Recenze a reportáže

Recenze muzikálu REBECCA aneb Ostravská Mrtvá a živá


Národní divadlo Moravskoslezské nabízí svým divákům v poslední době stálé kvalitnější adaptace (nejen) světových muzikálů. A jedná se o nabídku velmi pestrou a zároveň o nabídku téměř toho nejkvalitnějšího, co je na české muzikálové scéně za posledních 5 let uváděno. Po titulech jako je Evita, Sunset Boulevard či Jesus Christ Superstar, uvedl šéf operety a muzikálu Patrick Fridrichovský vídeňských autorů Michaela Kunze a Sylvestera Levaye s názvem Rebecca. Muzikálová úprava původního románu s názvem Mrtvá a živá, spisovatelky Daphne du Maurier, ožila na prknech Ostravského divadla Jiřího Myrona poprvé 9. března 2017.

Abych alespoň přiblížila základní dějovou linku. Rebecca, podle které je celý muzikál pojmenován, a kolem které se děj vlastně od začátku do konce otáčí, je postavou, která se v inscenaci vůbec neobjevuje. Rebecca de Winterová, bývalá manželka Maxima de Wintera a bývalá paní panství Manderley je totiž mrtvá, a její smrt nebyla zcela přirozená. Ale vraťme se na začátek.

Hlavní postavou je zde Já (z toho snadno odvodíme, že i celý román je psán v ich formě a z tohoto důvodu se ani čtenář, ani divák nedozví vlastní jméno hlavní hrdinky). Já je zde vypravěčkou děje, která se po „rekapitulační“ úvodní písni, přenáší do hotelu v Monte Carlu, aby divákům objasnila své seznámení s Maximem de Winterem. V této době byla Já společnicí paní Van Hopperové a zakoukala se do Maxima de Wintera, který byl na dovolené ve stejném hotelu.

Proběhlo pár romantických výletů, několik zamilovaných písní a Maxim de Winter si odvezl Já, již jako svou manželku, na panství Manderley, kde poprvé došlo k setkání hlavní hrdinky s paní Danversovou. Paní Danversová, jako komorná a blízká přítelkyně zesnulé Rebeccy samozřejmě novou manželku Maxima de Wintera neschvaluje a snaží se jí život v Manderley znepříjemnit. Postupně vyplývají na povrch události kolem smrti Rebeccy… Jak vše dopadne vám nebudeme dále prozrazovat, abychom vám nezkazili zážitek z představení.

Scéna v hotelu Monte Carlo

Scéna v hotelu Monte Carlo

Rebecca není typickým muzikálovým, rozjařeným kusem. Knižní předloha byla dokonce zfilmována otcem hororu Hitchcockem. Již jakási úcta k samotnému dílu, ať už knižnímu, či filmovému, by měla odrazovat od prvoplánových režijních pochodů. Bohužel se ani Gabriela Petráková nevyhnula tomu, co je v poslední době jakousi „nemocí“ muzikálů – projekce. A bohužel mnohdy velmi prvoplánová projekce. Je rozdíl mezi tím, využít promítací plátno jako ozvláštňující doplněk celé inscenace, tedy doplněk, který není středem divákovy pozornosti, či jako kino, které právě uvádí béčkový film (ne, opravdu mě nezajímá, že si hlavní hrdinka pohladila psa i kočku). Otázka prvoplánových projekcí je však v poslední době opravdu celonárodní nemocí. Možná by stačilo vrátit se k prvotním nástrojům divadla jako takového.

To je však mou téměř jedinou výtkou k této inscenaci. Bohužel se mi nepodařilo zhlédnout obě obsazení, nemohu tedy jednotlivé alternace porovnávat a ani objektivně zhodnotit, do jaké míry bylo herecké jednání určeno režisérkou a do jaké míry se jedná o osobní vklad herců. Pokusím se tedy aspoň o rekapitulaci jednotlivých výkonů a celku inscenace.

Hlavní roli Já hrála na druhé premiéře Veronika Prášil Gidová. Co se týká charakteru a povahy role, není Gidové co vytknout. Typově je přesná, herecky uvěřitelná a přirozená (až na násilný střih změny postoje k paní Danversové). Problémy přicházejí s postupem děje, kdy po první lyrické a líbivé písni přicházejí ty rozsahově náročnější. Gidová se bohužel úplně nevypořádala s přechodovými tóny. V hlase jí mnohdy rupalo a hlasové přechody mezi hrudním a hlavovým rejstříkem byly barevně až příliš rozlišné. Je však zapotřebí zdůraznit, že se jedná o opravdu náročné party. Snad se s přibývajícími reprízy hlas v písních usadí.

