Vladimír Marek: “Excalibur jsem hrál téměř jako obřad”

Když jsem přemýšlela, koho oslovit k dalšímu rozhovoru pro zdejší stránky, napadlo mě jméno umělce, který se na muzikálových scénách už celkem dobře zabydlel, přesto sem jakoby nepatří. Zkrátka, Vladimír Marek mě zajímal nejen jako herec, ale i jako člověk, který je pro mě jedním velkým protikladem.

Vladimír Marek v "Lucrezii"

Z jedné strany ho jeho tvář předurčila zároveň s jistou dávkou extravagantnosti spíše k rolím padouchů, ďáblů a nejrůznějších záporných postav, avšak z druhé strany se s jeho osobností snoubí velký všeobecný rozhled, sečtělost, ale i schopnost postavit se čelem těžkým životním situacím, které by jiného dávno srazily na kolena.  O tom ostatně s neskrývanou otevřeností vypovídal ve své „Třinácté komnatě“ na ČT. Narodil se před jednašedesáti lety v Praze, kde se vyučil knihkupcem, ale díky své velké lásce k loutkám pak vystudoval i loutkoherecký obor na pražské DAMU. Osmnáct let byl členem loutkohereckého souboru hradeckého divadla „DRAK“ a poté se rovněž na dlouhý čas stal součástí hereckého týmu pražského „Divadla Na zábradlí“, kde účinkoval například v představeních „Strýček Váňa“, „Racek“, „Ředitelé“ nebo „Platonov je darebák“.

Vidět jsme ho mohli v televizních seriálech „Cukrárna“, „Bazén“, „O ztracené lásce“, „Motel Anathema“a dalších. Velmi rozsáhlá je jeho filmografie: např. „Czech Made Man“, „Hranaři“, „Ztracený princ“, „Kvaska“, „Hodina tance a lásky“, „Perníková věž“, „Svatba upírů“ a samozřejmě účinkování v TV inscenacích, z nichž za zmínku stojí především „Taneční zábava“ z roku 1990, kde představoval vyděrače, který na konci televizního vysílání přepadne ve studiu v přímém záběru kamer televizní hlasatelku.  Na tehdejší dobu to bylo natolik přesvědčivě zpracované, že mnozí vyděšení diváci měli dojem, že sledují přímý přenos skutečného přepadení.

Nakonec jsem si nechala muzikály, které se již řadu let staly jeho častým působištěm.  Je s podivem, jak se tento činoherec dokázal zařadit po bok svých muzikálových kolegů – zpěváků a získat si nadšené fanoušky – ne snad pro své pěvecké výkony, které v každém ohledu nahrazuje tzv. hereckým zpěvem, ale pro své neuvěřitelné herecké ztvárnění, plné nejrůznějších grimas a pohybových exhibicí, díky nimž někdy předčí i svého pěvecky mnohem lepšího alternanta. Za všechny příklady uvedu jeden – Ďábla z muzikálu „Jack Rozparovač“, kde na scéně divadla Kalich předváděl doslova herecký koncert. Vidět jsme ho např. mohli jako Krečmara v „Touze“, Anděla v „Elixíru života“, otce v „Dámě s kaméliemi“, Hrbáče v „Kladivu na čarodějnice“, Temného v „Tajemství“, ředitele v „Ať žije rokenrol“ a především jako Merlina v „Excaliburu“ a víceroli (operátor, šašek, sir Talbot a další) v „Johance z Arcu“. V současné době účinkuje v nejnověji nastudované roli Svatého otce Alexandra VI. (Rodrigo Borgia) v „Lucrezii Borgii“.

ROZHOVOR S VLADIMÍREM MARKEM

Váš dětský svět byl spojen s loutkami, které jste si zamiloval a které později předznamenaly i Vaši další životní cestu.  Zavzpomínejte trochu na dobu, kdy jste  spolužákům a kamarádům hrával vlastní divadelní představení.

