Rozhovory

JAN TENKRÁT: V Kalichu je mi dobře


Jen jednou jít po cestě smíš,
ta cesta skončí tam, kde sám se zastavíš.
Jen jeden svět a jedno slunce hřeje nás,
když padnou samý šestky ráno vyjde zas…

Ukázku z muzikálu Janka Ledeckého Hamlet jsem si na úvod nevypůjčila náhodou. Jednak je v ní určitá symbolika těchto dnů, zároveň i spojení s postavou Horacia, kterou se do povědomí muzikálových fanoušků skvěle zapsal host dnešního rozhovoru Jan Tenkrát.

Rodák z Rudné u Prahy prožil dětství v hudebně založené rodině. Po amatérských začátcích se souborem Black Velvet navázal v roce 2009 hudební spolupráci s DJKT v Plzni v představení S vyloučením veřejnosti a v dalších. První roli získal v roce 2011 v muzikálu Kat Mydlář (pacholek Václav / soudce – Divadlo Broadway), následoval Vánoční zázrak aneb sliby se maj plnit o Vánocích (company – Divadlo Broadway) a ve stejném roce i Osmý světadíl (Honza – Divadlo Kalich). Dále účinkoval v muzikálech: Hamlet: The Rock Opera (Horacio – Divadlo Broadway), Sweeney Todd (Anthony – Divadlo Na Prádle), Sněhurka a sedm závodníků (Kejchal – Divadlo Hybernia), She Loves Me (Pepi) a My Fair Lady (Freddy) v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Romeo a Julie (Benvolio – Forum Karlín, Divadlo Hybernia), Madagaskar (Šimpanz, Lemur). Na domovské scéně Divadla Kalich hrál nebo nadále účinkuje také v muzikálech Tajemství (company), Pomáda (Eugene, Doody), Srdcový král (Dennis, Dean), Vlasy (Hud), Johanka z Arku (Raimond) a Mauglí (Baghíra). Jeho zatím poslední rolí, kterou zde ztvárnil, je Fero v hitmuzikálu Voda (a krev) nad vodou.

Voda (a krev) nad vodou (foto Richard Kocourek)

Voda (a krev) nad vodou (foto Richard Kocourek)

S Honzou jsme se sešli k rozhovoru jen týden před tím, než se brány divadel uzavřely…

A tak určitě potěší, pokud to naše povídání aspoň trochu zkrátí čekání na lepší časy všem, kterým se už teď stýská po pořádné porci smíchu i dojetí na divadelních prknech.

ROZHOVOR S JANEM TENKRÁTEM

Honzo, vaší domovskou scénou je už devátým rokem Divadlo Kalich, ale první nabídka přišla od režiséra Libora Vaculíka do muzikálu Kat Mydlář, který se má v dubnu vrátit do Divadla Broadway. Vzpomenete si ještě na předchozí konkurzy?

Těch neúspěšných byla spousta. Pamatuju si třeba konkurz do Divadla Ta Fantastika na Obraz Doriana Graye, kde jsem poprvé postoupil do druhého kola a měl jsem z toho hroznou radost, ale pak už se nikdo neozval. (smích) Já ale ve svém životopise neměl nic, na čem by se dalo ověřit, že jsem pro divadlo použitelný. Otevřel to až ten Kat Mydlář. Do jeho obnovených repríz jsem už nabídku nedostal, ale i přesto si myslím, že i když to pro mě tehdy byla velká škola, tak dvakrát do stejné řeky zkrátka nevstoupíš. Nemám už tolik času běhat mezi více divadly a v Kalichu je mi dobře.

Kat Mydlář (archiv Jana Tenkráta)

Kat Mydlář (archiv Jana Tenkráta)

Vaše profesní kariéra by se dala zjednodušeně rozdělit na období před Mydlářem a po něm. Ta první etapa začala studiem hudebního oboru na pedagogickém lyceu a následně dvouletým získáváním učitelské praxe. Koho a co jste tehdy učil?

Pracoval jsem pro jednu jazykovou školu a dojížděl do firem učit němčinu jejich zaměstnance, kteří to měli jako placené kurzy. Většinou se tomu ale moc nevěnovali, takže si z týdne na týden nepamatovali vůbec nic. Po těch dvou letech mi to přišlo jako marná snaha a taky mi to už trošku lezlo na nervy. Postupně u mě přibývalo hraní, takže jsem nakonec učení opustil a věnoval se jenom divadlu.

