Radka Fišarová: “Edith mi dala nálepku, ale jsem za ni vděčná” (+ video)
Jen málokomu z muzikálových umělců se na tomto uměleckém poli podařilo natolik sžít se svou jevištní postavou, že získal nejen všeobecně uznávanou přezdívku, ale byl tím nasměrován i k další umělecké činnosti. Tou, k níž už neodmyslitelně patří označení „česká Edith Piaf“, není nikdo jiný než host dnešního rozhovoru – oblíbená muzikálová zpěvačka i šansoniérka Radka Fišarová.
Náš rozhovor vznikal trochu déle s ohledem na Radčinu vytíženost i maminkovské povinnosti. O to více potěšily upřímné odpovědi, prozrazující mnohé z toho, co bych jinak zmínila v úvodním medailonku. Co tedy ještě napsat o umělkyni, která patří v muzikálech k těm nejzkušenějším? Má za sebou neuvěřitelný umělecký záběr – od dětského působení v rodinné skupině, přes dětský sbor, veleúspěšnou country kapelu Auris, desítky muzikálových rolí, které se výrazně zapsaly do povědomí diváků, spousty ocenění i několik úspěšných CD, přičemž nové právě chystá.
Koncertuje se symfonickými orchestry, se svou kapelou a akordeonistou, zpívá francouzské šansony Edith Piaf, ale i dalších uznávaných francouzských zpěváků, skládá také vlastní písně. Je autorkou originálního hudebního nástroje s názvem Delica. Aktivně se podílí na charitativní činnosti, především v nadačním fondu Slunce pro všechny, nebo ve spolupráci se sociálně terapeutickou dílnou Klíček. Momentálně ji můžeme vídat v tanečním muzikálu „Edith, vrabčák z předměstí“ v divadlech v Brně (Mahenovo divadlo), Plzni (Divadlo J. K. Tyla) a Karlových Varech (Městské divadlo), v letním období v „Divotvorném hrnci“ (Otáčivé hlediště Český Krumlov), v Praze v muzikálu „Casanova“ (Divadlo Broadway) i v nově uváděném muzikálu „Touha“ (Divadlo Kalich) a samozřejmě na koncertních pódiích. Od září také opět studuje na UK učitelství pro ZUŠ, SOŠ a konzervatoře a momentálně učí jako záskok dvacet hodin týdně zpěv na Pražské konzervatoři Na Rejdišti. K tomu všemu také stíhá roli nejmilejší a zároveň nejnáročnější jako maminka dnes již dvouletého syna Oskara.
Sestřih z tanečního muzikálu Edith, vrabčák z předměstí
Rozhovor s Radkou Fišarovou
Radko, od dětství vás rodiče vedli k hudbě a zpěvu – od pěti let jste zpívala s dětským sborem Bambini di Praga, rok poté už jste vystupovala v rodinné skupině nazvané Fišle. Jak vlastně vypadala taková vystoupení a proč zrovna „ Fišle“?
Skupina Fišle vznikla tak, že si můj tatínek zlomil nohu a jeho kolega z práce Petr Šlengr ho vezl z nemocnice k nám domů. Cestou si vyprávěli o svých dětech, že mají oba dcery, které se věnují hudbě. Tak můj tatínek navrhl, že by mohli dát dohromady své dcerky a svá jména, a že by mohla vzniknout malá folková dívčí skupina. Fiš-arovi-Šle-ngrovi dali dohromady název skupiny a pak jsme od jednoho prosincového pátku začali pravidelně zkoušet. Nejprve všechny možné skladby od Nohavici, Plíhala až po Michala Davida, potom jsme začali hrát vlastní písničky hlavně z dílny našeho tatínka a starší sestry Martiny. Kapela fungovala, jestli se nepletu, asi osm let. Dodnes jsme jako rodina.
Ve dvanácti letech jste založila folkovou a country kapelu Auris, kde jste zpívala a hrála na kytaru, a s níž jste během šesti let absolvovala více než čtyři sta koncertů po celé republice i v zahraničí, vyhrála dvanáct celostátních soutěží a několik desítek místních festivalů, dokonce vydala dvě CD. Kterého z těch vítězství si ze svého raného uměleckého věku ceníte nejvíc?