U prarodičů bylo krásné rodinné loutkové divadlo s Münzbergovými marionetami, se kterým pro mě a kamarády z Bylan pořádali rodiče o prázdninách představení. Mám ho dodnes. To byl ten nejzásadnější zásah. A pak jsem už na základní škole začal chodit do své bývalé mateřské školky a hrál dětem maňáskové divadlo. Otec jednoho z dítek mě potom doporučil přihlásit se k amatérskému souboru divadla Říše loutek v Žatecké ulici v Praze. Jsem členem dosud, i když už jen čestným. Ale zajdu tam vždy rád. Tam jsem získal v postatě profesionální průpravu na loutkářské  řemeslo.

Loutky vás provázely i studiem loutkohereckého oboru na pražské DAMU. Co vám tohle období nejvíc dalo pro váš pozdější profesní život?

Co se týká techniky hraní s různými druhy loutek, nemohla mi škola dát víc. Vše jsem již uměl. Zdokonalila mě ovšem v činoherním herectví a zbavila mě studu stát na jevišti sám za sebe.

Dlouhých osmnáct let jste byl členem originálního souboru Drak v Hradci Králové. Jak jste se vlastně dostal k tomuto netradičnímu loutkohereckému seskupení? Pro vás to musela být nádherná léta…

V posledním ročníku jsme byli na praxi v kladenském loutkovém divadle (dnes divadlo Lampión). Tam si nás všiml Josef Krofta a angažoval celý náš ročník do divadla Drak. Byla to nádherná léta a nejvyšší škola divadelních žánrů i vědomí, že divadlo je prací kolektivní. Bez souhry všech komponent nemůže zcela úspěšně existovat. A už vůbec ne bez vzájemné inspirace. V momentě, kdy jednotlivec naruší tento hovor tvořících lidí svými osobními ambicemi, kdy se prosazuje na úkor integrity díla, dostává se na sám práh ničitele celku.

Vladimír jako Šašek v "Johance z Arku"

S Drakem jste procestoval spoustu zemí a mohl poznat i různou mentalitu diváků. Kde vás asi nejvíc překvapili svými reakcemi a kde jste zažili největší úspěch?

Dnes snáze a rychleji ukážu na mapě, kde jsem ve světě nebyl, než naopak. Vzpomínám rád na naše první vystoupení v USA na festivalu Puppeteers Of America. Obrovský sál a jeviště, na kterém se i masivní půltunová konstrukce dekorace k „Šípkové Růžence“ zdála mikroskopická. Standing ovations nebraly konce. Na druhé představení se už dokonce slétali zájemci soukromými letadly, povzbuzeni zprávami od účastníků festivalu.

Rozhodně mě ovlivnil pobyt v Japonsku. Jeho kultura a zejména tradiční divadlo se mi staly pro celý život určující.

Hráli jste v češtině s nějakým tištěným či titulkovacím překladem, nebo jste se texty museli naučit i v konkrétní jazykové verzi? A jak jste na tom vy s jazykovou výbavou – domluvíte se? Protože např. ve filmu „Musíme si pomáhat“ jste byl v roli německého důstojníka nadabovaný.

Přestavení divadla Drak nebyla nikdy příliš ukecaná a mnohá se obešla bez překladu.

U jiných jsme se naučili skomný text v jazyce země, ve které jsme hráli, nebo se našel nějaký fígl, který vycházel z koncepce dané inscenace. Sám momentálně zvládám angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu, lámavě španělštinu a trochu jidiš.

