Rozhovory

Jan Kříž: “Když múzy nejdou spát”


Herec, zpěvák, tanečník, scénograf a kostýmní výtvarník – tím vším je tentokrát liberecký rodák Jan Kříž, kterého můžeme v současnosti vídat v muzikálových rolích především na scénách pražského divadla Kalich, libereckého Divadla F. X. Šaldy a Divadla J. K. Tyla v Plzni. A přestože se v umělecké oblasti pohybuje jen relativně krátkou dobu, dokázal během necelých šesti let nasbírat nemalé zkušenosti, uznání odborné kritiky, ale i získat velkou fanouškovskou základnu.

Jan Kříž

Když v roce 2006 skončil Honza Kříž na patnáctém místě v soutěži „Česko hledá SuperStar“, necítil nějaké zklamání, protože v té době ještě žádné umělecké ambice neměl. Přihlášený svou tehdejší přítelkyní si přišel jen vyzkoušet soutěžní prostředí. Uběhly čtyři roky, během kterých už vystudovaný scénograf postupně nasával atmosféru muzikálů na prknech několika divadel a dařilo se mu. Přesto se rozhodl jít znovu do soutěže, tentokrát v castingové show „Robin Hood – Cesta ke slávě“, aby se teď už cíleně pokusil získat hlavní roli Robina v připravovaném muzikálu Gábiny Osvaldové a Ondřeje Soukupa.

Od začátku bylo jasné, že Honza prošel za ty čtyři roky velkou proměnou. Z nevýrazného soutěžícího „SuperStar“se stal po všech stránkách jasným favoritem soutěže. Přiznám se, že i když se mi opravdu líbily jeho pěvecké i taneční výkony, pořád mi u něj chybělo něco, čím umělec diváka dokáže chytnout za srdce. Pak ale přišlo soutěžní kolo, kde zazpíval nádhernou píseň z muzikálu „Fantom opery“ – „Múzy nejdou spát“, které dodal všechno to, co si v této roli představuji: krásně zabarvený, silný hlas, citlivý přednes a navíc přesvědčivý výraz. Zkrátka spoustu emocí v jedné jediné písni… Jeho vítězství v soutěži bylo jen logickým oceněním  předvedených výkonů a následně skvěle zvládnutá role Robina Hooda ukázala, že to byla správná volba.

Během své dosavadní kariéry účinkoval např. v Divadle opery a baletu v Ústí nad Labem ve „West Side Story“ (Pruďas), častým hostem je na scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde hrál, či hraje v muzikálech „Řek Zorba“ (Niko), „Koločava“ (Adam Chrepta), „Monty Pythons´ Spamalot (Lancelot), nebo „Prodavači snů“ (Fredy Benson).  Na scéně Divadla F. X. Šaldy v Liberci zazářil v muzikálech „Sugar“ (Joe/Josefína) nebo „Zpívání v dešti“ (Don Lockwood) a v pražském prostředí jsme ho mohli vidět v divadle Milénium v „Kladivu na čarodějnice“ (farář Smith) nebo v GoJa Music Hallu v „Dětech ráje“ (Michal). Jeho už skoro domovskou scénou se stalo divadlo Kalich a k výčtu rolí, které zde s úspěchem nastudoval, patří Ben nebo Radim v představení „Touha“, detektiv Anderson v „Jacku Rozparovačovi“, Raimond v „Johance z Arcu“, Robin v „Robinu Hoodovi“ nebo Erik v „Osmém světadílu“. Nejnověji zde nastudoval postavu Dannyho i zdvojenou roli Fontaina a Casina v muzikálu „Pomáda“.

Honza si mohl vyzkoušet i čistě činoherní roli ve hře pro dva herce „Evropa“(Douglas), vidět jsme ho mohli i v epizodách seriálů „Četnické humoresky“nebo „Ordinace v růžové zahradě“.  Koncertuje s kapelou O´Band, vystupuje na nejrůznějších akcích a při tom všem ještě stíhá svou druhou uměleckou profesi – jako scénograf a kostýmní výtvarník se podepsal pod taková díla, jakými jsou např. „Rigoletto“ nebo „Sugar” v Liberci, „Nápoj lásky“ v Olomouci, „Panna Orleánská“ v Plzni, „Divotvorný hrnec“ v Ústí nad Labem a další. V následujícím rozhovoru tedy bude řeč nejen o této jeho druhé lásce, muzikálových rolích, ale i o prvním chystaném cédéčku, na které se můžeme těšit letos na podzim.

