Chlupaté Kočky obsadily Nové divadlo v Plzni

Na 1. svátek vánoční měl v Plzni premiéru legendární muzikál Kočky – Cats Andrewa Lloyd Webbera podle sbírky básní Thomase Stearnse Eliota. Již třetí české nastudování otestovalo nejen možnosti plzeňského Nového divadla, ale bude testem i pro diváky. Už je publikum připraveno na toto abstraktní a po všech stránkách velmi náročné dílo?

Kočky v České republice neměly zrovna ustláno na měkkém pelíšku. Zatímco na West Endu se muzikál hrál  21 let, u nás se jeho první uvedení z roku 2004 udrželo pouhou jednu sezónu. Těžko říci, proč tomu tak bylo. Chyběla slavná jména? Byla malá propagace? Nebo se u nás spíše uchytí muzikál s klasickým dějem, kde víme, kdo je dobrý, kdo špatný, kdo koho miluje a kdo koho nenávidí, kde snadno identifikujete hlavní hrdiny a jednotlivé písně na sebe (občas) navazují?

Tyto úvahy mírně rozptýlilo Městské divadlo Brno, které uvedlo Kočky v roce 2012, ovšem Stanislav Moša se rozhodl kočičí párty “polidštit” a dal tak příběhu trochu jiný rozměr. Režisér plzeňské verze Roman Meluzín se ale vrátil k původní poetice díla a naservíroval nám Kočky tak, jak byly tvůrci původně zamýšleny a prezentovány během londýnské premiéry v roce 1981.

Shodou okolností se plzeňské nastudování objevuje v době, kdy se Kočky vrátily i na West End. Andrew Lloyd Weber se ovšem tentokrát rozhodl mírně zaexperimentovat a do role Grizabelly obsadil modelku a bývalou zpěvačku skupiny The Pussycat Dolls Nicole Scherzinger. Když se objevila první fotografie Nicole v netradičním kostýmu s podvazky, fanoušci se začali mírně bouřit. Podle kritiků se ale Nicole osvědčila, nicméně se ukázalo, že fanoušci preferují “tradiční” Kočky. Rovnou tedy můžeme napsat, že u plzeňských Koček se žádný experiment, který by mohl někoho znepokojovat, ať už v jakémkoliv smyslu, nekoná.

I děj muzikálu zůstává stejný – kočky se scházejí, aby si užily tradiční kočičí bál a vyprávějí svoje životní příběhy. Každá doufá, že to bude právě ona, kdo vstoupí do kočičího ráje a s úsvitem získá nový život. Nekoná se tu žádné velké drama, jediný zvrat je únos nejváženějšího kocoura, vše je ale vyřešeno kouzlem.

Sní tohle všechno čeští muzikáloví a divadelní nadšenci i s chlupama, nebo se bude historie z divadla Milénium opakovat?

Plzeňské Kočky

Předně musím říci, že moje návštěva premiéry Cats byla vánočním dárkem. Nechystala jsem se, nesumírovala jsem si v hlavě předem recenzi, takže tohle je spíše uspořádání dojmů. Také přiznávám, že tento muzikál miluji, právě pro jeho “nedějovost” a množství tanečních scén a vždy jsem si ho přála vidět na jevišti. Ne, Kočky v Brně jsem neviděla. Kdybych totiž měla kočičí jméno, zřejmě bych se jmenovala Staromila konzervativní. Nemám nic proti netradičním pojetí tradičních a neustále dokola hraných představeních, nemám nic proti modernímu pojetí klasiky (Špinarův Hamlet ve Švandově divadle je moje nejoblíbenější verze), jsem vděčná za nějaký ten režisérský úlet a svérázný nápad, ale když dojde na Kočky, tak jsem celkem neoblomná.  Věřím, že i Mošova verze by mě zaujala, ale Kočky raději v chlupatých kostýmech, s ušima a s tunou složitého make-upu. Proto vítám fakt, že Šárka Hejnová, výtvarnice, která se podílela i na kostýmech pro premiéru v Divadle Milénium, oblékla plzeňský muzikálový soubor opět do chlupatých kostýmů.

