Viky kráčí za štěstím (minirecenze)

Milan Uhde s Milošem Štědroněm patří mezi legendy českého hudebního divadla, kteří se nebojí překonávat jeho hranice a nabídnout divákovi třeba i náročnější podívanou, což dokázali nejen legendární Baladou pro banditu, která asi navždy bude jejich evergreenem, nebo právě a Hudební scéně Městského divadla Brno literárními adaptacemi NanaČervený a černý a Divá Bára. Nyní se společně se skladatelem Karlem Cónem a režisérem Jurajem Nvotou vydali na pole původní jazzové komedie s mírným nádechem skutečného příběhu. Došla tedy hlavní hrdinka Viky svého inscenačního štěstí?

(psáno z premiéry 29. 4. 2017)

Už při úvodních tónech jsou diváci vrženi mezi dva kontrasty: Jakoby z tetrisových kostiček se vykreslí ve scéně Tomáše Rusína  šedivá socialistická bytovka s dvorkem, na němž Vikin hodný manžel (Jiří Ressler zdařile ztvárňuje přímo jeho prototyp.) pečuje o svou motorku a láskyplně se stará o svou ženu i jejich dospívající dceru. Jenže právě to zdravotnici Viky nevyhovuje. Láká jí nestereotypní svět hudebníků prosvícený pastelovými 60s barvami (zde zafungují kostýmy Zuzany Štefunkové – Rusínové). Proto , když se díky zatoulanému papouškovi seznámí s charismatickým saxofonistou Markem Baštou (přezdívaným Muž s jiskrou, nemůže ho tudíž hrát nikdo jiný než Petr Štěpán), nemá Viky díky milostnému vzplanutí stání a rodinu opouští.

Aleš Slanina, Lucie Bergerová a Petr Štěpán
Aleš Slanina, Lucie Bergerová a Petr Štěpán

Viky kráčí za štěstím zdá se být  zejména milou poctou filmovým muzikálům režiséra Ladislava Rychmana, zejména Dámě na kolejích, a člověk v první chvíli autorům nesmírně fandí, není přece nic špatného vytvořit příjemnou odlehčenou komedii se satirickým tónem. Dokonce se zdá, jakoby díky choreografii Jaroslava Moravčíka alespoň úvodním scénám nechyběla příjemná nadsázka a nádech docela originálního vyprávění (to zase díky zmíněnému papouškovi, který se objeví v prvních scénách a kdybych jednotlivé odstavce opatřil nadpisy, asi by zde bylo „V hlavní roli papoušek?“) . Lehkost se však rychle vytrácí, forma zvážní, je posluchačsky poměrně složitá a koketuje. zejména ve druhé polovině, s operou. Na druhou stranu, orchestr pod vedením Dana Kalouska swinguje velmi dobře a je zde zajímavá práce s leitmotivy. Tím hudebním je prvních pár taktů z millerovského standardu In the mood lettmotivem textovým je například Vrchlického báseň Za trochu lásky šel bych světa kraj. „Šlágr na první dobrou“ si z představení asi neodnesete , ale díky tomu že je dílo prakticky celozpívané, odnesete si z něj určité repliky. Ostatně, hity u většiny tohoto tvůrčího týmu už dávno nehrají prim, jde se čistě po příběhu, což je většinou chválihodné.

Petr Štěpán a papoušek
Petr Štěpán a papoušek.

Ovšem zde je text bohužel zatížen po celé dvě hodiny dost banálními milostnými a cukrujícími klišé, ohranými více než letitá gramofonová deska, což zejména hlavním představitelům moc nesluší. A i když si role užívají, jsou jejich charaktery jen načrtnuté a jednorozměrné, bez velkých morálních dilema (i když skvělá Lucie Bergerová se svou titulní postavou evidentně velmi souzní), těžkých rozhodnutí (byť zde morálku a svědomí zastupuje  ženský chór), i snaha vykreslit něco jako milostný trojúhelník zde nefunguje. Zkrátka hudebník je proutník, kolem něj se motají minimálně jeho vokalistky, hlavní hrdinka vzplane láskou a podobné city k Viky chová i postava sexuologa v podání Aleše Slaniny, který je ale vlastně navzdory svému medicínskému oboru ve vyznávání se ženám dost neohrabaný.  To vše spěje k předpokládané tečce. Nevýrazně napsaným postavám ale občas umí docela dobře pomoci humor. Jenže u sledování Viky se lze při náznaku dobrého fóru spíše přistihnout, že nevíte, jestli je vhodné se zasmát, zdali daný moment opravdu tvůrci zamýšleli jako veselý. Samozřejmě, opět nelze vyžadovat jednoduchou „řachandu“, ale popud k smíchu je základní věc, nad kterou by divák, zejména, pokud anotace hlásá komedii, váhat rozhodně neměl. Drobných roztomilých pomrknutí, jako to, že se sami autoři tak trochu jednou zmínkou infiltrovali do děje (ale mírnou logiku to má, v šecdestátých letech jako mladíci něco spolu teoreticky vytvořit mohli) je v celém příběhu příliš málo. Lze se domnívat, že navzdory sympatiím k autorům a jejich neoddiskutovatelnému přínosu, si Viky bude tentokrát hledat svého diváka složitěji, protože náročnější forma se zde s jednoduchým příběhem, který by si zasloužil větší odlehčení a schopnost nebrat se úplně vážně, zkrátka příliš nesnoubila. Navzdory dobrým výkonům a několika poutavým momentům zejména v první polovině představení.

Lucie Bergerová v zajetí chóru

Fotografie jsou převzaty z oficiálních stránek Městského divadla Brno.


Žádné komentáře