Brno

RECENZE: Stingova Poslední loď kotví v Brně


16. února 2019 proběhla na Hudební scéně Městského divadla Brno premiéra muzikálu Poslední loď. Stalo se tak pět let po jeho světové premiéře na prknech The Bank of America Theatre v Chicagu a ještě tentýž rok následující premiéře broadwayské. Ta se odehrála 26. října 2014 v Neil Simon Theatre a byla víc než netrpělivě očekávaná. Jedná se totiž o muzikál světoznámého zpěváka a hudebníka, Stinga, který práci na něm oficiálně oznámil již roku 2011.

Brněnská premiéra byla současně i prvním českým uvedením, takže jsme si inscenaci Městského divadla Brno samozřejmě nemohli nechat ujít a na Poslední loď jsme se 30. 3. 2019 vydali.

Marco Salvadori a Eliška Skálová Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Marco Salvadori a Eliška Skálová

Zprávy o tom, že Sting pracuje na vlastním muzikálu, se začaly šířit již roku 2010. Bylo to sedm let po vydání jeho posledního řadového alba, a byť byl v mezidobí velmi aktivní a čile koncertoval a tvořil, jeho fanoušci již další album netrpělivě vyhlíželi. Dočkali se až roku 2013, kdy vyšlo album The Last Ship. Právě to bylo nejbližší předzvěstí chystaného muzikálu. Většina skladeb z něj se v následujícím muzikálu skutečně objevila, některé další Sting dopsal, další – ze svých předchozích alb – doplnil. O hudbu a texty písní k muzikálu se postaral sám.

Na scénáři s ním spolupracovali známí tvůrci: John Logan, filmový scénárista, podepsaný pod filmy jako Gladiátor, Poslední Samuraj, Sweeney Todd, Skyfall a dalšími, stejně jako pod texty k televizním filmům a seriálům a k divadelním hrám; Brian Yorkey, který následně stál za muzikálovými hity jako Next to normal, If/Then či Děsněj pátek (již v Brně uvedený); a následně i Lorne Campbell, který libreto Poslední lodi posléze upravil, primárně pro britskou tour verzi.

Viktória Matušovová a Kristian Pekar Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Viktória Matušovová a Kristian Pekar

O čem společně v muzikálu Poslední loď vypráví? Sting se při jeho tvorbě inspiroval ve svém dětství. Narodil se roku 1951 v severovýchodním anglickém městě Wallsend, známém tehdy především jako jedno z center britského loďařského průmyslu. Vyrůstal v blízkosti obrovských loděnic, které udávaly ráz nejen celému městu, ale širokému okolí. Byl jedním z mála těch, kteří se v tomto kraji narodili a skutečně z něj dokázali odejít. Minimálně v době, kdy loďařský průmysl kvetl. Ve svém muzikálu se do časů svého dětství vrátil – k loděnicím a k období těsně souvisejícím s krizí tohoto odvětví ve Velké Británii. Vypráví jednak příběh upadající loděnice, kterou se její dělníci v čele se svým předákem Jackiem Whitem marně snaží zachránit: odstávkami, stávkou i takříkajíc vzpourou spočívající v zabrání loděnice a dostavění poslední lodi. Kromě něj ale vypráví i příběh jednoho z místních obyvatel, Gideona Fletchera, muže, který se po sedmnácti letech vrací domů, zpět do malého městečka s loděnicí, odkud kdysi na prahu dospělosti utekl, aby se nemusel vydat ve šlépějích svého otce a všech ostatních mužů tohoto kraje a stát se loďařem, a kde tehdy nechal svou dívku, nyní již mladou ženu, která mu v mezičase stihla vychovat dceru.

Tím nejsilnějším, co dílo samotné nabízí, je jednoznačně Stingova hudba – baladická, s irskými motivy, ne jednoznačně podbízivá, ale taková, na kterou si divák i po několika dnech vzpomene s chutí. O hudební nastudování se v Brně postaral Dan Kalousek, o hudební aranžmá pak František Štěrbák – kteří se společně rovněž střídají na pozici dirigenta dané inscenace.

