Rozhovory

Radim Schwab: Jsem vlastně šťastný…


Přiznám se, že jsem v uskutečnění rozhovoru s českým Fantomem Opery už moc nedoufala, nejspíš pro něj delší čas nebyla vhodná konstelace hvězd. Jenže, čím déle musí člověk na něco čekat, tím více si pak váží chvíle, kdy to přijde. A setkání s Radimem Schwabem toto pravidlo do puntíku potvrdilo, protože příjemné povídání při víně nakonec přineslo poznání umělce plného otevřenosti, empatie a vděčnosti lidem, kterých si dodnes nesmírně váží… 

Radima Schwaba, osmatřicetiletého rodáka z Brna, lákalo divadlo už od dětství, a tak začal bez jakékoliv domácí podpory navštěvovat hudebně dramatické kurzy a hodiny zpěvu, později i Studio Dům Evy Tálské. Na vysněnou konzervatoř se však nedostal, proto nejprve na přání rodičů vystudoval Střední integrovanou školu a poté byl přijat na činoherní obor brněnské JAMU.  Zpočátku působil v Divadle Husa na provázku (Babička, Mistero Buffo, Velice modrý pták a další) a v roce 2000 odešel do Prahy, kde získal roli mladého Edmonda Dantése v muzikálu Monte Cristo. O jeho další umělecké cestě bylo rozhodnuto.

V Divadle Ta Fantastika pak ztvárnil role v muzikálech Excalibur (Mordred), Láska je láska (On), Elixír života (Bugsy Siegel), Obraz Doriana Graye (Alan, námořník). Hrál také v Divadle Na Fidlovačce ve hře Šumař na střeše (Motl), v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí n/L. – Hello, Dolly! (Cornelius Hackel), v Divadle Milénium v Kladivu na čarodějnice (Boblig). V Praze jsme ho také mohli vidět na Broadwayi v Landově Klíči králů (Kelo) nebo v muzikálu Mata Hari (Picasso, Maslov), v Liberci zase v Divadle F. X. Šaldy v představení She Loves Me (M. Kodaly). V současné době účinkuje v Semaforu  (dříve např. Šlitr s námi a zlý pryč, Purpura na plotně a další) v nestárnoucí Kytici (Umrlec, Lesů pán), dále v muzikálu Sibyla  Královna ze Sáby (Šalamoun), uváděném v pražské Hybernii. V roce 2015 získal vysněnou hlavní roli ve světoznámém muzikálu Fantom opery (Fantom), který do konce roku můžeme vidět v pražské Goja Music Hall. Radim Schwab také účinkoval v menších rolích v televizních filmech a seriálech, např. v Kriminálce Anděl nebo v Ulici. Velké úspěchy sklízí jako sólový zpěvák, jehož koncerty jsou pokaždé vyprodány. V roce 2013 vydal první sólové album AMOROSO a  momentálně pracuje s nadšením jemu vlastním na dalším, o kterém bude ještě řeč. A jak sám říká, máme se opět na co těšit.

Radim Schwab (foto Lenka Hatašová)

Radim Schwab (foto Lenka Hatašová)

Rozhovor s Radimem Schwabem

Radime, v současné době asi nejvíce profesně žijete hlavní rolí v muzikálu Fantom opery, kterému dáme ještě dostatečný prostor. Vraťme se ale na úplný začátek, kdy se vám nepovedly zkoušky na konzervatoř a začal jste studovat střední integrovanou školu. Čím byste nejspíš byl, kdyby vám nevyšly ani pozdější přijímačky na JAMU?