Sedm měsíců po premiéře na Broadwayi jste odpremiéroval další muzikál – Osmý světadíl, který se s obrovským úspěchem hrál v Kalichu osm let. Řekla bych, že právě tento muzikál byl velkým zlomem na vaší cestě k hudebnímu divadlu, i když se jednalo jen o roli jednoho z kamarádů hlavní postavy Tomáše. Co všechno se vám vybaví,  když se řekne Osmý světadíl?

Byl to první konkurz v Kalichu, ze kterého jsem neodešel, i když se začínalo tancem. (smích) Tady jsem se zapřel a nějakým zázrakem se to naučil. Pro mě pak bylo obrovským překvapením, že jsem prošel do dalšího kola a skončil v nejužším výběru. Tehdy jsem doufal, že budu hrát Tomáše, a přiznávám, že mi pak bylo trošku líto, že ho hrát nebudu. Světadíl, to je prostě fenomén a pro mě ten skutečný začátek. Kat Mydlář byla skvělá zkušenost, ale za všechno další může právě Světadíl. A je nás hodně, kteří to v Kalichu máme stejné. Spousta zájezdů a neuvěřitelné množství repríz, některá představení vypadala jako rockové koncerty. Bylo to neskutečné. Všichni jsme do toho vždycky dávali maximum. I když jsme byli utahaní, hráli jsme dvojáky a samotné představení bylo dlouhé, tak nás to pokaždé hrozně moc bavilo. Světadíl je pro mě prostě srdcová záležitost.

Osmý světadíl s Tomášem Löblem a Filipem Grögerem (foto Petr Marek)

Osmý světadíl s Tomášem Löblem a Filipem Grögerem (foto Petr Marek)

Po Světadílu následovala ještě role v company v představení Vánoční zázrak, aneb sliby se maj plnit o vánocích, ale pak už přišla samostatná role Horacia v muzikálu Hamlet: The Rock Opera, který se po třinácti letech od premiéry v Kalichu a řadě úspěchů ve světě přenesl v upravené verzi na scénu Divadla Broadway. Viděl jste před tím Hamleta v té původní kalichovské podobě?

Na Hamletovi jsem byl s rodiči těsně po jeho premiéře v Kalichu a byl jsem z něj úplně nadšený. Když potom vyhlásili konkurz do Divadla Broadway, tak jsem samozřejmě musel vyrazit a nějakým zázrakem jsem pak dostal nabídku hrát Horacia. Možná i díky tomu, že mě Janek Ledecký znal ještě z Vánočního zázraku.

Netrpěl jste jako Horacio velkou trémou?

Trému jsem měl obrovskou, protože to byla po těch company obrovská změna. Tam funguje skupinová vina, řekl bych. Ledacos se schová. Tady jsem byl najednou sám za sebe, navíc to nebylo lehké zpívání, ale úžasné období a také skvělá parta lidí.

Hamlet se na podzim znovu objeví na scéně, pro změnu v Divadle Hybernia. Uvidíme vás v něm? 

Neuvidíte, obsazení je celé omlazené a žádná nabídka nepřišla. Konkurz sice byl, ale říkal jsem si, že by to bylo takové zvláštní jít se tam ucházet o roli, kterou jsem už hrál. Určitě se ale přijdu podívat na obnovenou premiéru.

Hamlet s Václavem Noidem Bártou (foto Petr Marek)

Hamlet s Václavem Noidem Bártou (foto Petr Marek)

Vraťme se znovu na vaši domovskou scénu, kam v září 2012 vtrhla parta napomádovaných „středoškoláků“ a s nimi nová verze legendární Pomády, která se s menší přestávkou a s velkým úspěchem hraje dodnes. V muzikálu jste dostal role šprta Eugena, později i Doodyho. Nevadilo vám, že právě Eugene tak trochu předznamenal vaše obsazování do typově podobných rolí, které bychom mohli nazvat „hodný ňouma“?

(smích) Určitě je to tak, ale Eugene byla pro mě neuvěřitelná zkušenost. Myslel jsem, že tu komediální polohu ani nebudu umět. Nakonec to mělo úspěch. Strašně mě baví hrát takové asociálky. On i Doody je v partě taky tak trošku trouba. Většina rolí, které jsem hrál, byli ňoumové, ale mě to opravdu moc baví. Pomáda je navíc klasika, film viděl asi úplně každý a muzikál hrajeme už osm let. Všichni jsme za tu dobu pěkně zestárli a často si děláme srandu z věkového průměru studentů, ale všichni si to pořád moc užíváme. Navíc se průběžně obsazení omlazuje, takže se vždycky objeví svěží vítr, který nás zase nově nastartuje.

