Rozhovory

Zbyněk Fric: Tak trochu (ne)pokojný bojovník (+ video)


Herec, zpěvák a tanečník Zbyněk Fric se během dvaceti let své úspěšné kariéry zařadil mezi oblíbené a spolehlivé stálice naší muzikálové scény. Stal se však také umělcem, který na divadelních prknech dokáže divákům připravit nejeden opravdu silný umělecký zážitek, pro který jsou ochotni návštěvu jeho představení mnohokrát zopakovat. Přesto u něj samotného stále převládá pocit, že ještě nic nedokázal a je pořád jenom na začátku…

Zbyněk Fric

Výčet všech jeho rolí je od doby, kdy nastoupil jako elév v Horáckém divadle v Jihlavě, až k obnovené premiéře „Lucrezie Borgii“ natolik obsáhlý, že zde zmíním jen ty nejvýraznější:

Na poli muzikálů: „Jesus Christ Superstar“ (Šimon Zélotés), „Pomáda“ (Danny), „Kleopatra“ (Antonius), „Rebelové“ (Šimon), „Edith, vrabčák z předměstí“ (Vypravěč), „Lucrezia Borgia“ (Cesar Borgia), „Tři mušketýři“ (Buckhingam, Rochefort, D´Artagnan), „Angelika“ (Špína, Joffrey de Peyrac), „Jack Rozparovač“ (Robert Anderson), „Kat Mydlář“ (Jessenius).

V činoherních rolích: „Cesta pokojného bojovníka“ (Dan), „Kámen a bolest“ (vícerole).

Ve swingové opeře v Národním divadle: „Dobře placená procházka“ (Uli, listonoš)

V baletu: „Coppélie z Montmartru“ (Coppélius)

Ve filmu: „Poslední přesun“ (Mladej)

V seriálech: „Rodinná pouta + Velmi křehké vztahy“ (Puf), „Zdivočelá země“ (Smajl), „Expozitura“ (Jiří).

Ve svých postavách se dokáže skvěle proměnit, k čemuž mu postačí jen změna výrazu nebo hlasu. A tak zatímco jeden den je na jevišti despotickým Cesarem Borgiou, z něhož doslova mrazí, další den stojí před diváky jako zlomený Antonius nebo naopak roztomile přitroublý policista.

Dá se říct, že Zbyněk sám tak trochu připomíná postavu Dana Milmana, kterého s úspěchem představoval v „Pokojném bojovníkovi“. I on si prošel svou cestou – od první výchovné facky režiséra, až k lásce i pokoře k divadelnímu řemeslu. A tak jako Dana vedl za poznáním jeho učitel Sokrates, tak ve skutečném životě byl pro Zbyňka učitelem, na něhož s vděčností stále vzpomíná, divadelní režisér a scénárista Jaromír Staněk – člověk, který ho trpělivě provázel nejen při nastudování této postavy, ale zároveň mu dal do života spoustu cenných rad a zkušeností i obrovský základ k herecké práci, z něhož čerpá dodnes.

Zbyněk Fric v muzikálu Edith, vrabčák z předměstí

ROZHOVOR SE ZBYŇKEM FRICEM

Tvoje cesta na jeviště nebyla nijak přímočará, v rodině nenajdeme herce nebo zpěváka a ty sám jsi po základce zvolil nejprve gymnázium. Pak přišly dva semestry Vysoké zemědělské a najednou – Horácké divadlo v Jihlavě. Kdy vlastně došlo k tomu zlomu, že ses rozhodl vydat na uměleckou dráhu?

Už na gymnáziu jsem trošku koketoval s tím, že bych chtěl zpívat, ale styděl jsem se to vyslovit nahlas. (smích) V té době jsem doma pořád řval s nějakou puštěnou nahrávkou a rodiče už z toho byli tak zoufalí, že když si chtěli užít trochu klidu, tak mi táta vypínal elektriku. Tenkrát jsem hrál ve studentské skupině, ale moc jsme nevystupovali, spíš jenom zkoušeli – metal nebo tvrdý rock, jako třeba Iron Maiden. Po gymnáziu jsem šel na zemědělku, ale když jsem se pak dozvěděl, že v Brně na JAMU otevírají muzikálové oddělení, tak jsem se tam přes počáteční zaváhání a bez jakýchkoliv zkušeností rozhodl jít a drze zkusit přijímačky.

Nevzali mě, ale dostal jsem nabídku zkusit konkurz do Horáckého divadla. Měl jsem si připravit nějaký monolog, a protože jsem v té době neměl s divadlem opravdu nic společného, koupil jsem si v antikvariátu „Othela“, jenže se mi tam žádný monolog nelíbil. Vybral jsem si tedy dialog Othela s Jágem, naučil se Jága a počítal s tím, že mi Othela v Jihlavě někdo přečte. Ujal se toho režisér Junášek, který mi hned první větou odpověděl jinak, než jsem čekal a to mě tak vykolejilo, že jsem už nedal ani slovo. Naštěstí ředitel Stránský řekl: „Když tady máte kytaru, tak nám něco zahrajte, třeba si v tom budete jistější.“ Zahrál jsem jim moji oblíbenou Mišíkovu „Večernici“ a rázem bylo vidět, že pookřáli, načež jsem dostal roční nabídku být jako elév v Horáckém divadle. Po roce jsem zkusil znovu přijímačky na JAMU, ale znovu to nevyšlo, a tak jsem tam zůstal další sezónu.

Neměl jsi v divadle tak trochu komplexy, že nic neumíš a co tam vlastně děláš?