Na to se hodně těžko odpovídá, protože nikdy nevíte, kam vás ten osud zavane. Je to stejné, jako když jsem vystudoval činohru na JAMU a vlastně ji vůbec nedělám, kromě představení Mistero Buffo, které je monodrama, nebo občasného účinkování v menších rolích v seriálech. Takže nevím, asi bych někde opravoval nějaké stroje. Doma si nepřáli, abych šel na konzervatoř nebo na JAMU, měl jsem se vyučit řemeslu, udělat si maturitu a živit se nějakou normální prací. Nakonec mi táta řekl, ať dělám to, co mě baví, ale žádnou podporu jsem nezískal. Za peníze vydělané brigádami jsem si sám zaplatil kurzy, jako byl třeba dramaťák, nebo zpěv, a protože jsem byl tvrdohlavý, šel jsem si dál za tím, co jsem měl rád. Na JAMU jsme pak v aule měli klavír, na který jsem pořád zkoušel hrát, ale v té době by mě, ani nikoho jiného nenapadlo, že bych také mohl zpívat. Až jednou za mě moje učitelka zpěvu sama vyplnila přihlášku do konkurzu na muzikál Monte Cristo… Kdyby to bývalo nevyšlo, tak jsem nejspíš začal hrát v Divadle Husa na provázku, kam jsem dostal nabídku do činohry, a občas bych si u toho zpíval.

Měl jste v té době nějaký herecký vzor, někoho, jehož výkon vás dokázal tak říkajíc posadit na zadek?

Měl, byla to Aťka (Alena) Ambrová, geniální herečka a režisérka z Divadla Husa na provázku. Byla to jedna z našich nejlepších hereček, které jsem kdy potkal. Ona také režírovala Mistero Buffo, které jsme spolu nazkoušeli, a později mě připravovala i do všech muzikálových rolí, které jsem pak získal. Byla pro mě úplným zjevením, zbožňoval jsem ji a doslova hltal. Byla to nejen učitelka, ale z naší spolupráce se vyvinulo i obrovské přátelství. Takové porozumění je pak obrovským  štěstím, které vás nepotká tak často.

Na JAMU jste vystudoval činoherní herectví, ale vaší první velkou příležitostí byl už zmíněný muzikál Monte Cristo v roce 2000. Vzpomínáte si ještě na konkurz a vaše první setkání s muzikálem?

To úplně první setkání s muzikálem bylo ještě v době JAMU, kdy jsem hrál v představení My fair lady ze Zelňáku v Městském divadle v Brně, ale tam jsem měl jen asi jednu větu. Do Monte Crista se hlásilo snad dva tisíce lidí a já jsem nevěřil, že bych mohl v konkurzu uspět. V posledním kole bylo asi šest kluků, kteří byli s dlouhými vlasy a výškou věrnou kopií Daniela Hůlky. Pan Bednárik ale chtěl někoho jiného, protože člověk vypadá jinak ve dvaceti a jinak třeba ve čtyřiceti. Určitou podobu k Hůlkovi spíše hledali u Monte Crista staršího a tím byl Marian Vojtko. Vůbec jsem nedoufal, že to vyjde, protože v prvním kole jsem zazpíval jen asi dva takty a oni mě hned zastavili a řekli: „Děkujeme…“ Tak jsem odcházel s tím, že to nedopadlo, ale přesto mi bylo řečeno, že jdu do dalšího kola, pak zase do dalšího, až  nás nakonec vybrali. Měl jsem obrovskou radost a nemohl uvěřit tomu, že mám hlavní roli v muzikálu.

Jako vládce upírů Kelo v muzikálu Klíč králů

Jako vládce upírů Kelo v muzikálu Klíč králů

Po Monte Cristovi se s nabídkami na muzikály tak říkajíc roztrhl pytel. Ale ještě před tím jste odjel na půl roku do USA. Co vás tam vedlo?