Co se týká předabování ve filmu „Musíme si pomáhat“, jde o podivnou věc, která mě utvrdila, že pravidla showbyznysu jsou mimo reálný svět. Ač jsem s rodilou Němkou natrénoval (a vím, že dokonale) němčinu s lehkým berlínským přízvukem, který je mi důvěrně znám, postprodukce znejistěla a nechala mne předabovat osvědčeným „Němcem“. Dej Ti Bůh nebe, kamaráde Oto Ševčíku, a nic ve zlém! Nikdo si však při té zbrklosti neuvědomil, že Oto není Němec, ale „wasrpolák“, to jest německy perfektně mluvící Čech s českým přízvukem. Honza Hřebejk se mi pak omlouval, že prý o tom nevěděl…

V souvislosti s vaším cestováním po světě mě napadá jedna věc – ačkoliv na to svou postavou nevypadáte, jste ve skutečnosti velký gurmán. Libujete si v české kuchyni plné omáček, milujete speciality exotické kuchyně. Pochlubte se, jaká asi nejoriginálnější jídla jste mohl na svých cestách ochutnat, ale zároveň si na nich opravdu pochutnat?

Ochutnal jsem všechno možné, včetně rozmanitě upraveného hmyzu a plazů. Dokonce i ten příšerně páchnoucí durian. S kolíčkem na prádlo na nose to byla znamenitá pochoutka.

Vraťme se ale k divadlu, a to k Vaší mateřské scéně v Divadle Na zábradlí. Jak se vám v něm hraje dnes, po tolika letech svého působení?

Divadlo Na zábradlí již dva roky není mou mateřskou scénou a pouze tam dohrávám dvě představení. Jsem na volné noze. Nastoupil nový umělecký šéf a vyhodil tři herce, kteří nebyli po chuti stávajícímu establishmentu. Já byl jeden z nich. Mám pokračovat? To by bylo pod mou úroveň. Ostatně mi ten fakt velice pomohl a znovu mě „nakopnul“.

Jako Hrbáč v "Kladivu na čarodějnice"

Říká se – není malých rolí … Není vám však tak trochu líto, že jste ve vaší dlouhé umělecké kariéře odehrál opravdu velké množství spíše vedlejších nebo menších rolí a velká role vás doslova míjela?

Že není malých rolí? Ale je! (smích) Ne, není mi to líto. Ale neřekl bych že jsem byl jen čurdař Na zábradlí. Například v muzikálech většina mých rolí rozhodně nemůže být označena za malou. U médií, jako je film nebo televize, mám trochu smůlu se svým patrně příliš výrazným „ksichtem“. Nejsem slovanský (český) typ a tak se mi více daří u zahraničních filmových produkcí. Ale žádná „velká“ role mě neminula, protože jsem po žádné tak říkajíc nešel. Navíc jsem si sám poněkud hloupým způsobem snížil sebevědomí jen proto, abych měl stálé angažmá a byl jaksi zajištěn. A když si o sobě člověk začne myslet, že je nicka, tak se tou nickou nakonec stane. Tomu je již dva roky konec a za mnou i přede mnou je již řada velmi významných rolí.

Na divadle už patříte i mezi muzikálové umělce, protože vás diváci mohli vidět ve zhruba deseti muzikálech. Jak se stalo, že vy nezpěvák, který pěvecké party nahrazuje tzv. hereckým zpěvem, jste se zařadil po bok svých muzikálových kolegů, mnohdy profesionálních zpěváků?

Muzikálů mám na hrbu patnáct. V divadle Drak jsem prošel znamenitou školou. Často jsme si vymysleli, že budeme dělat věci, které vlastně neumíme, ale přesvědčíme diváky, že je ovládáme s lehkostí a brilancí. Nikdy jsem o sobě netvrdil, že jsem zpěvák a tvrdit to ani nehodlám. To bych byl za blbce. Muzikálové role pro mne vždy znamenaly a znamenají dřinu s korepetitorem a zároveň mi pomáhá fakt, že netrpím hudebním hluchem. A na svůj věk jsem i dosti pohyblivý. Divákům se snažím vsugerovat, že zpívat umím a přidávám herecký bonus jiného pohledu na roli, než jakým je obecné klišé českých muzikálů.