Měl, bylo to strašné! (smích) Já nikdy nezapomenu na moje první představení – pohádku „Příhody pana Pimpipána“, kde jsem hrál ševce Píchle, postavu, která si měla vzít princeznu. Do té doby jsem divadlo nikdy nedělal, proto jsem ani netušil nějaké jeho zákony, neuměl jsem se na jevišti vůbec pohybovat, zkrátka běhal jsem tam jak „Goro před Tokiem“. Když potom vyšla první kritika v Jihlavských listech, tak kritik celé představení naprosto ztrhal. Doslova napsal – režie špatná, hudba špatná, herci špatní…A na samém konci pak bylo: „O ševci Píchlem ani nemluvě.“ (smích) Seděl jsem nad tím tenkrát v restauraci Slavia a říkal jsem si, co tady vlastně dělám a jestli to nakonec není cesta do pekla. Naštěstí hned potom přišly „Zpívající Benátky“, kde jsem měl roli částečně zpívanou i taneční. V divadle to ohodnotili jako jeden z nejlepších výkonů v tom roce.

S Kamilou Nývltovou si Zbyněk zahrál v Angelice

Jak tvůj odchod ze školy přijali doma – přeci jen na malém městě jako je Bystré u Poličky asi i před dvaceti lety nebylo zrovna žádoucí stát se „komediantem“?

No, bylo to pro ně hodně kruté … Já chápu, že když člověk najednou vzdá vysokou školu a jde dělat divadlo, tak asi žádný rodič není nadšený. Navíc starší brácha v té době studoval právnickou fakultu. Rodičům trvalo minimálně půl roku, než to zkousli a teprve když viděli představení „Arcikuplířky“, tak snad pochopili, že to u mě má nějaký smysl. Za ty dva roky v Jihlavě jsem ale k divadlu natolik přičichl, že když třetí rok už neotevřeli v Brně muzikálové oddělení, zkusil jsem přijímačky na činohru na JAMU i pražskou DAMU. Přijali mě na obě dvě školy a já si vybral Prahu.

Ale co hudba a muzikál, pro které jsi vlastně původně chtěl jít k divadlu?

Během DAMU jsem navštěvoval soukromý muzikálový kurz, který vedl režisér Petr Novotný – učil se tam balet, jazz a zpěv. Bylo to skvělé, i když časově náročné. Ale díky tomu jsem pak začal chodit na konkurzy a dostal i první nabídky do muzikálů.

V té době přišlo i jedinečné nastudování muzikálu „Jesus Christ Superstar“ a role Šimona Zélotése. Jak na něj s odstupem času vzpomínáš? A viděl jsi současné nastudování?

To tehdejší představení bylo famózní, neskutečné – prostředím, náladou, scénou. Setkali se tam úžasní interpreti od Kamila Střihavky, přes Báru Basikovou, Dana Bártu a spoustu dalších, to se už nedá napodobit. Když se měl muzikál vrátit a byly na něj vypsány konkurzy, tak se mě pár lidí ptalo, jestli znovu půjdu a já na to říkal – líbí se mi to, chtěl bych to dělat, ale chci si to uchovat v hlavě tak, jak to bylo. Současné nastudování jsem neviděl, i když jsem na ně už měl sehnané lístky. Ten večer jsem bohužel musel hrát v divadle, ale určitě se na to chci jít podívat.

Tehdy jsi dostal i první filmovou příležitost ve filmu „Poslední přesun“ – příběhu tří postav, které kdesi v budoucnosti společně bojují o přežití. Jak vzpomínáš na natáčení a zároveň hodnotíš svůj herecký výkon?

Tenkrát jsem měl kvůli „Jesusovi“ nejdelší vlasy, co jsem kdy vydržel a tak trochu jsem se podobal Kurtu Cobainovi. (smích) Když jsem ale přišel na kamerovky, tak mi režisér Kryštof Hanzlík povídá: „Hele, má to jednu podmínku, budeš muset jít dohola.“ Nakonec jsem ho ale přesvědčil, že s dlouhými, neupravenými vlasy můžu naopak dobře zapadnout v prostředí, kde se film odehrával. Každé ráno jsem pak přišel s umytou hlavou do maskérny, kde mi do vlasů vpatlali olej a nějaká líčidla, aby vypadaly urousaně. Zároveň mi pořád kreslili pod nehty a kolem prstů špínu, takže když jsem potom měl hrát představení, trvalo hodinu, než jsem se dal dopořádku.

Celý štáb byl skvělý a pan Bartoška s panem Mrkvičkou dokonalí profíci. Bylo to příjemné natáčení, až jsem si říkal, jestli to takhle funguje vždycky, tak je to opravdu nádhera. A jak se hodnotím? Pamatuji si, že když jsem byl na premiéře, seděl jsem asi dvanáct minut v sále, pak už jsem to „nevydejchal“ a musel jsem odejít. Prodral jsem se ven, kde už se chystal raut, tam jsem vyškemral nějakou láhev a než film skončil, tak mi to bylo jedno. Chvíli trvalo, než jsem se smířil s tím, že jsou věci, které člověk nepředělá. V divadle můžu při příštím představení udělat něco jinak, ale u natáčení to nejde.

Zbyněk Fric a Monika Naceva v Posledním přesunu

Filmové zkušenosti jsi pak mohl čerpat i při natáčení TV seriálu „Zdivočelá země“, kde jsi představoval kluka od koní, později úspěšného žokeje přezdívaného Smajl. Co se ti vybaví, když se řekne „Zdivočelka“ a jaké byly tvé zážitky v koňském sedle?

