Rozhovory

Rozhovor s Janem Apolenářem


Jméno Jana Apolenáře patří v okruhu muzikálových příznivců k nejskloňovanějším.  Proto další volba, koho z oboru bychom pro náš server mohli vyzpovídat, byla jasná.  Sedl jsem při nejbližší příležitosti na autobus do Brna a s “Apikem” si domluvil schůzku v příjemné divadelní kavárně v Lidické ulici vedle scén Městského divadla.

Moje první otázka bude asi docela obyčejná, ale jak vás  napadlo, že byste se mohl stát hercem a posléze zpěvákem?

Moje sestra zpívala, a to velmi dobře, vyhrála nějaké soutěže, takže mě maminka vždy vodila na její vystoupení do lidové školy umění a já jsem od první třídy s paní učitelkou Nevěčnou chodil vítat občánky. I když jsme nebyli žádný dramatický kroužek, měli jsme takové pásmo, kde jsme zpívali písničky a říkali básničky. Také jsem po vzoru sestry chodil do sboru.
V necelých dvanácti letech jsem se zvláštním omylem dostal na konkurz filmu „Kufr plný nadějí“. Nějakým způsobem jsem prošel a byl jsem vybrán do jedné z hlavních dětských rolí. Zjistil jsem, že je mi to přirozené, a toužil jsem v tom pokračovat.  Hodně jsem hrával fotbal a najednou mi do toho vstoupila tato záležitost. Když jsem se pak měl rozhodovat o svém povolání, chtěl jsem jít na konzervatoř. Jenomže tehdy za totality to moc nešlo bez protekce, moje maminka byla v invalidním důchodu, tatínek byl samostatný vývojový konstruktér, takže mi moc pomoci nemohli a  ani s tím moc nesouhlasili. Ať to neprotahuji: Nakonec jsem šel na elektroprůmyslovku po vzoru tatínka a bratra. S odřenýma ušima jsem průmyslovku absolvoval, ale ve „třeťáku“ jsem začal chodit do dramatického kroužku k paní učitelce Henriettě Kohoutové, dneska Ctiborové, a hrát amatérské divadlo. Tam jsem se rozhodl, že se po škole budu hlásit na JAMU. Což se stalo. Napoprvé jsem přijatý nebyl.  Moje střední škola mi doporučení na uměleckou školu nedala. Pak jsem dělal rok uklízečku  v Janáčkově divadle, abych se mohl hlásit podruhé a už to doporučení měl. Napodruhé to vyšlo, a tak jsem začal dělat herectví – syntetické žánry, protože tehdy to nebylo rozdělené na muzikál a činohru, ale víceméně JAMU bylo víc hudebně zaměřené a DAMU činoherně zaměřené.

Potom přišel takový odrazový můstek ve vaší kariéře, který v podstatě předznamenal dráhu muzikálového umělce jak v Brně, tak v Praze. Je jím spolupráce s autorskou dvojicí Zdenek Merta – Stanislav Moša, kteří vám ve svých dílech přidělí nějakou zásadní roli. Jak se s tímto tandemem spolupracuje?

Ono to začalo tak, že jsem už na škole hostoval u „Mrštíků“, v Divadle na Provázku a v Redutě. Po škole jsem dostal ministerské stipendium a nastoupil do divadla Radost, protože jsem tehdy chtěl zůstat v Brně. To bylo jedno z největších hudebních divadel, co jsem kdy zažil. Všichni tam na něco hráli,  zpívali, tancovali. Byla to velká škola. Stále jsem hostoval ve výše jmenovaných  divadlech. Po roce a něco v angažmá v divadle Radost mě oslovil Stanislav Moša, že právě se Zdenkem Mertou připravují muzikál „Sny svatojánských nocí“. Musel jsem se  rozhodnout, takže jsem dal v Radosti výpověď a nastoupil v květnu roku 1991 do angažmá do Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno – pozn. aut.). A dvojice Moša – Merta? S žádnou jinou dvojicí se mi nikdy tak nespolupracovalo a není to jenom tím, že by pro mě něco vymýšleli, i když je pravda, že v každém jejich díle jsem dostal nějakou podstatnou roli. Myslím, že asi už nevznikne žádná takováhle dvojice, která by pro mě tolik pěkných rolí napsala, ač by to bylo dobře. Neumím to jinak říct. Jsem pyšný na to, že je znám, že si s nimi rozumím a můžu hrát v jejich věcech.