Chlupy a make-up Bomba Baleríny (Karolina Gudasová)

Sem tam občas uvidíte nějaký odvážný nápad, jako Mouru v koženém korzetu, blikající oděv Abraka-máryfuka, mým nejoblíbenějším kostýmem se ovšem stala kreace Bengálského moura, takhle nějak si představuji futuristického Rákosníčka.

Bengálský mour (Vojtěch Jansa)

Takto vypadá Mc Dlouhý dráp (Pavel Tručka)

Kostýmy a různé divadelní doplňky a dekorace tu hrají velkou roli, v Plzni se kočky scházejí právě ve skladu divadelního fundusu. Kočičí trio se tak během skladby Moury, kočky domácí ozdobí tutu sukýnkami, s maskami, boa nebo s blyštivými opasky řádí kočky během kočičího bálu. A na psy si kočky hrají s papírovými taškami na hlavě. Jen drobnosti, co mile potěší, přesně jako vaše kočka, když si hraje s pírkem na provázku.

Bál s divadelními proprietami

Jako psi a kočky

Velká síla plzeňských Koček tkví v samotném divadle. To poskytlo nejen scénografovi, ale light a sound designérům možnosti, které jim mohou jiné scény závidět. I když se v médiích objevovaly zprávy, že Nová scéna má často technické problémy, je to cena za to, že vše je ovládáno počítačem, který občas selže, nicméně právě díky modernímu a novému divadlu se nekonají žádné zatmívačky, složité přestavby a v pozadí neběhají rádoby nenápadní asistenti v černých oděvech.

Část scény

Superlativy budu pět zejména na zvuk. Company i sboru v orchestřišti je rozumět každému slovu, i když se sólista postaví na  konec rozsáhlého jeviště, slyšíte ho i vzdychnout, živý orchestr nijak zvukově nekoliduje se zpěváky. Pokud si tedy chcete užít nezapomenutelnou hudbu sira Lloyd Webbera v plné síle, a myslím nejen ústřední skladbu Vzpomínky, dejte šanci plzeňskému orchestru DJKT.

Bez tradičních kočičích očí to nejde

Je vidět, že scénograf Daniel Dvořák využil nový prostor na maximum. Z jeviště vyjíždějí stupínky, zvedají herce vysoko nad diváky, dokáží vytvořit schody i portál evokující jeviště. V jednu chvíli jste na dětském hřišti, vzápětí v jazzovém baru a na pirátské lodi. Na začátku nám kočky zapózují v rámech obrazů, krásná podívaná. Tolik možností a tolik plynulých změn!

Stejně jsem se ale neubránila dojmu, že dekorace tu jsou mnohdy pouze jako exhibice dokonalého zázemí a v ději prakticky nemají žádné využití – snad kromě již zmíněno baru.

Scéna během sklady Moura, kočka domácí

Pominu-li neonové ovály ve tvaru kočičích očí  a svítící sloupy, jejichž jedinou úlohou bylo zřejmě zaplnění obřího jeviště, očekávala jsem, že při tak úchvatných dekoracích dostanu něco víc. Vždy jsem se s nadšením nadechla a čekala, co se  překvapivého stane… a ono se nestalo nic.

Patrné to bylo u dua Mungojerrie a Tingl-tangl. V pozadí se objevilo dětské hřiště s provazovými žebříky a houpačkami, přímo vybízelo k nějaké lehké a hravé akrobacii, ale Tingl-tangl se jednou decentně zhoupla a pak už se prolézaček skoro nedotkli.

Nebo když se během mé oblíbené písně Rambajze-tága spustila na jeviště houpačka. Kocour na ni vylezl, houpačka s ním vyjela o pár metrů výše a to bylo vše. Rambajz-tágo dozpíval, houpačka se spustila a zmizela, aby se už pak do konce představení, stejně jako hřiště, neobjevila.

Mungojerrie a Tingl-tang (Pavel Režný a Eva Staškovičková)

Co také zamrzí, je absence jakýchkoliv kouzelnických triků. U Abraka-máryfuka se to opět nabízí, pár ohňostrojů už nikoho nepřekvapí a zmizení, či objevení na jevišti už zvládli např. v Zorrovi, stejně jako pár primitivních kouzelnických čísel. Abraka-máryfuk nám ovšem žádný takový trik neukáže a zmizelý Starobyl tak zcela normálně přijde vchodem do hlediště.