Ve které z těch muzikálových rolí jste se asi nejvíce cítil ve své kůži? Já bych se vsadila, že to byla role Ďábla v „Jacku Rozparovačovi“, protože tam mě vaše herecké výstupy, grimasy a pohyby neuvěřitelně nadchly. Zkrátka, připadalo mi, že se cítíte jako ryba ve vodě.

Ano, Ďábla jsem hrál s velikým potěšením, byla to přesně ta moje „parketa“, kdy si mohu hrát se sebou, s kolegy i s publikem. A také s trochou improvizace poněkud rozsvítit jinak dosti mdlý text libreta. Mé nejmilovanější role však jsou Operátor v „Johance z Arku“ a Merlin v „Excaliburu“. Operátor byla moje první role ve velkém, hvězdném muzikálu a já mohl uplatnit svou schopnost střihového herectví v několika Operátorem ztělesněných postavách. A Merlin? To byla a je velká srdcovka. Když jsem v roce 1982 viděl dodnes skvostný anglický film Excalibur, říkal jsem si: „Až mi bude okolo padesáti – šedesáti let, tak to bych si chtěl Merlina zahrát.“. A vida, splnilo se mi to!

Stěžejní role Merlina v muzikálu "Excalibur"

Na českém muzikálovém trhu se jednotlivá díla dají rozdělit do dvou kategorií: Do té první, spíše komerční, patří díla plná líbivých melodií a romantických příběhů, které vyhledává valná část diváků. Druhou kategorii představují díla více umělecky zaměřená a svým vizuálním ztvárněním a komplikovanější hudbou jsou vyhledávána omezeným okruhem náročnějších muzikálových fanoušků.  Sem patřil i Vámi už zmíněný muzikál „Excalibur“. Jak se vám hrál čaroděj Merlin a jak se dnes díváte na jeho nečekané ukončení i přes nadšený okruh fandů a vyprodané divadlo?

Díky době temna, to znamená čtyřiceti letům vlády komunistů, jsme byli odříznuti od kontaktu s demokratickou částí světa a od přirozeného vývoje ve všech směrech, nejen v oblasti muzikálu. Muzikálový boom u nás v samém začátku přinesl několik znamenitých světových a českých muzikálů. Ale nebyli tu zkušení muzikáloví herci. Nezbylo než vybírat z řad rockových a popových hvězd. Z toho se během let vyvinul trend a pravý opak obsazování rolí na Broadway, ve West Endu, či v zemích, kterých se nedotkla smrtící ruka komunismu. Tam zpravidla bývá lákadlem jedna, v dobrém smyslu provařená hvězda a dokonce ani nemusí hrát roli hlavní. Obecenstvo nejvíce zajímá samotné dílo v akordu hudby, výpravy a smělé režie. V Česku se staví na kompletně hvězdném obsazení včetně menších rolí. Ten, o kom píše bulvár, nebo je zapsán v paměti diváků z minulých let, je žádaný a diváky vysoce oceňovaný. Navzdory faktu, že jeho výkon dokáže předčít i neznámý člověk z company, swingující jeho roli. I kdyby se roztrhal, nemá nárok na velký aplaus. Známé jméno je oceňováno mnohem více ve smyslu: „ Hele, píšou o něm v Blesku, tak asi něco umí. Jinak by o něm nepsali, ne? Aspoň ho uvidíme živýho“. Za jediný, skutečně komplexně erudovaný muzikálový soubor považuji Městské divadlo Brno.

A ten Merlin? Byla to nádherná, vyčerpávající role v muzikálu, který se díky fanouškům stal téměř kultem. Splněný sen. „Excalibur“ jsem hrál téměř jako obřad. Kolik lidskosti i se všemi omyly v sobě nesl keltský bůh, dobrý čaroděj Merlin! Nehrál jsem ho jako boha, ale jako člověka, chlapa, který se osudově zamiloval do Morgany, která byla ztělesněním všeho nejkrásnějšího a zároveň nejodpornějšího co může mužského potkat a jaké konsekvence to může přinést.