Tedy úplně mě překvapujete, jak jste informovaná (smích) … No, nejcennější, to je těžko říct. Každá zkušenost byla pro mě neskutečně cenná. Ale nejcennější je pro mě Auris, jako komplet období. Samozřejmě některé festivaly si pamatuji více, jako např. Portu v Ústí nad Labem, kde nás volili diváci. To bylo pro mě vždycky největší ocenění. Nebo festival v Mohelnici či na Zahradě. Bylo toho hodně, naučili jsme se hrát naplno třeba pro čtyři lidi stejně, jako pro čtyři tisíce diváků. Každopádně pro kapelu a hlavně pro mě bylo krásné období, když jsme natočili vánoční CD Koledování s vyprávěním pana Horníčka. Jezdili jsme v tu dobu na zájezdovou verzi Hovorů H., díky moderátorovi a skvělému člověku Zdeňku Tulisovi, a měla jsem tudíž možnost se setkat a smát se s panem Jiřím Sovákem, Stellou Zázvorkovou, panem Vlastimilem Brodským…nepřenosné a úžasné zážitky.
Ve čtrnácti letech jste nastoupila na oblíbenou Konzervatoř Jaroslava Ježka ke studiu zpěvu a následně muzikálového herectví. Co vás tato často vyhledávaná umělecká škola asi nejvíc naučila a je něco, co vám tam naopak chybělo?
Konzervatoř jsem studovala, když ještě měla budovu na Uhelném trhu v centru Prahy, takže to samotné místo bylo skvělé pro středoškoláka. Na hudební teorii a dějiny jsme chodili na Malostranskou přes Karlův most a na gympl jsem chodila do Karlína. Takže docela pěkný pražský okruh (smích). Škola byla pro mě od rána do večera, k tomu kapela a později i první muzikál. Rozhodně jsem se nenudila. Teď už jsou pravidla na KJJ úplně jiná, my byli experiment, jako první ročník státní konzervatoře. A měli jsme hodně muziky i v praxi, to bylo super. Navíc jsem měla fantastickou paní profesorku Alenu Pařízkovou, které vděčím za mnoho. Také jsem tam poznala pana profesora Edu Klezlu, se kterým jsme spolupracovali již na mnoha projektech. Za což jsem také velmi vděčná. Hodně jsme toho spolu zažili.
Prvním muzikálem, kde jste účinkovala v roli Crissy a Leaty byly v roce 1996 „Vlasy“ – „Hair“. V té době jste ještě studovala konzervatoř a zároveň rozpouštěla Auris. Musel to pro vás být docela velký skok z folku a country do prostředí hippies, rockové hudby, ale i světa muzikálů.
Mně se muzikály vždycky hrozně líbily a mimochodem už s Aurisem jsme hráli na festivalech některé árie z „Vlasů“, třeba Aquarious. Takže pro mě to nebyl až takový odskok. Spíš přirozený vývoj.
Rok po premiéře muzikálu „Hair“ jste ale znovu vstoupila do folk countryové řeky na festivalu v americkém Coloradu a paradoxně jste jako středoevropanka slovanského původu v zemi, která je kolébkou country, vyhrála. Jak vlastně došlo k účasti v soutěži a jaké jste si z této akce odnesla zážitky?
