Recenze: Muzikál “Ať žije rokenrol!” se topí v průměrnosti (+ video)

Očekávaná muzikálová prvotina Petra Jandy a Karla Šípa “Ať žije rokenrol!” má již po premiéře. Retro komedie stojící především na několika vtipných scénách a živé hudbě však postrádá zajímavý nosný děj a především pak režii. I pro Viktora Polesného byl “Ať žije rokenrol” prvním muzikálem a zdá se, že na něj byl velký komerční titul příliš. Muzikál se tedy jeví průměrně, více čtete v naší recenzi, ve které nechybí porovnání dvou alternací ani exkluzivní video sestřih z premiéry.

Jan Toužimský a Lucie Vondráčková v závěru první půle

Muzikál měl premiéru 20.10.2010 v pražském Divadle Broadway, my jsme však kromě ní navštívili také jednu z předpremiér (či chcete-li generálek), takže můžeme srovnávat i více alternací a všímat si detailů. Čekali jsme solidní muzikálovou jízdu, která by mohla pozvednout upadající úroveň Divadla Broadway. To se sice od minulého počinu “Je třeba zabít Davida” mírně podařilo, ale zázrak se nestal…

Šípův humor kontra režisérská nezkušenost

Jaký je tedy děj muzikálu? Jedná se o biografii rokenrolového zpěváka Ronnyho, který slaví u mladé generace na přelomu 50. a 60. let obrovský úspěch. Obdivuje vše ze Západu, ale líbí se mu Yvetta, mladá naivní dívka, která je naopak orientována na Východ a nechce slyšet o ničem jiném, za což může především výchova jejího otce, stranického funkcionáře. Sledujeme cestu Ronnyho, jeho konflikty s policií, drogové dýchánky, divoké koncerty, konfrontace s komunistickým kulturním náměstkem atd… Shodou náhod se dostává do západního Berlína, aby nakoupil se svým manažerem nové nástroje (samozřejmě pro politickou píseň!), to by ale nesměli celníci objevit pašovaný kokain. To dostane oba bohémy do vězení. Jak skončí příběh Ronnyho a zda na něj Yvetta počká, to se již nechte překvapit…

Tomáš Löbl a Zdenka Trvalcová

Scénky Karla Šípa vždy patřily mezi naše oblíbené, jeho humor byl vkusný, ale zároveň i divácky líbivý (dvojsmysly a vulgarity). Šíp to vždy “namixoval” ve správném poměru. Stejně tak to platí i pro “Ať žije rokenrol”. Činoherní komické výstupy jsou opravdu dobré, obsahují dost humorného materiálu. Záleží pak sice na tom, kteří interpreti se ho ujmou (viz. hodnocení alternací níže), ale vykouzlit úsměv na tváři dokáže. Problém Šípova scénáře je však jiný. Postrádá jakoukoliv zajímavou dramatickou linku, postavy nemají jasný cíl ani závěr (vyznívají tudíž zcela do ztracena), skoky v ději jsou obrovské… Navíc všechny posuny děje se odehrávají v činoherních pasážích, písně pak opakují či konstatují již známá fakta, a to by v muzikálu být nemělo. Právě dynamické písně posouvající děj kupředu je to, co diváky v začátcích muzikálu uchvátilo, v čem se muzikál lišil od činoher. Bohužel se Šíp nevyhnul ani několika vyloženě trapným až estrádním číslům (“Já jsem cvok”). Texty písní jsou však dobré, osvěžující a nápadité. Příhodné by tedy bylo přizvat ke spolupráci nějakého zkušeného muzikálového scénáristu, který by se látky chopil a Šíp poté napsal texty a vtipné scény. Libreto by pak možná bylo smysluplnější.

Video sestřih z premiéry muzikálu “Ať žije rokenrol”

Přináším vám exkluzivní video sestřih z premiéry “Ať žije rokenrol” (20.10.2010), ve kterém můžete vidět a slyšet Jana Toužimského, Lucii Vondráčkovou, Petru Janů, Viléma Čoka, Pavla Nečase, Martina Poštu, Juraje Bernátha, Petra Šudomu a další.