Rozhovor s Janem Křížem

Jako syn operního zpěváka, herce i režiséra v jedné osobě jste měl k uměleckému prostředí blízko už od dětství. Kolik vám bylo, když jste se poprvé postavil na jeviště? A trpěl jste tehdy trémou, nebo vás naopak bavilo se předvádět?

Když mě poprvé pustili na jeviště, byly mi čtyři roky, a to v opeře „Prodaná nevěsta“. Jako dítě jsem nad trémou nijak nepřemýšlel. Pro mě bylo prostředí divadla a jeviště od malička přirozené. Až časem jsem přicházel na to, že to není úplně normální (smích).

Namísto konzervatoře jste šel po skončení základní školy studovat umělecká řemesla – tvorbu hraček a dekorativních předmětů. Proč jste si vybral právě tento obor? Byl jste jako dítě „hračička“?

Nevím, jestli hračička, ale hodně jsem si kreslil, lepil z papíru a tak. Popravdě, na tento obor jsem šel proto, že mi ho scénograf Jaroslav Milfajt tenkrát doporučil jako výbornou výtvarnou přípravu na scénografii. Už na konci základky mě lákala divadelní výtvarničina. Teprve na škole jsem zjišťoval, jak je hračkářství nádherný a obtížný obor. Jsem moc rád, že jsem si tím prošel.

Johanka z Arku

Scénografii jste pak studoval v Brně na JAMU a dokončil ji na pražské DAMU. A protože tento obor představuje nutnost mít nejen výtvarné cítění, ale i umět velmi dobře kreslit a malovat, tak se vás zeptám – máte ještě kromě své profese čas i chuť si ve volných chvílích jen tak pro radost něco tvořit?

Ve volném čase už se k výtvarce nedostanu. Mrzí mě to, ale kreslení a lepení z papíru si užiji dost při tvorbě výtvarných návrhů pro divadla. Například volná malba mi chybí moc, na škole mě bavila figurální kresba. Už několikrát jsem si chtěl domů koupit malířský stojan, ale pak jsem to vzdal. Je to určitě chyba, člověk by měl na sobě pořád pracovat, ale protože beru jako svůj hlavní směr muzikálové herectví, tak se snažím zdokonalovat především tam.

Věnoval jste se jako kluk nějakým způsobem zpěvu nebo třeba už jako plnoletý hraní s amatérskou kapelou?

Kapelu jsem nikdy neměl. Moc jsem chtěl, takže až dneska si v tomhle plním svůj sen. Hrál jsem od malička na kytaru a chodil jsem do lidušky na klavír. U kytary jsem toho u táboráku nazpíval hodně, ale to je asi všechno (smích).

V roce 2006 jste se zúčastnil třetí řady soutěže Česko hledá SuperStar, tehdy spíše jako doprovod soutěžící Míši Noskové. Skončil jste na patnáctém místě a pak jste se na chvíli „ztratil ze scény“. Kdy u vás došlo k tomu rozhodnutí vstoupit do náročných muzikálových vod jako herec a zpěvák, ačkoliv jste zpěv ani herectví nikdy nestudoval?

To je těžká otázka. Do soutěže mě tenkrát přihlásila Míša a dodneška je to pro mě nepříjemná vzpomínka, ačkoliv téhle zkušenosti samozřejmě nelituji. Do té doby mě nenapadlo zpívat veřejně. Mám k tomuto řemeslu až moc velký respekt. Po soutěži si mě ale občas nějaký pořadatel pozval na vystoupení, a tak jsem se otrkával. Jeviště mě moc lákalo od malička, takže když se ve mně po nějaké době něco zlomilo, rozhodl jsem se, že pokud mám zpívat před lidmi, musím k tomu přistupovat poctivě a začal jsem soukromě studovat zpěv. Po čase přišlo první předzpívaní na muzikál (tenkrát do Plzně), což beru jako logické vyústění všeho. Mělo to tak prostě být.

Pod vedením vašeho otce Oldřicha Kříže jste již odehrál některá představení v libereckém divadle F. X. Šaldy, kde oba působíte. A i když jste během uplynulých šesti let musel prokázat nejen tam, ale i v Praze nebo třeba Plzni svůj talent i píli, jistě jste se setkal i s takovými názory, jako – to se mu to hraje, když má za sebou tátu režiséra! Nebo se mýlím?

