Rozhovory

Michael Kluch: Když je člověk šťastný, neřeší, kolik má zrovna v kapse


Mohou mít něco společného legenda jménem Freddie Mercury, světoznámý „RENT“ a tuzemský muzikál Daniela Landy? Zdánlivě nic, a přesto takový spojovací článek existuje – host dnešního rozhovoru, kterým je Michael Kluch.

Michael Kluch

Michael Kluch

Zanedlouho devětadvacetiletý pražský rodák vyrůstal v prostředí, které nemělo nic společného s uměleckým světem, naopak byl odmalička s mladším bratrem veden k nejrůznějším sportovním aktivitám. Nějakou dobu to vypadalo, že z něj bude nadějná opora hokejového týmu a díky oblibě matematiky a fyziky i pozdější absolvent ČVUT. Někdy ale do života zasáhne zprvu banální situace natolik, že se pak naše cesty ubírají úplně jiným směrem. A tak jedna výběrová deska legendární skupiny Queen a postupně narůstající zájem o hudbu, který zastínil vše ostatní, způsobily, že se Michael vydal úplně jinou cestou. V roce 2006 založil jako dvacetiletý kapelu Queenie, která se dnes řadí mezi přední Queen tribute kapely ve světě. Slovo revival nemá v té souvislosti rád, protože si pod ním leckdo může představit spíše amatérské napodobitele s vystoupením na poloviční halfplaybeck. Michael však díky určité vizuální podobě s Freddiem Mercurym, zpívání v původních vysokých tóninách, poctivým přístupem i skvělými kopiemi oblečení a nástrojů předvádí na jevišti s kapelou dokonalou hudební show.

Než se ale dostal až sem, vystudoval průmyslovou školu, poté pracoval v pojišťovně a čtyři roky v bance. S kapelou Queenie se dnes může pyšnit i účinkováním na světovém setkání fanoušků Queen ve švýcarském Montreaux v roce 2008, koncertuje po Evropě i Asii a před pár dny zahájil turné po skandinávských zemích. Pro větší zviditelnění v ČR šel s kapelou v roce 2010 i do soutěže „Česko Slovensko má TALENT“, která jim přinesla nové příležitosti. Vedle české kapely Queenie je však Michael frontmanem i berlínské kapely Queen 2, s níž na přelomu roku podnikl úspěšné turné po Německu. Freddie Mercury ale provází Michaela Klucha i na divadelních scénách – v představení „Posledná noc Freddie Mercuryho“, uváděném na Slovensku a především na prknech Divadla JKT v Plzni ve velmi úspěšném baletním muzikálu „Freddie – The King Of Queen“ z autorské dílny Libora Vaculíka, Petra Maláska a Václava Kopty. V této roli se letos poprvé mohl představit i v pražské Hybernii, kde sklidil zasloužené ovace vyprodaného hlediště. Zároveň si mohl vyzkoušet i roli Bena v obnovené „Touze“ a ještě před tím Rogera ve světoznámém muzikálu „RENT“. V současné době se začíná věnovat i vlastní autorské tvorbě a čeká ho nová role v dalším chystaném muzikálu. O tom všem už ale v následujícím rozhovoru.

Rozhovor s Michalem Kluchem

Většina našich muzikálových herců a zpěváků začínala uměleckou kariéru nesmělými krůčky např. v dramatickém kroužku, nebo dětském sboru. Ve vašem případě ale bylo všechno jinak.

U nás doma už od dětství vládly sporty a kultura byla jen okrajovou složkou. Ale chodili jsme také do divadla, dokonce si pamatuji na krásný muzikál „Kocour v botách“ s Václavem Neckářem, který jsem jako dítě viděl asi čtyřikrát. Maminka mně i mému bratrovi od malička zpívala, ale jinak jsem s hudbou přišel do styku spíše jako konzument rádia. Od devíti let jsem hrál hokej, přičemž jsem se dobral k postu obránce a moc mě to bavilo. Postupem času jsem však zjistil, že mě mnohem více baví hudba a především zpěv, a tak jsem tu sportovní vášeň vyměnil za vášeň hudební. Kolem sedmnácti let jsem na hokej docela zanevřel. Tou dobou se tak nějak všechno začalo lámat. Bavila mě matematika s fyzikou, a tak jsem pomýšlel na studia s tímto zaměřením. Tehdy jsem ještě neměl konkrétní představu, čím chci být, jen jsem měl v plánu po střední škole studovat MATFYZ.