Kalichovská verze Pomády využívá oproti původní velké scéně v Pyramidě (dnes Goja Music Hall) každý metr jeviště a často se v ní tančí i na schodech. Asi by bylo velkou vzácností, kdyby se v tak stísněném prostoru nikdo během těch let nezranil. Jak jste na tom vy sám s pády nebo úrazy na jevišti?

Těch úrazů, kdy někdo někoho třeba kopl na jevišti, bylo samozřejmě hodně. Když jsme hráli na zájezdě na Slovensku, kde schody byly menší než tady v Praze, tak jsem z nich nejednou sjel až dolů na forbínu. Také jsem tam poprvé hrál Doodyho, všechno jsem měl naučené, jenom jsem si nevyzkoušel převlek z montérek do té bílé kombinézy, a když jsem přebíhal zadem, tak jsem upadl. Představení jsme dohráli, ale já se na tu nohu ráno nepostavil, měl jsem ji úplně černou. Ten den mě ale čekal dvoják, tak jsem to ledoval a dostal všelijaké oblbováky, ale zvládl jsem to. Na jevišti se to vždycky nějak překoná.

A zrovna nedávno se mi při dlouhém monologu ve Vodě nad vodou stalo, že jsem vyskočil, dopadl z výšky na zem a ještě jsem si sám zakřičel „Au!“, protože jsem se tak strašně praštil do kolene, že jsem si v první chvíli myslel, že už se nezvednu, ale nakonec jsem to taky odehrál. I když jsem pak tři dny kulhal. To už neřeším. Vždycky si po víkendu počítám modřiny.

Pomáda (foto Petr Marek)

Pomáda (foto Petr Marek)

Svoje úskalí má i účinkování v představeních pro děti, což jste si mohl vyzkoušet jako Kejchal na scéně Hybernie v muzikálu Sněhurka a sedm závodníků a pak v Madagaskaru jako třeba Lemur nebo Šimpanz. Užíval jste si s kolegy hraní pro bezprostřední dětské publikum?  

My jsme si zrovna nedávno o Sněhurce povídali s Matějem Cichrou, se kterým jsem se v Kejchalovi alternoval, že nás to strašně bavilo. Pamatuju si, že když nám poprvé přivezli do divadla koloběžky, prali jsme se o ně jak malé děti, protože nás bylo čtrnáct a těch koloběžek jenom sedm. Takže jsme si je půjčovali a proháněli se po kavárně v Hybernii. To představení bylo úžasné a hodně interaktivní. A i když vlastně dodneška úplně nechápu, co jsme byli, jestli trpaslíci nebo závodníci, tak jsme se každopádně vyblbli. Měli jsme svoje postýlky i vlaječky a byla to strašná sranda. Děti to celou dobu prožívaly s námi a nadšeně si pak chodily pro podpisy na autogramiády.

A co Madagaskar? Nebylo vám nepříjemné hrát najednou v tak velkých prostorech?

Madagaskaru ten kontakt s diváky tolik nebyl, protože se hrál v halách. A byla tam hrozná zima…

Ale vy jste byli v těch svých kostýmech celkem dost navlečení, ne?

A to bylo právě úplně to nejhorší, protože jsme v tom strašném mrazu byli v plyšových kostýmech totálně propocení, ale přitom jsme je nad ledem, který byl zakrytý jen nějakou tenkou vrstvou, několikrát měnili. Takže to bylo tvrdě vykoupené, ale taky tam byla výborná parta a ty zájezdy byly fakt skvělé, obzvlášt směrem domů po odvedené práci. To byl nápor na bránici.

Pojďme zase k muzikálům pro dospělé a jménu režiséra Jána Ďurovčíka, který umí z herců dostat maximum. Když v roce 2014 pod jeho taktovkou vtančila na jeviště Kalichu Horečka sobotní noci, nikoho nepřekvapilo, že se rázem stala dalším muzikálovým hitem. Získal jste roli Bobbyho, který zoufale hledá pomoc u svých povrchních kamarádů, a když už neví, jak dál, odchází z tohoto světa. Ještě před tím ale na jevišti rozbalí tu největší hudební pecku „Bolest“ (Tragedy), kterou diváci odmění největším potleskem. Jak se na roli, která vám sedla jak ulitá, těšíte do chystaných podzimních repríz? 