To se, bohužel, nemýlíte. Lidé se chytají všeho možného, aby si vysvětlili něčí úspěch jinak než tím, že dotyčný na sobě maká a je třeba i dobrý. A v některých kruzích je pro lidi můj táta výborný argument. Je to svým způsobem legrační, protože táta začal režírovat, až když já už měl za sebou několik hlavních rolí v Praze a ze svých dosavadních třiadvaceti rolí jsem pod jeho režií odehrál jen dvě. A to jsem si tenkrát obě tyto nabídky právě z těch důvodů, na které se ptáte, hrozně rozmýšlel. Ale protože šlo o tak krásné role, tak jsem je nakonec přijal. Dělám s tátou rád a myslím si, že pokud je člověk rozumný, tak mi to nevyčítá.

V roce 2010 jste znovu vstoupil do soutěže pěveckých talentů, tentokrát v pořadu televize Prima „Robin Hood – Cesta ke slávě“. Vyzkoušel jste si všechny možné žánry, sólový zpěv, duety, taneční výstupy, až jste se úspěšně dostal do finále a hlavní cenu, roli Robina, jste vyhrál. Zavzpomínejte na to náročné soutěžní období, kdy jste měli jen velmi krátký čas k nastudování písně i choreografie. A nemáte pocit, že v podobných soutěžích jsou na účastníky kladeny neuvěřitelně vysoké nároky oproti profesionálním zpěvákům? Musí to být hodně stresující…

Šel jsem do té soutěže rád, právě proto, že šlo o možnost prezentovat se ve svém,  muzikálovém oboru. Bylo to náročné, ale především z muzikálového pohledu to byla ohromná zkušenost. Už proto, že v pražských muzikálech se do té doby tančilo u sólových rolí minimálně. Takže jsme si vyzkoušeli věci, ke kterým se člověk do té doby moc nedostal. Nemyslím si ale, že by tam byly kladeny větší nároky než v praxi, pokud mluvíme o opravdovém muzikálovém oboru. Například teď jsem v procesu zkoušení „Pomády“ a nároky na profesní pohotovost a rychlost, s jakou se pracuje, není jiná, než byla v soutěži. Mně to tak vyhovuje. Myslím, že pak má člověk nejen důvod na sobě makat, ale můžou vzniknout i ojedinělé projekty, mezi které se, a tomu pevně věřím, třeba „Pomáda“ určitě zařadí.

S Martinou Bártovou po výhře v castingové show Robina Hooda

Přiznám se, že jsem tuto soutěž sledovala poctivě od začátku až do konce a musím říct, že ačkoliv jsem vás na začátku moc „nemusela“, tak jste si mě postupně získal svým poctivým přístupem i univerzálností, takže jsem nepochybovala o vašem zaslouženém vítězství. Jak vám bylo na konci soutěže?

Jako když vyhrajete těžkou soutěž, na které Vám záleží (smích). Byl to závěr náročného projektu, kdy jsem byl unavený, ale šťastný, že se mi povedlo odjet všechna kola tak, jak jsem uměl v danou chvíli nejlépe. Byl to krásný večer a pořádně jsme to oslavili. A navíc mě to dovedlo až ke krásné roli, kterou i po hodně reprízách opravdu moc rád hraji.

Necítil jste jako jistou výhodu, že jste se už před tím na scéně pražského Kalichu, kde byl pak „Robin“ uváděn, pohyboval v muzikálu „Touha“ nebo „Jack Rozparovač“, takže jste šel muzikál zkoušet do „domácího“ prostředí?

Pokud mluvíte o procesu zkoušení muzikálu, tak tam už jsem s nikým nesoutěžil, takže o výhodě bych nemluvil. Robin je role velmi náročná sama o sobě, tam mi nic takového nepomohlo.

Jak se vám hraje v „Robinovi“ v divadle a jak jste se ve stejné roli cítil v prostředí hradu Loket, kde jste s tímto představením poprvé účinkovali pod širým nebem?

Robin je role nádherná. I v tom, že některé role jsou sice náročné, ale často málo efektní pro laického diváka, zatímco u Robina cítím, že lidé ocení i tu po všech stránkách opravdovou dřinu. Loket byla zajímavá zkušenost. Kromě toho, že je to nádherné prostředí pro středověkou rytírnu, tak bylo také zajímavé zkusit si zahrát po tolika reprízách představení na úplně jinou vzdálenost od diváků. Což vyžaduje změnu hereckých i hlasových prostředků. Moc jsem si to užil.