Jaká byla vaše cesta za hudebním fenoménem Freddiem Mercurym a kapelou Queen?

Ke kapele Queen jsem se dostal ve dvanácti letech, kdy kamarád přivezl na školu v přírodě výběrové album Queenů a já najednou zjistil, že všechny mé oblíbené písně, které znám z rádia a z televize, jsou od jedné kapely. Ale vůbec jsem tehdy nevěděl, jak ta kapela byla slavná a jak pěvecky geniální byl její zpěvák Freddie Mercury. Až když jsem dostal svůj první CD přehrávač, začal jsem zároveň s příchodem internetu zjišťovat, jak velká kapela to byla. V té době jsem si doma v paneláku jen tak pro radost zpíval písně Daniela Landy, pak přišly Beatles a Queen, u kterých jsem už zůstal. K Freddiemu jsem se nicméně dostával postupně. Nesmírně mě bavilo poznávat ho z různých knížek jako zpěváka i jako člověka. Bylo mi asi sedmnáct let, když jsem se konečně jednoho dne odvážil někomu zazpívat. Tou osobou byla moje tehdejší přítelkyně. Řekla mi, že se to docela dá poslouchat a mě tehdy napadlo, že bych se zpěvu mohl věnovat seriózněji a třeba někdy opustit ty čtyři zdi, na které byl do té doby můj hlas zvyklý.

Michael jako Freddie Mercury

Michael jako Freddie Mercury

Nezkoušel jste se dostat na konzervatoř?

Zkoušel, ale až po maturitě. Už ve druhém ročníku průmyslovky jsem tušil, že byl výběr školy velkou chybou, a tak jsem studium doslova dotrpěl. Jenomže jsem byl v té době tak trochu lajdák, takže jsem se nepřipravil dost důsledně. Pěvecká část zkoušek, myslím, nebyla špatná, ale nezvládl jsem hudební teorii, čili mě nevzali. Posledním výstřelem mých studií byl necelý semestr na Obchodním institutu. Na víc už neměla má paličatost sil. Další kroky tak logicky směřovaly k živobytí. Byla mi nabídnuta práce v České pojišťovně, kde jsem vydržel téměř dva roky. Pracoval jsem tam s naším tehdejším kytaristou. Nakonec se ale tamní kolektiv vlivem jakési restrukturalizace rozsypal a z pojišťovny jsem odešel. Přechodně jsem si zkusil práci realitního makléře, což bylo fajn, jelikož jsem pracoval v Tančícím domě, odkud to bylo blízko do jedné vinárničky na Malé Straně. Dlouhodobě jsem ale neprofitoval, a tak jsem se vzdal krásného výhledu z okna i oblíbené vinárničky, abych zkusil něco, co mě mělo další léta živit a svým způsobem i bavit. Přišla banka, kde jsem pracoval čtyři roky a cítil jsem se být relativně spokojen. Jako úvěrový specialista jsem byl zaměřen na firemní klientelu, což mě pracovně naplňovalo. Nakonec jsem se pokusil ucházet o pozici ředitele menší pobočky v Praze, ale neuspěl jsem, což pro mne bylo pomyslným zlomem. Řekl jsem si – tady končím – a zaměřil se na hudbu, čehož dnes vůbec nelituji. Ale jsem rád, že zůstávám jednou nohou mimo hudební průmysl, protože mám podnikání rád a banka nebo řekněme obchod, ve mně zanechaly potřebu seberealizace. Kdyby mě hudba přestala bavit, určitě bych se uživil.

Chodil jste se učit hrát na piano, nebo na kytaru?

