Rozhovory

Filip Gröger: Nespoutaný živel v Kalichu


Když jsem před časem v této rubrice představila tanečnici Glorii Fricovou, netušila jsem, že mi náhoda přivede do cesty jejího divadelního kolegu a dalšího člena muzikálové company. To setkání způsobila výměna koberce v kanceláři a šikovný pracovník, který ji prováděl, se až nápadně podobal nepřehlédnutelné tváři divadla Kalich.  Od oslovení k návrhu rozhovoru s Filipem Grögerem byl pak jen krůček.

Filip Gröger pochází z Prahy, kde navštěvoval základní školu se zaměřením na sportovní gymnastiku a v roce 1996 ukončil studium na Státní taneční konzervatoři. Už jako dítě školou povinné byl členem taneční skupiny Jiřího Korna „Baby Dancers“, později spolupracoval se soubory „Universal Dancers“ a „Děti swingu“.

Vyzkoušel si prkna všech hudebních divadel v Praze, kde během patnácti let své umělecké dráhy účinkoval v celé řadě muzikálů, např. „My Fair Lady“, „Hello, Dolly!“, „West Side Story“, „Monte Cristo“, „Dracula“, „Pomáda“, „Cats“, „Golem“ nebo „Tři mušketýři“.

Filip jako Vlk v "Bílém dalmatinovi" (s kolegyní Markétou Procházkovou)

Zúčastnil se i uměleckých projektů na Křižíkově fontáně v Praze, jako byly např. „Malá mořská víla“, nebo „Notre Dame de Paris“. Objevil se také ve filmu a několika televizních hrách.  V současné době můžeme Filipa vidět ve čtyřech úspěšných muzikálech divadla Kalich:

„Bílý dalmatin“ je pohádkovým příběhem pro děti i dospělé, ale také představením plným vtipných dialogů a chytlavých melodií, kde Filip v postavách Koníka, Motýla nebo Vlka neuvěřitelným způsobem předvádí svůj komediální talent i velký dar improvizace.

Tyto dvě vlastnosti také skvěle využívá v nejrůznějších výstupech v populární „Touze“. Třešničkou na dortu je ale ztvárnění postavy garderobiéra, s nímž diváky přivádí k opakovaným záchvatům smíchu.

Dalším muzikálem je populární „Robin Hood“, ve kterém Filip originálním způsobem hraje člena Robinovy družiny Willa Scarletta.

V nedávno premiérovém „Osmém světadílu“ představuje kamaráda hlavní postavy Tomáše a svými výkony opět připomíná „nespoutaný živel“.  Na to, jaký je v civilu, jsem se pokusila najít odpověď v rozhovoru, který vznikl symbolicky v místnosti s novým kobercem:

Rozhovor s Filipem Grögerem

Na úvod jedna otázka k vaší přemíře energie. Jak jste se projevoval jako žák základní školy? Řekla bych, že jste měl problém vydržet do zvonění a žákovská se plnila poznámkami o vyrušování. Uhodla jsem?

Ne! (smích) Já jsem jako kluk určitě trochu zlobil, ale že bych byl hyperaktivní, nezvladatelný, to ne. Od šesti let jsem třikrát týdně trénoval gymnastiku, takže jsem tu energii měl kde vypustit. Jediné poznámky, co si pamatuji, se týkaly občasných rvaček za kamarády.

Máte dvě děti ve věku šesti a devíti let.  Zdědil někdo z nich po vás komediální talent nebo sportovní vlohy?

Ano, oba jsou na tom pohybově velice dobře – nejen po mně, ale i po Lucce (manželka), bývalé tanečnici, která je také sportovně založená. Laurinka si od rána do večera zpívá, dobře běhá a chodí na tanečky do ZUŠ.  No a Olík, ten plave za Slávii a dělá judo za Vršovice, kde má vynikající výsledky. Komedianti jsou oba, a to pořádní. Doma mě nepustí ke slovu, tak si to musím vynahradit alespoň v divadle.