Díky soutěži jste se pro veřejnost více zviditelnil, vnímal jste proto nějakou změnu v přístupu diváků k vám nebo v reakcích lidí třeba na ulici?

Po každém takovém projektu Vás samozřejmě občas někdo na ulici pozná a člověka to někdy potěší, jindy je to naopak nepříjemné. Pro mě to ale není podstata toho, co jsem soutěží získal. Já jsem rád, že jsem se zviditelnil ve svém oboru, v tom, co se snažím dělat poctivě a dobře. Nemluvě o tom, že u pražských muzikálů je často nepříjemné, když hrajete hlavní roli a jste mediálně neznámý, protože v těch hlavních rolích máte často mediálně známou alternaci a tudíž běžného diváka většinou v první chvíli mrzí, že nehraje ten slavnější z vás. Je to hloupé, ale je to bohužel tak. Přitom na náročnosti role to nic nemění.

O režiséru Ďurovčíkovi se většinou říká, že umí být hodně ostrý a nic neodpustí, ale na druhou stranu je vždy perfektně připravený a ví přesně, co chce, takže zkoušení „pěkně odsejpá“. Vy jste pod jeho taktovkou nazkoušel nejen „Robina Hooda“, ale i „Osmý světadíl“ a naposledy „Pomádu“. Je něco, čím vás ještě dokáže překvapit?

To je zajímavá otázka. Asi se mi dlouho nestalo, že by mě něčím vyloženě překvapil. On nebývá ostrý bez příčiny a zorientovat se v těch jeho příčinách není složité. Jen prostě nemá rád, když se na jevišti děje něco jiného než to, co si sám představuje v hlavě. To bývá naštvaný s nadsázkou. Pak nemá rád, když lidé nedělají svou práci poctivě. A to bývá naštvaný bez nadsázky. Je na sebe poměrně tvrdý a vyžaduje to samé od lidí, se kterými pracuje. Pokud Vás má rád, má vás rád. Pokud si vaší práce váží, pak vás nemusí zbožňovat, ale velmi vás respektuje. To mi přijde fér.  Složitější to není.

S Nelou Pociskovou v Osmém světadílu

V „Osmém světadílu“ jste si mohl vyzkoušet roli záporáka Erika, ale také na české poměry spíše výjimečnou formu tzv. hit muzikálu. Mnohé už tady sice zaznělo od vašich dříve zpovídaných kolegů, ale přesto mi to nedá se nezeptat – jak se vám v něm po roce hraje a je něco, co byste chtěl v té souvislosti vypíchnout, zkrátka, co nikde třeba ještě nezaznělo?

Po roce se mi pořád v Osmém světadílu hraje dobře. Mě ta role baví. A myslím, že díky tomu, že je u ní hodně nevyřčeno, tak v ní pořád nalézám nové detaily. Záporné role jsou obecně zábavné. Já dělal hit muzikály dva: „Děti ráje“ a „Osmý světadíl“. A u obou mi přišla zvláštní hlavně jedna věc – nikde jinde se Vám nestane, že by si s Vámi už na premiéře diváci pobrukovali písničky. Cítíte takové jiné spojení s lidmi. Je to zvláštní jev a je to, myslím si, moc fajn.

Vaše nejnovější účinkování v muzikálu „Pomáda“ je poněkud komplikované – opět pod vedením režiséra Ďurovčíka, opět na prknech Kalichu, ale hned ve třech rolích najednou, protože hrajete hlavní postavu Dannyho, ale zároveň zdvojenou roli Fontaina i Casina. Jako Danny si užijete především spoustu zpěvu a tance, v té zdvojené roli naopak jen jednu sólovou píseň a více mluveného slova. Jak se tahle zvláštní kombinace dá zvládnout a necítíte se tak trochu jako schizofrenik?

Není to poprvé, co budu dělat více rolí v jednom projektu. Je to zajímavá zkušenost. A myslím si, že i pro diváka, protože může vidět jednoho člověka ve dvou odlišných polohách, ale v jedné inscenaci. Nejprve přišla nabídka na Dannyho, která mě velmi potěšila. Po nějaké době mi Kalich nabídl zmíněnou dvojroli Fontaina s Casinem, a to už jsem bral jako zajímavou výzvu. Sám jsem zvědavý, co z té dvojrole na zkouškách vytvoříme. Ale máte pravdu, že v případě „Pomády“ je to opravdu těžké, protože obě postavy jsou hodně rozepsané a hodně taneční. Je náročné stihnout to během jednoho zkoušení.

