Rozhovory

Václav Kopta: „Chtěl jsem být autobusákem“ (+ sestřih „Lucrezia Borgia“)


Divadelní a filmový herec, muzikant, textař – to je Václav Kopta, kterého v současnosti můžeme vídat na TV obrazovce v roli sympatického školníka v seriálu „Gympl s ručením omezeným“. Je však také uznávaným autorem písňových textů pro řadu muzikálů, z nichž asi nejznámější jsou „Edith, vrabčák z předměstí“, „Lucrezia Borgia“ a „Čachtická paní“. O tom, že se rovněž podílel na velkém úspěchu jednoho netradičního projektu, který se chystá vyrazit do světa, bude ještě řeč na konci našeho rozhovoru.

Václav Kopta

Václav Kopta

Václav se narodil v Praze, v rodině známého textaře Pavla Kopty, kde se to dalšími básníky nebo spisovateli jen hemžilo. Jako sedmnáctiletý student hudebně dramatického oboru Pražské státní konzervatoře stál poprvé před kamerou v legendárním filmu „Sněženky a machři“, který mu přinesl popularitu díky roli Radka Převrátila. Po „Sněženkách“ přišlo pár dalších příležitostí, například ve filmech „Noc smaragdového měsíce“ nebo „Zelená léta“, které už ale podobný úspěch nepřinesly. V roce 2008 se na původní „Sněženky“ pokusil navázat Viktor Tauš filmem „Sněženky a machři po 25 letech“, a i když výsledek nesplnil očekávání, přinesl Václavovi doslova herecký comeback. S nabídkami se tak říkajíc roztrhl pytel a filmy nebo seriály, kde účinkoval, se zařadily k těm divácky úspěšným – patří k nim především film „Občanský průkaz“, TV seriály „Vyprávěj“ i „Okresní přebor“, zábavný pořad „Mr. GS“ nebo již zmíněný seriál „Gympl s.r.o.“

Nutno připomenout i to, že ač hudební samouk, skládá také hudbu a hrál, či nadále hraje na klávesy v kapelách BossaNova, Bluesberry nebo Wooden Shoes.

Jeho domácí scénou je dlouhá léta pražský Semafor, kde jsme ho mohli vidět v celé řadě představení, namátkou jmenuji „Jonáš, Dejme tomu v úterý“, „Na poříčí dítě křičí“, „Život je náhoda v obnošený vestě“, „Kytice“. V současnosti účinkuje v představeních „Rytíři z Blaníku a krasavice Lída“, „Kam se poděla Valerie?“ a „Mam`zelle Nitouche“. S manželkou Simonou Vrbickou, herečkou Divadla Pod Palmovkou, se seznámil už na konzervatoři a společně s ní vychovává dcery Františku a Janu. Kromě svých uměleckých aktivit má Václav Kopta i jednu letitou lásku, kterou je tak trochu posedlost vším, co se týká autobusu Škoda 706 RTO, o čemž svědčí i jeho neuvěřitelně vtipné vyprávění v nedávném „Všechnopárty“ na ČT.

Důvodem, proč jsem ale k dnešnímu rozhovoru oslovila Václava Koptu, je především jeho tvorba písňových textů k muzikálům, kterých na svém kontě nemá zrovna málo. Patří k nim například „Do naha“ (pro divadla v Uherském Hradišti, Příbrami, Pardubicích), „Člověk, zvíře, ctnost“ (Divadlo Na Fidlovačce), „Kráska a zvíře“ (Divadlo J. Grossmana, Národní divadlo), „Někdo to rád horké“ (Stavovské divadlo – s hudbou Petra Maláska) nebo „Jak udělat kariéru snadno a rychle“ (Divadlo na Vinohradech). K těm nejúspěšnějším ale patří „Edith, vrabčák z předměstí“, „Lucrezia Borgia“ a Čachtická paní“, které společně s autorem hudby Petrem Maláskem a libretistou, choreografem i režisérem Liborem Vaculíkem, dokázal pozvednout na umělecká díla, přinášející divákům spoustu emocí, vizuálních efektů i obdivuhodných výkonů. Texty Václava Kopty jsou v těchto muzikálech příkladem, jak si autor v souladu s dějem i myšlenkou dokáže skvěle pohrát s každým slovem nebo rýmem, kterým vtiskne svůj nenapodobitelný rukopis.