Pro Musical.cz natočil a sestříhal Radek Janda.

Písně Petra Jandy jsou jedním z největších kladů muzikálu, i když jim paradoxně škodí živá kapela. Je sice super, že konečně pražská divadla procitají a živá hudba se vrací do muzikálů, ale trochu na závadu je, že všechny písně znějí podobně. Nazvučení navíc není zcela ideální, někdy není rozumět textům a ostatní nástroje silně přehlušují bubny, takže samotná melodie občas zaniká. Když se však od tohoto nedostatku oprostíte, tak jednotlivé písně mají hudební nápady a jistě jejich poslech na CD bude dobrou relaxací. V představení však neúnosně splývají. Typickým prvkem muzikálů je opakování melodií, ať již opakování písní v různých souvislostech či scénická hudba s melodií hlavních hitů, ale Janda tuto část trochu opomněl (zaregistrovali jsme pouze jedno opakování milostného duetu Ronnyho a Yvetty). Proto si jen těžce budete broukat nějakou melodii, pravděpodobně největším hitem je závěrečná baladická árie “Šrámy lásky“, která patří k tomu nejlepšímu z celého představení.

Šrámy lásky Honzy Toužimského

Dostáváme se k největšímu problému inscenace, a to je režie Viktora Polesného. Polesný je známý jako činoherní a televizní režisér, proto není překvapením, že činoherní pasáže muzikálu jsou zrežírovány dobře, herci jsou vedeni k tomu, aby komika vyzněla co nejlépe, zapojují adekvátní výrazy a celkově to působí dobrým dojmem. Kámen úrazu nastává v hudebních číslech, kde si Polesný zřejmě nevěděl příliš rady. “Ať žije rokenrol” je jeho muzikálová prvotina, nelze se tudíž tolik divit, ale právě hudební čísla jsou základním kamenem všech muzikálů a tady k uzoufání nudí. Najde se pár světlých výjimek, jako například drogová scéna “Krásná schíza” nebo “Zakázaný blues“. Ale například scéna v první půli: Přichází pro diváky zcela neznámá žena, začne staticky zpívat uprostřed jeviště depresivní song “Mé srdce zeje prázdnotou“, opravdu dlouhé a nezáživné, poté zasedne k telefonu a po té depresi se vesele baví s kamarádkou. A až v té chvíli se dozvídáme, že je to Ronnyho matka… Takových příkladů bych mohl napsat opravdu mnoho. Podprůměrné jsou i davové scény, které spíše připomínají jeden velký chaos než precizní organizované muzikálové číslo (i přesto že jsou choreografie Jany Hanušové svižné a energické). Polesný pak dále pracuje s různými nápady, které mají být originální, ale jsou spíše rušivé. Největším kiksem jsou projekce při “Šrámech lásky“, které zabíjí celou atmosféru. Či transparent “Make love, not war” přenášený dívkou při milostném duetu.

Ruku v ruce se špatnou režií jde i mizerná výtvarná stránka. Ano, chápeme záměr stylizace do socialistické doby, takže scéna by měla být surová, jednoduchá a pouze účelná. Ale v “Ať žije rokenrol” žádná scéna prakticky není a pokud to mají být ta dvě ubohá lešení po stranách jeviště a závěs se svítící rudou hvězdou, tak můžu být také scénograf (autorem scény je Jan Dušek), protože toto vymyslí dítě v základní škole, nakoupí v libovolném kutilském marketu lešení, závěs a žárovičky a může si doma postavit svou vlastní scénu. Umístění kapely do úplného středu jeviště je také dosti nešťastné (i když to asi moc jinam nejde), působí rušivě a neesteticky. Kostýmy Ivany Brádkové jsou naštěstí velice dobré. Špatný light design je jedním z dlouhodobých neduhů všech českých muzikálových inscenací, “Ať žije rokenrol” směle v tomto trendu pokračuje. Světla se zdají být zcela náhodná, bez jakéhokoliv smyslu, barevného sladění, o nějakých uměleckých světelných záměrech asi už netřeba mluvit. Muzikál má být také podívanou, a tou bohužel “Ať žije rokenrol” není. Snaží se to dohnat v závěrečné scéně umělým sněhem, ale očekávaný “wow efekt” se nekoná.