Nu, a jak se vám líbí po všech stránkách americká „Pomáda“ přenesená už podruhé do českého prostředí, tentokrát na poněkud stísněnější, ale o to útulnější jeviště pražského Kalichu? Řekla bych, že stejně jako ze „Světadílu“ budou diváci odcházet v dobré náladě a s pobrukováním chytlavých melodií cestou domů.

„Pomáda“ je skrz naskrz pozitivní dílo. Myslím si, že nebude problém, aby si v dnešní době taková parádní a pozitivní klasika našla svého diváka. Těším se na to. Je to asi první muzikál, kde nenajdete ani jednu zápornou postavu. Je překvapující, že taková myšlenka na jevišti opravdu funguje. Bude to náročné už podle toho, co nám říkali kolegové, kteří v minulé inscenaci hráli, ale tady to lidé stoprocentně ocení.

V té souvislosti se musím zeptat i na téma vaší druhé profese – jak na vás působí scéna?  Napadá mě, jestli už malinko netrpíte profesionální deformaci, když přijdete na jeviště jako herec, ale začnete možná přemýšlet jako scénograf nebo kostýmní výtvarník, který by chtěl leccos udělat jinak?

Vůbec nad tím takhle neuvažuji. Scénografie je velmi zodpovědná práce. Těžká. A já si velmi užívám to, že v představeních, ve kterých hraji, nemusím nic kolem výtvarničiny řešit. Naopak si myslím, že jsem velmi skromný herec, který si nestěžuje na scénu, ani na kostýmy, právě díky tomu, že vím, jak je to náročné a snažím se výtvarníkům vyjít vstříc, co to jde. Martina Černého, který je autorem scény k „Pomádě“ považuji za velmi schopného výtvarníka a věřím, že tento muzikál bude po výtvarné stránce jistě skvělý.

Zpívání v děšti

Kromě účinkování v Praze jste jako doma i na scénách divadla v Plzni nebo Liberci, kde účinkujete nejen v muzikálech, ale i činohrách. K velmi úspěšnému představení patří liberecké „Zpívání v dešti“, kde si svého Dona Lockwooda viditelně užíváte. Jak se vám tedy „zpívá v dešti“ a kde jste se naučil tak skvěle stepovat?

Děkuji! „Zpívání v dešti“ je veliká výzva. Don Lockwood je pěvěcky náročná muzikálová klasika, do toho herecky nelehká poloha a kromě tance vás tam čeká právě step, který od tohoto představení každý, kdo na něj jde, očekává. Všichni, kteří jsme měli v představení stepovat, jsme si tuhle zodpovědnost uvědomovali a snažili jsme se to nepodcenit. Přípravy na step začali rok před premiérou a byly velmi intenzivní. Step je velmi náročný na techniku i kondici. Dlouho jsem si ho chtěl vyzkoušet a jsem nadšený, že mi osud přihrát možnost na něm zamakat. Pro muzikálového herce je to skvělá věc. Nedávno mi přišla pracovní nabídka na roli, kde to zase, i když v menší míře, využiji.

Někteří muzikáloví zpěváci vystupují i mimo své hlavní působiště na vlastních koncertech, ani vy nejste v tomto směru výjimkou. V červnu jste například úspěšně absolvoval pražský koncert s kapelou O ‘Band, kde jste představil i svou vlastní tvorbu. Jak je to tedy s vaším skládáním?

Psaní mě baví, i když se k němu málokdy dostanu. Jak už jsem říkal, odmala jsem hrál na kytaru a mám za sebou i klavírní průpravu, což se při skládání dost hodí. Ale nemyslím to s tím skládáním moc vážně. Je to pro mě jeden ze způsobu sebevyjádření a pokud někoho baví moje věci poslouchat, tím líp (smích).

Na podzim chystáte vydání prvního CD, prozradíte nám, na co se můžeme těšit? Jestli bude obsahovat nové písně, ať už autorské, nebo pro vás napsané, anebo tam najdeme i něco už dobře známé, např. z muzikálů či jiné světové produkce?

CD je mým projektem, kterému se teď vedle „Pomády“ naplno věnuji a těším se, až bude na světě. Repertoár na něm bude přesně z poloviny má původní tvorba a polovina věcí bude převzatých. Pracuji na něm se skvělými lidmi a muzikanty, takže věřím, že bude, na co se těšit.

Jakou hudbu kromě té muzikálové rád posloucháte a co byste chtěl z koncertního pódia v budoucnu zpívat?

