením trpěl a trpím nervozitou. Asi by bylo divné, kdyby to bylo naopak. Ale nikdy jsem neměl tak velkou trému, aby mě paralyzovala. Vždycky spíš cítím takovou tu předzávodní atmosféru a mravenčení v břiše. Ale ten pocit asi potřebuji, bez něj by to nebylo ono.

Co vás nejvíce ovlivnilo k rozhodnutí jít po maturitě na obchodní akademii studovat právě muzikálové herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze?

Dá se říct, že po „Výtečnících“ jsem věděl, že přesně tohle chci dělat celý život a když jsem se dozvěděl, že tu dokonce existuje obor „muzikál“, tak jsem neváhal. Můj bývalý učitel hudební výchovy a zároveň skvělý kamarád je do muzikálu stejný blázen jako já, a tak mě denně po všech stránkách připravoval. Lidé kolem nás se nám občas smáli, ale my jsme vydrželi třeba i do čtyř do rána zpívat v hudebně, učit se teorii, pracovat na herectví. A snili jsme o tom, jaké by to bylo stát na profesionálním jevišti. Bylo to ohromně krásné období, které je zároveň důkazem toho, že když se člověk do něčeho zakousne a opravdu poctivě si za tím jde, tak skoro nic není nemožné. Takže nejvíce mě ovlivnilo přesvědčení, že tenhle obor chci dělat celý život.

Když jste byl na tuto oblíbenou uměleckou školu přijat, říkal jste si v té počáteční euforii, že teď je pro vás umělecký svět konečně otevřený, nebo jste si pomyslel – tak, teď mám před sebou šest let pořádné dřiny a musím udělat všechno pro to, abych dostal opravdovou šanci předvést, co ve mně je?

Spíš to pro mě byl impuls k tomu začít na sobě pořádně dřít. V prvním ročníku byl pro nás svět divadla ještě natolik vzdálený, že jsem si ani netroufal pomyslet na to, že bych tam hned mohl naskočit. Na to jsem byl ještě moc „malej nezkušenej prďola“. Ale věřil jsem, že taková škola otevírá cestu do divadla.

Co se vám na škole nejvíc líbí a co si myslíte, že vám studium na konzervatoři může dát oproti praxi na divadelních prknech?

Nejvíc se mi líbí to, že tu není matematika! (smích) Tu jsem opravdu neměl tak úplně v lásce. Ne, ale teď vážně. Konzervatoř je pro mě průprava pro divadlo. A i když není nad praxi na divadelních prknech, protože tam se člověk učí mnohem, mnohem rychleji, tak je konzervatoř druhá nejrychlejší možnost, jak nabrat zkušenosti v oboru. A přesně to mi škola dala a dává, včetně skvělých přátel a kantorů.

Vaší první muzikálovou příležitostí byla role Giacoma Salaie v muzikálu „Mona Lisa“. Měl jste tehdy velké obavy z toho, jak svou roli zvládnete? Napadá mě, jak jste si tehdy asi připadal poprvé mezi profesionály a kdo na vás udělal největší dojem?

Připadal jsem si jako malý kluk z vesnice, kterému se otevírá obrovský svět. To víte, byl jsem zvyklý sledovat všechny ty zpěváky v televizi, nebo z pozice diváka v hledišti si je užívat i v divadle. Ale najednou jsem měl být jejich kolegou na jevišti. Zpočátku jsem se bál, jak to zvládnu, i když to byla maličká role. Ale pro mě to spíš bylo jako dobytí Bastily! Nerad bych jmenoval někoho, kdo na mě udělal největší dojem. Byl to můj první muzikál a pro mě byli vlastně všichni takovými malými modlami.

Mona Lisa (s Bohoušem Josefem)

Před pěti lety jste se zúčastnil pěvecké soutěže „Czechtalent Zlín“, v níž jste se úspěšně probojoval až do finále. Uvažoval jste také o podobných soutěžích jako je „SuperStar“ nebo „X Factor“?