Těším se strašně moc, těch repríz bylo opravdu málo a všem bylo líto, že to končí. Takže, když jsem se dozvěděl, že se v září opravdu vrátí, měl jsem obrovskou radost. A přesně, jak jste říkala, vždycky jsem měl s tou největší peckou muzikálu úplně neskutečné zážitky, když člověk dozpíval a divadlo ho odměnilo potleskem. Tedy, ne, že bych to dělal jen pro ten potlesk, ale ego to pohladí. Hrozně mě to bavilo. Dokonce jsem si nedávno probíral v hlavě, jestli si to ještě pamatuju a zjistil jsem, že si to pamatuju úplně celé, takže to bude velmi rychlé oprašování.

Horečka sobotní noci (foto Kristýna Junková)

Horečka sobotní noci (foto Kristýna Junková)

Kromě pěti pražských scén jste dostal hereckou příležitost i v Divadle F. X. Šaldy v Liberci – ať už v představení She Loves Me nebo světoznámé My Fair Lady. V ní sice jako Freddy pobudete na scéně jen krátce, ale opět si zazpíváte tu nejhezčí píseň. Čerpal jste inspiraci z filmového zpracování s Audrey Hepburnovou v roli Lízy?

Film jsem znal už dlouho a mám ho hrozně rád, stejně jako celou My Fair Lady. V Liberci jsem poprvé účinkoval v She Loves Me a také jsem tam poprvé zpíval s živým orchestrem, což byla velká zkušenost. Hrozně rád vzpomínám i na Pepiho, který opět patří do kategorie těch ňoumíků, protože měl skvělou pecku se spoustou textu a hudebních zvratů, takže to s živým doprovodem byl celkem adrenalin. No a k My Fair Lady – je pravda, že se tam na jevišti moc neohřeju, ale ta písnička je tak nádherná, že si ji vždycky hrozně rád zazpívám. Nejen v muzikálu. Mám dojem, že se tam o mně vlastně víc mluví, než se tam skutečně vyskytuju.

A jak se vám zkoušelo pod vedením hereckého kolegy Honzy Kříže?

Honza byl jako režisér skvělý, on je vždycky připravený, ale tady byl jako režisér připravený extrémně. Je to velký profík, takže to od něj bylo vymyšlené, ale zároveň nás do ničeho nenutil. Dalo se s ním o čemkoliv mluvit. Většina práce se stejně probrala cestou mezi Prahou a Libercem. Takže to zkoušení bylo prostě hezké a klidné.

She Loves Me s Marií Křížovou (foto Petr Marek)

She Loves Me s Marií Křížovou (foto Petr Marek)

Od jedné divadelní klasiky pojďme k té shakespearovské, kterou je Romeo a Julie – dílo proslavené i v několika muzikálových verzích. V té francouzské od Gérarda Pregurvica jsme vás mohli vidět jako Benvolia. Jaké byly vaše dojmy z jeho českého ztvárnění?

Já jsem do Romea a Julie doskočil během léta, kdy už všichni zkoušeli. Jednoho dne jsem zvedl telefon a uslyšel nabídku od pana Klezly, jestli bych do toho šel. Takže jsem se urychleně vrátil z dovolené do Prahy a začal zkoušet. Ten muzikál jsem trochu znal, ale na konkurz jsem nešel, protože jsem si říkal, že tam pro mě nic není. A to byla chyba, protože jsem najednou zjistil, že mě Benvolio strašně baví. V muzikálu je nádherná hudba a moc se mi líbily i české texty, které se dobře zpívaly. Zase to pro mě byla nová zkušenost, obrovský prostor a úplně jiný styl než člověk může dělat třeba v Kalichu, kde když roztáhnu ruce, tak to každý vidí, zatímco ve Foru Karlín bych musel ještě zamávat, aby si toho všichni všimli. Když se pak muzikál dostal do Hybernie, musel to člověk zase trošku přehodnotit a ta velká gesta ubrat, aby jich nebylo moc. Obnovená premiéra v Hybernii byla velká euforie. Všichni jsme doufali, že se situace uklidní a že budeme hrát. Nestalo se. Obrovská škoda.

Romeo a Julie s Vojtěchem Drahokoupilem a Alešem Slaninou (foto Petr Marek)

Romeo a Julie s Vojtěchem Drahokoupilem a Alešem Slaninou (foto Petr Marek)

Honzo, před čtyřmi lety vám také vstoupila do života muzikálová komedie z hitů Elvise Presleyho Srdcový král a s ní i role Dennise a Deana. Jako Dennis jste opět takový, řečeno slovy Jána Ďurovčíka – „ťuťko“, který vtipně nahrává hlavně frajírku Chadovi, a pak přijde okamžik, kdy zazpíváte dojemnou píseň „Mě bolí“ a nejeden divák začne hledat kapesník. Jak jste si ale užíval humorné chvilky se slečnou Sandrou, s níž se vám několikrát povedlo vypadnout z role a dát tak představení pořádnou porci smíchu navíc?