Jan Apolenář coby skřítek Puk v kultovních "Snech svatojánských nocí"

Jan Apolenář coby skřítek Puk v kultovních "Snech svatojánských nocí". Fotografie pochází ze slavnostní 300. reprízy.

Puk ve „Snech svatojánských nocí“ byl tedy vaše první velká muzikálová role a dá se říct, že je možná i nejslavnější…

Asi máte pravdu. Nevím, jestli byl Puk tenkrát psaný na mě, tam bylo víc adeptů, ale ti postupně odpadli, tak jsem zůstal sám bez alternace a odehrál jsem tak zhruba 200 repríz. (Posléze nastudoval roli Puka i Roman Vojtek, repríz bylo odehráno zatím 300 – pozn. aut.) Je ale pravda, že je  to takové moje dítě, že to byla první větší role na profesionálních prknech. Když jsem hrál amatérské divadlo, tak jsme tam také měli hry s písničkami a nebo na JAMU, ve Studiu Marta různá představení, kde jsme zpívali, nebo v Redutě v „Kytici“. Ale taková podstatná hlavní a největší je opravdu Puk.

„Sny“ se ještě čas od času do programu MdB nasadí, i když jen velmi sporadicky. Liší se nějak Puk z roku 1991 a Puk po osmnácti letech?

Jednoznačně. Scéna se musela udělat nová, je o trošku vyšší. Já jsem o x let starší, takže se  trochu hůř vypořádávám s těmi momenty, kdy jsem tam visel hlavou dolů, lezl a skákal po větvích. Už to třeba není úplně ono, ale do kostýmu se vejdu stále, v poslední době jsem i zhubl více, než bych si přál, takže co se týče postavy, jsem na tom stejně. Zkrátka, let nám neubývá.  A navíc, vždy, když se to hraje po dlouhé době, tak u toho, co jsem měl ošlapáno a dělal téměř po paměti, teď musím vzpomínat, jak to dřív bylo. Také se tam vystřídala spousta lidí. Takže roky jsou znát. Nevím, jak pro diváky. Když jsme „Sny“ hráli naposledy, diváci byli nadšení, ale pro nás, co jsme byli na premiéře a do dnešního dne to hrajeme, už to není tak samozřejmé jako dřív, to je jasné.

Které role v muzikálech třeba právě dvojice Merta – Moša máte nejraději?

Jsou to „Sny“ a je to  „Bastard“, se kterým jsme hostovali v Národním divadle a v Divadle na Vinohradech.  Jsou dva tábory, někdo říká, že „Bastard“ byl lepší, někdo říká, že „Sny“ byly lepší. Tyto dvě klíčové mám jednoznačně nejradši. I když „Zahradu divů“ jsem měl taky rád.

A co třeba „Svět plný andělů“?

Na něj jsem zapomněl. Je to téma, které se mi hodně  těžko hraje, když mi není psychicky moc dobře.  Ale jinak bych ho zařadil mezi ty první dva. Spousta lidí si v něm nachází vlastní příběh, například zážitky z dětství, takže z tohoto pohledu to téma velmi zasahuje.


Teď se zeptám na minulou sezónu, kdy jste se hodně objevoval v hudebních inscenacích, ale spíše jste v nich hrál než zpíval. (Napoleon v „Červený a černý“, Pandur Velitel v „Jánošíkovi“, Major de Chateau-Gibus v „Mam’zelle Nitouche“) Vyhovují vám činoherní úlohy v hudebních kusech?

Hodně lidí se mě ptalo, proč jsem v „Mam’zelle Nitouche“ nedostal nějakou roli, kde bych zpíval, jakožto Panduři zase zpíváme všichni. Ale jsem za to svým způsobem vděčný, člověk se dostane  i do činohernějšího světa a je to příjemná změna.