Rozhovor s Václavem Koptou

Václave, pocházíte z umělecké rodiny – otec byl známý textař Pavel Kopta, strýc Petr básník a překladatel, navíc zeť Jaroslava Seiferta, dědeček Josef spisovatel, autor např. románu „Hlídač č. 47“. Měl jste už jako kluk vyrůstající v tomto prostředí představu, že se také stanete básníkem, spisovatelem, nebo muzikantem?

Ne – nechtěl jsem být ani básníkem, ani spisovatelem ani muzikantem, nebo ještě méně hercem. Chtěl jsem být autobusákem. Život má naštěstí smysl pro humor.

Během studia na Pražské konzervatoři jste natočil legendární film „Sněženky a machři“, kde vám role Radka Převrátila, mohla v sedmnácti letech trochu převrátit život naruby. Ale nestalo se tak, protože pár dalších filmových příležitostí už předchozí úspěch nepřineslo. Neříkal jste si v té době sám pro sebe oblíbenou hlášku z filmu: „Vydrž Prťka, vydrž!“?

Já jsem to nikdy moc neprožíval a úspěch „Sněženek“ mě dodnes trochu překvapuje. Jak s oblibou říkám: je lepší se objevit v jednom kultovním filmu, než ve dvaceti průměrných… No a na takzvané „hlášky“ si opravdu moc nepotrpím.

Václav Kopta ve "Sněženkách"

Když vám bylo kolem patnácti let, psal jste si básničky o smrti a trápení a ta nefalšovaná zamilovaná poezie přišla až později. Váš otec Pavel byl uznávaným textařem a tak by si někdo mohl říct – to se mu to píše, když měl doma jeho školu. Jenže v době, kdy jste se texty také začal zabývat, tady váš táta už nebyl. Jak moc vám chyběly jeho rady?

To podstatné jsem naštěstí od táty odkoukal ještě než nás opustil. Opravdu chybět mi začíná až dnes, kdy vychováváme vlastní dcery a já někdy mívám pocit, že se zblázním. Puberta u děvčat je skutečně velmi komplikované období.

Stejně jako váš otec jste se stal později dvorním textařem naší populární pěvecké špičky, jako byli Karel Gott, Hanka Zagorová, Marta Kubišová a další. Kdo byl ten váš první „vyvolený“ a jak k tomu došlo?

První „hvězda“, která mi svěřila své písně k otextování, byla Hanka Zagorová – ta mi moc pomohla. Je to chytrá a zkušená dáma se smyslem pro humor a nebála se oslovit mladého a začínajícího autora. Dodnes jsem jí za tuto velkorysost a odvahu vděčný.

Vy sám jste se stal během let členem několika hudebních skupin, kde jste hrál na klávesové nástroje – např. BossaNova, Bluesberry nebo Wooden Shoes. Máte ještě jiné hudební aktivity a měl jste na začátku nějaké vzory nebo učitele?

Na to, že neumím noty, je ten výčet mých hudebních aktivit celkem reprezentativní. Mám zdravý základ v legendární hospodě zvané HOUTYŠ a skvělé učitele, kterými byli například Ivan Hlas, Petar Introvič, Ondřej Hejma, Richard Dvořák, bratři Tesaříci a mnoho dalších. Tihle chlapíci mě přivedli k pianu a vlastně i ke psaní písniček.

Už dvacet sedm let jste stálým členem divadla Semafor, které mělo vždy svou poetiku, o níž se významně staral Jiří Suchý. Předpokládám, že pro vás tahle scéna hodně znamená, přesto – netoužíte už po změně?