Ne, s pianem jsem se poprvé setkal až v devatenácti letech, kdy jsem kvůli přijímačkám na konzervatoř potřeboval nějakou teoretickou průpravu, ať už skrze čtení not, rytmu, apod. Tak jsem si koupil jednoduché pianko, tzv. „samohrajku“, doma na něj brnkal a postupem času tu činnost rozvíjel. Nejsem tedy žádný pianista, ale samouk, kterého ten nástroj baví, i když vím, že bych se měl v tomto oboru ještě zlepšovat. Jsem ale schopen se doprovodit, např. při písni You Take My Breath Away, již občas zařazujeme s kapelou.

Queenie jistě neměli od začátku hned na růžích ustláno. Dočkali jste se při těch prvních vystoupeních i posměchu nebo odmítnutí ze strany diváků nebo pořadatelů?

My jsme na začátku vůbec neměli takové ambice, že bychom se hudbou jako kapela chtěli živit. V každém z nás byl obrovský entusiasmus a jakmile se nám podařilo získat nějaké finance, vložili jsme je zase zpět do kapely. Naštěstí nás v těch začátcích nikdo neodmítal, ani se nám nesmál. V té době ještě nebyl Facebook (smích) a jediné, co se nám občas objevilo na knize návštěv, byly takové, dalo by se říci, posměšné vzkazy od naší konkurence.  Ale nikdy se nestalo, že by nás někdo vypískal, nebo nás odmítli pořadatelé. Neumím si to vysvětlit, protože když vidím naše videa z té doby, já osobně bych na nás nešel (smích). Myslím si ale, že ta živá představení díky našemu nadšení obsahovala velkou dávku energie, proto to diváky tolik bavilo a dovolili nám se neustále posouvat dál. Pevně věřím, že to tam máme stále.

Kdy vlastně došlo k tomu, že jste zanechal solidního zaměstnání a stal jste se zpěvákem na volné noze s nejistou existencí?

Já o tom takto nepřemýšlím, jestli jde o jistou, či nejistou existenci. Pravdou je, že mě od toho rodiče zrazovali a trvalo velmi dlouho, než uznali, že jsem se vydal správnou cestou. Oba jsou prakticky založeni, taková ta stará škola, takže mě samozřejmě přesvědčovali k tomu, abych se držel seriózního zaměstnání v bance, které mělo budoucnost.

Ta zásadní změna se pojí k roku 2010, kdy jsme navštívili soutěž „Česko Slovensko má Talent“, před níž jsme fungovali již čtyři roky. Řekli jsme si, že by nám to mohlo pomoci se ještě více prosadit, přestože jsme už za sebou měli úspěšná vystoupení v zahraničí. Rok před tím jsem začal chodit na zpěv do Towen studia a snažil se pěvecky rozvíjet. Chodím tam dodnes, protože je velmi důležité o svůj hlas pečovat a učit se hlasové techniky. Myslím si, že kdybych tam nechodil, dnes už zřejmě nezpívám.

Soutěž nám dala zkušenost i zadostiučinění – dokázali jsme si, že se za to, co děláme, nemusíme stydět. Přinesla i spoustu příležitostí – v podstatě jsme ještě rok poté bezprostředně těžili z účasti v soutěži, hráli jsme více a lidé si nás také více začali všímat. Ale zároveň jsme za to, co děláme, pocítili větší zodpovědnost. Bylo velmi obtížné dát dohromady ony dva světy, kdy o víkendu jste pro diváky na jevišti za „boha“, pak přijdete v pondělí do práce a posloucháte, že jste nesplnil plán. To už jsme byli přeci jen ekonomicky aktivní, takže člověk se tázal sám sebe, zda má toto zapotřebí, a zda není lepší zaměřit se jen na to, co má rád, a neztrácet energii někde jinde. S těmi souvislostmi, o nichž jsem již mluvil, to bylo v roce 2011 takové logické vyústění situace, ve které jsem se nacházel. Jinými slovy – neplánoval jsem to.