Ono to bylo trošku jinak, protože hned po tomto muzikálu vůbec žádná nabídka nepřišla. Přemýšlel jsem, co teď budu dělat, a protože jsem se vždycky chtěl naučit anglicky a podívat se do Spojených států, začal jsem si tam plánovat cestu. Během té doby proběhl konkurz do muzikálu Excalibur, který byl dost zásadní v mé kariéře. Projekt, který jsem měl a dodnes mám nesmírně rád. Z mého pohledu to byl snad nejlepší muzikál, který tady kdy byl udělaný, vlastně takový antimuzikál, protože zatímco ostatní jsou výpravné, tady nebylo nic. Jeden trůn, meč a to bylo celé. Všechno další museli vytvořit interpreti, nebo chcete-li, herci a zpěváci. Zúčastnil jsem se tedy konkurzu, ale nikdo se mi dlouho neozýval. Až den před odletem, kdy už jsem měl sbalené všechny věci, mi najednou volá produkce, že se mám zastavit pro smlouvu, protože jsem obsazený do Excalibru. Netušil jsem ale, o jakou roli jde. Až když jsem při podpisu smlouvy dostal scénář, přečetl jsem si, že se jedná o Mordreda, což byla snad nejlepší mužská role z celého muzikálu. Podepsal jsem smlouvu a odletěl do států s vědomím, že až se vrátím, tak naskočím do projektu, o kterém jsem vůbec netušil, že bude tak fantastický.

Co jste vlastně v USA dělal a jaké jste si odtamtud odnesl dojmy?

Já chtěl hlavně cestovat, takže jsem si projel státy od Atlanty po Floridu a poznal zemi, která je krásná a úžasná, ale mně tak strašně vzdálená, že ačkoliv jsem byl ze začátku opravdu nadšený, tak jsem byl po dvou měsících překvapený z toho, jaká je tam obrovská přetvářka. A úplně mě dostala nevzdělanost obyvatelstva, na kterou jsme naráželi na každém rohu. S výjimkou New Yorku tam lidé skoro nevěděli, kde leží Evropa. New York je kosmopolitní město, kde jsem mimo jiné viděl úžasné představení Aidy od Eltona Johna, o  kterém jsem pak řekl  Michaelu Kocábovi, ten se na něj jel podívat, a když se vrátil, tak prohlásil, že herec z Broadwaye se vyznačuje tím, že zpívá líp jak Barbra Streisand, tancuje líp než Baryšnikov, hraje líp než Meryl Streep, ale nikdo ho nezná…Projel jsem pak celou Floridu a došel k poznání, jak my jsme u nás doma proti této zemi kulturní a na rozdíl od Američanů máme divadla v každém menším městě.

Po návratu jste postupně získal několik rolí v Divadle Ta Fantastika, např.v muzikálu Láska je láska, Elixír života, nebo Obraz Doriana Greye.  Ale přeci jen vám asi nejvíc přirostl k srdci ten první z řady – Mordred v Excaliburu, je to tak?

Ano, je to tak, Excalibur se hrál osm let, což je na naše poměry neuvěřitelné, navíc se první dva roky uváděl devětkrát týdně. Všichni tam byli úplně fantastičtí – naprosto výborný byl Vladimír Marek jako Merlin, skvělí byli i Kamil Střihavka, Martin Pošta, Lucka Vondráčková, která tam tehdy začínala, ale i další… Byla tam neuvěřitelná líheň talentů. Režisér Vladimír Morávek dal tu naši partu dohromady tak skvěle, že si ji ponechal i do dalších projektů. Strašně rád na to období vzpomínám, protože ta parta byla opravdu úžasná a všichni v ní tahali za jeden řemen…

Jako Mordred v Excaliburu

Jako Mordred v Excaliburu

V pražském Divadle Milénium jste se pak objevil v roli asi největšího padoucha – Bobliga v Kladivu na čarodějnice. Jak se vám hrál tento nechvalně známý inkvizitor, který vedl čarodějnické procesy na Šumpersku?

Hrál se mi moc dobře, jednak proto, že už samotný scénář byl skvělý, ale hlavně jsme tu moji roli dobře vystavěli  a rozklíčovali s Aťkou Ambrovou, přestože jsme vše řešili jen po telefonu.  Pak už to běželo samo a Bobliga jsem hrál moc rád.

Není vám trochu líto, že jste typově využíván spíše do rolí záporáků?