Martin Pošta

Hodnocení interpretů aneb hlavní role dvakrát a zcela jinak

Jak je již výše řečeno, tak na hlavní roli Ronnyho stojí celý muzikál, proto se alternacím budeme věnovat trochu podrobněji. Na premiéře se představil Jan Toužimský, známý rockový zpěvák, frontman skupiny Arakain. Právě jeho rockové dispozice z něho dělají hlasově ideálního představitele hlavní role, k rockovému bandu na jevišti se hodí, protože má mnoho koncertních zkušeností. Avšak na premiéře se mu nepovedla ani ona hlasová část. V mnoha částech mu nebylo rozumět, jindy zase neúměrně chraptěl a vydával ne zrovna libozvučné tóny. Ještě větším problémem však byl herecký projev, který uvízl na bodu mrazu. Jistě, Toužimský není herec, ale zde nebylo opravdu nic. Celou dobu vypadal, že ho role spíše obtěžuje a po jevišti se jen tak procházel a odříkával text. Závěrečnou emočně silnou píseň “Šrámy lásky” šlo jen těžko brát vážně jako zpověď jednoho ztroskotance. Zatímco hereckou složku zcela zkazil, tak o taneční se to říci nedá. Proč? Protože veškeré choreografie jsou speciálně pro Toužimského vyškrtnuty a místo tanečních kroků se jen opatrně posouvá po jevišti, aby nepřekážel tanečníkům, ke kterým se občas přidá rytmickým tleskáním. Vadí to hlavně v místech, kdy má Ronny tančit s Yvetou, protože ta jaksi postrádá svého tanečního partnera. Tato role se zkrátka Toužimskému nepovedla, navíc ještě působí na roli příliš staře.

Lucie Vondráčková navštěvuje Ronnyho ve vězení

Pokud si výše zmíněné poznámky otočíte naruby, vyjde vám druhý Ronny Tomáš Löbl. Ačkoliv s jeho hlasem by se těžko uplatnil v rokenrolové (potažmo rockové) kapele, tak vše odzpíval čistě a s přehledem, a to i při náročných choreografiích. “Šrámy lásky” pak byly vrcholem jeho úsilí a zároveň i vrcholem celé předpremiéry. Jeho výhodou je věk a mladistvý vzhled, kterým do muzikálu skvěle pasuje. Herecky je velice dobrý, ukázal, že dokáže i jinou polohu než “mladý podivínský básničkář”. Zlepšit by mohl snad jen “opilecký výraz”, který je místy příliš přehrávaný, až neuvěřitelný. A jak je již výše zmíněno, na rozdíl od Toužimského také tančí, a to opravdu výborně. Tomáš Löbl je univerzální muzikálový talent, který by mohl jít příkladem, všechny složky zvládá velice dobře a utáhne celé představení.

V roli Yvetty jsme viděli Lucii Vondráčkovou a Zdenku Trvalcovou. Zatímco Vondráčková předvedla ničím výjimečný standardní výkon (tím však netvrdíme, že špatný), tak Trvalcová opravdu překvapila a dokázala se skvěle odvázat. Dětinská poloha ji opravdu sedla a byla 100% uvěřitelná. Tanec i zpěv zvládly obě představitelky velice dobře. To je asi vše co k této “hlavní” ženské roli můžeme napsat, protože se zase tolik na jevišti neohřeje.