To je na dlouhé povídání (smích). Na jednom trampském festivalu v Jelení v Čechách byla podmínkou účasti soutěžní píseň, která byla napsaná do roku 1930. My jsme si vybrali písničku Šilhavej mariňák Ády Vodrážky. Soutěž jsme vyhráli a navíc jsme ten rok byli stříbrní na Objevu roku časopisu FolkCountry. Hráli jsme tudíž na slavnostním koncertě v Lucerně. V tu dobu jsme se dozvěděli, že autor této písně ještě žije, a to v Kalifornii v Americe. Tak jsme se rozhodli pořídit autentickou nahrávku s diváky v Lucerně, že mu ji pošleme. Nahrávku jsme pořídili a hledali kontakt na pana Ádu. Takovou spojkou nám byl jistý Eda Vedral, emigrant žijící v Chicagu. A právě on byl naším nápadem nadšený a se svou báječnou ženou Alicí mě pozval do USA. A také mě on sám přihlásil a odvezl na již zmiňovaný festival v Coloradu, Denveru, kde jsem vyhrála opět s písní Šilhavej Mariňák, ve které jsem mimochodem stepovala – to už dnes neumím. (smích)
V roce 1997 jste se také zúčastnila ojedinělého projektu na Pražském hradě, kterou byla Bernsteinova Mše v nastudování velkého symfonického orchestru vedeného Casparem Richterem, kde vystoupilo na třista účinkujících, včetně rockové a jazzové kapely, dechového orchestru, nebo pěveckých sborů. Každý, kdo se tohoto projektu ve stínu svatovítské katedrály zúčastnil, na to vzpomíná jako na neuvěřitelný zážitek. Zažívala jste tehdy něco podobného?
Přesně tak. Sice se Bernsteinova Mše pak ještě uváděla v brněnském Rondu, ale v Praze u Sv. Víta to byl opravdu magický zážitek. Byla tam spousta skvělých muzikantů a sólistů, jak zahraničních, tak našich. Mimochodem, tam také zpíval Vojta Dyk, coby dvanáctiletý klučina sólo ve sboru. Už tenkrát fantasticky. Dodneška obdivuji pana Mertu a Mošu, že uskutečnili toto neskutečně náročné představení a děkuji jim za to. Byl to pro mě jeden z největších hudebních zážitků. Těžko se to popisuje. A upřímně ráda bych si to ještě někdy zopakovala.
Ve stejném roce jste v pražské Viole zahájila recitály z tvorby Jiřího Kainara s Jiřím Štěpničkou, ale zároveň vám byla nabídnuta role Evy Peronové ve světoznámém muzikálu „Evita“, a tak jste se jako dvacetiletá stala asi nejmladší představitelkou této role ve světě. Viděla jste před tím někoho ze zahraničních „Evit“, které vám mohly posloužit jako určitý vzor pro tuto roli? A jak pro vás bylo těžké tuto postavu zvládnout?
Ve Viole už jsem s panem Štěpničkou zpívala od sedmnácti let. Hráli jsme představení „Přiznávám se tímto ke všemu“ pět let. Moc ráda na to vzpomínám. Bernsteinova Mše byla o dva roky později a rok na to přišla Evita. Bezpochyby největší muzikálová role, jakou jsem hrála, a myslím, že jich ani víc náročnějších asi napsáno nebylo. Bylo mi dvacet a bylo to náročné, ale ve dvaceti si člověk nějak ještě neuvědomuje tu zodpovědnost. Ale Evita sama žila svůj příběh také velmi mladá, takže to myslím docela klapalo. Každopádně práce režiséra Petra Novotného s herci byla úžasná a čerpám z ní dodnes.
Rok 2000 přinesl příznivcům muzikálů velkou událost, kterou bylo otevření nového muzikálového divadla Broadway premiérovou „Kleopatrou“ Michala Davida. Iloně Csákové, Monice Absolonové a Báře Basikové tento muzikál nabídl hlavní roli egyptské královny, Vám navíc i roli Fulvie. Myslím, že právě účinkování v „Kleopatře“ vám přineslo nejen popularitu, ale nabídky dalších rolí. Zavzpomínejte tedy na dobu, kdy platilo „teď královnou jsem já“ anebo že „dámy vládnou“.
Upřímně nejraději vzpomínám na moment, kdy jsme poprvé vstoupili do Divadla Broadway, kde bylo pouze lešení a nákresy. Pak jsme začali zkoušet v sále bez sedadel a postupně se z prázdného prostoru začalo klubat divadlo. Na to ráda vzpomínám, je to hezké být takhle přímo u zrodu. A samotné zkoušení bylo v klidu, vše připravené, na scéně i za scénou klid i živo.
