Jaroslav Kvapil
libreto

Básník, dramatik, režisér, divadelní šéf a politik. Narodil se 25. 9. 1868 na starém zámku v Chudenicích u Klatov, kde byl jeho otec zámeckým lékařem u majitele panství – hraběte Černína. Již při studiích v Klatovech a Plzni dojížděl Jaroslav o prázdninách do rodné vsi, kde s ochotníky hrával divadlo. To se mu také stalo celoživotní profesí a posláním, třebaže do povědomí veřejnosti vstoupil nejprve jako redaktor Národních listů, Světozoru a Světové knihovny a zároveň jako básník. Svou básnickou tvorbou se hlásil k okruhu lumírovců, zvláště Jaroslava Vrchlického. Překládal také dramatická díla, hlavně Ibsenova a Björnsonova. Z vlastní dramatické tvorby Jaroslava Kvapila proslulo zvláště drama Bludička a pohádková veršovaná hra Princezna Pampeliška, do které autor promítl i prostředí rodných Chudenic. Vzpomínky z mládí vlastního i mládí jeho první ženy, slavné herečky Hany Kvapilové, rozené Kubešové, dramatik zpracoval ve hře Oblaka. V roce 1892 vytvořil Kvapil pro J. B. Foerstra libreto k jeho vůbec první opeře Debora. Nedaleko rodných Chudenic, z nichž ostatně pocházel i slavný skladatelský rod Rejchů, nalezl pak Kvapil inspiraci i pro své vůbec nejslavnější dílo – libreto k Dvořákově opeře Rusalka. Malé jezírko pod kopcem Žďárem s kaplí sv. Wolfganga (Bolfánkem), u něhož Kvapil rok před koncem devatenáctého století své libreto psal, nese dodnes jeho jméno.

Dva roky před koncem století se Jaroslav Kvapil aktivně zapojil do organizace divadla Uranie v zahradě holešovického pivovaru. Několik měsíců je řídil a také v něm režíroval. Poskytlo mu to kromě jiného i dobrou praxi pro pozdější působení na scénách větších a významnějších. V roce 1900, kdy správa Národního divadla přešla z rukou bývalého staročeského družstva do působnosti nově zřízené, mladočeské Společnosti ND, se Kvapil stal v novém vedení dramaturgem a o dvanáct let později šéfem činohry Národního divadla.

Jaroslav Kvapil se kromě své tvůrčí práce angažoval také politicky. V roce 1915 vstoupil do Mafie, pracoval v odboji, a v lednu 1917 v reakci na postoje českých poslanců v říšském sněmu vypracoval společně s Jiráskem známý Manifest českých spisovatelů.

Kvapil se rovněž podílel na organizaci hromadné národní přísahy v dubnu 1918 i na přípravě oslav padesáti let od položení základního kamene Národního divadla v květnu 1918.

Po vzniku Československé republiky se stal členem revolučního Národního shromáždění a jako vyslanec domácího odboje odjel v listopadu 1918 do Paříže předat Tomáši G. Masarykovi vracejícímu se z Ameriky zprávy o dění doma.

Později působil Kvapil po dva roky jako sekční šéf na ministerstvu školství a národní osvěty (řídil umělecké oddělení). K divadlu se pak vrátil až v letech 1921–28, kdy se stal po K. H. Hilarovi šéfem činohry a režisérem v Městském divadle na Vinohradech. Právě jeho režijní tvorba mu vydobyla největší uznání – proslul především svými inscenacemi Ibsenových a Shakespearových dramat, v nichž rozvíjel mnohé ve světě moderní postupy (školy Reinhardta a Stanislavského). Opustit divadlo ho donutila až nemoc (1928).

Za druhé světové války byl Jaroslav Kvapil znovu politicky činným – tentokrát v druhém odboji. Po osvobození byl jmenován čestným doktorem Univerzity Karlovy a současně i národním umělcem. Zemřel 10. ledna 1950.

Všechna práva vyhrazena  © 1998, 1999 Petr Košař a Parlando, s.r.o.
V případě jakýchkoliv připomínek kontaktujte webmastera.