Se „Zdivočelou zemí“ jsem v letech 1995 až 2011 prožil spoustu natáčecích měsíců, na které vzpomínám strašně rád. V první sérii jsme byli ještě hodně mladí a také jsme si to podle toho užívali – pořád jsme si vymýšleli nějaké hry a soutěže a zažili při tom spoustu legrace a neopakovatelných historek. Vybavuji si například, jak jsme se po jednom nočním popíjení rozhodli, že si budeme ve čtyři hodiny ráno hrát na vojáky. A tak jsme v dosti podivném stavu přeskakovali živé ploty a „stříleli“ po sobě, netušíce, že nás při tom z okna „obléhaného“ penzionu pozoruje režisér Bočan, který si nás druhý den na place náležitě vychutnal. V dalších sériích se ale postupně měnil vztah mezi námi, režisérem a lidmi ze štábu, byli jsme třeba na společných večeřích, mohli jsme si společně skvěle popovídat. Zkrátka mám na to všechno nádherné vzpomínky, které si člověk snaží v hlavě uchovat co nejdéle.

Koňského sedla jsem si v seriálu užil opravdu hodně – od prvních tréninků, přes komořanské šapitó až po skutečné dostihy, které jsem si sám odjezdil na karlovarském závodišti. Nejraději vzpomínám na Prince – famózního koně, který uměl spoustu věcí, ale byl tak trošku provokatér, a to až do okamžiku, kdy se jednou ve stáji díky leknutí vzepjal tak, že mi šla kopyta doslova kolem hlavy, ale naštěstí jsem ho strhnul stranou. Byl jsem z toho tehdy hodně vykolejený a on jako kdyby si uvědomil, že přešel určitou hranici, tak se už od té doby choval jako vyměněný. Když jsem mu třeba dal cukr, tak ho o mě celý rozetřel, nebo když jednou sklouzl po asfaltě a udělal si na noze tržnou ránu, tak byl tak strašně smutný a stal se z něho velký mazel … prostě neuvěřitelný kůň a nádherný zážitek.

Časem ho vystřídal seriálový „Vehement“, původně klidný, výborný kůň, na kterého jsem si rychle zvykl, ale pak se zranil a nahradil ho jiný dost nervózní a nezvladatelný, který mě např. při dostizích třikrát „sestřelil“. Předposlední den, kdy jsme dotáčeli třetí sérii, jsem si při jízdách blokl záda a musel mě zastoupit kaskadér. A tenkrát se stalo, že se ten kůň převrátil na záda i s jezdcem, ten sice jako zkušený včas uhnul stranou, ale já bych to v té chvíli nedokázal. Takže když jsem to viděl, uvědomil sem si, že mám zaplaťpánbu všechno odježděné, protože tam už šlo o život. Teprve potom ho na poslední dotáčky vyměnili.

Ve „Zdivočelé zemi“ stárneš – v nové řadě jsi otcem syna, jak ses v téhle roli cítil a nenapadlo tě, jaké by to asi bylo ve skutečném životě? Věk na to máš…

No, bylo to zvláštní … Samozřejmě si uvědomuji, že bych mohl mít už dospělého syna nebo dceru, protože zrovna nedávno jsem měl sraz se základní školou a všichni mi tam ukazovali fotky už dospělých dětí. To jsou situace, kdy člověku dochází, jak strašně letí čas. Jinak to mám ale na talíři ze všech stran – i rodiče si občas rýpnou, to už je takový kolorit skoro každého telefonátu. (smích) Asi s tím budeme muset něco udělat.

Tak trochu na to naváži další otázkou: Nedávno jsi překvapil v dost výrazné, byť epizodní roli, v seriálu „Expozitura“. Jak se ti hrála postava „sympatického záporáka“ s velkou citovou vazbou na malou dcerku?

V té roli se mi líbil ten kontrast – postava, kterou jsem hrál, je vlastně žoldák, tvrdý chlap, který se někde v cizinecké legii setkával se smrtí, a najednou je bezbranný ve vztahu se svou ženou, kdy ztratí jistotu a sílu toho výcviku. Mohl by hrát tvrďáka i na manželku, ale mně se na tom líbilo to, že se mu právě podlomí kolena, že vlastně škemrá o tu přízeň kvůli dceři a myslím, že to tak je i v životě. Člověk má nějaké jistoty, je si v něčem pevný v kramflecích a najednou přijde situace, která ho úplně odzbrojí a ta jeho jistota, i když to třeba může být sebevědomý člověk, jde úplně do háje. Pro mě to bylo příjemné natáčení, na které rád vzpomínám. Výborná byla holčička hrající mi dceru, ale i představitelka manželky Renata Visnerová, s níž jsem se znal už z „Rodinných pout“. Zkrátka hrálo se mi to hrozně dobře.

Vraťme se ale spoustu let zpátky k muzikálům: Po „Ježíšovi“ tehdy přišel „Dracula“, „Krysař“, „Pomáda“ … Jak jsi tohle úspěšné období prožíval a lákalo by tě třeba v „Draculovi“ nebo „Krysařovi“ si znovu zahrát?

V „Draculovi“ jsem dělal Stevena a Mnicha a byla to první zkušenost s panem Bednárikem. Myslím, že jsem tam dovršil to, co jsem v těch rolích dovršit mohl a jediné, co by mě tam ještě zajímalo, by byla postava šaška – trojrole, kterou tehdy hrál Jirka Korn. To by mě lákalo herecky. Po odchodu z „Draculy“ jsem přešel do „Krysaře“, který se hrál v divadle Ta Fantastika, kde jsem zažil první setkání s Danem Landou. Role Jakuba sice nebyla moc velká, ale měl jsem to představení rád. Tehdy jsem byl naprosto ohromen Vláďou Javorským, který hrál Osud – taková pokora a profesionalita se jen tak nevidí. A kdybych mohl hrát někdy v „Krysařovi“, tak by mě lákala právě tahle role Osudu.