Kterou z těch dvou rolí jste měla raději – náročnější sympatickou Kleopatru, nebo tak trochu fúrii Fulvii?
Jak kdy, nejraději jsem měla duet těchto dvou postav, takže se mi občas pletly hlasy. Ale jak říkám, někdy mi přišlo vhod, že můžu i trochu odpočívat. Jindy jsem měla radost, že si zazpívám krásné velké árie. „Kleopatra“ bylo krásné představení a pro mě osobně na scéně Broadwaye něčím stále nepřekonané.
V roce prvního uvedení „Kleopatry“ jste dostala nabídku na roli, která významným způsobem ovlivnila vaši další uměleckou kariéru – roli Edith Piaf v tanečním muzikálu „Edith, vrabčák z předměstí“, jehož premiéra byla v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Řekla bych, že role Edith v tomto uměleckém díle Libora Vaculíka, Petra Maláska a Václava Kopty se vám stala doslova osudovou.
No, já jsem Edith začala hrát ještě měsíc před derniérou „Evity“. Teprve potom, ač celkem záhy, přišel konkurz na „Kleopatru“. A možná i právě proto, že „Kleopatra“ přišla později, jsem s Edith vůbec neváhala. Totiž končila „Evita“, termín derniéry byl daný a já nevěděla, co se bude dít dále. A najednou mi zavolal pan profesor Klezla a říká mi: „Radko, bude vám volat Libor Vaculík, dá vám nabídku do Plzně, vemte to.“ To bylo vše. Za deset minut mi volal Libor a řekl mi, že dělají s Petrem Maláskem představení o Edith a jestli by mě to zajímalo. Já potvrdila, že ano, a teprve potom jsme se sešli v kavárně Slavia. Tam mi dal Petr nahrávky a domluvili jsme se. Já dělala, že je mi vše jasné, ač jsem do té doby Piaf vůbec neregistrovala (smích). Doma jsem si poslechla nahrávky a zhrozila jsem se, jak se mi to nelíbilo! Tak divně to té paní bzučelo a vůbec ty písničky nebyly romantické árie a vše bylo takové zvláštní… Navíc jsem neuměla slovo francouzsky a texty mi byly na nic, protože to není fonetický jazyk. Tak jsem si říkala, že se mi to sice nelíbí, ale už jsem to jednou všem slíbila, tak, že to musím dát.
Začala jsem si vypisovat u nahrávky všechny skladby foneticky, a pak se je nějakým vlastním jazykem učila. Na zkouškách nám hrálo CD originál Piaf a vlastně až do generálek na jevišti mě nikdo neslyšel Piaf zpívat. Takže už tam panovalo i určité napětí. Já si mezitím pročítala životopis a zjistila, že jsme narozeny ve stejný den 19. 12., a to mě zaujalo. Změnilo to můj pohled, přišlo mi, že to najednou ke mně zapadá. A tak jsem si doma zkoušela a zkoušela, až to nějak šlo. Přišly generálky, a to už jsem se na představení vážně moc těšila. A pak i ostatní. Dnes to bude čtrnáct let, co Edith hrajeme. Díky za to. Mimochodem v tomto představení jsme Piaf dvě. Já a tanečnice. V Plzni ji tančí Zuzka Hradilová, která je jedním z mých nejbližších přátel. Takže Edith mi dala ještě mnohem více, než „jen“ zážitky z představení.
Ačkoliv se v představení střídáte s tanečnicí, přesto jste musela zvládnout dost náročných scén nejen tanečních, ale i prvků moderního baletu. Měla jste pro to nějakou pohybovou průpravu, nebo jste byla pro tento druh uměleckého výkonu spíše „nepolíbená“ a začínala od nuly? A jak dlouho vám trvalo, než jste se dokázala trefit do umělecké vize choreografa a režiséra Libora Vaculíka?