U mě je to s posloucháním hudby složité. Vyrostl jsem u opery, takže třeba při práci poslouchám rád klasiku. Hodně rád mám folk. Rád poslouchám české věci. Dana Bártu, Čechomor, Dana Landu, no prostě všechno možné. Ze zahraničních spíš jazz a swing. Ale i třeba Cata Stevanse nebo Elvise Presleyho. Jen s tím současným zahraničním i českým středoproudem mam trochu problém. U MTV vydržím dvacet minut a pak bych si zbytečně něčím rozbil televizi (smích).

Touha (s Jiřím Kornem)

Jste v nejlepších „muzikálových letech“ – třicítka teprve před vámi a spousta profesních zkušeností i řada úspěchů za vámi. Čeká vás více než deset let, které jsou pro muzikálového zpěváka ideální k tomu, aby se v té době pokusil splnit si své sny a získat další krásné role na prknech, která prý znamenají svět. Přemýšlel jste někdy o tom, jaké role byste si právě v tomto období nejvíce přál zahrát? A v té souvislosti se ještě neubráním jedné otázce, která mně leží v hlavě už od soutěže „Cesta ke slávě“, kde jste neuvěřitelně krásně zazpíval píseň „Múzy nejdou spát“.

Tak tedy: Přál byste si jednou být na českém jevišti „Fantomem Opery“?

Často se mě lidé ptají nejen na vysněné role, ale i na „Fantoma Opery“. Já nemám vysněné role. Jsem opravdu šťastný za ty, které mám už za sebou, ale i ty, které stále hraji. Teď mám před sebou několik rolí, které teprve budu zkoušet a moc se na ně těším.  A je pár takových, které mi přijdou ohromné. Třeba obě hlavní mužské postavy v „Bídnících“ nebo v „Jesus Christ Superstar“. Ale to všechno jsou role, na které mám ještě s ohledem na věk, čas. Kdo ví, třeba si je jednou zahraji. Teď však nad tím nepřemýšlím. Užívám si toho, co je a jestliže budou pořád přicházet takové role, na které jsem zatím měl štěstí, tak nemusím o žádné snít.

A Fantom? Nejprve jsem „Fantoma opery“ viděl jako film, kterým jsem byl hrozně zklamaný. Asi před rokem jsem navštívil původní divadelní inscenaci v Londýně a byl jsem nadšený, protože to je i po všech těch letech opravdu úžasně fungující představení. A myslím si, že pokud u nás bude v budoucnu na roli Fantoma konkurz, tak tam bez ohledu na to, kdo ho bude produkovat, přijdu. Je to opravdu krásná role…

Honzo, mockrát děkuji za váš čas i odpovědi a přeji vám, ať se do budoucna daří nejen na scéně, ale také s plnou hlavou nápadů nad vašimi uměleckými návrhy.

Sugar - Někdo to rád horké (s Daliborem Gondíkem)

Honzova nejznámější role - Robin Hood

Fotografie pochází z archivu Jana Kříže a archivu Musical.cz.


Praha
“Johanka z Arku” nasadila na konkurzech vysokou laťku
Praha
Herci muzikálu RENT vyšli do pražských ulic (+ soutěž o vstupenky)
Fanoušci píší
Fanoušci píší: “Robin Hood” střeží Sherwoodské lesy i pod hradem Loket
  • Briseis

    Já jsem v Honzově fanklubu a rozhovor s ním mě samozřejmě nadchnul. :) Díky za něj. Na Pomádu se těším.
    Ráda bych Honzu ještě někdy viděla v Johance jako La Hira. :)


  • Danny

    Teď mám před sebou několik rolí, které teprve budu zkoušet a moc se na ně těším. A je pár takových, které mi přijdou ohromné. Třeba obě hlavní mužské postavy v „Bídnících“ nebo v „Jesus Christ Superstar“.

    —> wtf?


  • Frog

    Příjemné počtení a sympatický člověk. Jako Robina sice mám raději Noida, ale třeba v Touze jsem viděl Honzu a byl to super výkon:)


  • Hanka

    Děkuji za rozhovor s další zajímavou muzikálovou osobností:-). Honzu jsem zatím neměla možnost vidět v žádném divadelním představení, ale po přečtení pevně věřím, že po některém podzimním představení Pomády se toto změní.
    Těším se na další a další rozhovory!:-)


  • Tereza

    Skvělý rozhovor, děkuji! Honza je opravdu ohromně talentovaný zpěvák a herec… A jednou z něj určitě bude výborný Valjean! :))