(smích) Srdcový král, je krásná věc a výborně napsaná komedie se skvělou hudbou. Se Šimonem Cabanem a Petrou Parvoničovou to bylo pohodové zkoušení. Potkala se tam opět spousta lidí z předchozích projektů, takže jsme se znali a věděli, co od sebe můžeme čekat. A nováčci velmi rychle zapadli. Dennis mě bavil hrozně moc, protože to je prostě skvělá role. Se slečnou Sandrou jsme naštěstí měli bližší kontakt až na samém konci muzikálu. Stávalo se mi to hlavně s Kačkou Steinerovou. Už když jsme se viděli v zákulisí, tak jsme věděli, že to nedopadne dobře. Vsázeli jsme se i s kolegy, jestli to ustojím nebo ne. Já jsem se tam kousal do jazyku, snažil se to ustát a čím víc jsem se snažil, tím hůř to šlo. Protože v momentě, kdy se na mě na konci otočila, tak jsem věděl, že už nepromluvím. (smích)

Bylo pak těžké vrátit se zase zpátky do své role?

Těžké to bylo, dokonce se nám někdy stalo, že už jsme se tam ani nevrátili. Zalezli jsme za pultík, který tam stál, ve tmě se dosmáli a pak už jsme šli rovnou do finálového čísla. Já tohle obecně nemám moc rád. Ale vzhledem k tomu, že už to byl vážně konec představení, tak jsme tím žádnou škodu nenapáchali. A diváci tyhle momenty milují.

Srdcový král s Kateřinou Kráľovskou Steinerovou (foto Richard Kocourek)

Srdcový král s Kateřinou Kráľovskou Steinerovou (foto Richard Kocourek)

Od humoru pojďme k vážnému tématu, které v loňském roce přinesl muzikál Vlasy (Hair). Co vám tehdy proběhlo hlavou, když vám režisér Caban nabídl roli, kterou původně ztvárňuje černošský herec?

My jsme se o tom bavili se Šimonem Cabanem několikrát, protože jsem z toho byl od samého počátku hrozně rozpačitý. Ještě nikdy jsem během zkoušení nezažil pocit, že tomu tak strašně nerozumím a vlastně ani nevím, co mám dělat, až mi z toho rupou nervy. Ale Šimon mi neustále říkal, ať vydržím, že se mi to na konci všechno nějak spojí, tak jsem mu věřil a ono se to opravdu spojilo a teď to hraju moc rád.

Copak vám na začátku nevysvětlil, že sice černochem nebudete, ale aspoň tam bude náznak v té černé barvě na obličeji?

To vlastně vyplynulo až během zkoušení, kdy jsme se dopracovávali k té situaci. Ale myslím si, jestli to nakonec nebyl náš nápad s Lukášem (pozn. Lukáš Adam, alternace Huda), ta černá barva, která tomu hodně pomohla a dává to pak větší smysl. I když sundavat pak tu barvu z obličeje je fakt „úžasné“, protože já mám vždycky vyrážku, obzvlášť, když hraju čtyři představení za víkend. Ale člověk by tomu divadlu obětoval cokoliv. (smích)

Vlasy s alternací Lukášem Adamem (foto Kristýna Junková)

Vlasy s alternací Lukášem Adamem (foto Kristýna Junková)

Jaký největší dojem jste si z Vlasů do dnešních dnů odnesl?

Ono je to složité, protože ještě dneska v tom představení pokaždé najdu něco zajímavého, a vždycky když dohrajeme, tak si to nesu domů, protože témat je tam otevřených spousta. Asi nejradši mám scénu, kdy jdou univerzální rodiče do konfliktu se svými potomky a všechno vrcholí skladbou „I got life“. A potom samozřejmě celý ten konec od odletu na misi až po „Let the sunshine“. Tam už jde humor stranou a je nad čím dumat.

Myslíte si, že u tohoto muzikálu měl Šimon Caban svou novátorskou vizi už od začátku jasnou, nebo se postupně ještě vyvíjela během zkoušení?

Myslím, že dost věcí se tam ještě měnilo, hodně jsme toho společně probírali, ale tu jasnou vizi měl už od začátku, věděl o čem a proč to tak chce hrát, ale nebránil se diskusi, protože on má rád, když lidé přijdou s nějakou myšlenkou a nápadem. Navíc nás nechal každého i v alternacích hrát tak trochu po svém a tím pádem se nemusíme kopírovat a dělat něco, čemu bychom nevěřili a co by nás omezovalo. Například já se na rozdíl od alternace na jevišti nesvlékám. A nikdo mě do toho ani nenutil. Což oceňuju. A zároveň respektuju Lukášovo pojetí dané situace. Ve Vlasech stačí, když se v kolektivu vymění jeden člověk a už zase hrajeme trochu jiné představení, takže je to živé nejenom pro nás, ale i pro diváka, který třeba přijde i opakovaně.