Letos v létě si změny užiji až až, protože jsem přijal nabídku na účinkování v představení „Sen noci svatojánské“ v rámci Letních Shakespearovských slavností na Pražském hradě. Ale Semafor zůstává mou domovskou scénou. Jeho atmosféra, poetika a přátelství – to jsou devizy, které stojí za to!

Televizní obrazovka vám v mládí nebyla moc nakloněna, ale v současné době je tomu právě naopak. Nedávno jsme vás mohli vídat např. v „Okresním přeboru“ nyní jste se stal populárním školníkem v seriálu „Gympl s ručením omezeným“. Jak si užíváte svou postavu a především scény s Milanem Šteindlerem a Danielou Šinkorovou?

Na mém příkladu by se dala dokazovat pověstná nevypočitatelnost a často i nespravedlnost hereckého života. Já sám, ani mé herecké schopnosti, nezaznamenaly žádnou zásadní změnu, kvůli které by si mě měli režiséři víc všímat. Jen jsem byl jaksi víc na očích díky pokračování „Sněženek“ a také jsem asi trochu vyplnil typovou díru na trhu – „takovej ten tlustej sympaťák“. A nebo jsem měl prostě štěstí. Kdo ví? No a s Milanem a Dankou je radost pracovat – profesionálové s podobným smyslem pro humor.

S režisérem Jindřichem Šimkem při přípravě "Popelky na ledě"

S režisérem Jindřichem Šimkem při přípravě "Popelky na ledě"

Když od vaší slavné role ve filmu „Sněženky a machři“ uteklo 25 let, bylo vám nabídnuto, abyste si Radka zahrál znovu. Jenže tehdejší idol dívčích srdcí už s odstupem let připomínal spíše bodrého taťku, a tak jste své fanynky mohl trochu zklamat. Váhal jste proto s přijetím role, nebo jste se naopak těšil na tu starou partu?

O tom, jak ten film nakonec dopadl, by se dalo dlouze diskutovat, ale vím bezpečně, že mně pomohl. O tom, jestli jsem zklamal nějaké své fanynky z dob prvního filmu nic nevím, ale pokud ano, tak bych všem doporučil, ať si vytáhnou své školní fotografie z doby, kdy jim bylo sedmnáct a pak se na sebe mrknou v pětačtyřiceti do zrcadla. Takže z mé strany se žádné váhání nekonalo.

V obou filmech jste se mohl doslova vyřádit s vaším bývalým spolužákem z konzervatoře a pozdějším kolegou v zábavném pořadu „Mr. GS“ – Michalem Suchánkem, jehož hlavním partnerem byl Richard Genzer a vy jste oběma sekundoval jako hráč na klávesy. Není vám líto, že už tento populární pořad skončil?

„Mr. GS“ se natáčel asi tři roky, a to jak skončil, nebyla vina sledovanosti, ale jakýsi konflikt mezi kluky a vedením televize. Nechci zacházet do detailů, ale souviselo to s připravovaným projektem „Partička“. Beru v životě věci tak, jak přicházejí, a proto se naše cesty zkrátka rozešly – sluší se klukům poděkovat a přát jim hodně úspěchů.

Působíte jako člověk, kterému legrace na váš účet nevadí a humor máte víc než rád. Spousta komiků nebo humoristů je však skvělá na jevišti, ale v soukromí z nich moc srandy nevypadne. Jak jste na tom vy a humor doma nebo mezi přáteli?

I když se dokáži pěkně rozčílit, tak si myslím, že jsem v podstatě veselá kopa a snad i moje žena by vám to potvrdila. Jsme spolu dlouho a s absencí humoru by ten náš vztah asi nebyl takový, jaký je. Lidí bez smyslu pro humor je mi upřímně líto.

Jsme ale na muzikálových stránkách, proto přejdu k hlavnímu tématu rozhovoru a tím je vaše textová tvorba pro taneční muzikály „Edith, vrabčák z předměstí“, „Lucrezia Borgia“ a „Čachtická paní“. Všechny s vámi spojuje hudba Petra Maláska i osobnost režiséra, choreografa a libretisty Libora Vaculíka. Jaké vlastně byly vaše společné začátky?