Tenkrát toho bylo opravdu hodně, navíc jsem hned po premiéře „Pomády“ dostal nabídku do nově vznikající „Johanky“. Byl jsem dokonce předzpívat roli Raimonda a poté mi bylo řečeno, že jsem ji dostal. Jenže „Pomáda“ byla sice krásná, ale i hodně náročná, nezažil jsem těžší představení. Po prvním výstupu z nás doslova ždímali vodu. A já byl tak strašně unavený, že jsem nakonec volal produkci, abych se omluvil, že kdyby to bylo za měsíc, šel bych do toho hrozně rád, ale teď potřebuji pauzu, abych se dal dohromady, protože už jsem neměl žádnou energii. Dodnes mě to mrzí a beru to jako chybu, protože „Johanka“ je krásný muzikál a já už se k ní nikdy nedostal.

Jako Marcus Antonius v Kleopatře

Herce občas na jevišti potrápí tzv. „okno“, jaký máš v té souvislosti asi nejhorší zážitek, který bys ze své paměti nejraději vytěsnil?

Když zapomeneš text, tak je to po čase humorná vzpomínka, při níž se divák třeba i pobavil, pokud to vůbec zaregistroval. Horší ale bylo, když jsem byl nemocný a musel jsem hrát v „Draculovi“ Stevena, který má v roli dvě výšky a mně obě dvě za sebou „praskly“. Stál jsem sám na jevišti Kongresového sálu, proti mně nějakých dvanáctset diváků. Nikoho nezajímalo, že si hlasivky dělaly, co chtěly, obě alternace nemohly a já tehdy řekl, že to i v tomhle stavu zkusím nějak dát. Ta děkovačka pro mě byla snad nejdelší v životě, protože jsem fakt myslel, že se propadnu studem. Když „praskne hlas“, tak je to pořádný šrám na duši, navíc zpěvákovi to může rozhodit psychiku natolik, že začne mít strach z toho tónu. Takže tuhle vzpomínku bych opravdu s chutí vymazal.

V roce 2002 otvíralo divadlo Broadway s „Kleopatrou“, po níž jsi pak získal i další příležitosti např. v „Rebelech“, „Třech mušketýrech“ nebo „Angelice“. Zavzpomínej na tu dobu před deseti lety, kdy ti byla svěřena role Marca Antonia.

Vzpomínám na to samozřejmě rád. V době, kdy na ni probíhaly konkurzy, jsem chodil na hodiny zpěvu k panu profesoru Klezlovi a ten mi říkal, že pořád nemají obsazenou roli Marka Antonia, jestli to nechci zkusit. No a domluvil mi, že se půjdu ukázat Michalu Davidovi. Pustil jsem mu pak na cédéčku ve vlastní úpravě nazpívanou píseň Yesterday a tomu se to tak líbilo, že už jsem nic dalšího zpívat nemusel a tu roli jsem dostal. Myslím si, že „Kleopatra“ patří k tomu nejlepšímu, co kdy na Broadwayi vzniklo.

Někdy v té době začala i tvá spolupráce s člověkem, který na divadelní scénu přinesl osobitou formu tzv. „tanečního muzikálu“, autorem libret, choreografie, světelných návrhů a režisérem v jedné osobě, Liborem Vaculíkem.

Když mi Libor Vaculík nabídl roli Vypravěče v „Edih, vrabčák z předměstí“, tak už se tohle představení hrálo v Plzni a Libor ho chtěl dostat i do Prahy. Po nějakých dvou dnech jsme se jeli s Jankem Slezákem a Zdeničkou Trvalcovou do Plzně podívat a musím říct, že jsem z toho byl nejen hrozně nadšený, ale odnášel jsem si i obrovský nával emocí. „Edith“ patří k mým nejoblíbenějším představením. Ostatně 17.4. mají diváci možnost ji vidět v divadle Hybernia v Praze.

Vzpomínám si, že jsem se téměř nemusel učit texty, byly tak krásně napsané, že stačilo, abych si jen pustil nahrávku a hned mi šly samy do hlavy. Vašek Kopta je píše tak, že slovy maluje obrazy. Vůbec to spojení Petr Malásek, Vašek Kopta, Libor Vaculík je pro mě asi opravdu osudové, dělal jsem s nimi už tři představení a vždycky jsem z toho byl nadšený. Jsem moc rád, že mám to štěstí a můžu s nimi spolupracovat.

Postava Vypravěče/Smrti v „Edith“ se za deset let, co ji hraješ, stala tvojí srdeční záležitostí, ačkoliv je velmi náročná na psychiku i pohybové schopnosti. Co si myslíš, že ti tahle role dala a co možná také vzala?

Nemyslím si, že mi něco vzala, ale určitě mi strašně moc dala. Každý člověk má nějaká zranitelná místa, nese si ze života nějakou jizvičku a tam je jedna scéna, která mně hodně pomohla srovnat se s věcmi, které v životě proběhly. Vždycky mě při ní mrazilo, protože jsem věděl, o čem je a díky ní jsem byl schopný si srovnat soukromý život.

Lucrezia Borgia - Zbyněk s Ivou Marešovou

„Lucrezia Borgia“ se po devíti letech od premiéry v ND vrací na divadelní prkna, tentokrát do Hybernie, čímž se ti splnil tvůj velký sen. Jak ses vlastně tehdy dostal k roli Cesara Borgii, postavě veskrze záporné, která je pro herce a tanečníka velkou výzvou?

