„Vražda za oponou“ – bláznivá detektivní komedie či pocta divadelnímu kumštu?
V soupisu letošních premiér figurují prakticky jen samé známé a mnohokrát osvědčené tituly. Proto překvapí, že zrovna pražské Hudební divadlo Karlín sáhlo po menším experimentu, který ale zároveň sázkou na jistotu tak trochu je. Pojďme se tedy seznámit s „Vraždou za oponou“, v originále „Curtains“.
Hanka Křížková a company
Kam jinam se přece v Praze více hodí dílo takových muzikálových klasiků, jakými bezpochyby jsou John Kander a již zesnulý Fred Ebb, dílo bylo následně dopsáno se scénáristou Rupertem Holmesem na základě konceptu taktéž zesnulého Petera Stonea a po Los Angeles se v letech 2007 – 2008 hrálo na Broadwayi a české uvedení je jedno z prvních evropských.
Jsme v Bostonu roku 1959. Divadelní soubor manželů Bernsteinových představuje westernovou muzikálovou adaptaci známé legendy: „Robbin Hood“. Leč představení je zdá se propadák, což nepotěší ani producenty a navíc soubor přišel o svou největší (byť poměrně neschopnou, ale zato slavnou) subretu – brzy se ukáže, že byla během děkovačky zavražděna. Případu se ujímá ambiciózní mladý nadporučík Frank Cioffi, shodou okolností velký nadšenec, co se divadla a filmu týče. Kdo je pachatelem,či jak to nakonec dopadne s vraždami kriminalistickými i v přeneseném slava smyslu uměleckými se nechte překvapit.
Petr Vondráček a Ondřej Brzobohatý
Na „Vraždu za oponou“ se můžete koukat hned dvěma pohledy:
1. Bude pro vás skutečně jen mírně crazy komediální detektivkou a jiný rozměr v ní hledat nebudete. Určitě si zamilujete hlavního hrdinu – nadporučíka Franka Cioffiho. Ten je totiž přesným prototypem detektiva, jakého má většina našich diváků v oblibě: trochu Hercula Poirota, trochu poručíka Columba a kdo chce, i trochu toho „Adélovského“ Nicka Cartera si může přimíchat. Zejména když si výborný Ondřej Brzobohatý představení tak krásně krade pro sebe, je jedinečný a tudíž je dobré, že není alternován. Na druhou stranu má právě standardní epizoda detektivního seriálu třetinovou až poloviční stopáž, takže „Vražda za oponou“ může být se svou tříhodinovou délkou coby taškařice trochu rozvláčným kouskem (navíc když některé postavy jsou zde vyloženě navíc), co se rázem ocitne v průměrných hodnotách.
2. Jenže muzikál má v sobě „divadelnický rozměr“. Z díla je zřejmé, že právě ten byl pro autory naprosto klíčový. Zkrátka vyjádřit lásku k divadlu jako celku, i k jednotlivým profesím se legendám hudebního divadla povedlo dokonale! Je zde tudíž i spoustu vtipů a momentů, odkazující právě na znalost branže. A zde může být v našem prostředí menší problém. V zahraničí je možné takové dílo napsat, jelikož se nadšenci vcelku aktivně zajímají i o divadelní praxi a zákulisí a v tom jsou u nás jisté rezervy. Přitom postavy z úst vypouštějí velké pravdy, co se „divadla lehké múzy“ týče, navíc si titul utahuje z kritiků a lze vyjádřit přesvědčení, že při songu producentky Carmen o dobrém byznysu obrátí oči v sloup i někteří teoretičtí teatrologové.
Monika Absolonová a Peter Strenáčik
Je velmi pravděpodobné, že nejvíce si představení užijí ti, co už se někdy ocitli ve tvůrčím týmu některého představení při samotném procesu zkoušení, kadence vtipů je rázem dvojnásobná. (Zde je paradoxní, že autor recenze v toto chvíli lavíruje mezi oběma póly, kritickým i realizačním, toť asi zdroj dobré zábavy.) Proto tuto divadelní rovinu dle našeho názoru 90% diváků nemůže ocenit (i když během druhé premiéry z reakcí publika svítilo celkem velké světélko naděje). Přesto je ale třeba ocenit snahu, že se divákům zdařilými českými opisy snažili přiblížit jednotlivé situace a stejně tak je v tomto módu zcela pochopitelné, proč Hudební divadlo Karlín tento titul mírně odvážně nasadilo a nutno přiznat, že udělalo asi dramaturgické maximum, aby titul fungoval co nejpřirozeněji, dokonce v programu najdete i miniaturní (nejen) divadelnický slovníček, i když zjednodušený. V textech písní by se drobné kostrbatosti našly, ale jinak lze Adama Nováka pochválit za dobrou práci.