Já jsem vždycky měla ráda tanec a už na základce jsem občas chodila na nějaký kurz tance. Samozřejmě hudba byla na prvním místě. Ale pak jsem měla pohyb i ve škole a navíc jsme měli hodně tanečních tréninků i třeba během zkoušení muzikálu „Vlasy“ s Yvonnou Balášovou i během „Evity“ s Ivankou Kubicovou. Takže průběžně jsem se učila a učila. Potom i během studia na muzikálovém oddělení KJJ jsme měli také klasický tanec s Liborem Bernklauem, čili tanec pořád v mém životě nějak figuruje. Ovšem je třeba říci, že když jsme Edith studovali, musel mít Libor Vaculík se mnou trpělivost, byla jsem na začátku. Naštěstí je to profík a byl skvělý. Nejvíc tance mně ovšem Libor nandal v „Lucrezii Borgii“, tam už jsem byla naštěstí krapet schopnější (smích).
S pozdější alternantkou Zdenkou Trvalcovou jste „Vrabčáka“ v následujících letech úspěšně hrály v řadě českých měst – Plzni, Praze, Ústí n/L., Brně, Olomouci. Dá se říci, že je nějaké divadlo, kde se vám „Edithka“ hrála asi nejlépe díky prostředí nebo diváckému přijetí?
Nejprve bych ráda řekla, že jsem moc ráda, že díky uvádění v Divadle v Dlouhé, jsme našli Zdeničku. Za prvé zpívá Piaf báječně a za druhé hrát sama na tolika místech bez alternace mi přišlo až nezodpovědné. Do Plzně jezdím sice stále sama, ale v Mahenově divadle v Brně či v Olomouci nebo na dalších místech se střídáme. Jinak v Plzni se „Edith“ „narodila“, takže to víte, to vždycky bude znát. Ale všude je „Edith dobře“. Je to skvělé představení i po tolika letech a diváci, umělci i prostředí jsme měli a máme všude skvělé. Těžko se to popisuje. Prostě u nás máme skvělá divadla a dobré diváky. Za tím si stojím.
Málo se ví, že se „Edith, vrabčák z předměstí“ hrála i na zájezdovém představení v Holandsku – přibližte nám tuto zahraniční verzi.
Pro mě se nic nemění, já zpívám stále ve francouzském originále. Horší to má vypravěč Ondra Izdný, ten musí umět ještě anglickou verzi. Jinak Holandsko bylo skvělé, úžasné, úspěšné. Lidé nevěřili, že zpívám živě. Cestovali jsme tam a bylo to prostě boží (smích).
Na zdejších stránkách jsem se před časem ptala Zdenky Trvalcové, zeptám se teď i vás – co vám role Edith Piaf dala, případně i vzala?
Dala mi krásnou hudbu, přátele, změnila směr mých koncertů, příležitosti poznávat, jak lidi, tak místa. Dala mi nálepku, což někdo vidí i jako moje mínus, ale já za ni vděčím. Nevím, jak bych pojmenovala, jestli mi něco vzala. Všechno samozřejmě něco stojí. Ale já pokorně přijímám, co mi s Edith přišlo do života a víc neřeším.
Ano, vysloužila jste si přezdívku „česká Edith Piaf“, ale stejně jako Zdenka jste začala zpívat šansony Piaf i na samostatných koncertech, kde jste začala prezentovat i další francouzské zpěváky. Dá se tedy říci, že francouzský šanson se stal vaší velkou a možná životní láskou?
Asi ano. Nevím, jestli přímo životní láskou, ale pod kůží ho mám. Dnes je pro mě asi hlavní to, že nasměroval i mou vlastní tvorbu. Každopádně ani na škole ani v dětství mě nenapadlo, že bych se věnovala zrovna tomuto žánru.
Po Edith, přišla Alžběta v „Rebelech“ a v roce 2003 další nabídka trojice Vaculík, Malásek, Kopta – „Lucrezia Borgia“, s níž jste vstoupila na prkna Národního divadla zároveň s kolegyní Bárou Basikovou, která se přeci jen v této roli stala známější. Představení plné náročných výkonů pěveckých, hereckých a tanečních, spousty krutosti, ale také krásných citově zabarvených scén. Jak vzpomínáte na „Lucrezii“ a viděla jste nové nastudování v pražské Hybernii?