Ono to už tolik neplatí, protože třeba režisér Radek Balaš mě vidí úplně jinak a role padouchů, psychopatů a vrahů mi nedává. Obsadil mě např. jako Picassa v muzikálu Matta Hari nebo Cornelia Hackera Hello, Dolly!. A od něj jsem také dostal roli krále Šalamouna, což byl takový protiúkol – úplně jiný způsob herectví, než jsem doposud hrál. Navíc, zatímco ve Fantomu Opery mám šest hudebních výstupů, tak v Sibyle je jich jedenáct a skoro neslezu z jeviště. Když jsem dostal scénář, říkal jsem si, ať už v té druhé půlce Šalamoun není…(smích) To se nemělo jmenovat Sibyla, ale Král Šalamoun.

Radim Schwab v muzikálu Mata Hari

Radim Schwab v muzikálu Mata Hari

Radime, stíháte občas sám vyrazit do divadla, podívat se třeba na kolegy? A co vlastně děláte ve volném čase?

Moc nestíhám, protože toho času je strašně málo, ale když se to povede, tak se na kolegy rád jdu podívat. Ať už do jiných divadel, nebo na své alternace, kterým fandím. Co ale opravdu mám rád, je opera – miluji Toscu, která má fantastickou muziku a mohl bych ji vidět třeba tisíckrát, ale líbí se mi i další opery. Když mám čas, tak zajdu také do fitka, kde si člověk vyčistí hlavu. Začal jsem také chodit i na flamenco, které je spojené s chystaným CD.

Kromě velkých muzikálových scén vás můžeme vídat i v Divadle Semafor v nesmrtelném představení Kytice. Jak si užíváte poetiku i humor vedle takové osobnosti jakou je doslova renesanční člověk Jiří Suchý?

Přímo fantasticky a je to pro mě veliké štěstí. Ještě na JAMU jsme často zpívali písně Suchého a Šlitra a mým snem bylo se s panem Suchým setkat. V době, kdy jsme zkoušeli Hello, Dolly!, se mi kolegyně Jolana Smyčková zmínila, že do Semaforu shánějí nějakého umrlce. Myslel jsem, že si ze mě dělá srandu, ale ona mě přesvědčila, abych šel na konkurz do Kytice předzpívat panu Suchému, no a dopadlo to tak, že mě vzali. To představení je opravdu skvěle napsané a je vtipné, že se vlastně z hororu udělal takový inteligentní humor. Pan Suchý je člověk, kterého si nejen vážím jako básníka, umělce i autora, ale on je vedle toho i nesmírně lidský a skromný.

O tom, že máte smysl pro humor, jste nás přesvědčil v originálním podání písně Dobrý den, majore Gagarine, při níž se stylizujete do jedince poněkud mdlého rozumu a divákům z toho smíchy praská bránice. Máte ještě něco podobného v záloze?

Gagarin byl původně nápad Karla Černocha, kdy jsme v rámci Monte Crista dělali takovou prvomájovou veselici a pojali jsme ji jako pořádnou srandu. Udělali jsme to číslo s Aťkou Ambrovou,  se kterou jsme pak „zprasili“ i Zlou neděli a  ještě jedno číslo z rapové opery Kašparova kráva, kde jsem  zpíval Josého. Ten je nešťastně zamilovaný do prsaté Nately a má kámoše Propana a Butana, se kterými to řeší… to jsme teď udělali na jednom z posledních koncertů. Mám rád podobné srandy, i když každý to asi vždycky nevezme…Momentálně nosím takový nápad, že bychom udělali nějaký song na chůdách, když už jsem ten nejvyšší zpěvák (smích).

Humor se také objevuje v představení italského autora Daria Fo – Mistero Buffo, kde hrajete ve čtyřech výstupech sám a bez přestávky cca 25 postav. Jak je to pro vás náročné?