Jenže ta úplně klasická muzikálová odnož u nás zatím nezdomácněla (čest zachraňují pouze některé oblastní scény, např. NDM Ostrava, či Divadlo J. K. Tyla v Plzni, chtělo by to do dramaturgických plánů více Cole Porterů, Gershwinů a podobně…), což může zapříčinit, že současní diváci už v této krásné poctě všem „old fashion“ muzikálům nenajdou například velký hit, byť hudební stránka přesně pasuje do tvůrčí dílny autorů a například se vyrovná i „Chicagu“, přičemž tato legenda v podstatě také nehýří hity na první dobrou a jsou spíše příběhové. Nicméně hudební nastudování Kryštofa Marka je precizní a nebýt malých problémů s vytahováním portů u postav, nebylo by moc výhrad ani ke zvukové stránce.
Scéna o divadelních kriticích...
Určitě příjemným překvapením je, že Antonín Procházka, v nesmírně funkční, účelné, přesto v některých momentech efektní a až monstrózní scénografii Aleše Valáška, vytvořil stylově naprosto čistou inscenaci (připomeňme, že minulá „Polská krev“ byla tak trochu utopena v různých lacinějších legráckách, zde jsou ale v počtu minimálním) , ctící text i herecké možnosti vcelku bezchybně obsazeného ansámblu.
Sice jsou zde náznaky určitého „figurkování“ u postav, v tomto případě například ukočíroval Jaromír Dulava svého režiséra Bellinga sympatičtěji a lidštěji, než až příliš karikaturní Bronislav Kotiš, Monika Absolonová a Dasha v roli libretistky Georgie Hendricks (všimněte si, že v překladu se většina ženských příjmení nepřechyluje!) jsou obě naprosto své a přirozené, u Dashi více potěší jen větší rozdíl v tom, že umí lépe odlišit libretistku a ženskou postavu z „Robbina Hooda“, kterou je vzhledem k okolnostem nucena ztvárnit. Zuzana Norisová i Kora Lang jsou v roli roztomilé naivky Niky naprosto vyrovnané alternace. Skladatel Aaron Fox je jakoby ušit na tělo Petru Vondráčkovi, ač je Lumír Olšovský také dobrý. Ivana Chýlková a Hana Křížková do divácky vděčné postavy producentky Carmen svou vlastní energii. Ostatní postavy v ději jsou skutečně pouze postavičkami, majícími v příběhu svou roli, ale využívají svůj prostor naplno.
Jedna z povedených tanečních scén pod vedením Pavla Strouhala
Reputaci si na klasičtějším stylu po předchozím „Jesusovi“ značně vylepšil i choreograf Pavel Strouhal, byť nejlepší číslo muzikálu „Zkuste nás trumfnout“, krásnou poctu dvojici Ginger Rodgersová a Fred Astaire má choreograficky na starosti Ivanka Hannichová. A teď opět s pravdou ven, kdo asi opravdu zná filmy této slavné dvojice, ačkoliv se jim veřejnoprávní televize občas věnuje?
Obě dvě premiéry navštívil autor hudby John Kander (jaký to sympatický počin vozit autory na premiéry či reprízy), který vyjádřil s nastudováním velkou spokojenost a neopomněl krátce zmínit svého celoživotního tvůrčího partnera Freda Ebba a obdržel v obou premiérách nadšený potlesk ve stoje. Vzácné pozvání využilo HdK k vytvoření nové tradice – vlastního chodníku slávy – první dvě hvězdy patří zakladateli divadla Eduardovi Tichému (odhaleno Ivanou Chýlkovou a Milanem Šteindlerem) a právě Johnu Kanderovi (odhaleno Ondřejem Brozobohatým a Zuzanou Norisovou) – však se koukněte na naše fotografie.
Dva hlavní tahouni představení - Jaromír Dulava a Ondřej Brzobohatý
Zkrátka, s „Vraždou za oponou“ v HdK to rozhodně zkuste, minimálně si ověříte, jak na tom vlastně ve vztahu k divadlu a tomu muzikálovému zvláště, vlastně jste (tuto větu neberte nikterak urážlivě), sednout vám může i nemusí, ale za vidění rozhodně stojí.
Petr Vondráček a Monika Absolonová
Ondřej Brzobohatý a Hanka Křížková
Monika Absolonová
Premiérová děkovačka
Autor hudby John Kander
Hromadná premiérová fotografie
John Kander u své odhalené hvězdy
Autorem fotografií ze zkoušek a premiéry pro Musical.cz je Tomáš Král. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, ozvěte se nám na e-mail redakce@musical.cz.
