Radka Fišarová: “Edith je moje srdeční záležitost”

Radka Fišarová patří mezi naše nejlepší muzikálové zpěvačky. Znát ji můžete především jako Edith Piaf ze stejnojmenného muzikálu. Díky této roli se představuje také jako sólová zpěvačka, zpívající šansony. Momentálně ji můžete také vidět muzikálech Dracula (Lorraine), Kleopatra (Kleopatra, Fulvie) nebo Touha (Romana a Karin).

Upřednostňujete účinkování v muzikálu či sólová vystoupení?

Je to každé úplně jiné. Ono se to v tom mém životě doplňuje, protože divadlo mám moc ráda a baví mě, že se můžu pod režií daného režiséra stát jakoukoliv jinou osobností. Na druhou stranu ta moje sólová vystoupení jsou pro mě něčím hodně osobním, protože jsem tím režisérem já. Ale kombinace divadelních představení a koncertů je úplně nejlepší.

Radka Fišarová

Vzpomenete si na to, kdy jste poprvé vstoupila na prkna, co znamenají svět?

Zpívám od pěti let. Poprvé jsem se ocitla na jevišti s Bambini di Praga. Myslím, že už to byly docela krásné velké koncerty. Takže poprvé, kdy jsem stála na jevišti, bylo se sborem někdy v pěti letech. Ale asi bych nezapátrala, kde přesně to bylo. Domnívám se však, že v Domě železničářů v Praze. Potom to bylo s naší folkovou skupinou, se kterou jsme vystupovali v klubu Na Petince v Praze na folkovém festivalu.

Většinou máte role seriózních žen, v Touze ale ukážete svůj temperament. Inspirovala jste se Romanou Divišovou ve filmové předloze Kvaska?

Vůbec. Inspirovala jsem se pouze naší režisérkou Miriam Landa, která nás navedla někam, kde v nás opravdu objevila něco, co jsme ani netušili, že v sobě máme. Myslím, že to tak mělo i víc herců. Potom jsme měli možnost nabídnout něco ze sebe a myslím si, že to bylo docela zásadní. Také jsem čerpala ze svých kolegů a samozřejmě sama ze sebe, protože kdo mě zná blíž, tak ví, že takhle střelená dokážu být i mimo jeviště (smích).

Už delší dobu vystupujete v představení Edith – vrabčák z předměstí, se kterým hrajete v různých městech. Jaké máte k tomuto představení vztah? Posloucháte Edith Piaf či jiné francouzské interprety?

Určitě. Mám k Edith a k tomuto představení naprosto zásadní vztah. Edith – vrabčák z předměstí se hraje už devět let. Úplně zásadně mi změnilo mojí koncertní činnost. Začala jsem zpívat šansony, takže poslouchám všechny možné francouzské zpěváky. Zejména momentálně Charla Aznavoura, i když Edith Piaf také. Hledám stále nové písničky. A je to moje srdeční záležitost. Navíc jsme s Edith Piaf narozené ve stejný den, 19. prosince, takže to je osudová záležitost.

Divadelní produkce do svých představení často obsazují lidi z pěveckých soutěží typu SuperStar, která momentálně opět běží na obrazovkách TV Nova. Jaký na to máte názor?

Mně to vůbec nevadí. Jsem toho názoru, že mladá krev je dobrá a že se stejně v praxi teprve ukáže, kdo na to má a kdo ne.

V této soutěži jsou lidé do dvaceti let. Jak vzpomínáte na svá studentská léta?

Strašně ráda na toto období vzpomínám. Já si pořád trošičku připadám jako ve studentských letech, protože se vlastně neustále něco učím. Akorát s tím rozdílem, že dneska už jsem ráda za to, že se něco můžu učit, vybírám si věci, které se chci učit. Na druhou stranu moji spolužáci ve škole mě různě směrovali a byli všichni o dost starší než já, protože jsem byla první, kdo šel na konzervatoř ve 14 letech. Takže pro mě to byla vlastně obrovská škola díky těm mým spolužákům, že pro mě nebyli jako profesoři jen ti pedagogové, ale také ti moji kamarádi, kteří se mnou seděli v lavicích.