Vaculík s Maláskem už měli spoustu společné práce za sebou ještě před tím, než jsem se jim tam vetřel já. Libor přišel s nápadem, kterému se pracovně říkalo „taneční muzikál“, no a ono se to osvědčilo a chytlo. Mé texty, stručně řečeno, usnadňují divákovu orientaci v ději, který současně posunují.

V předsálí paláců je špína a chlad,
doba má pohříchu kyselý dech,
bažanti na tácu, v kuchyni smrad,
rejdiště múz, intrik a blech.
(Lucrezia Borgia)

Asi nejúspěšnějším výsledkem společné práce se stala prvotina „Edith, vrabčák z předměstí“, která měla premiéru v roce 2000 na scéně DJKT v Plzni, kde se s malou přestávkou hraje dodnes. Muzikál se od té doby uváděl, nebo nadále uvádí i v Ústí nad Labem, Praze, Brně nebo Olomouci. Samotná Edith Piaf v muzikálu nemluví, ani česky nezpívá, je střídavě představována tanečnicí nebo zpěvačkou, která zde prezentuje originální francouzské šansony Edith. Jak se vám tvořilo s autorem hudby Petrem Maláskem a libretistou Liborem Vaculíkem a co bylo dřív – texty nebo hudba?

S Liborem se dělá báječně – on naprosto přesně ví, o čem se v tom kterém čísle bude zpívat, jak to má být dlouhé a kolik postav se na tom bude podílet. Navíc respektuje mou svobodu v tom smyslu, že do mých veršů nevstupuje. Respektuje mě jako autora a v tom je skutečně výjimka. No a Petr Malásek je mým parťákem už dlouhé roky a jsme sehraní – navíc je jedním z mála muzikantů, kteří mi umožní napsat text dopředu a posléze jej zhudební. To dává textaři rozsáhlý prostor a už zmiňovanou svobodu. Na oplátku já respektuji oba spoluautory a snažím se vyjít vstříc jejich požadavkům i případným opravám.

Václav Kopta s rodinou

Václav Kopta s rodinou

Srdce jak zvony ve věžích
bije, až jde z toho strach,
kůň se už vytrh z otěží,
utíká a víří prach.
(Edith, vrabčák z předměstí)

Rolí Edith se proslavila Radka Fišarová, která stejně jako pozdější alternantka Zdenka Trvalcová musela zvládnout nejen perfektní francouzskou výslovnost a známé šansony, ale naučit se i náročné taneční výstupy. Na rozdíl od obou „Edith“ museli Ondřej Izdný, Zbyněk Fric a Ján Slezák ve své dvojroli zvládnout český zpěv, recitace a velké množství tanečních nebo spíše baletních výstupů během celého představení. Jak na vás působily výkony obou Edith i Vypravěčů, kterými se museli trefit do umělecké vize Libora Vaculíka?

Upřímně – jsem přesvědčen, že pro Radku je role Edith rolí životní. Když jsem přijel na generální zkoušku do Plzně a z jeviště jsem poprvé uslyšel její zpěv, nemohl jsem uvěřit, že je to zpíváno tady a teď. No a před všemi vámi zmiňovanými hluboce smekám, protože jejich výkony vyžadují opravdu syntetické herectví a je za tím strašná spousta dřiny, kterou si já – komik ze Semaforu, ani neumím představit.

Z těch míst se nikdo nevrací,
to osud zatáh útratu,
čas rozplynul se v oblacích,
tam, odkud není návratu.
(Edith, vrabčák z předměstí)

Jaký to je pocit pro spoluautora „Edith“, když i po dvanácti letech může znovu zažívat aplaus stojících diváků ve vyprodaných sálech všech divadel, které „Edithku“ dosud uvádějí?

Tak to je pro každého autora veliká satisfakce a radost. Pokud jde ale o můj podíl na tomto fenomenálním úspěchu, zůstávám nohama na zemi.