Honzo, většinou si svou roli projdete od konkurzu přes společné zkoušení, až po premiéru. Dvakrát jste ale zažil, že jste byl osloven k doplnění alternace v už několik let úspěšně uváděných muzikálech. To je případ Baghíry v Mauglím nebo Raimonda v Johance z Arku. Neměl jste trochu strach přijmout takové výzvy a naskočit do už rozjetého vlaku?

Já jsem ty nabídky nejdřív nadšeně přijal, ale čím víc se to blížilo, tím víc jsem se ptal sám sebe, proč jsem to vlastně udělal? V den, kdy jsem šel poprvé na ostro hrát Johanku, mi bylo celé dopoledne zle, až jsem si říkal, že tam prostě nepůjdu. Ale kolem poledne jsem se začal uklidňovat a nakonec ten dvoják proběhl a všechno dopadlo dobře. Doufám. Na klidu mi nepřidalo, že se na první představení přišel podívat sám autor, Ondra Soukup, který stál nahoře na balkóně. Ale já mám z Johanky respekt pokaždé, protože to představení prostě už od pradávna miluju.

V roli Raimonda jste si mohl nejen naplno vyzkoušet vážnou polohu, ale také zazpívat jedny z nejkrásnějších muzikálových písní, které proslavil např. Petr Muk. Znal jste Johanku i z nějakých dřívějších uvádění?

Znal, viděl jsem ji už tehdy v Divadle Ta Fantastika s Bárou Basikovou a viděl jsem ji kdysi i v Kalichu. Byl jsem se podívat i na Ivě Marešové, když do ní nastoupila. To představení znám nazpaměť, pamatuju si z něj každé slovo, takže aspoň učení písniček odpadlo. Pro mě bylo asi nejtěžší naučit se ten souboj s La Hirem, který musel zkraje působit dost komicky. A vždycky, když se mám rozběhnout proti Jirkovi Zonygovi, tak se v duchu trošku pomodlím a říkám si, jak tohle dopadne… (smích)

Johanka z Arku s Lucií Šoralovou (foto Veronika Nováková)

Johanka z Arku s Lucií Šoralovou (foto Veronika Nováková)

Zajímal jste se nějak blíž o život Johanky z Arku a francouzskou historii v 15. století?

Mě historie zajímá obecně, takže jsem toho o Johance přečetl celkem dost a hrozně mě to fascinovalo. Dokonce jsem se byl podívat v Rouenu na ten obrovský bílý kříž, který stojí na místě, kde ji upálili. Strašně zvláštní pocit, když si člověk představí, že té holce bylo devatenáct a že se stala v podstatě obětí zločinu. Mě tyhle historické osobnosti vždycky fascinovaly, obzvláště lidé, kteří skončili zcela nevinně na hranici, protože to je opravdu šílená smrt… Navíc je dodnes mnoho nezodpovězených otázek a konspiračních teorií o tom, jak to s Johankou všechno bylo. Pravdu už se ale nikdo nedozví.

Líbí se vám na muzikálové podobě Johanky víc to emotivní zpracování středověké legendy, nebo hudba a písně dvojice Soukup / Osvaldová?  

Johanka je jako muzikál prostě nádherná – fantastická hudba, fantastické texty, hezké kostýmy, je to vizuálně strašně dobře udělané, je tam funkční scéna a celé to představení má podle mě i výbornou dramaturgii, a proto už patří k takovým těm legendám českého muzikálu jako jsou Dracula, nebo Krysař, které jsou těmi úplně základními kameny muzikálového divadla u nás.

Když se ještě vrátíme k Mauglímu ze stejné autorské dílny, jak se vám hraje ve zvířecí říši?

Mauglí, to je také nádherné představení, ale ze začátku jsem dlouho nevěděl, co si s tou rolí počnu. Asi nejtěžší pro mě bylo vymyslet si tu pohybovou stylizaci – jak chodit, jak se pohybovat, jak přejít ze čtyř nohou na dvě a zase se do toho vrátit. Ale musím říct, že mě to strašně baví a vždycky se hrozně těším. To představení je vizuálně moc hezky udělané a Baghíra je úplné vybočení z toho, co jsem do té doby hrál. Protože i ten RaimondJohance je vlastně tak trošku ňouma, zatímco Baghíra je najednou něco jiného. Pamatuju si, že jsem se před svou první reprízou klepal vzadu za jevištěm, ale v momentě, kdy jsem stylizovaně vešel na scénu se sebevědomím toho pantera, tak to přešlo a najednou jsem už žádnou trému neměl. Až jsem měl vlastně trému z toho, že trému nemám. Kolegové by mě jistě pochopili.