Že bych měla přehnaná očekávání? Možná, ale po scénografických možnostech, které jsou během přestavení prezentovány, jsem skutečně u některých výstupů doufala, že se dočkáme něčeho epického.

Jozef Hruškoci – Rambajz-tágo

Kočky opět bohužel potvrdily, že v Čechách zřejmě neumíme uzavřít muzikál bez kýče, světýlek a papundeklu. V Karlíně odletí na papundeklový měsíc strýček Fester ze stejného materiálu, kýčovitý měsíc se náhle doprostřed jeviště spustí i v Mamma Mia!, tady je vchod do kočičího ráje světelný kruh s pěkně malovanýma kočičíma ušima a očima.

Nakonec víc, než rozmanitá a nevyužitá dekorace, zapůsobí závěrečná interakce koček s publikem.

Hello Kitty aneb vchod do kočičího ráje

Nedílnou součástí díla je choreografie, Kočky jsou pověstné tím, že sólisté musí umět nejen zpívat, ale i výborně tančit.

Pokud si vzpomínáte na televizní verzi Cats z roku 1998, tak na choreografii se podílela Gillian Lynne, která vytvořila choreografii i pro světovou premiéru na West Endu. V choreografii Jiřího Pokorného a Richarda Ševčíka je patrná inspirace právě původní choreografií. Možná proto jsem se nedočkala příliš akrobatických kousků, protože tato staví spíše na bezchybné souhře sboru a na baletních sólech.

Choreografie

Na premiéře očividně panovala velká nervozita, protože v úvodní skladbě se tanečníci dopouštěli viditelných chyb a nebyli příliš sehraní. Možná i díky trémě občas chyběla i energie, naštěstí postupně všechny tyto neduhy zmizely a jistě zmizí s dalšími reprízami.  Některá čísla mi přišla mírně choreograficky “zabitá”, například u Rambajze-tága jsem tipovala větší taneční nářez.

My, co jsme rozmazlení kreacemi z Horečky sobotní noci, to zkrátka vidíme jinak a musíme si položit otázku, zda už přece jen není choreografie příliš usedlá a zda by to nechtělo něco trochu odvážnějšího a neokoukaného. Dočkáte se toho při stepu myší a Moury, jehož autorem je jeden z představitelů Rozumbrada, Laco Hudec a vyvedený je i souboj Rozumbrada a Mc Dlouhého Drápa.

Šimbal-klimbal (Jan Fanta) a jeho starosti s vlaky

Samostatnou kapitolou je libreto Michaela Prostějovského. Jeho excelentní přebásnění Koček se již probíralo mockrát, nedá mi to, abych opět nenapsala, že Prostějovský je jeden z našich nejlepších textařů a libretistů a spousta takzvaných textařů by se od něj měla učit, jak se má překládat libreto zahraničních muzikálů. Prostějovský nepřekládá doslova, přesto je schopen bez problémů zachovat původní myšlenku, přeložit či opsat slovo tak, aby znělo libozvučně a dobře se zpívalo, aniž by se interpretům ulehčovalo obvyklým “ááááá” či “éééé”. Pokud jste vyznavači originálu, Prostějovský je zkrátka zárukou toho, že se u překladu neoklepete hrůzou, naopak si budete užívat precizní práci. U přebásnění Koček mám ráda hlavně využívání slov, které běžně jistě v souvislosti s kočkami použije každý, jako např. bříško, hýčkání, dráp, citoslovce ťap, ťap, ťap i samotná jména koček.

Proč to takto nejde i při překladech jiných titulů? Možná, že není problém v překladatelích, ale že jim produkce možná dává málo času na překlad. Dá se pochopit, že čas jsou peníze a zkoušky musí odsýpat, ale možná by bylo lepší dopřát překladatelům více času, než pak děsit divácké ucho bizarními verši.

Přichází Grizabella - (Stanislava Topinková)

Plzeňské obsazení nedisponuje jmény známými z předních stránek bulvárních plátků, hlediště se tak bude plnit těmi, kteří jsou zvědaví na talentované umělce různých věkových kategorií, od zkušených matadorů, po mladé naděje, které se už stihly prosadit na pražských i brněnských muzikálových scénách.