Coby Franta Strouhal v muzikálu "Touha"

Coby Franta Strouhal v muzikálu "Touha"

V minulé sezóně jste také překvapil pražské publikum, které  rádo vzpomíná na dobu vašeho působení na volné noze. Přijal jste hostování v „Touze“ v Divadle Kalich. Jak se vám hraje v tomto komornějším prostoru?

Když jsem se domlouval na působení v Divadle Kalich, mojí nepsanou podmínkou byla menší role, protože cestování Brno – Praha je hodně náročné. Navíc jsem tady v Městském divadle tou dobou hrál v hodně kusech a často. A jak se mi hraje?  Je tam skvělá parta lidí, vedení vychází vstříc a komornější prostředí mi nevadí, naopak někdy je lepší, když má herec kontakt s divákem.  Jsem zvyklý z dob školy, z Divadla Ta Fantastika, atd.

Proč se na to ptám. V Praze je teď boom návratů slavných původních českých muzikálů a bude se vracet i „Johanka z Arku“. Uvidíme Vás tedy jako Krále? Na plakátech jste uveden…

Nabídku jsem dostal. Odpověděl jsem, že bych v ní rád účinkoval, protože z těch pražských inscenací patří Johanka k jedněm z nejpovedenějších. Ale teď jsem v angažmá tady v Městském divadle. Takže aby nenastala situace, že se v Brně nasadí představení, kde buď alternaci nemám, nebo že můj alternant nebude moci, musí být ta role „posichrována“. Naše divadlo má přednost, takže na základě toho se budu v Praze objevovat, ale ne tak často.

Chystáte se Dauphina pojmout trochu jinak?

Ještě nevím. Ale protože jsem ho hrál často, myslím, že by mělo stačit si to pořádně zopakovat. Vím, že tam asi budou nové věci, něco se přizpůsobí, jde o to, aby člověk znal písničky a odkud kam se ubírá. Jestli postavu pojmu jinak? Nerad bych ji měnil příliš. Spíš jen přizpůsobil novému prostředí a situacím.

Když se detailněji podíváme na rejstřík vašich muzikálových rolí, ve většině případů jsou to role záporné, byť často se špetkou humoru, viz třeba slavný Fagin v „Oliverovi!“ Přitom se ale nezdá, že byste v nich byl zaškatulkovaný –  jak to děláte?

To je těžká otázka. Nevím, zdali bych zvládl kladné hrdiny typu  princ, možná, že ano. Ale asi by mě to tolik nebavilo. Zápornější role nebo takové, kde člověk neví, kam si dotyčnou roli má zařadit, se hrají líp a jsou zajímavější, alespoň pro mě. Víceméně dostávám role podle nějaké vizáže a doufám, že podle schopností. Vždycky se snažím postavu, i když je třeba záporná, pojmout tak, aby v ní divák našel i něco dobrého.

Role nejnovější - divácky opět nesmírně vděčná - Macecha v pohádkovém muzikálu "Sněhurka a sedm trpaslíků"

Role nejnovější - divácky opět nesmírně vděčná - Macecha v pohádkovém muzikálu "Sněhurka a sedm trpaslíků"

Totiž vaše nejnovější role je „záporák“, tedy vlastně „záporačka“ par excellence – Sněhurčina macecha. Jak se vám „Sněhurka“ líbí a jak se v ženské roli Macechy cítíte?

Jsem za tu roli strašně vděčný. Když to řeknu lidově, opravdu se tam vyblbnu. Ona je vyloženě záporná, však Macechu ve Sněhurce zná téměř každý, ale tím, že vytváří humor komickými prostředky, což diváci na konci jednoznačně oceňují, zápornost sníží. Měl jsem ze začátku z Macechy obavy, z toho, jak ji pojmout, ale teď jsem moc a moc rád, že jsem tu roli dostal.