Občas mě taková myšlenka přepadla, ale myslím, že podobné soutěže nejsou úplně pro mě. Asi mě baví jít vlastní cestou. Ale tím neříkám, že třeba někdy nezměním názor. První opravdovou Superstar a člověkem, kterého to vyšvihlo nahoru, byla Aneta Langerová, po ní už to ale pořádně nikoho dlouhodobě nezviditelnilo. Podle mě je to tím, že to pak běželo jak na běžícím páse a někdy jsem měl dojem, že skončí poslední finálové televizní kolo a druhý den ráno už lidé ani nebudou vědět, kdo tam vlastně byl. Veřejnost rychle zapomíná. Ale je pravda, že první ročníky takových soutěží mají úspěch. Ať už to byla „Superstar“, „X Factor“, nebo „Robin Hood – cesta ke slávě“. Spoustě lidem to pomohlo a je dobře, že takové soutěže jsou. Možná, až bude nějaká muzikálová reality show, tak se přihlásím. (smích)

V září 2011 měl v divadle Kalich premiéru hitmuzikál „Osmý světadíl“, kde jste dostal první opravdu velkou příležitost v hlavní roli Tomáše. Roli, která je náročná pohybově, herecky, ale především pěvecky. Jaké byly vaše začátky s Tomášem, zkoušení muzikálu a přijetí zkušenými kolegy v divadle Kalich?

“Tomáše“ beru za svou osudovou roli. Ta postava je mi něčím ohromně blízká. Pamatuji se, že když jsem četl dialogy na konkurz, tak jsem si říkal: „Bože, to je moje vysněná role!“ Je to svobodomyslný kluk z ulice, který si nedělá velikou hlavu z autorit. Říká, co si myslí a bojuje za svou lásku, pro kterou obětuje i život. Má v sobě určitý typ bohémství a to je mi ohromně blízké. Sranda je, že se v „Tomášovi“ alternujeme dva Tomášové – Savka a Löbl a jeden Tomeš. A to nebýt toho příjmení, tak bych se taky jmenoval Tomáš. Takže to při zkoušení s oslovováním bylo jednoduché. Zkoušení bylo nádherné a patří k nejkrásnějším obdobím mého života. Tím, že je v muzikálu málo rolí, tak jsme si byli všichni hodně blízcí. Zkoušení bylo intimnější a měli jsme možnost se všichni dobře poznat a spřátelit se. Největší oříšek asi pro všechny byl zpěv, nejen kvůli vysokým polohám, ale hlavně taky kvůli slovenštině. Měli jsme ale po ruce slovenského korepetitora Lubka Dolného a ten nás denně cepoval, aby to i pro slovenské diváky bylo poslouchatelné (smích). „Osmý světadíl“ je pro mě opravdu srdeční záležitost.

Od premiéry „Osmého světadílu“ uběhl více než rok, muzikál se pořád těší velké oblibě diváků a z vás účinkujících stále čiší neuvěřitelná souhra s nadšením, která se přenáší na diváky v sále. Čím si to vysvětlujete?

“Tááááák určitěěěě!“ (smích) Já si myslím, že je to tím, že jsme v divadle opravdu skvělá parta. Baví nás to a představení si užíváme. Tím to přenášíme i na diváky. Myslím si, že právě dobrá parta je velikou doménou divadla Kalich. A ono by to ani nešlo jinak, protože na nazkoušení takového muzikálu je pět až šest týdnů a kdyby nebyla v kolektivu dobrá nálada, tak by to tak dobře nešlo. To je taky jeden z důvodů, proč se do tohoto divadla vždycky rád vracím.

Zamilovaný Roman v Osmém světadílu

Na stejných prknech a se stejným režisérem Jánem Ďurovčíkem jste opět hlavní postavou, tentokrát v muzikálu „Pomáda“. Bylo pro vás pod jeho vedením těžší zvládnutí Tomáše, nebo Dannyho?