Filip Gröger se svou rodinou na výletě

A jak vás hodnotí na jevišti?

Zatím pozitivně, jsou nadšené, že vidí tatínka v různých rolích.  Ale když bylo Oliverovi asi pět let, tak jsme s Vlastou Korcem hráli v „Knize džungle“ takové povedené opičí duo a neustále jsme improvizovali. Takže jsme dělali i různé ptáky, mažoretky, psy, apod. A protože Oliver tehdy miloval dinosaury, tak jsem mu jednoho zahrál a lidé se třískali smíchy. Jenže on mě za něj potom zkritizoval a doma ho předvedl úplně fantasticky.

Zbývá vám na ně a rodinný život vůbec nějaký čas?

Já si čas dělám hlavně tím, že nehraji ve všech možných divadlech v Praze – omezil jsem to jenom na divadlo Kalich. Snažím se mít nějaké volné víkendy, abych je mohl trávit s rodinou. Ovšem když jsou zkoušky, tak je to katastrofa. V divadle se zkouší až osm hodin denně a pokud to vyjde na léto, tak má děti „na krku‘‘ pouze Lucka, nebo jsou na chatách s našimi  rodiči. Kvůli prázdninovému zkoušení „Robina Hooda‘‘ a ,,Osmého světadílu‘‘ se nám nepodařilo v posledních dvou letech vyrazit společně k moři, což nás moc mrzí.

Tancování a pokládka koberců jsou dvě činnosti, které k sobě zdánlivě vůbec nejdou. Jak jste se k té druhé vlastně dostal?

To bylo před šesti lety, kdy v divadle Milénium po necelém roce úspěšné existence zkrachoval muzikál „Cats“. V té době jsem nikde jinde nehrál, protože jsem byl v „Kočkách‘‘ vytížený na sto procent a žádný konkurz na muzikál se zrovna nekonal. Můj brácha tehdy dělal u kamaráda podlahy a navrhl mi jít k nim na brigádu. Tak jsem šel, a protože mi to celkem šlo a hlavně bavilo, už jsem u toho zůstal. Samozřejmě, že za ta léta už mám živnostenský list, takže kdybych nehrál divadlo, hlady bychom neumřeli. (smích).

Když jsou ale zkoušky v divadle ve všední den, pak se to asi moc skloubit nedá?

To byl právě důvod, proč jsem musel odmítnout „Kudykam“, „Spamalot“ a další muzikály, co se dělaly za poslední dobu. Koberce já zrušit nemůžu, protože čirou náhodou „vyhoří“ divadlo a já budu v tu chvíli bez práce.

"Když to dáš do pohybu, tak to bude eňo ňůňo růžo, pardon rýžo." (muzikál Touha)

Myslíte si, že je u nás možné uživit profesí tanečníka sebe i rodinu s dětmi?

Dřív jsem se tím uživil, protože jsem byl maximálně využívaný. Dělal jsem i různé kšefty do televize, koncerty, taneční vystoupení atd. Práce bylo tolik, že se nedala stíhat. Teď se nedělá vůbec nic, je to strašné, jak zábava klesla na dno! Dnes se točí jen samé seriály, a když se objeví kšeftík, tak je hůř zaplacený než před deseti lety.  Hodně šikovný a plně vytížený tanečník uživí v dnešní době sebe, ale ne svoji rodinu.

Jaké vlastně byly vaše umělecké začátky a ve kterém muzikálu jste poprvé účinkoval?

Víte, já jsem od dvanácti let tancoval u Jiřího Korna, a když jsem si pak vybral taneční konzervatoř, tak jsem měl představu, že budu dělat muzikály. Jenže jsem přišel na první hodinu moderny a tam byla sedmdesátiletá profesorka …To mi vzalo vítr z plachet, protože jsem měl jinou představu, třeba že tam budou lektoři ze zahraničí a podobně. Ovšem na lidovky jsme měli ty nejlepší, co v republice byli. Školou jsem proplouval, jak to šlo, jenže jsem tam časem víc nebyl, než byl. Nakonec si toho všiml i ředitel, který si mě zavolal do ředitelny a povídal, že by byla škoda, kdybych někam sklouznul a nevěnoval se tancování. No a naverboval mě do Karlínského divadla do představení ,,My Fair Lady‘‘, které bylo mým prvním muzikálem.