Když před více než devíti lety chystal Libor Vaculík s Petrem Maláskem a Václavem Koptou svou první, více baletní, verzi představení „Lucrezia Borgia“ na scénu Národního divadla, vybral si pro roli Césara kromě Igora Ondříčka i vás – byl jste pro něj zkrátka typově ideální. Po pár dnech zkoušení jste to však vzdal a do rozjetého vlaku naskočil Zbyněk Fric, o němž se dnes mylně tvrdí, že mu byla role ušita na míru. Co bylo hlavním důvodem, že jste ze své příležitosti vycouval? Náročné taneční prvky,  potřeba dostatečné fyzičky, zpěv a nebo zkrátka všechno dohromady?

Bylo to z více důvodů. Jedním byl fakt, že už jsem nebyl právě jinoch a také, že part Césara byl pro mě přeci jen hlasově trochu vysoko. Bylo mi jasné, že to buď uzpívám nebo utancuju. Nezvládl bych to dokonale a já jsem perfekcionista. A ten druhý důvod byl, že jsem měl již rozezkoušený „Excalibur“ a obé role dohromady pro svou náročnost nešlo praktikovat, na to jsem neměl dost sil. Rozhodl jsem se pro vysněného Merlina v „Excaliburu“.

Když jste pak viděl v Národním divadle konečnou podobu díla, co se vám honilo hlavou? Říkal jste si – škoda, mohl jsem tam být, stálo by to za to. A nebo naopak – zaplaťpámbu, že jsem včas vycouval?

Ani jedno ani druhé. Byl jsem představením nadšený, neboť vámi naznačených myšlenek a pocitů jsem dalek. Převelice dalek.

Merlin podruhé...

Po létech se „Lucrezia“ na divadelní prkna vrátila, už ne jako balet, ale doplněna o pěvecké i činoherní party některých postav, na úkor těch tanečních. Zkrátka zrodil se taneční muzikál pro scénu divadla Hybernia a s ním se taneční role papeže změnila v roli herecko pěveckou. A této nabídce jste už neodolal. Jaké jste měl pocity, když jste podruhé vstoupil do stejné vody, byť v méně náročné roli? A myslíte si, že v době spíše komerčních muzikálů má „Lucrezia“ šanci na přežití?

Role Rodriga Borgii – Papeže Alexandra VI. je podle mého gusta a přísluší více i mému věku. A byl jsem rád, že jsme se s kamarádem Liborem Vaculíkem konečně setkali při práci. Při naprosto profesionální, náročné a krásné práci. „Lucrezia“ přežije, o tom nepochybuji. Jen patrně nebude nasazována příliš často. Neodpovídá podprůměrnému vkusu diváků, které si české muzikálové produkce samy pečlivě vyrobily.

Muzikál je dílo protkané hudbou a těžko v něm může hrát člověk, kterému hudba nic neříká. Jaký k ní máte všeobecně vztah a co rád posloucháte?

Mou hudební láskou je stará hudba, především barokní. Miluji operu, zejména italský verismus. Ale poslouchám všechno, co se do mě vejde. Všechny žánry a sleduji jejich vývoj. Díky naslouchání mladým kolegům mám přehled o novinkách a promptně po nich jdu. Snad jediný hudební žánr, na který mám alergii, je česká country. To opravdu nejenže nemohu, ale přímo nesmím. Proč si Čech oblékne koženou bundu s třásněmi, obuje „koně“, má většinou nadváhu a říká mi, že mám kopnout do nějaké bedny, nebo si obout boty z toulavého telete nebo si nasadit „voko z kašparovy krávy“ a zpívá AMERICKÉ  lidovky? Promiňte mi všichni, co tento žánr máte rádi, ale já to prostě nedám.

V české filmové a televizní tvorbě jste byl od roku 1989 do současnosti obsazován opět do vedlejších rolí. Přesto se mnohému člověku zapsaly do povědomí vaší výraznou tváří a hereckým ztvárněním. Co vás ve filmu hodně bavilo a na co s nadšením vzpomínáte? A naopak – co byste už raději při natáčení nechtěl zažít?

