Rozhovor s autorem rockového fantasy muzikálu Králové Avalonu. Vrátí se opět na česká jeviště?
Šestadvacetiletý Lukáš Pařík a jeho symfonicko-rockový fantasy muzikál Králové Avalonu, zazářil na scéně divadla Hybernia. Muzikál s originální hudbou i příběhem však náhle odešel ze scény. O tom proč se tak stalo a zda se tento nevídaný projekt vrátí na prkna českých divadel, jsem si popovídala právě s jeho autorem Lukášem Paříkem.
Na muzikálové scéně se zablesklo. Byl to záblesk krátký, zato však velmi jasný. Lukáši, jsi autorem původního českého muzikálu Králové Avalonu, který i přesto, jak krátkou dobu byl uváděn v divadle Hybernia (říjen 2015 – leden 2016), oslovil a zaujal v mnoha směrech velký počet lidí. Možná by bylo dobré vysvětlit, proč se muzikál momentálně ze scény stáhl, a především odpovědět na otázku úplně nejdůležitější: vrátí se Králové Avalonu ještě zpět na muzikálovou scénu?
Jsem vděčný, že se ptáš, protože sám delší dobu přemýšlím, jak muzikálovému publiku sdělit, proč momentálně nehrajeme, a především, že opět hrát budeme! Abych ale mohl vysvětlit dočasný odchod Králů Avalonu ze scény, musím asi stručně nastínit jejich příchod (usmívá se).
Tak do toho…
Šlo o ohromnou a později hromadnou touhu vytvořit něco výjimečného, přinést muzikál s původní českou hudbou, která přetrvá, s příběhem, který zasáhne, a v provedení, jaké u nás nikdo nedělá. Co ale hodně lidí neví… Začal jsem na tom pracovat před třemi lety – sám jako student druhého ročníku konzervatoře a – i když jsem o tom snil – nenapadlo by mě, že se Králové Avalonu dostanou tak daleko. Poskládal jsem kolem sebe kolektiv talentovaných, nadšených mladých umělců, na které dodnes nedám dopustit, zkoušeli jsme bezmála rok a ve finále se k nám připojilo i množství ostřílených profesionálů a známých osobností (Miroslav Táborský, Bohouš Josef, Iva Marešová…), kouzelný symfonický orchestr a rocková kapela sestavená z nejlepších hudebníků, jaké u nás můžeš najít. Najednou jsme stáli na prknech Hybernie a já se procházel po forbíně. Koukal jsem do prázdnýho hlediště a říkal si: „Teď už asi hraješ nejvyšší ligu, seš na to připravenej?“
A byl jsi?
Ano i ne. Finance jsem si tehdy sháněl sám a neměl jsem zkušenosti s produkcí, ačkoli jsem si pochopitelně nechával radit od zkušenějších kolegů. Bylo ohromně vyčerpávající zajišťovat převážnou část umělecké stránky, hudbu, aranže, libreto, scénář, vést zkoušky a do toho být i produkční a producent. Nějakým způsobem jsem pořád stál na nohách, i když mnozí mí kolegové a přátelé mě varovali, ať zpomalím. Pak ale přišel určitý moment, kdy jsem si uvědomil, že pokud chci zúročit opravdu plný potenciál toho všeho, co jsme tu, dá se říct, postavili na zelený louce, musím na chvíli přibrzdit a zorientovat se v prostředí, do kterého jsem byl, dá se říct, katapultovaný.
A v jaké jsi momentálně fázi?
Momentálně jsem ve fázi, kdy jsme spolu s pár lidmi založili novou společnost, která se o Krále Avalonu stará tak, jak si Králové zaslouží (usmívá se). Plánujeme se vrátit a plánujeme se vrátit se vší parádou. Originální fantastický příběh navazující na legendu o králi Artušovi, symfonicko-rocková hudba hraničící s filmovou, tedy živý symfonický orchestr, živá rocková kapela. Dále revoluční řešení a provedení malebné scény – nemůžu prozradit víc, šermířské scény z rukou profesionálů spolupracujících na filmech a seriálech jako Letopisy Narnie, Dracula: Untold, Tři mušketýři, Hellboy a další… V návrat doufám během roku 2017.
Budeme doufat s tebou. Muzikál jsem viděla několikrát a pokaždé jsem v něm našla jinou myšlenku. Přestože Avalon navazuje na středověkou legendu, mnoho podobenství se vztahuje i na dnešní dobu. Naposledy mě zaujala postava Itriany, obchodnice s iluzemi, která prostřednictvím své magie nechává své zákazníky v natolik reálných iluzích, že se prožitkem vyrovnají skutečnému životu. Lidé pak přestávají žít, ale pouze si od ní kupují další a další iluze, které by mohli prožít. Inspirovalo tě k tomuto prvku něco, co vidíš v dnešní společnosti?
Ano, a příklad s Itrianou je zrovna docela vděčný, takže děkuji za něj. Lidé, kteří si od Itriany kupují iluze a postupně jimi nahradí svůj skutečný život, zobrazují tu část společnosti, která také uvízla v určité iluzi – v určité iluzi pohodlnosti. Když jsem pracoval na Avalonu, potkával jsem hodně lidí, kteří mě od toho odrazovali, říkali mi, že už nemůžu přijít s ničím novým, že je to ohromný risk a bláhové sny. Já jsem z jejich odrazování ale cítil ještě něco jiného, připadalo mi, že někteří z nich vyloženě nechtěli, abych dokázal, že to jde, protože pokud by se tak stalo, jako bych tím snad narušoval jejich životní iluzi, v rámci které se rozhodli věřit, že si nemůžou splnit určité sny, leckdy velmi odvážné. Ono totiž pro to, aby si člověk ty sny splnil, musel by vykročit ze své komfortní zóny, a to ni nechtějí. Občas, věřte mi, to skutečně vůbec není pohodlné (směje se), ale podle mě jen za hranicí komfortní zóny leží skutečný život. Uvnitř ní leží spíš právě určitá iluze, jak jsem říkal – iluze pohodlnosti.