Je to úplně to nejtěžší, co jsem kdy dělal a jediné představení, před kterým mám strašnou trému. Všichni mi říkají – jak si to vůbec můžeš zapamatovat? Ale text je to nejmenší. Musíte to zahrát tak, aby tam byl ten vklad, který tam má být. První část, Zrození potulného komedianta, je nesmírně těžká herecky a významem toho, že se jedná o rozjezd celého představení. Je to úplně jiný způsob herectví než třeba další část, která je satirou o papeži Bonifáci VIII.. Jedna z nejtěžších pasáží je poslední část, Vzkříšení Lazara, kde vystupuje dohromady spousta postav. Každá musí být rozeznatelná, navíc spolu mluví, pohybují se, mezi nimi je zloděj, který je okrádá, do toho se křísí Lazar, to všechno musíte zahrát bez ničeho, nemáte žádné rekvizity, kulisy, scénu, hudbu, jste v civilu a vaším úkolem je vytvořit  iluzi toho všeho. Navíc tam musí být nějaký přesah – Zrození potulného komedianta je politikum, Bonifác je o moci, proto ty texty fungují tolik let. Staletí se lidé nemění a takové ty zásadní věci zůstávají stejné. To představení jsme s Aťkou Ambrovou zkoušeli rok a byla to práce náročná i nádherná zároveň.

S vaším smyslem pro humor nejspíš souvisí i chuť se o něco vsadit – před pár lety jste šel inkognito do Superstar a později jste neváhal přijmout svou prohru a projít se po Karlově mostě, oděn jen maskou Fantoma. Jeden by řekl, že rád provokujete, ale jakou asi nejšílenější sázku máte za sebou?

Jednu, kterou jsem nakonec neudělal. Původně to měl být jen fór, ale málem se to zvrtlo v sázku s kamarádkou. Když končil Excalibur, seděli jsme někde s Aťkou a najednou padl nápad, že bych Kamilu Střihavkovi při poslední scéně ustřihl vlasy (smích), protože Mordred neustále dělal nečekané věci. Bylo tam jedno místo, kde se to vyloženě nabízelo – před tím, než mě Artuš (Kamil) probodne a já jeho taky. Druhý den mi ale volá Aťka a prosí mě, abych to nedělal, že jsem všeho schopný (smích). Na poslední chvíli jsem si vzpomněl na Kamila, kterému by se to určitě nelíbilo, zablikala nějaká kontrolka a už jsem do toho nešel. Ale je to škoda, možná by teď mohl mít novou image (smích).

Jako Mordred v Excaliburu

Jako Mordred v Excaliburu

Pro mnohé fanynky jste nejen skvělým muzikálovým hercem a zpěvákem, ale také atraktivním mladým mužem. Máte s nimi kromě dobrých zkušeností i nějaké opravdu špatné?

Musím říct, že nemám, jsou všechny skvělé a nesmírně si toho vážím. U mě to není tak, že bych před nimi někam prchal, naopak. Kolikrát za mnou přijedou i na akce,  jakými  jsou například městské slavnosti, kde se potkáme  třeba u piva a povídáme si, protože na koncertech toho času moc není. A při tom poznám spoustu skvělých a zajímavých lidí. Jsou opravdu SUPER! Jedinou horší zkušenost mám z doby Excaliburu, kdy jsem hrál Šumaře na střeše, a i když to bylo skvělé představení, tak mi po něm jedna paní napsala, že se jí vůbec nelíbilo, ale když jí seženu dva lístky na Excalibur, tak mi to odpustí (smích).

V roce 2013 jste vydal své první CD Amoroso, které je plné krásných melodií. Jaký žánr vám asi nejvíce sedí?

Určitě na hranici klasiky a popu. Ale co se týče třeba způsobu prezentace písní na jevišti, tak mám rád, když ty písně mají nějakou výpověď, silný text nebo emoci a máte se o co opřít.

Mám také rád kantilénovou muziku, Joshe Grobana, Barbru Streisand, Hanu Hegerovou. Její šansony jsou fantastické a dokonce už nějaký čas nosím v hlavě myšlenku, že bych moc rád časem udělal recitál z šansonů. Kromě toho ale miluji třeba West Side Story, Sunsette Boulevard, Fantoma Opery i jeho druhý díl – Love Never Dies. Stejně tak miluji i některé skladby z vážné hudby jako je třeba 2. Rachmaninův koncert a řadu dalších věcí.

