Petr Bende a Petr Kutheil v “hamletovském” rozhovoru

Už dlouho jsme tu neměli žádný rozhovor, ale tentokrát vám přinášíme rovnou “dva v jednom”. Vyzpovídali jsme dva hlavní protagonisty muzikálu Hamlet – Petra Bendeho (Hamlet) a Petra Kutheila (Horacio). Doufáme, že se vám rozhovor s těmito skvělými zpěváky bude líbit.

– První, obligátní otázka – jak jste se dostali k muzikálům?
Petr Kutheil: Já jsem tak dlouho od mládí zpíval, až jsem se dostal sem, takže to bylo tak jak říká pan profesor – „cesta pěvce“. Já rozhodně chci hrát divadlo, ono těch variant pro toho zpěváka moc není. Buď je to muzikál nebo třeba zpívání s kapelou. Musím říct, že mně se povedlo obojí, takže jsem vlastně spokojený člověk.
Petr Bende: Vždycky jsem měl pocit, že mi muzikálové věci nic moc neříkají, a že tam vlastně nepatřím. Až přišel Janek s nabídkou Hamleta, což mě hrozně potěšilo.  Byla to pro mě velká výzva, pocta a zodpovědnost. Ale na druhou stranu mě to začalo moc zajímat. Jednak je Hamlet úžasná záležitost a v Jankově zpracování je to jeden z mála muzikálů, který z těch českých autorských má význam. Takže jsem ani neváhal a jsem za to rád a děkuji Jankovi za důvěru.

– Měli jste možnost vidět starou verzi Hamleta? Můžete to nějak porovnat?
Petr Bende: Měl. Tahle nová verze je daleko víc jasnější a po propracování s americkou produkcí to dostalo takovou větší jiskru.
Petr Kutheil: Ono se dá říct, že tohle je u každé věci. Od toho roku 2002, kdy to vzniklo, se  tam něco dovyvíjí a pořád se tam ty různé divadelní rysy překrucují, aby to bylo dokonalý. A to co teď hrajeme, je už maximálně v těch detailech vyladěný. A tak je to pro diváka více zajímavý.
Petr Bende: Teď je to prostě úplná bombastika. Je to dobrý, že do toho šáhlo víc dalších lidí a nasálo to tu atmosféru, kterou teď můžeme předat dál divákům.

– Petře jak se ti zpívalo v anglické verzi Hamleta?
Petr Kutheil: Tak to byla velká výzva, přišlo to nečekaně a byl jsem z toho opravdu překvapený. Když jsme se poprvé s Jankem bavili, tak jsem mu říkal, že bych chtěl zpívat v Hamletovi toho kněze, a že se mi to hrozně líbí. A když přišel s tím, že bych mohl hrát Hamleta, pak teda Horacia, tak jsem z toho měl velkou radost. Prakticky se mi tím splnil můj sen. Já na Hamleta hodně chodil, sám jsem vlastně už od Draculy docela velkým fanouškem muzikálů. A po Galileovi, který byl vlastně můj první muzikál, jsem tady v tom divadle pokračoval.
A  v anglickém Hamletovi se zpívalo dobře. Prostě co se naučíš, to se naučíš a je na tobě, jak se to naučíš a jaký kvality tomu dáš. Na to hodně zpěváků dojede, že dají tomu třeba málo. Ale člověk musí pořád makat.

– Kde se vám zpívá lépe? V divadle, kde musíte skloubit zpěv, herectví a pohyb nebo s kapelou?
Petr Bende: Tak já mám určitě na prvním místě kapelu. Tam jednak skládám vlastní písničky , je tam člověk více sám za sebe a mimo to mě koncerty strašně naplňují. Kapela funguje od roku  ’98, takže je to taková moje velká rodina. Ale  muzikál je něco úplně jiného, ten týden s Hamletem k tomu vždycky „načuchnu“. Divadlo dává jiné pocity než koncert. Člověk tomu musí dát třetí obraz prožitku a hlavně předat lidem děj tak, aby je vtáhnul a nepustil. Je to pro mě velmi vnímavý týden a je to i inspirativní pro další moje písničky.
Petr Kutheil: Svým způsobem je kapela svoboda, ale to divadlo toho spoustu naučí a naučí tam nějak chápat tu sebekontrolu té věci. Ale ta kapela je taky fajn, jsou tam úplně jiný zážitky – festivaly, kluby, jsou tam zase úplně jiný lidi… A je krásný, že ten kumšt dává dohromady ten rozměr, že od všeho je trochu a tím je to právě hezký.

– A vaše kapely na to říkají co, že je vždycky takhle na týden opustíte k jinému žánru?
Petr Bende: Kluci za mnou na premiéru přijeli a společně jsme to zapili, takže jsem byl moc rád :-). Přišli mě podpořit a jsou rádi, že jsem se dal I na jinou cestu, která mě zase posunula dál. V koncertování nám to nebrání, takže je to v pohodě…
Petr Kutheil: Někdy je taky problém v termínech. Když se kapela napasuje do sebe s hraním, tak je to docela problém,  hlavně když člověk nemá v divadle alternaci. Kluků v kapele je pět, nebo šest a já jsem tady vlastně sám, takže pak když je od nich nějaký ten nátlak, tak je to špatný.

– Máte nějaký zážitek z představení – zapomínání textu, přežblepty…?
Petr Kutheil: Teď si ani na nic nevzpomínám, ale tady v divadle už docela dlouho koluje historka o Petru Kolářovi. Na konci Hamleta při souboji je tam úsek, který vlastně teď zpívá Láďa Spilka – „Dejte mi meč a ustupte stranou.“, a Péťa Kolář jednou zazpíval „Vemte mi meč a dejte mě stranou.“. Tím docela narušil tu vážnou scénu a všechny rozchechtal. Takhle se mi to teda ještě dát nepodařilo a musím říct, že tenhle přeřek byl geniální.

– Petře, ty teď vždycky dáváš na děkovačce Ofélii takový dárečky – jak to vzniklo?
Petr Bende: To vzniklo úplnou náhodou, chtěl jsem Ofélii něčím potěšit lehce šokovat.  A tady v divadle jsou na takový vtípky docela zvyklý, tak mě napadla tahle věc. Já vždycky něco popadnu a už si ani nepamatuji, co jsem poprvé Dashe přinesl. Pak jsem si řekl, že by se to mohlo tak nějak stupňovat. Teď ale hromada věcí ze zákulisí zmizela, takže nemůžu nosit mříže a takovýhle věci. To je spíš taková sranda, vždycky vymýšlet čím překvapit.
Žehlička byla výborná!
Petr Bende: Žehlička zatím byla asi nejlepší. Včera jsem jí chtěl zopakovat, ale řekl jsem si, že opakovat se není dobré.

– Tak děkujeme za rozhovor.
Petrové: My taky děkujeme.


Rozhovor pořídili Pavel Košatka a Radek Janda 29.5.2008

www.votchi.cz | www.myspace.com/kutheil
www.petrbende.cz


Žádné komentáře