Dokázal jsi napsat hudbu k muzikálu, libreto i příběh. Není ale jednoduché takové dílo dostat na prkna velkého pražského divadla, jak se ti to povedlo? Byl někdo, kdo ti opravdu na začátku pomohl?
Nebudu nic zastírat. Kromě určité kvality je zkrátka potřeba počáteční kapitál, tedy sponzor nebo investor a toho mi jakýmsi záhadným způsobem vesmír poslal. Nesmím uvádět jména, ale tímto děkuji Martinovi – on ví. Ale chci zdůraznit, že jsem na tom začal dělat rok a půl před tím, než jsem získal počáteční kapitál. Nápad hrát v Hybernii přišel mnohem dřív, než na to byly peníze (směje se), ale já byl o tom přesvědčenej. Silnej vnitřní pocit, že se to prostě uskuteční, takže jsem celou dobu pracoval, jako bych ty peníze už měl. A ony najednou přišly.
Určitě se nebudeme bavit o konkrétních jménech, ale dostat se do showbyznysu s vlastním dílem jako nováček mezi zkušené producenty a lidi, kteří v tom tzv. umí chodit a úspěšně zde udělali již několik muzikálů, muselo být dost náročné. Je něco, co tě vážně překvapilo? Co jsi prostě nečekal? S jakými problémy ses nejvíce potýkal?
Řeknu to obecně. Ano, na muzikálové scéně probíhá každodenní konkurenční boj, jehož pravidla jsem neznal a překvapila mě. A kterým se přizpůsobuji. A to je i důvod, proč jsem odešel z Hybernie – bylo to rozhodnutí. Mám to divadlo, jeho prostory a pracovníky opravdu rád, nicméně mi dnes připomíná rybníček, na kterém spolu zápasí několik válečných lodí – a to příliš velkých na plochu malého rybníčka. A já bych se nerad utopil, když jsem sotva začal plavat (usmívá se). No a s čím jsem se nejvíc potýkal? Asi s tím zbavit se své přirozené důvěřivosti.
Kterou píseň považuješ za stěžejní?
Víš, snažil jsem se každou píseň skládat tak, aby byla potencionálně hitem. Vím, že lidé mají hodně rádi Elaininu píseň, kterou naprosto fantasticky interpretovala Iva Marešová, mají rádi Žaluju vám, což je hlavní árie rytíře Galahada, tedy mojí role, oblíbený je Nářek jezerní panny v perfektním podání Zuzky Dovalové, ale zdá se mi, že u nejvyššího počtu lidí se do paměti vryl Můj pohled na svět. Píseň, která reflektuje pohled krále Artuše na společnost v Avalonu a můj vlastní pohled na společnost současnou. Vytvořili jsme krátký sestřih z původní verze muzikálu a připojili jsme k němu právě tuto píseň. Jen připomínám, že záběry, obsahují tehdejší scénu, která momentálně prochází, zásadní rekonstrukcí, která konečně bude konkurenceschopná.
Máš ambice zapsat se jako nový český skladatel a zpěvák? Je někdo, s kým bys rád spolupracoval, pro koho bys rád napsal hit nebo si s ním zazpíval?
Určitě. Skladatelská dráha mě ohromně naplňuje a pro koho by mě lákalo napsat píseň? (přemýšlí) Těch jmen je tolik – každému se dá naspat věc, která s ním bude natolik souznít, že to v jeho provedení bude nářez. Tím nemyslím tvrdou hudbu, mám na mysli spíš emocionální nářez (směje se). Asi jediné, čemu se nepodřídím, je skládání podle šablon a prvoplánů, jinak se nebráním určité vícežánrovosti, a proto asi i ta jména nebudou přímo sourodá. Velmi rád bych na něčem dělal s Anetou Langerovou pro niternost jejích textů, která jakýmsi způsobem koresponduje s tou mojí. Monika Absolonová by se teď prý ráda zaměřila na svoji sólovou dráhu a spolupráce s ní by mě také lákala. Rád bych oslovil muzikálovou hvězdu Míšu Gemrotovou, neuvěřitelně talentovaný člověk, který nedávno položil na kolena půlku Běloruska na mezinárodním festivalu Slovansky bazar. A myslím, že tady máme holku, která má opravdu ohromný hlasový potenciál a schopnosti, o nichž se ale nemluví a řeší se spíš věci mnohem méně podstatné. Ještě jedné slečně podle mě stále nikdo nenapsal píseň, kde by to mohla plně ukázat, a to je Ewa Farna.
A co se textařů týče, sním o tom, že jednou zhudebním nějaký text Michala Horáčka.
Na závěr se tě zeptám na takovou typickou otázku: živit se chceš určitě hudbou. Jaké jsou tvé nejbližší plány, tvé sny, které doufáš, že se splní?
Upřímně, mým hlavním cílem je vtrhnout zpět na jeviště s rekonstruovanou verzí Králů Avalonu a to nejen v rámci České republiky. Momentálně dělám na skladbách pro zpěvačku a herečku Ditu Hořínkovou a plánuji oslovit další zpěváky a zpěvačky. Dále mám v hlavě spoustu nápadů, upřímně – rád bych těch muzikálů napsal víc (usmívá se), a už od dětství doufám, že dostanu příležitost napsat i filmovou hudbu, které mám plné šuplíky.
Ať se tobě i Králům daří, děkuji za rozhovor.
Foto – archiv Lukáše Paříka
Komentáře