Poslední loď v Brně Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Poslední loď v Brně

Libreto proti ní působí značně problematicky. Jakoby si autoři nebyli jistí, co vlastně chtějí vyprávět – příběh ztracené a snad znovu nalezené, nebo alespoň znovu hledané lásky, za kterou zůstaly značné „následky“, příběh krize jednoho průmyslového odvětví a s ním zániku jedné loděnice, jež dosud byla domovem desítek, stovek lidí, kteří se najednou nemají kam vrtnout, či příběhy všech těch lidí v čele s předákem, bojujícím za svoji loděnici doslova do posledního dechu a upřednostňujícím ji a boj o ni i nad vlastním životem… Míchají všechno dohromady, bohužel nepříliš zdařile – značnou část představení se nic zásadního neděje, oba příběhy se míjejí, probíhají jeden vedle druhého, aniž by jeden druhý jakkoli ovlivnily, či do něj zasáhly. Navíc se ne vždy odehrávají právě logicky – způsob, jakým se dělníci, loďaři, rozhodují zareagovat na ukončení činnosti loděnice, již na první pohled nepřináší žádné východisko z jejich situace, chování Gideona a Meg v úplném závěru pak nijak zvlášť nekoresponduje s tím, co se mezi nimi odehrálo dosud. Navíc vše ovládá jednak výrazná socialistická ideologie a jednak silná nostalgie, s níž Sting k námětu přistoupil a která se během druhé poloviny mění až v patos.

I tak muzikál zřejmě učaroval Stanislavu Mošovi, který se postaral o jeho úpravu a následně jej z pozice režiséra připravil pro Městské divadlo Brno. Tak jako ve většině jeho muzikálů, jedná se o klasicky připravené dílo, Moša jde tzv. po příběhu, vychází z něj a z hudební složky samotného díla. Do žádných modernizací či úprav se nepouští, čemuž odpovídá i kostýmní výprava Andrey Kučerové či scéna Christopha Weyerse.

Jakub Uličník, Aleš Slanina, Rastislav Gajdoš a Igor Ondříček Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Jakub Uličník, Aleš Slanina, Rastislav Gajdoš a Igor Ondříček

Výprava brněnské inscenace přenáší diváky věrně do malého přímořského městečka období zhruba osmdesátých let, kdy v Británii docházelo ke krizi průmyslu loďařského i dalších těžkých odvětví. Christoph Weyers na scéně buduje jak torzo loděnice, místní hospodu, či starý byt Gideona Fletchera, tak s pomocí ilustrativních projekcí Petra Hlouška mořské pobřeží či onu impozantní poslední loď. Společně s nimi efektní scénografii doplnil David Kachlíř prostřednictvím své světelné režie.

Do češtiny muzikál převedla Zuzana Čtveráčková. Její text je silný zejména v baladických pasážích. V místech, kde do zpěvu přechází dialogy, či monologické části rozhovorů se trochu ztrácí zpěvnost a melodičnost textů a vyznívá spíš těžkopádnost a mírná krkolomnost.

Muzikál Poslední loď není nijak zvlášť taneční. Nabízí hlavně davové výstupy stávkujících dělníků, tedy příležitost pro pochody a podobné hromadné scény. O prostor pro tanec se starají hlavně ženy – manželky loďařů – a hlavní hrdina, Gideon, v několika tanečních výstupech se svou láskou. Choreografie v Brně vytvořil Michal Matěj a s nevelkým nabízeným prostorem si poradil velmi obstojně.

Radka Coufalová a Kristian Pekar Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Radka Coufalová a Kristian Pekar

Muzikál Poslední loď je skutečně bohatě výpravný – ať už jde o scénografii, kostýmy, či o obsazení. Na jevišti se během něj představí na zhruba třicet herců zpěváků ve větších či menších rolích.

Mezi ty nejvýraznější samozřejmě patří již zmiňovaný Gideon Fletcher, původně mladík (v provedení Marca Salvadoriho), hlavně pak muž vracející se po sedmnácti letech do rodného města za svou někdejší láskou Meg. Ti dva společně s dcerou Ellen jsou hlavními postavy té milostné části příběhu a Dušan Vitázek, Radka Coufalová jako Meg a Viktória Matušovová jako Ellen vytvořili ve zhlédnutém představení jednoznačně nejsilnější výkony.