V Kočkách se prezentuje řada charakterů, pokud vezmeme pěvecké výkony komplexně, uslyšíte velmi kvalitní plejádu rozmanitých hlasů, z nichž se téměř nikomu nedá nic vytknout, snad jen Jozef Hruškoci alias Rambajz-tágo mě svou barvou hlasu příliš nezaujal, ale dohnal to samozřejmě hereckým projevem.

Múz, divadelní kocour (Miro Grisa)

Stanislava Topinková Fořtová zpívá jednu z neznámějších a nejdojemnějších písní muzikálu - Vzpomínky

Výrazně hlasově vybočila Stanislava Fořtová Topinková jako Grizabella, vyrovnala se tak velké zahraniční konkurenci a dala Vzpomínkám přesně to, co se od nich očekává – hluboké a dojemné emoce. Své čisté hlasy předvedly i Soňa Hanzličková Borková jako Jeminé a Petra Vraspírová jako Dželína

Stanislava Topinková Fořtová – Grizabella a Soňa Hanzlíčková Borková – Jeminé

Starobyl Vznešený v podání Martina Matouška

Jako Rozumbrad se na premiéře představil “kočičí matador” Laco Hudec, který hrál ve všech českých nastudováních. Laco už jako Angel v Rentu dokázal, že není jen excelentní tanečník, ale i výborný zpěvák, Kočky to jen potvrzují. Navíc předvedl Grizabelle tu nejelegantnější poklonu, jakou mohla dostat.

Právě tyto drobnosti a nuance v pojetí plzeňského obsazení bylo velmi zajímavé sledovat. Dvojroli Starobyla Vznešeného a Vašnosty Bruma si zahrál Juraj Čiernik, který má s hraním kočkovitých šelem již zkušenosti a právě on se na jevišti nejvíc chová jako kocour. Zkuste si vzpomenout, jak vás vaše kočka občas hypnotizuje pohledem. Přesně takhle na vás bude zírat Juraj Čiernik jako Starobyl.

Velmi dobře je typově obsazená Demetra, Veronika Veselá je skutečně kočka se vším všudy.

Na premiéře se také představili: Miro Grisa jako Múz, Lukáš Ondruš (Tygří hněv, Múz za mlada), Karolína Gudasová (Bomba-balerína), Jan Fanta (Šimbal-klimbal), Pavel Režný (Mungojerrie), Eva Staškovicová (Tingl-tangl), Lucie Zvoníková (Moura), Martin Šinták (Abraka-máryfuk), Nela Mrázová (Viktorie),  Pavel Tručka (Mc Dlouhý Dráp) a další.

Nesmíme zapomenout na off-stage sbor, který právem přišel na závěrečnou děkovačku.

Nela Mrázová – Viktorie, Lukáš Vilt – Pucifal, Soňa Hanzlíčková Borková – Jeminé

Pokud jste tedy konzervativní, jsou Cats v Plzni přesně pro vás. Nekoná se žádný režisérský veletoč, dramaturgie uctívá odkaz i zažitou podobu muzikálu a dokonce v celé jeho délce. Vlastník licence nechává obvykle na produkcích, zda zařadí písně Tak skončil Tygří hněv a Poslední árie, které např. v televizní verzi chybí, v Novém divadle je uslyšíte obě a byly to skladby, které považuji za jedny z nejpovedenějších.

Skladba Poslední árie

Pokud patříte mezi ty, kteří tvrdí, že se jedná o přeceňovaný muzikál, nebo spíše holdujete dramatickým muzikálům, které mají v popisu děje slova jako  láska, válka, konflikt nebo smrt, tak plzeňské Cats stejně váš názor nezmění, protože o tom tento příběh není.

A pokud patříte mezi milovníky Koček a považujete ho za jeden z nejhravějších a nejmazlivějších muzikálů všech dob, ze kterého si můžete odnést pouze pozitivní pocity, tak je to pro vás povinnost.

Autorem fotografií je Antonín Malý (Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Nové divadlo)