Přiznám se, že Danny byl pro mě mnohem těžší oříšek. Je to z velké části taneční role, takže na ní bylo hodně práce. Navíc i v herectví to pro mě byl trochu protiúkol. Je to úplně jiný typ role než Tomáš, který je víc o přirozenosti, zatímco Danny je spíš o stylizaci. Jsem vděčný za to, že mi Ján Ďurovčík dal příležitost a během zkoušení do mě vtiskl, co mohl, i když jsme oba věděli, že budu muset v pohybu hodně máknout. Je to krásná role. Vždyť „Pomádu“ znají všichni a já jsem si na filmu s Johnem Travoltou jako dítě hodně „ujížděl“. (smích)

Jak vypadá Danny po tom pěveckém, ale hlavně tanečním maratónu v zákulisí poté, kdy utichne potlesk diváků? Řekla bych, že nejen z vás, ale i ostatních, občas vypadne povzdech: „Bolí mě celej člověk!“

„Pomáda“ je opravdu tříhodinový maratón, kde se člověk nezastaví, takže když skončí potlesk, tak celkem cítíme, že jsme se trochu hýbali.(smích) Ale zase je pravda, že během zkoušení, kdy někteří z nás ráno lezli z postele doslova po čtyřech, jsme nabrali celkemfyzičku, takže člověk si na tu námahu tak nějak zvykne. Navíc nám často pomáhají diváci, kteří nás během závěrečné medley svým potleskem tak nadopují energií, že únavu skoro necítíme.

V nové „Pomádě“ s vámi hrají i někteří účinkující z té původní, např. Juraj Bernáth v roli Kejty nebo tehdejší představitel Dannyho Zbyněk Fric, nyní už v roli Vince Fontaina a Anděla. Viděl jste jako kluk své kolegy ve staré „Pomádě“, nebo později v dokumentu ČT o tom, jak toto představení před více než dvanácti lety vznikalo? A byl jste ochoten od nich přijmout nějaké užitečné rady, nebo jste se prostě znovu svěřil do zkušených rukou režiséra Ďurovčíka a zároveň si říkal – udělám si to podle svého?

Já si to neodpustím a musím to prásknout, že Zbyňkovi během zkoušení nikdo neřekl jinak než „legenda“. A to právě proto, že hrál před lety Dannyho. Dokonce i během konkurzu ho z recese Ján Ďurovčík požádal, aby zazpíval Dannyho sólovku „Sandy“. Přiznám se, že původní „Pomádu“ na divadle jsem neviděl. Ale před zkouškami jsem sháněl všechny různé materiály k „Pomádě“ kvůli inspiraci, takže jsem narazil právě i na dokument z doby, kdy se dělala na Výstavišti. A právě třeba Zbyňka jsem už během konkurzu prosil, aby mi pomohl s pomádovskou chůzí. Během zkoušení pak sám párkrát přišel a poradil, co bych mohl dělat jinak. Vždycky rady přijímám a beru si z nich pro sebe to nejlepší. Navíc se člověk z jeviště nevidí a zpětná reflexe od někoho, kdo na to kouká z hlediště je užitečná. Notabene když hrál tu samou roli.

V „Pomádě“ hrajete od zářijové premiéry druhý měsíc, divadlo je vyprodané, diváci v závěru stojí, jak si tohle všechno i přes tu náročnost užíváte? A není vám scéna Kalichu při té pohybové smršti tak trochu malá, protože z pohledu diváka mám dojem, že tam má každý tanečník svůj prostor spočítaný doslova na centimetry…

Scéna byla na takovýto muzikál trošku oříšek. Je nás hodně, a když se na jevišti sejdeme všichni i s tanečníky, tak má každý pro sebe opravdu přesně vyhrazený prostor. Na druhou stranu to jde udělat i na menším jevišti. Před pár dny jsem se vrátil z Bratislavy, kde se hraje „Pomáda“ pro slovenské publikum a tam je jeviště skutečně ještě menší. Ono se dá všechno. A zase se budu opakovat, když řeknu, že tím, jak je divadlo menší, tak jsme v bližším kontaktu s diváky, což je oboustranně lepší. Má to svoje výhody i nevýhody. Tak jako tak si to všichni ohromně užíváme.