Právě ta výrazná tvář je pro český film a televizi dosti brzdným elementem. Je toho pro kameru příliš. Když se já lehounce pousměju a snažím se, aby to byl opravdu skoro neznatelný úsměv, vypadá to, jako zlomyslný škleb Jokera v „Temném rytířovi“ (R.I.P. Heath Ledger). Rád vzpomínám na natáčení amerického velkofilmu „Serena“, kdy jsem se sblížil s Bradley Cooperem a Jennifer Lawrence. Bylo to nesmírně zábavné a trochu jsme paní režisérku (nositelku Oscara) zlobili svými jemnými pokusy odbourat jeden druhého.

Málokdo o vás ví, že jste otcem syna a také šťastným dědečkem dospívající vnučky. Má někdo z nich po vás umělecké sklony? A přál byste si, aby měl?

Umělecké sklony pozoruji u vnučky, která vášnivě ráda kreslí. Je to šprtka a má vynikající prospěch. Těžko předvídat, pro co se rozhodne a já její volbu nechci ovlivňovat. Budu šťastný, pokud bude v oboru, který si vybere, vynikající a spokojená.

S Radkou Špáňovou v "Johance z Arku"

Co děláte ve svém volném čase? Prozraďte nám něco o vaší čtenářské vášni nebo zálibě v němých filmech.

Kdysi jsem usoudil, že pokud existuje Peklo, pak jeho náplní musí být bezpochyby Nuda. Neznám horší duševní činnost než je znuděnost. Jsem zvědavý a zvídavý a za svůj život jsem si vytvořil velkou skupinu zájmů a koníčků rozmanitého charakteru. V četbě  upřednostňuji americké spisovatele, kde mám své favority jako třeba Chuck Palahniuk, Philip Roth, Joseph Heller, Jonathan Littell a mnoho dalších. Moc rád čtu knihy v původním jazyce. Ale experimentuji i se současnou evropskou beletrií, zejména polskou. Nemohu být přece závislý jen na svých několika favoritech. To bych čtenářsky zakrněl.

Němý film je láska od dětství až podnes. Moje první filmové představení v životě bylo pásmo němých grotesek, promítané v hospodě v Bylanech, kde jsem měl své prarodiče z otcovy strany. Obdivuji umění filmové pantomimy, založené především na krásném obrazu a přesném hereckém výrazu. Všeobecná představa o herectví v němých filmech je, že to bylo herectví předimenzované, že herci příliš přehrávali. Ano, v groteskách a podprůměrných dílech. Opravdové herecké hvězdy dokázaly diváka přesvědčit i velmi civilním projevem.

Jako loňský šedesátník už leccos můžete oprávněně bilancovat nebo hodnotit, proto si vám dovolím dát na závěr sice vůbec ne originální otázku, ale o to větší prostor k odpovědi: Co byste si kromě zdraví ještě opravdu přál – ve své profesi, nebo vlastním životě?

Nenazval bych to bilancováním, ale je to už řada let co se snažím prozkoumat a vyčistit své svědomí. Napravit, co jsem díky svému egu způsobil nemoudrého. Není to nebolestivý a snadný proces, leč přináší to nejlahodnější ovoce v podobě pocitu permanentního štěstí. Přeji si pouze, abych se až do konce svých dnů mohl sám sobě podívat do očí a nezastydět se. Abych si v době mezi narozením a smrtí zachoval radost.

Vladimíre, mnohokrát děkuji za vyčerpávající rozhovor a přeji Vám, aby se Vám ten nesnadný proces nadále dařil s pocitem radosti i štěstí.

Na závěr ještě jedna fotografie ze zákulisí "Excaliburu"

Foto – archiv Musical.cz (6x) a archiv Vladimíra Marka (1x)