„Lucrezia“ byla výjimečné představení, pro mě naprosto jedinečné tím, že jsem hostovala v Národním divadle. Vlastně i díky Lucrezii jsem potom dostala nabídku do opery „Montezuma“, která se v Národním divadle uváděla. Bylo to nejtěžší taneční představení, které jsem hrála. Měla nás na starosti paní Nelly Danko, aby bylo co nejméně vidět, že nejsme tanečnice. Jak říkáte, je to ovšem představení plné krutosti, takové temné téma. To je vlastně trošku zádrhel. Lidé se, myslím, dnes chtějí bavit a bojí se takovýchto témat. Většina lidí, která ale „Lucrezii“ viděla, odcházela nadšená. Jak tenkrát z Národního divadla, tak i z muzikálové verze v Hybernii.
Nebylo vám tak trochu líto, že jste díky mateřským povinnostem nemohla v novém nastudování „Lucrezie“ hrát?
Já jsem si tuto roli zahrála a těšilo mě, že ji můžu tak trochu „dohodit“ skvělé Ivě Marešové. A na mě čekala role mnohem důležitější. Tedy, možná mně to přišlo trochu líto, ale s velice hřejivým pocitem toho důvodu.
Po „Lucrezii“ přišla další role královny Anny v muzikálu Michala Davida „Tři mušketýři“, v níž jste si získala řadu muzikálových fanoušků. Později jste se v „Mušketýrech“ stala Mylady, pak jste byla opět vrácena do šatů královny. Myslím, že vám role Anny sedí mnohem víc, nejen herecky, ale především pěvecky. Jaký máte vztah k oběma rolím a ve které jste se cítila lépe?
To se neodvažuji posoudit, která role mi více sedí. Královna má úplně jinou energii. Je to taková smutná princezna. Mylady – my jí říkáme Mylada – je dračice, ale mně se třeba moc líbila píseň Volba má, kterou Michal David připsal teprve, když jsem ji začala hrát. Baví a bavily mě obě role.
Nemáte pocit, že pěvecké party v muzikálech Michala Davida jsou mnohdy natolik vysoko posazené (a to nemyslím jen ženské role), že je někdy problém je uzpívat? A nestalo se vám někdy, že vás třeba při nachlazení potkala noční můra všech zpěváků, tzv. „prasknutí hlasu“?
Ale to víte, to je věčné téma divadelních šaten, jak se kdo cítí a koho bolí v krku a tak. Jsme jen lidé a zpěv je naše profese, jsme zodpovědní za výkon. Tedy samozřejmě chceme vždycky, aby se nám výkon povedl. A když se necítíte, tak nervy pracují. A Michal David píše náročné písničky, to je známé. Ale, jak říká pan profesor Klezla, většina zpěváků zpívá osmdesát procent profesního života v indispozici. Důležité je, jak se s tím poperete.
Další slavný muzikál Michala Davida byla „Angelika“, kde jste si opět zahrála zápornou roli, tentokrát Contoire. Říká se, že záporné role se hercům hrají lépe, jak je tomu ve vašem případě?
Já jsem upřímně ráda, že jsem měla možnost si zahrát různé charaktery, naštěstí i komedie, které jsou něčím nejnáročnější. Záporačky jsou super, ale hrát pořád jednu povahu dokola asi není žádná výhra. Jak říkám, jsem ráda za různorodost.
Přišel rok 2008 a trojice Vaculík, Malásek, Kopta nabídla další taneční muzikál – „Čachtickou paní“, která se úspěšně hrála opět na scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla. Znovu jste si zahrála zápornou roli – tentokrát Alžbětu Báthoryovou. Jak se vám hrála krutá Alžběta a jak na vás představení, kde jste pouze vy a sluha Ficko zpívali, působilo?