Mauglí (foto Jan Tenkrát)

Mauglí (foto Jan Tenkrát)

Stalo se vám někdy během představení, že jste zapomněl text?

Mockrát, ale nejhorší to bylo na premiéře She Loves Me v Liberci. Nápověda, kterou jinde v divadle nemáme, sice něco říkala, ale já jí nerozuměl ani slovo. Ne, že by to říkala špatně, jen jsem nebyl schopen to pochopit. V druhém portále stála Maruška Křížová, která se mi snažila pantomimou ukázat, co mám říkat, ale já jsem neuměl rozklíčovat, o co jde. Trvalo to asi pár vteřin, ale pocitově hodinu. Naštěstí mi ten text nějak naskočil a všechno dopadlo dobře.

V Kalichu jsem asi žádné takhle velké okno neměl, i když jsem si zrovna na posledním představení Vody nad vodou nebyl schopen vybavit, jak se ten můj šéf – v tu chvíli to byl Zbyněk Fric – vlastně jmenuje. Vůbec jsem si nemohl vzpomenout na to jeho jméno, ale nakonec jsem postupně dal dohromady Robert… Mont… Risto… , akorát jsem se při tom trošku zapotil. (smích) V jedné scéně jsem si pro změnu nemohl vybavit spojení „do zblbnutí“ tak jsem ho tehdy zaměnil za „do bezvědomí“ a už mi to tam zůstalo. Nebo to je naopak? Vlastně nevím.

Kalichovské publikum si příběh novodobého Monte Christa v muzikálu Voda (a krev) nad vodou rychle zamilovalo a to samé je cítit i z umělců na jevišti. Přijde mi, že právě tady jste si jako Fero mohl splnit jedno velké přání – dostat roli, kterou před vámi ještě nikdo nehrál. Je to tak?  

Přiznám se, že když přišla informace, že bude nový elánovský hitmuzikál, tak jsem se trošku lekl, neuměl jsem si to představit. Ale pak jsem zjistil, že těch písniček Elánů je tolik, že by to stačilo ještě na třetí muzikál. Jano přijel s absolutně jasnou vizí, byl neskutečně připravený a všechno probíhalo strašně hladce a v pohodě. A co se týče vaší otázky, tak je to tak. Musím ale říct, že jsem měl taky štěstí na dobrou alternaci, protože jsme si s Ríšou (pozn. Richard Pekárek, alternace Fera) vycházeli vstříc a všechny ty nápady, které jsme do toho oba přinesli, jsme spolu vždycky probírali a vzájemně se inspirovali. Postava Fera se mi strašně líbí, nejen proto, že je v ní hodně komiky, ale zároveň tam máme i citlivou linku, takže je to pestré, ale i náročné. Zvlášť v té druhé půlce, kdy jsme chvíli na jevišti, hned na to se vzadu za běhu musíme převléknout a rychle se zase vrátit, takže trošku i stres. To představení je krásné, ale celkově hodně náročné. A úleva po skončení je k nezaplacení.

V muzikálu je spousta humorných míst, kdy sál doslova řve smíchy a někdy se ve svých rolích zastaví i samotní herci. Jak si je půl roku od premiéry užíváte?

V těch chvílích je hlavně hodně těžké to ustát, protože někteří lidé se smějí tak strašně nakažlivě, že člověk musí úplně vypnout a nevnímat to, jinak bychom to nedohráli nikdy. (smích)

Voda (a krev) nad vodou s Marikou Procházkovou (foto Richard Kocourek)

Voda (a krev) nad vodou s Marikou Procházkovou (foto Richard Kocourek)

S kolegou Tomášem Löblem, mimochodem skvělým záporákem Adamem ve „Vodě“, máte i společné „civilní“ zaměstnání na TV Prima. Můžete nám trochu víc přiblížit vaši práci? A jak se dá skloubit s časovou náročností při zkouškách nového muzikálu?

Na Primě dělám dva roky a přivedl mě tam právě Tomáš. Zpracováváme materiály do vysílání a skloubit se to dá ideálně. Zaprvé si s Tomášem vycházíme maximálně vstříc a za druhé nás je v redakci víc, takže se harmonogram té práce seskládává dopředu, stejně jako ferman do divadla.