Během těch let jsem s Liborem pořád probíral možnosti návratu do Národního divadla, nebo jsme řešili, jestli by to nešlo dělat třeba v Brně. Je to hlavně jeho zásluha, že se to povedlo dostat do Hybernie a já jsem strašně rád. Na začátku jsem sice měl trochu obavy z chystaných úprav, ale Libor neslevil ze svých nároků a představení bude ještě lepší než tenkrát. V „Lucrezii“ jsem vlastně vůbec neměl hrát – roli Cesara měl původně dělat Vláďa Marek, pro Libora svou vizáží ideální. Ale asi po deseti dnech zkoušení to zrušil, protože zjistil, že je tam hodně tancování, což pro něj nebylo. Tak mi to Libor nabídl a já s díky přijal. Byla to konečně první záporná role, a tak jsem si to náležitě užíval.

Sáhl sis někdy během původního nastudování v Národním divadle až na dno?

No, sáhl … Představení bylo fyzicky hodně náročné, řekl bych, že se v tomto směru rovnalo „Pomádě“, ale oproti ní je navíc hodně expresívní. Už tenkrát jsem měl například problémy s kolenem a tam je tolik náročných prvků, že jsem se bál, aby mi při nich nevylítlo. Tak jsem vzal tři kolečka Gafy a natvrdo jsem si ho „zafačoval“, aby bylo pořádně zpevněné. No a koleno zaplaťpánbu vydrželo. Teď po devíti letech se vlastně vůbec nic nezměnilo, pořád s ním zápasím …

V historické hře „Kámen a bolest“ o renesančním umělci Michelangelovi účinkuješ velmi vzácně pod hlavičkou divadla Litera. Přibliž nám trochu tvůj vztah k tomuto nekomerčnímu divadlu. V jednom rozhovoru jsi dokonce pronesl, že účinkování v podobných představeních je pro tebe svým způsobem očista.

Je to tak, protože to není ani o penězích, ani o nějaké slávě nebo mediálním se zviditelnění, ale o lásce k tomu divadlu, o tom, že ti lidé jsou prostě rádi spolu. Myslím, že na tom představení to je znát. To samé ale platí i o „Pochodu Radeckého“ a věřím, že ho ještě někdy budeme hrát. Sváťa Schuller jako herec, scénárista a ředitel této společnosti se snaží produkčně to divadlo držet pohromadě a dělá všechno proto, aby mu pomohl, protože Litera může fungovat jen, pokud dostane nějaký grant nebo získá sponzory – ze vstupného se nájem prostoru nebo provoz utáhnout nedá. Velkým motorem jsou pro nás spokojení diváci, kteří se na představení Litery vrací.

Když už jsme u té činohry – na jevišti divadla Kalich představuješ asistenta policejního komisaře v takzvané interaktivní komedii „Splašené nůžky“. Řekni nám něco o tomto ojedinělém představení.

„Nůžky“ jsou založené na herecké improvizaci a zapojení diváků do hry, v níž pomáhají najít pachatele vraždy. Celé vyšetřování vede famózním způsobem Dalibor Gondík jako komisař, který je v té roli naprosto skvělý. Neznám nikoho lepšího, kdo by to mohl dělat. Na jevišti dojde často k tak neuvěřitelným situacím, že si někteří diváci myslí, že máme v hledišti nastrčené herce, kteří hrají s námi. Ale opravdu to tak není.

V současné době hraješ v Kalichu i v populárním hitmuzikálu „Osmý světadíl“, jak si to užíváš?

Když jsem do „Světadílu“ nastupoval, tak jsem měl strach z toho, jestli už není doba písniček Elánu dávno překonaná. Ale musím říct, že jsem nadšený, jak to představení nakonec dopadlo, protože je v něm skvěle nadávkované všechno, co tam má být – přesná konzistence toho herectví, tance i zpěvu. Nové aranže nebo jiné využití těch písní jsou prostě dokonalé. A i když je „Světadíl“ dřina, stojí to za to! Když diváci na konci představení nadšeně aplaudují, jsme všichni účinkující pyšní, že stojíme na tomto jevišti.

Jak se ti hraje Erik a ta emotivní scéna s Janou, která je pro diváky hodně silným zážitkem?

Přemýšlel jsem, jak Erika v té scéně zahrát, protože písnička, která jí předchází, mi přijde trošku nešťastná. On je tam najednou za romantika, sám v sobě věří, že ji miluje, ale možná ji ani nemiluje, jenom si na ni zvykl a chce ji mít, prostě u něj platí, že co chce, tak dostane. A beru ho tak, že když se mu něco nedaří, použije všechny prostředky. Proto i místo toho, aby něco řešil, tak má takový zkrat, že dá rovnou ránu, kterou v té scéně nahrazuje výkřik, prostě vystartuje hned bez varování. Ta scéna je fantastická, navíc na jedné straně vážná a tvrdá a na druhé straně jakoby absurdní a vtipná.

Přál by sis dostat nějakou roli ve slavném světovém muzikálu, který by se mohl objevit i na české scéně?

Mně se třeba líbí „Rent“, ale bojím se, že se tady nedá moc dělat, že to je moc americké, přesto i tak budu doufat, že se o to někdo pokusí. Nebo „Fantom opery“ je nádherný… Ale já si říkám, že jakmile si něco vysníš, tak už nějak počítáš s tím, že to jednou bude. Jenže jsou věci, které člověk ovlivní – např. vlastní tvorba nebo kapela a tam si může leccos vysnít, protože je to v jeho moci. Je to pro něj ten hnací motor, co ho někam doveze. Ale ve chvíli, kdy jde o velký muzikál, o to vysnít si v něm nějakou roli, tak už to není jenom o mně, protože je tady produkce, režisér, zkrátka spousta dalších faktorů, které už neovlivním.