„Čachtickou paní“ jsem hrála jen pár představení a rozhodně pro mě nepatří mezi nejmilejší představení. Bylo pro mě už opravdu dost drsné a nejraději jsem na své roli měla kostýmy Romana Šolce. Nádherné filmové kostýmy. Vlastně je to i jediné představení, kde jsem během uvádění neprodloužila smlouvu. Ale i to patří k naší práci.
„Edith“, „Lucrezia“a „Čachtická paní“ – tři ojedinělá představení stejných autorů, které může divák milovat pro neuvěřitelné množství emocí i náročné výkony, nebo je prostě nepřijme, protože jsou pro něj příliš tragická a krutá. Kterou z těch rolí vnímáte jako nejnáročnější?
Jednoznačně nejnáročnější je pro mě Edith. Lucrezia sice má velké nároky na výkon, ale hrát stejnou hru čtrnáct let je úkol mnohem náročnější. A Libor, Petr a Vašek? Měli by zas něco napsat. Stýská se mi…
Zatímco vaše hlavní působení je spíše na velkých scénách muzikálových divadel, odskočila jste si v roce 2008 i do malých prostor Kalichu a muzikálu „Touha“ Dana Landy, kde jste nejprve hrála Fantomimu, Romanu, později i hlavní roli Karin, teď jste zase zpět v prvních dvou. Jak jste si užívala a užíváte „Touhu“ – představení plné dynamické hudby i neuvěřitelného humoru a nedělalo vám tak trochu problém mít jako Karin na hlavě tu nepřirozenou blonďatou paruku?
Touha je zázrak (smích)… ani bych tedy neřekla, že jsem si do Kalichu odskočila, spíše je to další scéna a pro mě velmi důležitá. V Kalichu jsme měli a opět chystáme řadu koncertů v rámci „Koncertů osobností v Divadle Kalich“. Takže pro mě je toto divadlo velmi osobní záležitostí. A „Touha“ byla skvělá a nyní se vrátila a já jsem za to moc vděčná. Řada českých tvůrců se snaží o nějakou komedii, která padne českému divákovi do noty a pak si přijde Mirjam Landa, vlastně cizinka a lehkou rukou vytvoří „Touhu“. Možná, že to ani neví, kolik se jí podařilo rozesmát diváků. A co se týče paruky, měla jsem mnohem větší problém s blonďatou Mylady. Tady je to tak naostro peroxid, že je jasné, že jde o extrém. A navíc, já už toho měla na hlavě…(smích).
V roce 2009 jste si na půdě pražské Hybernie vyzkoušela i roli Lorraine ve slavném „Draculovi“ Karla Svobody, což je opět role tragická, ale i náročná na zpěv. Jak se vám hrála?
Lorraine vždycky byla, je a bude Lucie Bílá. Mě těšilo, že si můžu v „Drákulovi“ zahrát, opravdu si toho vážím. Na škole jsem si ji chtěla moc zahrát. Ale vím, že ať jsme dělali, co chtěli, vždycky jsme byli spíš jakousi vzpomínkou na tu první verzi.
Na půdě Hybernie jste představovala matku „Gudulu“ v muzikálu „Quasimodo“, na Broadwayi zase nešťastnou postavu Dorotky v „Katu Mydlářovi“. Nemáte pocit, že už těch tragických rolí bylo dost a že byste si s chutí zahrála zase něco odlehčeného?
Ano, právě proto mám tak ráda „Touhu“ a také proto mě například těší, že se opět po třinácti letech vrátil na krumlovskou točnu „Divotvorný hrnec“. Hraji zde Káču, a to rozhodně je veselá role. A v představení „Casanova“ zase hraji úplně ulítlou bláznivou hraběnku Karolínu z Dubna. Mimochodem to jsou obě i činoherní role, což je pro mě také skvělá příležitosti a škola.
Co vás v nejbližší době čeká na poli muzikálů i vaší koncertní činnosti?