Sestřih z nového uvedení „Lucrezie“ v Divadle Hybernia

Po Edith přišla v roce 2003 „Lucrezia Borgia“ a s ní se na scénu Národního divadla v Praze dostala krvavá historie rodu Borgiů v představení uváděném jako balet. K tanečním a baletním obrazům jste musel napsat množství písňových textů původně pro tři hlavní postavy a hlas býka – symbol rodu Borgiů. Po devíti letech od premiéry se vrátila na scénu, tentokrát do pražské Hybernie. Jaké to bylo vstoupit znovu do stejné řeky a navázat na tehdejší tvorbu?

„Lucrezii“ jsme vlastně psali na dvakrát a pokaždé to byla náročná práce. Je tam postav jak na orloji, samá vražda, intrika a krvesmilstvo, zkrátka trochu detektivka. Když jsme ji připravovali ke znovuuvedení v Hybernii, rozšiřovali jsme ji o množství zpívaných čísel, abychom už tak složitý děj přiblížili muzikálovému divákovi, který je zvyklý přeci jen na srozumitelnější kousky. Pracovali jsme na tom hodně společně během našich pracovních schůzek u Malásků. Bylo to náročné, ale mě to bavilo a rád na ty chvíle vzpomínám. Dovolte mi ale jednu poznámku – „Lucrezia“ za své znovuuvedení vděčí především odvaze producentky Emy Krahulíkové, která se vzhledem k náročnosti tohoto projektu pustila do velkého rizika a za to jí patří náš dík!

Jako komoří v "Popelce"

Do třetice jste se s Petrem Maláskem a Liborem Vaculíkem pustili společně do práce, a tak vznikla „Čachtická paní“, jejíž premiéra se uskutečnila opět na scéně DJKT v Plzni v roce 2008 a v témže roce se dvakrát předvedla i ve Stavovském divadle v Praze. Tentokrát jste psal texty pouze pro dvě hlavní postavy a těmi byla Alžběta Báthoryová a její sluha Ficko, ostatní role byly jen taneční. Diváci muzikál znovu přijali s nadšením a chválou nešetřila ani odborná kritika. Myslíte si, že je šance, abychom se dočkali znovuuvedení „Čachtické paní“ na některé divadelní scéně?

Jak už jsem vám říkal v úvodu našeho rozhovoru – beru věci tak, jak přicházejí a těžko odhadovat, jestli se „Čachtická paní“ vrátí na jeviště. Osobně bych si to moc přál, ale to je také to jediné, co s tím mohu dělat.

Edith Piaf, Lucrezia Borgia a Alžběta Báthoryová – tři rozdílná témata, tři osudové ženy a umělecká díla, která se tak moc odlišují od současné muzikálové produkce. Myslíte si, že by na ně bylo možné navázat další společnou tvorbou, podepsanou jmény Vaculík, Kopta, Malásek? A který z těch muzikálů vám nejvíc přirostl k srdci?

Nechci, aby to znělo příliš sebevědomě, ale myslím si že jsme těmito svými počiny přispěli k rekultivaci české muzikálové produkce. Nejsou to „písničkály“ a kladou na diváky vyšší nároky, což trochu znemožňuje předpoklad masové návštěvnosti. No, a pokud se ptáte na budoucnost spolupráce naší trojice, domnívám se, že jsme ještě neřekli své poslední slovo. Ptáte – li se na mého favorita, rodiče přece milují všechny své děti, proto nebudu ukazovat jen na jedno… Ale jako správný rodič se musím přihlásit k otcovství i v případě „Kouzelného muzikálu na ledě Popelka“, který jsme s Petrem napsali společně s Jindrou Šimkem a je to potomek, který se má velmi čile k světu. Dvakrát jsme objeli zimní stadiony v České republice a jednou Slovensko. Ohlas byl mimořádný a „Popelku“ zhlédly statisíce nadšených diváků. Byla to úžasná zkušenost – pro mne i proto, že jsem si v ní zahrál roli Komořího. Když vám zatleská najednou třeba pět tisíc diváků, tak je to přeci jen jiný level, než na jaký jsem zvyklý z komorního prostředí u nás v Semaforu. „Popelka“ se nyní připravuje na zahraniční turné, tak jí držte palce!