Veronika Prášil Gidová a Lukáš Vlček

Veronika Prášil Gidová a Lukáš Vlček

Lukáš Vlček naopak zazpíval roli Maxima de Wintera s přehledem. Jeho hlas se krásně nesl jak v nízkých, tak vyšších polohách. U Vlčka by možná stálo za to, zaměřit se více na herecké pasáže a psychické pochody jeho role. Ve vyhrocených situacích byl málo naštvaný, málo zlý a šílený. Celkově bych od jeho role očekávala větší krutost a razantnější povahový střih v závěru. O to jsem zvědavější na pojetí a zpracování této role Tomášem Novotným, který hrál premiéru.

Paní Danversová, tajemná a temná žena, která by měla od počátku vzbuzovat strach a zároveň zvědavost. Žena, která ví očividně víc, než všichni v panství Manderley. Žena, která se nebojí ničeho a dosáhne všeho. A přesně taková je v této roli Michaela Horká. Pouhým příchodem na jeviště Horká zastavila dech všem divákům v sále, pouhým pohledem zmrazila všechen okolní pohyb a svým zpěvem všem nahnala husí kůži a dokázala, že ona je paní tohoto představení. Horká paní Danversovou nehrála, ona se jí stala, čímž předčila své herecké kolegy.

V tomto představení dále hráli např. Roman Harok, Juraj Čiernik, Jan Vlas, Soňa Jungová a další. Inscenace disponuje také pěvecko-taneční company, která velmi příjemně a vkusně dobarvuje hromadné scény. Zejména v plesové scéně pak oživuje divákovu pozornost efektní choreografií Ladislava Cmoreje.

Bál v Manderley

Bál v Manderley

Obrovskou výhodou Národního divadla Moravskoslezského je živá hudba. Ačkoliv jsou písně na první poslech velmi náročné, jsou zároveň chytlavé. Překlady textů Michaela Prostějovského jsou kvalitní, plynulé a bez větších krkolomností. I co se týká hudby, musím opět vyzdvihnout party pěvecko-taneční company, která jim přidala potřebnou hutnost a dynamiku. Orchestr, pod vedením sbormistra Marka Prášila, či Jakuba Žídka, nejenže hraje opravdu nádherně, ale dodává navíc celé inscenaci živost, kouzlo a zejména tajemství, kterým je celá inscenace provázená.

Autorkou střídmých, avšak líbivých kostýmů je Sylva Zimula Hanáková. Ondřej Zicha, jako autor scény stejně tak střídmě užíval pouze minimalistických prostředků. Hotel, ve kterém se Já s Maximem poprvé setkávají byl vytvořen pouze závěsnou sametovou stěnou s nápisem Monte Carlo a několika málo rekvizitami na jevišti. I toto minimalistické řešení stačilo k tomu, aby hotelové prostředí působilo honosně. O to větší důraz a pozornost, ačkoliv ve stále stejně minimalistickém duchu, kladl právě na vyobrazení panství Manderley. Jak obrovská hala, či Rebečin pokoj poskytovaly divákům dostatečné množství rekvizit a detailů, aby si udělali představu o Rebečině vkusu. Pilířem této scény je proslulé schodiště, které nakonec, s celým panstvím, (téměř) lehne popelem.

Ačkoliv má tento muzikál ve svém inscenačním zpracování značné rezervy, ať už ve zmiňovaných projekcích, v ne zcela dořešených příchodech a odchodech herců či v jejich ne vždy opodstatněném fyzickém jednání, svým tématem a některými výkony přináší na českou scénu jedinečnou podívanou. Pražská jeviště jsou přesycená muzikály, a ve věčném souboji o diváckou přízeň upřednostňují jména „celebrit“ před uvedením kvalitního díla s kvalitními herci ve kvalitním zpracování…. A zejména v těchto ohledech by si měly pražské produkce a režiséři, brát příklad z ne tak zprofanovaných divadel, pro které je kvalita na prvním místě.

Michaela Horká a Martina Šnytová

Michaela Horká a Martina Šnytová

Autorem fotografií je Martin Popelář, Národní divadlo moravskoslezské


Recenze a reportáže
Recenze obnovené premiéry muzikálu ANGELIKA v Divadle Broadway
Recenze a reportáže
Helena Vondráčková premiérově v muzikálu „Baron Prášil“
Recenze a reportáže
„Drž mě pevně, miluj mě zlehka“ – představení, které pohladí po duši i pošimrá bránice
  • Ivo

    Mě by opravdu zajímalo, co znamená „v hlase jí rupalo“…


    • helper

      podle mě to j to samé jako cukalo, taky by se dalo říct že koktala :)