Od roku 2008 zpíváš s kapelou Petra Píši Zatrestband, která si vybudovala hlavně v Třešti na Vysočině základnu fanoušků, ochotných vždy vyrazit na svoji Tančírnu.

Pro mě je každopádně Zatrestband strašně příjemná záležitost, která není o vydělávání, ale o tom, že nás to baví. Petr má fantastické nápady a je schopný je dotlačit až do finále, navíc výborný muzikant a zpěvák. Ohledně repertoáru má on spíš představu takového divadelně zpívaného bigbandu a mně se třeba líbí víc ten elegantní swing, Michael Bublé a Paul Anka. Ale nám oběma vyhovuje, že je repertoár pestrý. Díky této kapele jsem získal spoustu dalších zkušeností.

Jako Jan Jessenius v Katu Mydláři

Zamýšlíš se nad tím, že přijde doba, kdy už nebudeš moct hrát romantické mladíky v muzikálech, kde není moc příležitostí např. pro padesátníky? Uvažoval jsi proto o tom, že by ses právě zpěvu začal více věnovat a pořádal vlastní komorní koncerty?

Samozřejmě, že už pociťuji, že ti mladíci jsou malinko mimo mé možnosti, nebo že některé věci člověk nezamaskuje a hrát potom s partnerkou, která je o dvacet let mladší milostný pár, není úplně ideální. Ale zaplaťpánbu mám pořád ještě možnost dělat další věci, takže práce je pořád dost. Uvažoval jsem o tom udělat nějakou menší verzi bigbandu a hrát třeba swingové věci. Jenomže za prvé člověk musí oslovit ty správné muzikanty, aby je to bavilo a šli do toho a za druhé musí mít možnost je uživit z těch vystoupení. Navíc, já mám problém se rozhodnout pro žánr, líbí se mi třeba šansonové věci pana Horáčka, protože mají své kouzlo, líbí se mi swing, některá moderní muzika, kytarové věci. Ale zatím není čas to řešit.

Divák má většinou o umělci představu, že je spíš nešika nebo nepraktický bohém. Ty jsi ale od kolegů získal dvě přezdívky, které svědčí o opaku.

(smích) S těmi přezdívkami je to tak, že v divadle mi začali říkat „Ferda mravenec – práce všeho druhu“ a na „Zdivočelé zemi“ zas přišel David Suchařípa s indiánským jménem „Ten, co umí všechno“. (smích) Ale podle mě by každý chlap měl umět doma víceméně základní věci – od elektriky přes zedničinu, lehce vodu i truhlařinu. Když si člověk třeba pořídí dům, tak by si měl umět většinu věcí udělat sám a nebát se jít do situace pokus – omyl. Pravda, ne vždy to dopadne úplně ideálně, ale chybami se člověk učí. Fakt je, že jsem třeba jednou spravoval vysavač, kde se nenavíjela šňůra, tak jsem ho rozebral, smontoval, šňůra se navíjela, ale už nešel vysavač…(smích) Je to jako s tím počítačem, co jsem si postavil, sice mi zbyly dva dráty, které nikde nechyběly, ale počítač pořád funguje. Takže někdy je to složitější, ale co potřebuji, tak si udělám.

Manuální zručnost jistě využiješ i v novém bydlišti kousek za Prahou, kam ses vloni přestěhoval a kde teď můžeš ledacos realizovat.

Pravdou je, že když člověk přijel do toho panelákového bytu, tak to byl čas strávený hlavně sezením. Teď mám konečně pocit, že to je začátek cesty, kdy po mně může něco zbýt, protože tam zůstane kus vykonané práce, na kterou můžu být nakonec hrdý. Těším se, že si upravím zahradu podle svého, aby byla nejen na okrasu, ale i pořádně využitá, zasadím hrušky, jabloně, postavím skleník. Ale nechci z toho dělat nějakou farmu. Letos tam zažijeme první jaro, tak už se nemůžu dočkat. Samozřejmě počítám s klidovou zónou a moc se těším, až si v létě budeme moct posedět na terase u grilu. Tam je tak krásně …

V loňském roce jsi oslavil kulaté čtyřicáté narozeniny, člověk by řekl, že je čas na trochu bilance. Co si myslíš, že se ti za ta léta povedlo, nebo jsi naopak ještě nestihl?

Když já mám právě pocit, že za mnou pořád nic není… Ano, je tam dost představení, ale myslím si, že na něco pořádného ještě čekám.

Copak ty nevidíš třeba „Edith“ nebo „Lucrezii“ jako vrchol toho, co jsi kdy udělal, že to je nádherná příležitost, kterou jsi dokázal opravdu využít?

Je to nádherná příležitost, ale když si řeknu, že to je vrchol, tak potom už nemůžu jít nad a já si myslím, že by ještě něco nad tím být mělo, jinak by nebyl důvod dál něco dělat. Když herec večer odehraje představení, tak by vlastně měl být vždycky nespokojený, protože pokaždé se může na něčem, třeba v detailech nebo drobnostech ještě zlepšit.

Přesto, když se vrátíš do minulosti, můžeš říct, že jsi na něco hrdý?

Jsem, na svého Baronka. Protože to, že jsem si ho tenkrát pořídil, že jsem si ho takhle vychoval, bylo to nejlepší, co jsem kdy udělal, to je tak oddaná duše a takový miláček…

To je úžasné, ale divák si teď možná řekne, že namísto všech těch úspěšných let a krásných rolí, které se mu povedly, on vidí vlastně na prvním místě „jenom psa“?!