Viktórii Matušovové patřil při závěrečné děkovačce zhlédnutého představení naprosto právem jeden z největších potlesků. Je silná pěvecky – její sólo v druhé polovině patřilo k hudebně a pěvecky nejzajímavějším momentům muzikálu a daného představení – i herecky: její Ellen je dokonalým obrazem živelné náctileté dívky, zvědavé, nadšené, plně oddané svým snům a životu, tak jak jej vnímá a jak si ho vysnila, a je současně i výbornou vypravěčkou příběhu, jak svého, tak příběhu svých rodičů a svého města, v němž se životy všech upínají k loděnici. Viktória Matušovová ostatně fakt, že jí podobné role skvěle padnou, potvrdila již v Děsném pátku.

Viktória Matušovová a Dušan Vitázek Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Viktória Matušovová a Dušan Vitázek

Radka Coufalová se naproti tomu představuje v rovině relativně nové, dosud neokoukané. Jako hrdá, soběstačná žena, kterou už život jednou prostřednictvím ještě dětské lásky takzvaně vyšplouchl, a která už si něco podobného rozhodně nehodlá nechat líbit. Ne potom, co se postavila na vlastní nohy, vybojovala si svou svobodu a nezávislost a při tom všem ještě sama dokázala vychovat dceru. Je jedině dobře, že už se přehoupla k těmto rolím, protože Meg Dawsonová jí skvěle sedí. Navíc je standardně výborná i po pěvecké stránce.

Dušan Vitázek je za nimi skoro pozadu. Je to však dáno zejména nedostatečnou propracovaností postavy Gideona, protože má-li co hrát, je rozhodně na co se dívat. Scény s dcerou, s přízraky minulosti – ať už jde o Meg či dávno mrtvého otce Joea Fletchera v podání Lukáše Vlčka – s Meg samotnou, ty všechny mu nabízejí skvělé příležitosti a on je beze zbytku využívá.

Dagmar Křížová a Radka Coufalová Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Dagmar Křížová a Radka Coufalová

Dalšími výraznými postavami pak jsou dělníci – Adrian hovořící převážně ve verších a prostřednictvím básní a citátů v podání Lukáše Janoty, alkoholu podléhající Davey Jakuba Uličníka, předák Jackie White v podání Zdeňka Junáka, jeho žena Peggy Jany Musilové či jeho pravá ruka Billy představovaný Stanislavem Slovákem. Každý z nich má výraznější prostor, přičemž ten největší se dostává právě Zdeňku Junákovi a Janě Musilové, tedy manželům Whiteovým, a každý z nich podává velmi dobrý výkon a na svém prostoru skvěle vynikne.

Velmi silný je muzikál právě v oněch scénách, jichž se účastní oni všichni, a s nimi i celý zbytek obsazení. Hromadné scény jako spouštění lodi či stávka jsou nesmírně sugestivní: působí jednak kouzlo příběhu – tedy sevřeného kolektivu bojujícího za své životy – a jednak i sladěnost celého obsazení, company společně se všemi obsazenými ve výraznějších rolích.

Lukáš Janota, Kristian Pekar a Stanislav Slovák Poslední loď Městské divadlo Brno MDB

Lukáš Janota, Kristian Pekar a Stanislav Slovák

Stanislav Moša sáhl po muzikálu, v němž má možnost ukázat sehranost a sílu svého souboru, stejně tak jako schopnost Městského divadla Brno připravit velký, výpravný muzikál, a to s profesionalitou, která je v jejich podání již naprosto běžná. Je jen škoda, že řemeslně tak dobře odvedenou práci nekorunuje dokonalé dílo jako základ. Po této stránce by to chtělo silnější a šťastnější výběr.

Fotografie jsou převzaty z webových stránek Městského divadla Brno a nejsou z recenzovaného představení.

Pozvánky a konkurzy
„Mary Poppins“ – konkurz na doobsazení vedlejších rolí pražského uvedení muzikálu
Recenze a reportáže
Michaela Nosková: Silvestr v Ráji (+ video)
Recenze a reportáže
„Koločava“ – kultovní muzikálová balada brněnských autorů v Plzni
U článku nejsou žádné komentáře. Napište svůj názor jako první!