Koncert skupiny Queenie

Koncert skupiny Queenie

Kapela Queenie vlastní podobné hudební nástroje jako měli skuteční Queen, vy jako frontman zase nosíte kopie obleků Freddieho Mercuryho. Kde  šije „český Freddie“ pro koncertní pódia a kolik kousků jste si za tím účelem pořídil?

Ano, např. náš kytarista si aktuálně nechává vyrábět kytaru na míru. Je pro nás nesmírně důležité, abychom plnili očekávání diváků v tom pozitivním slova smyslu. Často totiž od kapel podobného žánru žádná očekávání nemají a to se nám daří bořit. Některé kostýmy si nechávám šít na zakázku, jiné mi šila má maminka. Vůbec to není její obor, ale v mládí se tomuto řemeslu věnovala a já si tak můžu lépe pohlídat jednotlivé detaily kostýmů. Ovšem úskalím toho, když máte něco velmi blízko, je pravidlo „šafářova kobyla chodí bosa“ (smích). Některé svršky jsem si kupoval, když jsem si potřeboval pohlídat termíny. Jakmile si zadáte objednávku, máte ji do dvou týdnů hotovou, doma to může trvat déle. Vlastním několik setů, které odráží konkrétní turné Queen. Některé kostýmy jsou inspirované originálem a částečně autorské. Královskou korunu jsem si také nechal vyrobit u pasíře na zakázku. Během koncertu se mohu pohodlně několikrát převléknout a vždy vypadat jinak. Nejde ale o módní přehlídku, vše podléhá dramaturgii daného představení.

Na repertoáru máte přes šedesát skladeb. Jsou ještě nějaké, které jste dosud nepředvedli, ale máte je v plánu? Co třeba píseň, k níž máte velký respekt – Princes Of The Universe – už jste ji zkusili?

Repertoár Queen zahrnuje kolem dvou set deseti písní a těch, které bychom mohli hrát, je ještě spousty. Nejdříve jsme šli tou cestou, že chceme hrát jen písně, které nás baví a které jsou třeba i méně známé. Záhy jsme ale zjistili, jak stěžejní pro nás hity jsou. Diváci na ně reagují. Zrovna Princes Of The Universe není příliš známá věc, přesto ji velmi často v naší pomyslné kuchyni skloňujeme. Pro mě jednoznačně jedna z největších pěveckých výzev z dílny Mercuryho. Živě ji Queen nikdy nehráli. Cítím, že můj hlas je na něco takového připraven, musíme ještě ale doladit jiné části playlistu. Nedávno jsme přijali nového kytaristu a tak pracujeme na obnově našeho původního repertoáru.

V roce 2008 jste byli s kapelou pozváni do švýcarského Montreaux na tradiční setkání fanoušků kapely Queen. Jaké jste si odtamtud odnesli zážitky?

Když mi zavolal předseda českého fanclubu Queen a oznamoval mi, že ho Peter Freestone, Freddieho dlouholetý tajemník, požádal o kontakt na mě za účelem pozvání, nechtěli jsme tomu věřit. Byla to pro nás obrovská pocta, protože se každoročně jedná o náročnou třídenní akci, kde se představují největší světoví umělci pojící se s Queen. Ať už jde o filharmoniky, jednotlivé muzikanty nebo další umělce. Odehráli jsme tam tříhodinový koncert, což bylo do té doby naše maximum. Dnes se na to již díváme z odstupem, stále ale platí, že toto představení má pro nás nesmírnou hodnotu.

Umělecká profese je věcí nejistou, kde kromě talentu někdy rozhodují i vlivné známosti a zpěvák nebo herec musí občas přijmout kvůli zajištění existence i to, co mu je třeba proti srsti, ale nechce si zavřít dveře do divadla. Dá se na poli kvalitního revivalu uživit tak, abyste mohl být v tomto ohledu svobodným?