Ale ty role, to je pozlátko a Baronek, to je můj život. Prožil se mnou už jedenáct let a jsme pořád spolu…

Gloria, Zbyněk a Baronek

Jen aby si teď čtenáři nemysleli, že dáváš přednost Baronovi před Glorčou? (smích)

Ne, to ne, to určitě ne, to se takhle nedá porovnávat. Ale když se mám podepsat pod to, co jsem nějakým způsobem vytvořil nebo ovlivnil, tak je to prostě Baronek a jsem na něj opravdu hrdý, protože je skutečně neuvěřitelný. Jedna věc je divadlo a druhá život.

Od Baronka se ale nakonec přeci jen vrátím k tvé umělecké profesi: Vybavíš si za těch dvacet let nějaký silný moment nebo zážitek, při kterém sis uvědomil, že dělat tuhle profesi ti přináší pocit naplnění a štěstí?

Jeden z takových prvních pocitů, kdy si člověk opravdu uvědomil, že to stojí za to, přišel už v Horáckém divadle, kde jsem hrál Haimona v „Antigoně“. Tam jsem měl takový emotivní dialog se svým otcem Kreontem, který chtěl popravit moji lásku a při něm jsem poprvé pochopil, že si na tom jevišti můžu vykompenzovat problémy z vlastního života a vyrovnat se s nimi.

Famózní zážitky byly při „Jesus Christ Superstar“, ale třeba i při „Bernsteinově mši“, kterou jsme tenkrát hráli na Pražském hradě. Protože tam když člověk začal zpívat a najednou se rozezněly zvony svatého Víta, tak to byl tak nádherný zážitek, že z toho šel mráz po zádech. Samozřejmě do života se mi neuvěřitelným způsobem zapsala „Edithka“ a úžasné vzpomínky mám na Lucrezii, na kterou se teď hrozně moc těším.

Co mě ale nejvíc ovlivnilo, byl Dan Milman v „Pokojném bojovníkovi“. Postava, která v celém představení zaznamená velký oblouk – na začátku je to floutek, který má pocit, že mu svět leží u nohou, a když se dostane až na samé dno, tak musí znovu začít hledat smysl života. Porovnává reálný svět s tím, co mu říká jeho učitel Sokrates, který ho postupně přivádí k určitému poznání i vlastní proměně. To je dokonalé … A přesně takové role mě baví nejvíc, protože v nich je co hrát i co si prožít…

Takže Zbyňku, já moc děkuji za rozhovor a držím palce, aby podobná role zase někdy přišla. No a k blížící se premiéře „Lucrezie“ už jenom popřeji hodně štěstí!

Já taky moc děkuji a těším se na viděnou v divadle.

Fotografie pochází z archivu Zbyňka Frice a jejich autory jsou Luboš Nývlt, Jaroslav Urban, Martin Kacl a další…


Rozhovory
Hedvika Tůmová: “Přála bych si, aby se hudba stala mou profesí…”
Rozhovory
Coro Piccolo: Dětský sbor plný muzikálových talentů
Rozhovory
Jan Tenkrát: “Můj sen je krásnou realitou…”
  • Tom2410

    Krásnej rozhovor, Díky!


  • Hanka

    Uvažuji co napsat “chytrého”, ale myslím, že jedno jediné slovo bude mé myšlenky vystihovat dokonale. DĚKUJI!!! Děkuji paní Aleně za to množství energie, kterou vydala než došlo od nápadu k realizaci a vydání krásného rozhovoru a děkuji Zbyňkovi, že byl ten impuls, proč jsem před lety začala vyhledávat muzikálové divadlo:). Představení s ním mají daleko větší energii a nádech:). Přeji mu do budoucna krásné role v divadle a hodně štěstí v osobním životě:).
    P.S. poslední fotka je absolutně dokonalá, moc to všem třem sluší. A díky za překvapení, zasnila jsem se a budu muset opět vyrazit do Olomouce:).


  • Alena Kaclová

    Děkuji!!! Za oba … :-)


  • Mirka

    Nádherný rozhovor s úžasným člověkem.


  • Abigail

    Přesně takovéhle – hezky obsáhlé rozhovory se mi moc líbí – jen tak dál!


  • Pavel Košatka

    Já bych ještě takhle veřejně rád poděkoval Aleně nejen za tento zatím nejobsáhlejší (dokonce i s videem), ale také všechny předchozí a snad i mnoho dalších rozhovorů v budoucnu. Rozhovory nám tu vždy trochu scházely, resp. objevovaly se zřídka, a Alena skutečně s obrovským nadšením a pílí odvádí obrovský kus práce. Ještě jednou děkuju!!! :)


  • Alena Kaclová

    Pavle, to jste napsal moc hezky! Děkuji! Já zas musím pochválit Vaši ochotu a vstřícnost a také to, že jste mi to psaní tady dovolili. A nebýt tehdejšího vyhlášení rubriky Fanoušci píší, asi bych nikdy nic nenapsala, natož nějaký rozhovor. :-)


  • Pavla

    Další krásný rozhovor s úžasným člověkem! Ani já nemůžu jinak než moc poděkovat paní Aleně za všechen čas a energii, kterou věnovala přípravě a realizaci nejen tohoto rozhovoru, ale i všech těch předešlých a za její osobní a citlivý přístup, který tyto rozhovory dělá výjimečnými! A samozřejmě musím poděkovat i Zbyňkovi za ten nespočet krásných zážitků, které jsem díky němu v divadle za ty roky zažila i za všechnu tu radost, kterou mi tím nevědomky vnesl do života!
    Moc děkuju i za překvapení v podobě videa kvůli kterému se ovšem ještě víc nemůžu dočkat až konečně uvidím Edith na vlastní oči v Hybernii!:)


  • Růžičková

    Opět nádherný rozhovor, který se povedl. Jen tak dál. Člověk se alepoň něco dozví o protagonistech. Překvapilo mě i zařazené video. Jen tak dále. Super. Děkuji moc!!!!!