Jako Denny v Pomádě prožívá letní lásku

V „Osmém světadílu“ i „Pomádě“ jste na jedné scéně s vaší současnou, už nejen divadelní, partnerkou Míšou Doubravovou a tuto situaci párkrát propral bulvární tisk. Myslíte si, že jste spíše typem, který se bude zuby nehty bránit této publicitě, anebo zastáváte názor, že v rozumné míře může být i bulvární plátek umělci užitečný pro jeho zviditelnění a cestu k dalším příležitostem?

Přiznám se, že vlastně ani nevím. Na jednu stranu je každý rád středem nějaké publicity, na druhou stranu to někdy bolí. A v případě, kdy se psalo o nás dvou, to bylo hodně čerstvé a oba jsme měli nějaké citové vazby k našim bývalým partnerům a nechtěli jim ublížit, takže z toho důvodu jsme nebyli moc rádi. I když samotné články vlastně byly docela hezké. Když to nezasahuje lidem do soukromí přes rámec snesitelnosti, tak proti tomu asi nic nemám.

Ještě před náročnými šestitýdenními zkouškami „Pomády“ jste musel projít zcela jinou náročnou přípravou do obnoveného tanečního muzikálu „Lucrezia Borgia“, kde představujete syna Lucrezie Pietra a také v menší roli i jeho přítele Nicola. Znovu jste si mohl vyzkoušet režijní vedení Libora Vaculíka, tentokrát na rozdíl od „Mony Lísy“ v poněkud umělečtěji zaměřeném díle, které je náročné i na prvky baletu. Zeptám se vás tedy – co vám dala „Lucrezia Borgia“ a jak vnímáte její zvláštní atmosféru?

„Lucrezia Borgia“ je hodně specifické představení. Není to úplně klasický muzikál. Já bych to spíš nazval něčím jako „Umělecký muzikál“, kde si divák místo pobavení odnáší z divadla umělecký zážitek. To všechno díky propojení příběhu s baletem, krásnou hudbou Petra Maláska, která barvitě podtrhuje děj, a celkovým zpracováním muzikálu Liborem Vaculíkem. Je to epické dílo, kde je potřeba hodně exprese a podle toho se odvíjelo celé zkoušení. Pro mě to byla ohromná zkušenost a bylo opravdu těžké propojit zpěv s tancem. Máme tam třeba scénu, kde točíme dvojitou piruetu a u toho zpíváme. Věřte, že jsme s tím se Štěpánem Kloučkem, se kterým se alternujeme, měli ze začátku sakra problémy! (smích) Podobných věcí tam bylo pro všechny herce víc, což nás během zkoušení hodně naučilo. Je to krásné představení, které bohužel nebylo plně doceněno.

V současné době účinkujete nejen v muzikálech, ale natočil jste i pár videoklipů s vlastní kapelou, s úspěchem jste se udržel v čele hitparády na TV Óčko. Představte nám tedy vaši kapelu, repertoár i nejbližší plány?

Moje kapela i vlastní repertoár se vyvíjí asi šest let a za tu dobu všechno, včetně mých názorů a pohledů na hudbu, prošlo velikou změnou. Dneska už jsem vlastně sám a skládám si vlastní hudbu na kytaru nebo klavír a k ní si píšu texty. Sním o takové menší unplugged kapelce s klavírem, kytarou, čelem nebo houslemi a kachonem. Mám tak trochu svůj vlastní hudební styl, který je na pomezí folku – šansonu – popu – rocku. Hodně písniček je vyprávěcích a každá je trochu o něčem jiném. Většinou píšu, když k tomu mám nějaké emocionální pohnutky. Chci, aby ty písničky byly co nejpravdivější. Během zimy budu nahrávat ve studiu svou desku, a protože jsem našel pár dobrých muzikantů, tak věřím tomu, že když najdeme společnou cestu, dáme dohromady i kapelku, se kterou bychom vystupovali. Je to ale ještě napůl ve hvězdách a já bych to nerad zakřikl.