To bylo v posledním ročníku?

Vlastně už ve čtvrťáku, ještě před maturitou. Takže jsem začal hrát, vydělal si nějaké peníze (to se mi líbilo), ale hlavně získal vztah k divadlu, a to mě udrželo na škole. Taky bylo skvělé, že jsem tam poznal Lucku – moji ženu, která v Karlíně tancovala. Jenže po škole měla přijít vojna a rok a půl bez tancování by byl pro tanečníka úplný konec.  Naštěstí tehdejšího šéfa baletu napadlo, že bych tam mohl být na civilce vedený třeba jako garderobiér, což nakonec vyšlo.

Vy jste toho garderobiéra opravdu fyzicky dělal?

Ne, nedělal, měl jsem to jen napsané na papíru, dostával jsem nějakých třiapůl tisíce vojenský plat a jinak jsem tancoval a hrál osmadvacetkrát do měsíce. To byl takový oboustranně dobrý tah. V tu dobu tam byla naprosto super parta. Byli tam kluci jako Honza Rèvai, Pavel Strouhal, Venca Muška, Honza Bursa, „děti swingu“… Zkrátka skvělí lidé ne jenom v baletu, ale i ve sboru, taky sólisté, uvaděčky, všichni. Večer se šlo na pivo, hrálo se a zpívalo až do rána, prostě paráda.

V Karlínském divadle jste působil jak dlouho?

Při škole a na civilce dohromady tři roky. Hráli jsme tam třeba „Sny z Nového Yorku“, „West Side Story“, „Hello, Dolly“ a další muzikály. Choreografii dělala hlavně Helena Brousková a já k ní pak přestoupil i do taneční skupiny „Děti swingu“. No, a když už jsem začal pošilhávat taky po jiných věcech, tak došlo k tomu, že Pavel Strouhal začal mít problém časově zvládnout účinkování v „Rusalce“. Na jeho doporučení si mě pak vyzkoušeli a vzali do party. Takže „Rusalka“ byla mým prvním „soukromým“ muzikálem (díky Pájo).

Filip Gröger jako jedna z koček v muzikálu "Cats"

Během patnáctileté kariéry jste účinkoval v celé řadě muzikálů. Je nějaká role, která vám takzvaně přirostla k srdci? Co třeba Mungojerrie v „Cats“, kterého si tehdejší diváci nemohli vynachválit?

Role Mungojerrieho je pro mě určitě nejvýraznější, navíc jsem v ní mohl ukázat, co všechno je možné skloubit v jednom čísle – tanec, zpěv, akrobacie, herectví, částečně horolezectví a já nevím, co ještě. Prostě Mungojerrie byl „nářez“! Ten muzikál byl vůbec Top! Než jsme „Kočky“ začali zkoušet, tak se po Praze šuškalo: „Kočky? To je nesmysl, to tady v životě nedají dohromady!“ A vidíte, my je dohromady dali, protože tam byli neskutečně šikovní lidé.  Na „Kočky“ rád vzpomínám, i když to byl asi nejnáročnější muzikál, co tady kdy byl udělaný! Stejně tak roli Mungojerrieho je přisuzováno, že je to jedno z nejtěžších muzikálových čísel. Tak jsem rád, že jsem to se ctí zvládl a tu pomyslnou příčku náročnosti o nějaké to salto posunul.

Myslím, že jste v těch „kočičích“ kostýmech museli být všichni dost „uvaření“?

To bylo něco příšerného, protože jsme už během tří minut byli úplně mokří! Ale zase musím říct, že takové potlesky, jako jsme měli na „Kočkách“, jsem za patnáct let jinde nezažil! A jestli diváci někdy někde skutečně nechtěli pustit herce z jeviště, tak to bylo právě tam!