  • Lucie

    Moc hezký rozhovor. Přeju Zbyňkovi hodně úspěchů v pracovním i soukromém životě a paní Aleně, aby jí to takhle hezky psalo i nadále.


  • Vladimír Marek

    O Zbynďovi řeknu jediné – absolutní profík a citlivý člověk.


  • Míša

    Krásný rozhovor s skvělým spěvákem a milým člověkem


  • Honza Tenkrát

    Moje oblíbená rodinka :-)


  • Silvia

    Nedá mi nereagovat – nevím jestli je autorka rozhovoru profesionální novinářka, ale předpokládám podle předchozích příspěvků, že asi ne – a to mě opět jen utvrzuje v názoru, že rozhovory s umělci dokáže sepsat opravdový fanoušek líp než profík. Fanoušek a divák toho “svýho” miláčka líp zná, sleduje jeho profesní život z opravdového zájmu, pamatuje si mnohé skutečnosti, a dokáže rozhovor vést tím správným směrem – a nejde tady o to, o co jde novinářům z bulvárů, a sice o prodejnost. Tento rozhovor je víc než profesionální, má hlavu i patu, půvab, dokonalou obsažnost, a zároveň vysokou úroveň po stránce lidské. Přeji Zbyňkovi, Glorii i Baronkovi hodně štěstí, a autorce článku gratuluji a děkuji, skvělá práce:)


  • Míra

    Souhlas se Sylvií, ale musím se jakožto začínající novinář kolegů zastat. Takové know how jako má fanoušek nenahradí žádná redaktorská příprava, byť je sebelepší. Navíc v redakci novináře tlačí čas atd. I já mám v zásobě některé umělce, se kterými bych mohl vést dláhosouhlé rozhovory, protože jejich kariéru detailně sleduju. Takže můžu trochu porovnávat. I tak se o to nemůže pokoušet každý fanoušek. Ne všichni umí psát na takové úrovni a ne všichni by zvládli zachovat si i částečný odstup, aby rozhovor nevyzněl nějak adoračně.
    Aleno, Vám se to všechno povedlo na jedničku. Vysekávám pochvalu a těším se ještě aspoň na jeden rozhovor. Však víte s kým ;-)


  • Alena Kaclová

    Ještě jednou mockrát děkuji za všechny ty pochvaly! :-) Jen na adresu Silvie doplním – není to tak, že jako fanoušek někoho léta sleduji a pak o něm píši, takový případ je jen jeden a platí pouze z poloviny. Naopak, když mě někdo “dostane” svým výkonem natolik, že ho chci vidět znovu v něčem dalším a pak se rozhodnu ho požádat o rozhovor, projdu všechny dostupné materiály, diskuze, ukázky na YT, abych se o něm dozvěděla co nejvíc. Zkrátka, abych byla v obraze. Je to neuvěřitelný žrout času, ale hodně zajímavá práce a teď už koníček. :-)
    A když se vrátím k hlavnímu aktérovi tohoto článku, tak ještě dodám – při sobotní premiéře Lucrezie Borgii podal jako Cesar tak úžasný výkon, že by si zasloužil cenu Thálie. Všem rozhodně doporučuji!


  • Dáša

    Viděla jsem premiéru a chci říci jen jedno. Cenu Thálie by si tentokrát zasloužil ne jeden interpret, ale celý tým. Basiková, Fric, Beroun, Benešová, Šimík, Klouček tanečnice, tanečníci a mnozí ostatní. Buďme pevnýma nohama na zemi a nenechme se strhnout našimi přátelstvími a nekritickým obdivem k jednotlivcům. Celý článek je toho dokladem. Určitě je Lucrezia Borgia významným počinem, ale jedna vlaštovka jaro nedělá. Jedna role v životě, je tak trochu (v té šedi ostatních nevýrazných rolí jmenovaného interpreta) málo. Nejsem nekritická muzikálová fanynka, jen se dívejme na vše realisticky. Ano, toto dílo se dle mého názoru podařilo. Doporučuji všem vidět a produkcím doporučuji otevřít jeviště a těchto prvních vlaštovek k nám pustit daleko více. Pokud se takové výkony udrží dlouhodoběji, pak se nám bude daleko lépe vybírat a navrhovat na Thálie. Ne jen nekriticky na základě jednoho i když dobrého, kolektivního díla. Dagmara


  • Mojmír

    Velmi pěkný rozhovor, děkuji :) Zbyněk Fric je dle mého názoru nejvšestrannějším umělcem pražské muzikálové scény… Ve všech rolích je skvělý pěvecky, herecky i pohybově a povětšinou strčí své alternace do kapsy…. Přestože v osobním životě hodný a milý člověk, jako Cesar Borgia je zlý a odporný… Více velkých rolí pro Zbyňka !!!!!!!!! :)


  • Kesmi

    Krasny, profesionalni, citlivy a obsahly rozhovor o zazraku nejen muzikalove sceny!

    Zbynek je Leonardo umelecke tvorby poslednich 10 let. Paleta jeho roli je barevna, zastupy obdivovatelu dlouhe a presto je tento clovek pokorny a lidsky. Jeho postavy jsou zive a to natolik, ze pri pohledu na Zbynkuv genialni psychopaticky koncert Cesareho se taji dech a beha mraz po zadech. Dost bylo Kolaru, Vojtku, Brozovych a Vondrackovych. Nesahaji Zbynkovi ani po kotniky a je jen velika skoda, ze jeho tvorbu nekdo oznaci za sed. Jeste uvidime, co nam Zbynek pripravi hezkeho…

    Autorce jeste jednou dekuji.
    Preji hezky den.