Nyní jste sama kantorkou zpěvu…

Kantorkou se nenazývám nějak zásadně. Nemám pedagogickou školu, nejsem tedy pedagog. Ale snažím se předávat to, co mě předal pan profesor Klezla nebo moje paní profesorka Pařízková, u které jsem absolvovala na konzervatoři Jaroslava Ježka. Každý rok učím na festivalu ProArt, který organizují moji přátelé Martin Dvořák a Alena Pajasová. Snažím se tam předávat svoje zkušenosti v týdenním nebo čtrnáctidenním rychlokurzu, protože zpěv je záležitost na celý život.

Radka Fišarová

Jak jste na tom s učením textů?

Mně se nejlíp učí texty v autě. Velice dobře se mi učí text, který si můžu nějak představit a který má v sobě příběh. Myslím, že zatím se je učím docela rychle.

Zpívala jste i v USA… Je rozdíl mezi naším publikem a publikem zahraničním?

Je i rozdíl mezi publikem v Praze, Plzni a také v Brně. Každé místo má své specifické publikum, takže je to samozřejmě úplně jiné. Je to publikum, které ocení a vyžaduje jiné věci. Já jsem třeba zpívala i v Brazílii nebo v Kanadě. A myslím si, že stejně tak jako tady záleží na tom, jakým repertoárem se trefíte, anebo netrefíte. Potom to tedy buď ocení, anebo neocení. Někteří jsou takoví bujařejší a někteří zase spíše decentnější. Avšak neznamená, že těm, kteří jsou decentní, se to nelíbí. Jen to vyjadřují trochu jinak. V každém případě je to dobrá zkušenost.

Jak se vůbec zrodil nápad navrhnout strunný nástroj nazvaný Delica? Je to u zpěváků docela neobvyklé.

Nápad vznikl ve spolupráci s mým tatínkem, protože když jsem začala hrát na kytaru, byla na mě moc velká, měla široký krk, nedosáhla jsem na struny. Banjo zase mělo moc tvrdé struny a ani to nebyl tak využitelný nástroj. Mandolína je sice malá, ale má osm strun, takže je to vlastně také docela náročné. Takže jsme si řekli, že uděláme něco, co bude také takové jako mandolína se čtyřmi strunami, ale větší, aby to mělo i delší krk. Napadlo nás, že jako je třeba zobcova flétnička základ pro všechny dechové nástroje, tak Delica by mohla být základem potom pro všechny strunné nástroje.

Málokdo však ví, že se věnujete také charitativní činnosti…

S country kapelou Auris jsem stála u zrodu nadačního fondu Slunce, který dnes funguje už šestnáct let. Nyní jsem tam sedmým rokem ve správní radě, kam mě přizvala paní ředitelka Blanka Dvořáková. Je to nadace, která se věnuje mentálně postiženým dětem s různým postižením různé úrovně. Těm od těch lehčích postižení a i těm, kteří potřebují 24hodinovou péči. Máme na starosti děti i dospělé, protože i o mentálně postižené dospělé je nutné se postarat. Máme mnoho činností, nicméně já jsem patronkou tzv. chráněného bydlení. Jedná se o to, že mentálně postižené děti žijí společně v jednom bytě, ale v domě, kde žijí všichni ostatní zdraví občané. Snažíme se, aby takovýchto bytů bylo mnohem víc, takže sháníme různě peníze. Je to běh na dlouhou trať.

Podle toho, o kolika projektech jsme tu hovořily, soudím, že toho máte opravdu hodně. Jak si nejlépe odpočinete od veškeré práce?

Dobře si odpočinu na cestách. Ale nejlepší relax je s mými pejsky, dvěma chrty.

Fotografie jsou převzaty z archivu Musical.cz.