Obsazení Pomády na první společné fotografii

Po maturitě na obchodní akademii jste s vaším kamarádem Pavlem Hrdinou vyrazili na cestu do Velké Británie, avšak z vysněné cesty zůstalo jen týdenní hořké poznání, z něhož jste se oba dlouho vzpamatovávali. Neuvažovali jste později o tom, že byste se už poučeni vydali znovu do světa, tentokrát třeba i s vlastní kapelou?

Cesta do Anglie pro nás byla cenná zkušenost. Vyrazili jsme tam na plánovanou brigádu na golfovém hřišti. Po příletu do Londýna jsme ale zjistili, že pána, který nás tam měl vyzvednout, hledá Interpol, protože okrádá v Londýně Čechy a Slováky. Pod nějakou záminkou je například vzal do metra, kde jim vytrhl peněženku a pak utekl. Dezorientovaní „brigádníci“ se pak vůbec nezmohli na to, aby ho ještě dohonili. Bylo to v době, kdy jsme začínali snít o hudebním životě a chtěli jsme si brigádou vydělat na hudební aparaturu, abychom pak mohli se svým vystoupením objíždět Čechy. Nakonec ta cesta byla prodělečná, ale z druhé strany máme zážitky na celý život. První noc jsme vyčerpáním po marném hledání volných míst k přespání na hostelech usnuli na lavičce obalení kufry a kytarou. K ránu na nás troubily kolemjedoucí auta, protože si lidé museli myslet, že jsme bezdomovci. Vlastně jsme v tu chvíli byli. Do dneška na to s úsměvem vzpomínám. Rád se tam zase vrátím, tentokrát ale jako turista. Na plány pro cestování s kapelou do zahraničí je ještě čas.

Zážitky z nepodařené cesty do Anglie, nebo přijímaček na konzervatoř JJ jste velmi poutavě a citlivě vylíčil deníkovou formou na vašich webových stránkách. Pokračoval jste někdy v tomto záznamu událostí nebo pocitů například při konkurzech do „Osmého světadílu“ nebo „Pomády“? Musím říct, že jsem to četla jedním dechem a myslím, že leckterému zájemci například o přijetí na konzervatoř by tento detailní popis výborně osvětlil, jak to u takových přijímaček chodí.

Občas mě popadne takový „psací tik“ a musím se vypsat z nějakého zážitku. Tak to bylo právě v případě cesty do Londýna nebo po přijímačkách na KJJ. Jako by to snad někoho mohlo zajímat. (smích) Mám to spíš pro sebe jako vzpomínku, kterou si někdy ve stáru otevřu a budu z ní předčítat vnoučkům. Dneska už to nedělám, ačkoliv je to škoda. Zkrátka na to nemám tolik času.

Máte oblíbený nějaký hudební žánr, kterému byste se chtěl do budoucna nejvíce věnovat?

Vyloženě oblíbený žánr asi nemám. Poslouchám muziku, která mě něčím oslovuje ať už textem, interpretací, nebo samotnou hudbou. Může to být jakýkoliv žánr. Já osobně se nejvíc nacházím v muzikálu a v tom, co sám píši.

V soutěži „Czechtalent 2008“ i při talentovkách na Konzervatoř JJ jste se představil s písní „Jediná“ z muzikálu „Tři mušketýři“. Přál byste si jednou v tomto představení být D´Artagnanem? Není vám naopak bližší role současného „hrdiny“ jako je například Tomáš v „Osmém světadílu“?