Umíte hrát na klavír, dokonce jste na loňském benefičním koncertě v Divadle ABC poprvé sám předvedl vaši oblíbenou skladbu Rapsodie v modrém a sklidil obrovský aplaus. Nezkoušíte si také složit vlastní písně?

To nezkouším, protože já tak vzhlížím ke všem těm autorům hudby, že by mě tohle ani ve snu nenapadlo. Do toho se sám nepouštím, stejně jako do psaní textů, protože vím, jak je to obtížné. Ale moc si vážím lidí, kteří to umí.

Dostáváme se k tomu NEJ ve vašem repertoáru a tím je světoznámý Fantom opery. Kdy jste se s tímto muzikálovým fenoménem poprvé setkal a jak náročný byl pro vás konkurz?

Poprvé jsem se s Fantomem setkal na JAMU, později jsem z něj použil píseň Music of the Night a zpíval ji při různých příležitostech. Takže, když začal konkurz, měl jsem už tuto nejznámější skladbu nazpívanou i jako duet s Luckou Černíkovou a nestálo mě to tolik úsilí jako ostatní. Pro mě to bylo mnohem víc náročné psychicky na koncentraci než na to, že bych se najednou musel utkávat s takovýmto obrovským dílem, které je opravdu těžké. Pak bylo samozřejmě nekonečné všechno to čekání, další schvalování a jednání, ale vyplatilo se to a jsem moc rád, že to vyšlo i bez toho, že bych musel například spát s dcerou producenta apod. (smích).

S Monikou Sommerovou v muzikálu Fantom Opery

S Monikou Sommerovou v muzikálu Fantom Opery

Je pro vás role Fantoma vrcholem toho, co jste si přál na muzikálové scéně zahrát?

Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel, ale dá se říct, že to tak opravdu je. Fantom opery  je dílo tak hudebně těžké, že musíte mít falzet, střední i vysokou polohu, zvládnout i řvaní, přesvědčivě hrát až do konce a dát tam emoce. Musí vám vydržet hlas, takže si po x reprízách řeknete, co je vlastně víc? Všechno ostatní může být hezké, přijdou možná další příležitosti, ale Fantom už to nebude. Leda kdyby se vrátil Exculibur, to by byla taková adekvátní náhrada, protože to bylo úžasné dílo, které mělo obrovský emoční vklad a takový přesah v tom, co jsme a kam směřujeme.

Viděl jste Fantoma opery ve světě?

Viděl jsem představení v Londýně, kde mě nadchlo, jak je to vlastně všechno dokonale sešroubované dohromady. To představení tam funguje snad pětadvacet let jako perfektní mašina, kde nenajdete nic, co byste tomu mohla vytknout – od herců, scény, světel, prostoru, od prvního špendlíku až po celý barák je tam všechno perfektní.

Skoro celé představení musíte odehrát se dvěma maskami na sobě – vnější, plastová, zakrývá druhou, která je výsledkem uměleckého líčení maskéra, a představuje zohyzděnou tvář i část hlavy. Jak dlouho trvá, než vám tuto masku vytvoří? A jak se vám s oběma maskami zpívá?

Dřív se s tím maskérky dělaly skoro hodinu, ale dnes už mají takový grif, že to zvládnou tak za dvacet minut. Po tolika reprízách už ale máme nové, které jsou lepší než ty původní, takže s nimi nemáme vůbec žádný problém. Člověk s tou maskou natolik sroste, že už vám to ani nepřijde.

Když ale hrajete dvě představení za sebou, tak máte po celou dobu stejnou masku?