V muzikálu „Touha“ jste později mohl předvést svůj komediální talent i schopnost improvizace.  Zavzpomínejte trochu na její začátky i vznik oné legendární scény s garderobiérem.

Na začátky „Touhy“ vzpomínám hrozně rád, hlavně na ten první rok, kdy tam byla navíc živá kapela s výbornými muzikanty. Já bych to období přirovnal k začátkům v Karlíně. Po představení se zůstávalo v klubu, kde bylo přeplněno, protože tam za námi chodily i různé návštěvy, které byly zvědavé, jestli jsme stejní blázni v civilu jako na jevišti. (smích) Já jsem „Touhu“ původně ani nechtěl dělat, ale nakonec jsem byl šťastný, že jsem v ní byl, protože všechno kolem ní bylo něco neskutečného! Hráli jsme osmnáctkrát do měsíce a vždycky byla fantastická nálada.

A ta scéna s garderobiérem vznikla tak, že se někdo potřeboval převléknout. Měla to být zkrátka taková výplň programu. Někdo měl přivézt štendr s šaty a odejít. A Mirjam řekla: „Zavolejte Filipa, ať něco vymyslí!“ Mně se v tu chvíli vybavil Karlín a trenér z jednoho seriálu, tak jsem zaimprovizoval a bylo z toho patnáctiminutové číslo. A Dáda Gondík, který měl na mě navázat, jen slzel smíchy a nebyl schopný žádné reakce… (smích)

Filip jako Kůň v "Bílém dalmatinovi"

Jak se vám hraje pro děti v muzikálu „Bílý dalmatin“?

To představení mám moc rád. Když mě tehdy Mirjam Landa oslovila pro tento muzikál jako prvního, tak jsem byl nadšený. Potom hledali Dalmatina a já jim nabídl Vlastu Korce. On je takový pozitivní a máme podobný humor.  V původním scénáři jsem ale měl tak třicet slov, z toho polovina byla: Koník – ano, Koník – ne, Koník – myslím. No a co z toho nakonec vzniklo, to jste viděla sama. (smích) Při představení je v sále polovina dospělých diváků, tak jsme tam navíc s Vlastou nebo např. s „Beruškou“ vsunuli nějaké dvojsmysly a směje se celé divadlo.

Jinak bych pro děti udělal s chutí třeba „Aladina“ – Dasha by hrála princeznu a Petr Šudoma, který je hrozně šikovný, by byl princ jak vyšitý…

Zůstaňme ještě u dětí  – vaše klukovské taneční začátky jsou spojené s Jiřím Kornem. Řekla bych, že to pro vás musela být skvělá škola.

U Jirky Korna jsem byl asi tři roky. Byli jsme tam čtyři kluci kolem dvanácti let a pak měl svoji velkou skupinu, kde byli všichni starší. Tancovali jsme všechno možné, co si vymyslel. On byl vlastně ve všem takový průkopník a nikdy nepřišel s něčím, co tu už bylo. Zkrátka byl vždycky nadčasový! Většího profesionála a machra jsem tady v České republice neviděl.

Existuje nějaká role, kterou byste si třeba v budoucnu chtěl zahrát nebo zatančit?

Co se týče taneční role, tak ne. Takový sen jsem nikdy neměl. Ale mě by zajímalo zkusit si zahrát třeba rozpolcenou osobnost…

Myslíte třeba činohru, tedy něco úplně mimo muzikál?

Třeba. Chtěl bych si to prostě vyzkoušet. Láká mě to téma – „slušnej mamánek versus grázl z ulice“.  Mně se líbí ten zlom, možnost ukázat dvě tváře. Ale vůbec na tom nebazíruji, když to přijde, tak fajn, když ne, tak se nic neděje.

Nejnověji teď účinkujete v úspěšném „Osmém světadílu“.  Připadá mi, že tam všichni hrajete doslova s nadšením.  Jak si to užíváte a jaké bylo zkoušení?