Co se týká muzikálů, tak se právě vrátila zmiňovaná „Touha“ a v létě to bude opět „Divotvorný hrnec“ s Jihočeským divadlem na Krumlově. Pak mě čeká několik milých povinností. A sice křest kalendáře Nový svět, který jsem vytvořila pro Sociálně terapeutické dílny Klíček z Bohumína, ve spolupráci s klienty z Klíčku i s řadou mých muzikálových kolegů. Najdete tam např. Báru Basikovou, Kamila Střihavku, Mariana Vojtka či Tomáše Savku nebo Jitku Zelenkovou. Kalendář bych ráda pokřtila uprostřed roku, tedy ve zvláštní čas pro křest kalendáře. Jenže mně přišlo líto, že by byl kalendář pouze pro jeden rok, a tak jsem vymyslela kalendář nadčasový. Prvně je to stolní kalendář a má otočné kalendárium a názvy dnů, takže ho můžete používat, jak dlouho budete chtít. Přišlo mi to, jako hezký dárek pro ty, kteří chtějí pomoct.
A pak také chystám první studiové sólové CD, které je pro mě také takovým prvním potomkem. Je to česko – francouzské CD, s řadou mých skladeb. Hudební skladatel Aleš Březina se ujal producentské práce a veškerých aranží, a tak máme za sebou s mými muzikanty úžasnou profesionální práci.
Možná si říkáte, že si s těmi prvními potomky dávám na čas, ale ke každému početí jsou zapotřebí správní partneři a na ty stojí za to počkat. Jak doma, tak v muzice (smích).
A teď jste mi nahrála další otázku: Myslím, že je obdivuhodné, když muzikálová zpěvačka nedá ve svém životě jen přednost kariéře, ale s vědomím určitých omezení se vrhne do mateřských povinností. Zeptám se tedy na závěr – jak moc vám malý Oskar změnil život a jak se vám daří zvládat roli maminky i umělecké povinnosti?
Je fakt, že každé mamince se změní život příchodem miminka. Někomu vyhovuje být tři roky doma, jiným třeba nezbývá nic jiného, než skočit hned do práce. A někdo se to přirozeně snaží zkombinovat. To je můj případ. Není to sice úplně jednoduché, ale možná právě díky Oskárkovi si uvědomuji, jaké mám štěstí, že můžu dělat „práci“, která mě baví. To prostě každý nemá. Jsem za to vděčná.
Radko, mockrát děkuji za rozhovor, přeji vám další krásné role nejen na muzikálových scénách a hodně štěstí i trpělivosti při zvládání role nejkrásnější, tedy maminky…
Autorem civilních fotografií je Milan Pták, další fotografie pocházejí z archivu Musical.cz a Radky Fišarové.
Komentáře
g.
AutorHezky rozhovor :-).
Michala
AutorOpět moc pěkný a obsažný rozhovor, díky za něj i za video, které potěšilo. Radka je naše jedna z nejlepších muzikálových zpěvaček, tak jí moc přeju, ať se jí dál daří na jevišti i v rodinném životě. Doufám, že ji ještě někdy budeme moct vidět na prknech Hybernie v muzikálu Edith, vrabčák z předměstí, kde je dokonalá! Přeci jen Brno, Plzeň nebo Vary jsou pro pražské nadšence trochu z ruky. :-)
Mikeš
AutorZase jeden povedený rozhovor, díky. Radka je výborná zpěvačka a v nové Touze je teď výborná jako komická postava. Vůbec jsem netušil po všech těch vážných rolích, že umí i takhle pobavit. Škoda, že Divotvorný hrnec se hraje trošku z ruky, rád bych ji v tom viděl. Ale třeba to vyřeší nějaký letní výlet.
Michala
AutorVčera jsem s kamarádkou navštívila Radčin koncert v divadle Kalich, který naprosto předčil naše očekávání. Krásná atmosféra, šansony E. Piaf i dalších zpěváků a nová autorská tvorba – bylo to prostě parádní odreagování s milým člověkem. A vlastní skladba u klavíru jako poslední přídavek byla tou nejlepší třešničkou na dortu. Těšíme se, až bude křtít slibované CD, určitě vyrazíme znovu. :-)