Nesmělý dialog Tomáše Löbla a Lucie Vondráčkové

Otec Yvetty v podání Andreje Hryce vyniká nad kolegou Pavlem Nečasem především charismatem a herectvím, naopak Nečas ho válcuje ve zpěvu. Maminka Ronnyho Petra Janů předvádí svůj tradiční výkon, bohužel je její role natolik nezajímavá, že s ní lze těžko pracovat. Přesto Janů působila pozitivním dojmem. Aleš Háma jako Dr. Chvála/mjr. Plch sklouzává k veliké frašce a karikatuře, celý svůj výkon staví na přehrávání a absurditě. Diváci se baví, naše divadelní srdce krvácí. Průměrným zpěvem nás již nezaskočil. Naprosto vynikající energický výkon podává Vilém Čok v roli manažera Evžena. Role ho evidentně baví, sedí jeho nátuře a drží se v míře vkusnosti. Pěvecky je zcela výborný, jeho part v duetu “Vězeňský blues” je pamětihodný.

Karikaturní ředitel Kulturního střediska Bareš v podání Vladimíra Marka opravdu pobaví. Marek vypiplal každý pohyb k dokonalosti, jeho telefonování se třemi aparáty najednou by se dalo zařadit až do kategorie artistických výkonů. Barešův výstup na záchytce je pak skutečnou činoherní perlou. Dojem kazí jen pěvecká část role, při které je Markovi velice špatně rozumět, drží se však v míře své škatulky “činoherní zpěv”. Kolega Martin Pošta je pak přesným opakem, pěvecky je bezchybný, ale herecky je o polovinu méně zábavný. Přesto však vás bez možnosti porovnání pobaví i Pošta, pro nás však po Markovi lehké zklamání. Zajímavé je, že již v této fázi uvádění mají oba své vlastní vtipy a různé pojetí scén, což je jen a jen dobře. Asistentka Bareše, svůdná Soňa, je půvabná role s nádhernou písní a skvěle ji ztvárňuje Michaela Zemánková. Komplexní přirozený výkon, Zemánková pobaví i bez přehrávání, navíc se při slušném zpěvu dobře pohybuje.

Jan Toužimský, Vilém Čok a Vladimír Marek

V humorném duu policistů vystupují Juraj Bernáth, Petr Kutheil, Petr Ryšavý a Petr Šudoma. Zaujali nás právě v napsaném pořadí, přičemž Juraj Bernáth nás svým komickým mumlavým výkonem opravdu pobavil. Občas sice zajde za onu hranici nevkusu a přehrávání, ale na rozdíl od jiných kolegů se v ní nedrží dlouho a vždy z ní skvěle vybruslí. Všichni pánové jsou však dobří, každý svým způsobem jiný! Jejich ženské protipóly, muzikantské Lidušky, se na jevišti projevují podivným způsobem, těžko hodnotit takové role, ale Markéta Procházková, Barbara Chybová ani Barbora Kolaříková rozhodně neurazí a v rámci svých rolí podávají slušné výkony.

Na závěr si necháváme tradičně company, která v tomto představení střídá opravdu hodně rozdílných rolí a musí zvládat vcelku náročnou choreografii paní Hanušové. Špatné taneční company naštěstí moc nevidíme, ani “Ať žije rokenrol!” není výjimkou.

Jaký je tedy závěrečný verdikt? Průměr, ze kterého místy představení vytrhává humor Karla Šípa, výkony účinkujících (těch špatných tam je naštěstí opravdu málo), živá kapela a písně Petra Jandy. Mohlo se jednat o celkem dobrý titul, ale doplatil na muzikálovou nezkušenost režiséra, podivný scénář i špatnou výtvarnou stránku (scéna, světla).Někteří diváci odcházeli nadšení a nabití energií, jiní zklamaní. Do které skupiny budete patřit vy?

"Drsní" strážci zákona Petr Kutheil a Juraj Bernáth

Michaela Zemánková

Tanečník Mario Čermák a Zdenka Trvalcová

Mimicky dokonalý Vladimír Marek

Stranický funkcionář Andrej Hryc

Petra Janů

Drsný major Aleš Háma

Premiérový přídavek "Ať žije rokenrol!"

Autorem fotografií je Martin J. Polák (Divadlo Broadway). Děkujeme za jejich laskavé poskytnutí.