„Tři mušketýři“ je jeden z prvních českých muzikálů, které jsem viděl a jako dospívajícího mě úplně nadchl. Takže jsem to bral jako povinnost naučit se z něj nějakou písničku. Podobné role jsou vděčné a asi bych lhal, kdybych řekl, že bych si takovou roli rád nezahrál. Je to ale dobová role, a kdybych to měl porovnat, tak role současného Tomáše je mi určitě bližší.

S Ivou Marešovou v Lucrezii Borgii

Před rokem jste s vašimi spolužáky z konzervatoře účinkoval v komponovaném pořadu „Broadway plná muzikálů“, kde jste vystoupil v roli Vypravěče z tanečního muzikálu „Edith, vrabčák z předměstí“. Jak jste se cítil v pro vás jistě nezvyklé postavě Vypravěče/Smrti v tomto uměleckém díle úspěšné trojice Vaculík/ Kopta/ Malásek? Viděl jste před tím toto představení na scéně některého z uvádějících divadel? Pokud ano, jak na vás zapůsobilo?

Ta role je krásná. Sice jsem neměl možnost vidět celé představení, ale viděl jsem několik úryvků se Zbyňkem Fricem. Teď mě tak vlastně napadá, že si na mě bude muset dát Zbyněk pozor, protože mu nenápadně lezu do zelí. Nejdřív „Edith“, teď „Pomáda“! (smích)

Samozřejmě si dělám srandu, takže zpátky k „Vypravěčovi“. Byl to jen krátký úryvek z představení, proto jsem neměl možnost postavu úplně vykreslit. Ale je to epičtější role a v takových se cítím většinou dobře.

Umělci většinou žijí současností a svoji budoucnost moc neplánují. Momentálně se vám daří nejen na divadelních prknech, ale i v hudební oblasti, píše se o vás na stránkách novin a časopisů, máte svůj okruh fanoušků. Říká se ale, že štěstí je vrtkavé a světská sláva je i polní tráva. Dovedete si představit, že by tohle všechno z nějakých důvodů, třeba z nedostatku dalších příležitostí, najednou skončilo a vy jste musel řešit, co dál?

Člověk nikdy neví, kam ho život zavede, ale věřím, že do velké míry si ho směřujeme a rozhodujeme sami. Samozřejmě se někdy daří víc a někdy míň a do toho, co dělám, jsem šel s tím, že někdy může přijít doba, kdy bude třeba těžší se uživit. Ale takový je už umělecký život. Nikdy to nebylo jinak.

Ponechme tuto úvahu raději jen ve stádiu „co by bylo, kdyby“ a vraťme se k současnosti, kde jste na začátku své úspěšné kariéry, máte tři významné role v muzikálech, za sebou úspěch v televizní hitparádě. Jste ve věku, kdy se nemusíte bát sdělit své sny a přání, protože máte před sebou řadu možností i dostatek času k jejich uskutečnění. O jakých rolích, písních, nebo uměleckých projektech tedy sní teprve čtyřiadvacetiletý, ale už poměrně úspěšný muzikálový herec a zpěvák?

(smích) Já sním o tolika věcech, že by to bylo na další rozhovor. Někdy mám pocit, že bych potřeboval několik životů na to, abych si splnil všechno, co mám v plánu. Vysněných rolí je spousta, dvě z nich se mi splnily a ostatní si nechám v utajení. Jsem v tomhle trochu pověrčivý. Ale rád bych se dál naplno věnoval divadlu, muzikálu, herectví, vlastní hudební tvorbě a všemu, co je s tím spojené.

Romane, mockrát děkuji za rozhovor a držím vám palce, aby vaše úspěšně se rozjíždějící umělecká kariéra měla nejen dlouhé trvání, ale dokázala vám splnit všechna přání i mimo divadelní prkna.