S Tomášem vás spojuje i společné psaní písniček, v nichž jste autorem několika textů. Jak jste na tom ale s psaním pro sebe a plněním hudebního snu – nahrát si pro radost vlastní CD?

Já jsem si jich pro sebe pár napsal, ale vždycky mi přišlo, že to není až tak dobré, abych se s tím chtěl někomu veřejně chlubit. Čekám na ten nápad, který zatím nepřišel, a sen, že bych chtěl mít svoje vlastní cédéčko už jsem asi opustil, protože divadlo je to, co mi vyhovuje, navíc jsem na jevišti vždycky radši za někoho než sám za sebe. Tomáš se teď rozhodl, že si udělá pár autorských věcí, takže mi vždycky nahraje demosnímek u kytary, řekne mi, o čem by to mělo být, no a já se pak snažím mu na to něco vymyslet. Nás to prostě baví a myslím, že se daří.

S písničkami souvisí i vaše pomoc neziskové organizaci Dočasky De De, odkud jste si před šesti lety adoptoval fenku Miu. A protože v sobě máte nejen lásku ke zvířatům, ale i spoustu empatie, tak jste pro ně s pomocí vašich kolegů zorganizoval i pár povedených charitativních koncertů. Myslíte, že se letos můžeme těšit na další?

No, jelikož je začátek roku, tak si myslím, že jo. (smích) Je ale potřeba se tomu trochu věnovat, takže to mám v hlavě, chci to udělat a určitě to bude letos. Tipnul bych si ale, že to bude až na podzim, protože nechci dělat nepřipravenou akci.

V Carpe Diem (foto Yvette Zikmundová)

V Carpe Diem (foto Yvette Zikmundová)

Honzo, vaše profesionální umělecká kariéra trvá devět let, což je, myslím, dost na to, abyste už měl jasno, jestli jsou muzikály to pravé, co vás naplňuje, nebo ještě občas přemýšlíte o zadních vrátkách třeba v té učitelské oblasti a dokončení studia na vysoké škole? 

O studiu už v žádném případě neuvažuju, já už prostě vím, že to divadlo opustit nemůžu a ani nechci. Samozřejmě nebudu moct hrát věčně studenty, a tak doufám, že se mi časem podaří přehrát např. do nějakého rodičovského typu, nebo že zas budou role jako Fero, které jsou tak věkově nespecifické, že je vlastně jedno, kolik mi tam je.

A kdyby už přeci jen nebylo na vaší domovské scéně dost příležitostí, mohl byste se případně živit i tím, co teď děláte v televizi?

Rozhodně, protože to divadlo není ani tak o tom, že bych tam chodil vydělávat, ale protože tam prostě potřebuju být, je to pro mě jako nějaká droga. Kdybych ale musel hraní opustit, tak by to bylo jedině kvůli práci v televizi nebo médiích obecně. Ta práce mě fascinuje a snažím se do všeho proniknout. Takže tohle by pro mě mohla být ta zadní vrátka… Myslím si ale, že než by všechny ty muzikály v Kalichu skončily, tak to bude přeci jen nějakou dobu trvat a snad odtud hned tak nezmizím. Lidé mě tu už znají a dobře vědí, co ode mě můžou čekat. Navíc na sebe s kolegy slyšíme i lidsky, protože jsme s mnohými i mimo divadlo kamarádi. Proto jsem tam taky hrozně rád…

A proto tam i divadelní fanoušci tak rádi chodí. Moc děkuji za rozhovor.

Na závěr aktuální výzva Honzy Tenkráta:

Momentální situace kolem divadla je nelehká a nikdo nevíme co bude nebo nebude. Chtěl bych poprosit všechny fanoušky divadla, aby tak, jako my musíme oželet představení, do kterých jsme investovali mnoho sil a energie, oželeli peníze za vstupenky na zrušená představení. Jsme v tom všichni spolu. Věřte, že pro divadla, jejich provoz i samotné interprety jsou ty ztráty mnohonásobně vyšší, než cena vstupenky. Pojďme znovu na start a až se situace uklidní, společnými silami udržíme naše milované tituly NAD VODOU.


Rozhovory
Jan Tenkrát: “Můj sen je krásnou realitou…”
Rozhovory
Tomáš Vaněk: Přál bych si, aby mi to skvělé období vydrželo co nejdéle
Rozhovory
Radim Schwab: Jsem vlastně šťastný…
U článku nejsou žádné komentáře. Napište svůj názor jako první!