Ne, ne, vždycky se to o pauze musí celé sundat, očistit lepidlo a znovu udělat, protože by to při druhém představení už nevydrželo. Jednou se nám stalo, že došla taková ta speciální hmota na odlíčení a lepidlo z tváře nešlo úplně sundat, takže když jsem šel z divadla a potřeboval zrovna telefonovat, nemohl jsem od hlavy oddělat telefon…(smích). Tu a tam se stane, že se to někde trochu odlepí, tak to holky maskérky poopraví. Nic jiného se tam nemůže stát, leda že by to Christine strhla úplně celé (smích).

S Monikou Sommerovou v muzikálu Fantom Opery

S Monikou Sommerovou v muzikálu Fantom Opery

Kde všude vás můžeme kromě Fantoma opery v současné době vidět a kam byste nás rád pozval?

Moc rád bych vás pozval na Mistero Buffo, které budeme hrát v Semaforu 28. října od 18 hodin a dva dny před tím – 26. října v 19.30 v Divadle Husa na provázku v Brně, kde mělo původně premiéru. Zároveň bych vás chtěl pozvat na naše vánoční koncerty, které se uskuteční v pražské Lucerně, v Brně – Červeném kostele, v Kolíně a Ostravě. Budou tam věci z chystaného cédéčka, pak dvě písně z Porgy a Bess od Gershwinna, jehož mám moc rád, dále klasické vánoční pecky, které na takovém koncertě nemohou chybět, s Kateřinou Brožovou v Praze zazpíváme nádherný duet Přísahám, že jsem to já a pak tam také bude nějaká ta sranda (smích), tentokrát z díla pana Jiřího Suchého. V muzikálech mě do konce roku mohou diváci vidět ve Fantomu opery, v Sibyle Královně ze Sáby, v Semaforu v Kytici, no a od nového roku se chystají další dva muzikály, na které jsem byl osloven, ale protože jsem pověrčivý a vše je zatím v jednání, tak nic neprozradím. Mohu  jen říct, že jsou oba dva úžasné!

Fantom touží po lásce krásné Christine, po čem ale touží jeho představitel Radim Schwab?

Momentálně toužím po tom, aby se povedlo cédéčko, které právě dáváme dohromady. Aby našlo své posluchače a udělalo jim radost opravdovým  hudebním zážitkem, dobrou muzikou i krásnými texty. Byl bych rád, kdyby vyšlo na Vánoce, ale myslím, že reálným termínem je spíše narozeninový koncert příští rok v červenci. Do té doby bychom ale do světa pustili singl a k tomu natočený klip.

A v té osobní oblasti… Víte, minulá sezóna byla pro mě tak náročná, že jsem se chvílemi cítil doslova uštvaný a neuvědomoval si, jak rychle všechno kolem nás letí. Ale pak se mi v létě podařilo někoho poznat a navštívit celou svou roztroušenou rodinu – táta žije v Německu, sestra v Itálii a máma v Brně. Zajel jsem také za známými do Barcelony a do Řecka a tam všude jsem se mohl zastavit a uvědomit si, že jsem vlastně v současné době opravdu šťastný. Stejně jako jsem byl už několikrát v životě, jen jsem si to v ten moment neuvědomoval…

Radime, moc děkuji za příjemný rozhovor a přeji vám, ať to šťastné období vydrží i nadále.

S Monikou Sommerovou v muzikálu Fantom Opery

S Monikou Sommerovou v muzikálu Fantom Opery

Foto – úvodní fotografie Michal Skramuský, dále Lenka Hatašová, Petr Marek (Excalibur, Klíč králů, Mata Hari) a Michaela Feuereislová (Fantom opery)


Rozhovory
Zbyněk Fric: Tak trochu (ne)pokojný bojovník (+ video)
Recenze a reportáže
Fantom opery poprvé zazpíval česky v GoJa Music Hall. Rozpoutá u nás stejné emoce jako v zahraničí?
Rozhovory
Rozhovor s autorem rockového fantasy muzikálu Králové Avalonu. Vrátí se opět na česká jeviště?
U článku nejsou žádné komentáře. Napište svůj názor jako první!