Z toho muzikálu mám opravdu dobrý pocit, protože se v něm sešla výborná parta, ať už se jedná o zpěváky nebo tanečníky. Dalo by se říct, že všichni táhneme za jeden provaz. Režisér Ján Ďurovčík, kterého znám řadu let, nám dává při zkouškách hodně velký prostor. On třeba řekne: „Proto jsem si vás vybral, abyste něco vymysleli, až já nebudu vědět. A já vám pak řeknu – to je dobrý, nebo to je blbý…“ Většinou mu to vyhovuje, tak to tam nechá.  Takže to, co při zkouškách akceptuje, je od premiéry dané a nic už se nesmí přidávat nebo ubírat.

Filip Gröger v jeho nejnovější roli v "Osmém světadílu"

Nakonec taková bilance: Jaký je to pocit po těch patnácti letech při děkovačce se stojícím publikem, které nechce účinkující pustit z jeviště? Měnil byste?

Samozřejmě že neměnil! Protože já to dělám proto, že mě baví lidi bavit.  A myslím, že to, co mi dodává množství energie, jsou právě diváci. Já jim něco dám a oni mi to stokrát vrátí. Když nehraji, tak jsem mnohem víc unavený, protože do divadla chodím za zábavou, ne do práce. Ale to, jestli lidé na konci představení stojí, není vůbec důležité. Tam jde o to, jak reagují už během představení.

Takže se dá říct, že nejlepší pocit máte z toho přijmutí konkrétní scény…

Přesně tak. Taky proto já vlastně hraji v Kalichu, že má blízko k lidem.  Protože když mrknu do hlediště, tak vidím třeba dvacet diváků a jejich reakce. Navíc je to první pražské muzikálové divadlo, kde se opravdu dělá muzikál tak, jak má být. Jsou tam lidé, kteří umí tancovat, zpívat, hrát, a proto je pořád vyprodáno. Mám to divadlo opravdu rád…

Filipe, moc děkuji za rozhovor a někdy zase v divadle na viděnou…

Já děkuji a na viděnou.

Foto – Petr Marek (Bílý dalmatin, Touha), Richard Kocourek (Osmý světadíl), archiv Filipa Grögera a archiv Musical.cz


Aktuální zprávy
Elvisův SRDCOVÝ KRÁL poprvé rozezněl sál Divadla Kalich
Praha
Hlavní roli v obnovené premiéře Tajemství si zahraje Markéta Procházková
Aktuální zprávy
Muzikál Mauglí odehraje speciální představení (nejen) pro sluchově postižené
  • Míra

    Filip je výbornej. Mistr improvizace a záškodník pro zpěváky… vždycky hodí vtípek a kdo to má potom dozpívat, když jste odbouraný…. :D Krásnej rozhovor, díky za něj!


  • Mirčí

    Filip je vynikajicí!!! Kéž by se pro něj našla nějaká větší role, i když u něj dvojnásobně platí, že “není malých rolí…” =) Máme vás rádi Filipe!!!


  • Gábina

    Pěkný článek ! Je dobře, že se někdo zabývá i “méně známými” protagonisty české muzikálové scény. Kdo bude další ?


  • Kristýna Houserová

    Filipa mám moc ráda, jeho výstupy v Touze přímo miluju. :)) Je skvělý a těším se na další muzikál.


  • Mirka

    Včerejší výkon Filipa v OS byl opět vynikající, je to fakt borec.


  • Alea

    Náhodou jsem dnes našla záběry z “Cats” s Filipem – v tom druhém odkazu je i v rozhovoru:

    http://www.youtube.com/watch?v=OBFVJZG6GbI&feature=related
    http://www.youtube.com/watch?v=JxSIFB3AOlk&feature=related


  • Eliška

    Filipa znám jako malého kluka a musím uznat že vždy byl veselá kopa. :-) Děkuji za pěkný článek a touto cestou posílám mnoho pozdravů…. Filipe přeji vše nej nejen v tomto roce tobě a celé rodině ahoj Eliška