Tady vás diváci mohou vidět i tančit. Jak probíhala příprava na taneční číslo na podpatcích? Vypadá poměrně náročně…

V době zkoušení tohoto tanečního čísla jsem měl trochu zdravotní problémy, ale chodil jsem na zkoušky, nahrával jsem si je na telefon, pouštěl jsem si je a pak jsme vše s Milanem Němcem kousíček po kousku  tak nějak přizpůsobovali, aby to vyhovovalo nám oběma a splnilo nějaký účel.  Upravovala se i hudba, původně byla o dost delší než současný „kus“. Potom zase byla moc krátká na to, aby si mohl člověk říct, že jsem tancoval, tak se pár taktů vracelo. Bylo to těžké a je to těžké na každém představení, protože nikdy nevím, co mě napadne, zdali úplně dodržím krok nebo jestli udělám podobný, jiný.

Využíváte toho, že má „Sněhurka“ takový volnější scénář?

Těch pár momentů jsem si dodal sám, teď, kdyby se měl psát scénář znova, asi by vypadal trochu jinak. Je spousta větiček nebo vsuvek, které v původním scénáři nejsou, ale v rámci situace při zkoušení člověka napadaly různé věci, co už tam teď zachovávám pravidelně.

Logická otázka: Jak dlouho trvá, než z vás v maskérně udělají takovou krásnou ženskou, kterou pak na jevišti opravdu jste?

(smích) Chodívám do maskérny hodinu před začátkem, jestliže se hraje v šest večer, bývám tam kolem páté, pokud od půl osmé, tak kolem půl sedmé. Zhruba tedy tu hodinu.

Jak vnímáte dětského diváka? Pro něj je totiž Macecha velmi vděčná postava, děti vám snad občas i fandí…

To je právě to, co se mi líbí. Ač záporná role, tak tím, že je srandovní, ukáže dětskému divákovi, že i když je v podstatě zlá, není se jí proč bát, to zlo se jí tak nějak nedaří. Dětský divák je duše otevřená, mám s tím zkušenosti právě z loutkového divadla Radost. Takže s dětskýma očima  jsem se už mnohokrát setkal a vím, že děti na konci zase až tolik netleskají, ale vnitřně to rozhodně velmi prožívají.

Čerstvě v provozu jsou vaše oficiální internetové stránky (http://janapolenar.ic.cz/). Máte z nich radost?

Jasně, vždycky jsem je chtěl a spousta lidí mi říkalo, že bych je měl mít, ale na tuto techniku jsem asi zaostalý či jak to mám nazvat, nemám se s ní rád. (smích) Sednu si před počítač a on najednou vypoví službu. Kamarádka mi nabídla, že by je udělala, tak jsem byl moc rád a myslím, že se jí velmi povedly.

Všiml jsem si, že tam krásně komunikujete se svými příznivci. Jsou pro vás důležití?

Určitě, protože kdybych neměl příznivce nebo nějaký ohlas, tak bych věděl, že tu práci nedělám asi zrovna nejlíp. Když tam ty příspěvky jsou a můžu odpovědět, vím, že někde na světě jsou lidi, co mou práci oceňují, že ji  nedělám zbytečně a špatně.

Krásná to tečka na závěr. Díky za rozhovor.

Autory fotografií jsou jef Kratochvil, Tino Kratochvil a Petr Marek. Jsou užity s laskavým svolením.


Rozhovory
Filip Gröger: Nespoutaný živel v Kalichu
Rozhovory
Hedvika Tůmová: “Přála bych si, aby se hudba stala mou profesí…”
Rozhovory
JAN TENKRÁT: V Kalichu je mi dobře
  • veny

    jé, fajn rozhovor.


  • Ondřej Doubrava

    veny: Díky moc, jsem rád, že se líbí!


  • Sasie

    Jj moc hezkej rozhovor:-) Moc se mi líbila ta kratičká zmínka o Světě, o tom nacházení vlastního příběhu, protože s tím musím naprosto souhlasit. A pak taky byla hezká ta pasáž o Sněhurce:-)


  • veny

    no jasný. S Apikem rozhovor vždy potěší:)
    Mám pocit, že si se taky domlouval s Igorem, vyšlo to nebo ne?


  • Ondřej Doubrava

    Igor Ondříček časem bude, domluvení jsme (naposledy jsme o tom mluvili při tiskovce “Evity”), musíme se sejít, zkusím to v rámci festivalu, ale jestli bude čas, nevím… ale někdy to vyjde.


  • Ronny

    Ondro, moc pěkný rozhovor.