Ještě se tančí,
rypáky kančí
pod maskou ukrývá svět.
Lásko, ty špíno,
v sudech tvé víno,
po kapkách mění se v jed.
(Lucrezia Borgia)

Jste úspěšný textař, nadšený hudebník a spokojený herec, máte dvě dcery a partnerský vztah, který trvá více než třicet let, což je v uměleckém světě spíše vzácností. Řekla bych, že si umíte vážit životních jistot a nerad měníte svůj zaběhnutý způsob života. Ale protože Vypravěč v „Edith, vrabčáku z předměstí“ říká v závěru muzikálu, že „život je stopa na pláži …“, zeptám se vás na závěr našeho rozhovoru – kde všude byste si ještě přál zanechat svou stopu?

Po pracovní stránce si opravdu nemohu stěžovat, tak snad jen – ať to ještě chvíli trvá. No a nejzřetelnější stopu přece zanecháváme ve svých dětech, tak bych si přál, abychom je dovedli do života jako sebevědomé, vzdělané a slušné lidi. Jenom nevím, jestli toho nechci najednou trochu moc…

Václave, děkuji za rozhovor, „Popelce“ přeji, ať se jí ve světě daří prošoupat střevíčky na ledových parketech a vám, aby se splnilo to největší přání, které už netřeba citovat.

Fotografie archiv Václava Kopty, video sestřih Lucrezie zpracován z archivních materiálů Libora Vaculíka. Autory sestřihu jsou Alena a Martin Kaclovi.


Rozhovory
Rozhovor s Alešem Valáškem
Rozhovory
Jiří Škorpík: Malý, velký muž
Rozhovory
Horacio Petr Kutheil převážně a nejen o Hamletovi
  • Petra

    Skvělý rozhovor, moc potěšil :-)


  • Michala

    Děkuji za zajímavý rozhovor s výborným Vaškem Koptou. Jeho muzikálové texty jsou nepřekonatelné! A videosestřih z Lucrezie byl skvělý nápad a hrozně moc potěšil. Díky!!!


  • Gábina

    Moc pěkný a čtivý rozhovor !! Videosestřih článek dobře doplnil.


  • lili

    Z autorky tohoto a podobných článků by si profesionálové měli vzít příklad. Výborný rozhovor se skvělým člověkem!


  • Frog

    Povedený a čtivý rozhovor s příjemnou osobností. Video je taktéž pěkně sestříhané. Vašek Kopta je jeden z mála opravdu dobrých textařů, což vynikne především při srovnání s textaři komerčnějších muzikálů vyjma Drákuly. Jako herec má spíše civilnější projev, ale zas tím víc uvěřitelný výkon. Osobně ho mám nejraději jako komickou figurku v Gymplu, kde jeho školník je nezapomenutelný a skvěle se doplňuje s Milanem „Marcelem“ Šteindlerem. Otec mé přítulky, školník na základce, z něj má velkou radost, neboť je to snad první postava školníka, ze kterého režisérovo dílo nedělá vola, ale pohodového sympaťáka:) Těším se na další rozhovory.


  • Jitka

    Rozhovor je jako vždy super, zase jsem se dozvěděla něco nového o sympatickém herci a výborném textaři – můj velký dík za Lucrezii. A video moc potěšilo. :-) Díky! :-)


  • Bidnik

    – // – :)


  • Hanka

    Další zajímavý a povedený rozhovor s úžasným skladatelem, díky kterému se z Lucrezie stala moje srdeční záležitost!
    Velký dík autorce také za nápad s videem, protože nebýt jí, tak by záznam z Lucrezie nejspíš nikdy nespatřil světlo světa, což by byla velká škoda.
    DÍKY!:-)


  • A. K.

    Mockrát děkuji! :-) :-) :-)