Foto – archiv Musical.cz a Romana Tomeše


Rozhovory
Kateřina Steinerová: Jsem ráda veselá…
Aktuální zprávy
Muzikál VLASY (HAIR) ovládne Divadlo Kalich (+ obsazení)
Aktuální zprávy
Muzikál ROBIN HOOD se vrací na repertoár Divadla Kalich
  • Bidnik

    Dekuji za zajimavy a vydareny rozhovor:) netusite, kde by slo narazit na ten zmineny dokument o puvodni prazske Pomade?:)


  • Alena Kaclová

    Díky! :-) A tady je odkaz na ten dokument:
    http://www.youtube.com/watch?v=aVlyaeooY5w


  • Mirka

    Krásný rozhovor s úžasným klukem :D


  • janule

    Roman chodi s Misou? To je ale krasny a talentovany par :-)


  • Bidnik

    Alena: Mockrat dekuju!


  • P@vel

    Aleno, děkuji za rozhovor.


  • Tery

    Skvělý rozhovor. Díky Aleně i Romanovi :)


  • janule

    diky za odkaz na dokument – je zajimavy… vlasaty Durovcik, blondata Sinkorova :-)) da se jeste nekde najit puvodni obsazeni?



  • terezka

    Jan Urban jako Danny? To mohlo být super :) Já ho tedy měla jen jako Johnyho Casina.. Ale koukám, že celkově je to obsazení trochu jiné než mám v tom starém programu (tam je třeba jako Danny Jiří Koběrský..). No každopádně stará Pomáda byla skvělá, stejně jako je teď ta v Kalichu :)
    A jinak moc děkuji za rozhovor, Roman je výborný zpěvák a herec a doufám (a věřím), že ho uvidíme ještě v hodně muzikálech :)


  • Hanka

    Skvělý rozhovor, který jsem přečetla jedním dechem. A potvrdilo se mi to, že jak na mě Roman působí v divadle, tak takový je i ve skutečnosti-příjemný a pohodový kluk. Díky:-)


  • Eva

    Roman Tomeš je bezpochyby skvělý. Viděla jsem ho v Osmém Světadílu dvakrát. Nicméně bylo tady na těchto stránkách napsáno několik rozhovorů. S Romanem Tomešem, s Míšou Doubravovou, s Tomášem Savkou, s Markétou Procházkovou (ač není z muzikálu Osmý Světadíl), s panem Křížem, se Zbyňkem Fricem – s jeho ženou, tanečnicí… Skvělou… Nicméně ať hledám jak hledám, viděla jsem to třikrát, nikde nemůžu najít rozhovor s Marií Štěchovou, která se alternuje v roli matky s paní Kolářovou a Stankovou. Musím říct, že byla neuvěřitelná. Byla jsem svědkem všech alternací. Ovšem Marie Štěchová převálcovala všechno a všechny. Kdo to je a kde jste jí vzali? Myslíte, že bych Vás mohla poprosit o rozhovor s touto slečnou, či paní? – Nevím. A nejsem jediná. Na představení, kde hrála paní/slečna Marie Štěchová, nás bylo mnoho. Nad jejím hlasem jsme jen tajili dech.
    Děkuji za odpověď a za, doufám, budoucí článek. :-)


  • Alena Kaclová

    Dobrý večer, nebo spíš noc, Evo, moc se omlouvám Vám i Marii, ale za sebe můžu říct, že s touto umělkyní v současné době rozhovor neplánuji. Máte pravdu, ve Světadílu je při svém pěveckém výkonu naprosto skvělá, doslova z ní mrazí při Jedenáctém přikázání, ale já ji v ničem jiném, bohužel, neviděla, proto je pro mě problém psát o někom, koho si nemůžu nijak nastudovat a mít z něj vlastní dojmy nebo srovnání. Ale třeba v budoucnu, proč ne. :-)
    Jinak bych jen uvedla na pravou míru – s Makétou Procházkovou jsem já rozhovor nedělala, ale najdete ho pod rubrikou “Deset otázek pro…” A rozhovory nejsou tvořeny jen s představiteli Osmého světadílu – tam by např. Zdenka Trvalcová nebo Michal Horáček těžko zapadli. :-)