Předně bych chtěl říci, že naši kapelu ani revivalem nenazýváme. To co děláme je hudební divadlo. Máme autentické nástroje, písně hrajeme v původních tóninách, nosíme dobové kostýmy a na jevišti jsme každý ve své roli. Nejde o imitaci, my jednoduše hrajeme Queen. Troufám si tvrdit, že díky takovéto filozofii jsme úspěšní a proto to řeknu přesně naopak – díky mé kapele jsem svobodný, protože kapela je nejen mým primárním příjmem, ale také dělám opravdu to, co mě baví, a můžu si vybírat, čím se budu bavit dál. Jak jsem již předeslal, o peníze nám nikdy prvoplánově nešlo a pakliže vstupujete do něčeho s čistou energií, to ostatní se už jenom nabaluje. Jsme absolutně nezávislí, nikdo nás nevyrobil, sami jsme svým pánem a to je to, co mě strašně baví.

Napadá mě – máte nějakého manažera?

Měli jsme, ale zjistili jsme, že to není úplně produktivní, takže si všechno dál dělám sám. Kapela je takové moje „dítě“ a mohu v ní využít mou obchodní osobnost a ekonomickou praxi.

Koncert skupiny Queenie

Koncert skupiny Queenie

S Queenie vystupujete např. v pražském hudebním klubu Vagón, v nejrůznějších městech České republiky, procestovali jste Evropu i část Asie, čeká vás turné po skandinávských zemích. Kolik koncertů za rok běžně zvládáte, co považujete za dosud největší úspěch?

Poslední čtyři roky hrajeme kolem devadesáti koncertů ročně. Já sám jsem za loňský rok odehrál okolo sto třiceti představení, kam počítám i muzikály „Rent“, „Touha“, „Freddie – The King of Queen“ a koncerty s německou kapelou Queen 2. Ono to bude znít jako klišé, ale pro nás je úspěchem už jen ten fakt, že jednotlivé koncerty vůbec můžeme hrát, že nás to stále baví a že je o kapelu zájem, aniž bychom se museli někomu vehementně nabízet. Je totiž jedno, na kterém jevišti stojíte a pro koho zrovna hrajete. Když zpívám, cítím mír. Ty ostatní věci jsou pomíjivé.

A čeho byste s kapelou chtěli dosáhnout?

K tomu nejlépe směřuje spolupráce, jakou jsme zahájili právě ve Švédsku, kde se daří vyprodávat velké koncertní sály, což by mohlo vyústit v jeden opravdu veliký koncert. Produkovat takové koncerty je finančně náročné, ale švédská produkce je nesmírně šikovná po organizační i ekonomické stránce. Navíc jsou tam úžasní diváci, ze kterých jde doslova erupce emocí.

Další takovou osvěžující a velmi krásnou věcí, byl například projekt, na němž jsme spolupracovali s Rudolfem Hrušínským, kde se dohromady spojilo naše vystoupení se symfonickým orchestrem a pěveckým sborem. A bylo to zase něco nového, co má další přidanou hodnotu. Takže i touto cestou bychom také chtěli směřovat.

Zkoušel jste někdy složit vlastní skladby, ať už text, hudbu, nebo obojí? A jaký žánr byste nejspíš volil pro vlastní repertoár? Zpíval byste česky nebo anglicky?

Skládám hudbu i texty převážně v češtině. Zatím jsem se nepustil do hlubších aranží, čili jde převážně o demo nahrávky a nápady do šuplíčku. Sám se ale nechci nikam škatulkovat. Prioritou pro mě je, abych ty věci dělal tak, jak je cítím. Konvencemi se nechci omezovat. Stavím na melodiích, ale jestli to bude více akustické nebo syntetické, to ještě nevím. Těch nápadů mám v šuplíku rozpracovaných asi třicet, nebráním se však ani spolupráci s někým jiným.

Dokážete si představit, že byste se stejnou kapelou Queenie působil zároveň na dvou frontách, tedy jednou jako Freddie, podruhé jako Michael Kluch?

Domnívám se, že těleso Queenie je nejsilnější takové, jaké je, a v tom, co dělá. Rozptylovat ho by asi nebylo to nejlepší. Jsme spolu s nějakými personálními změnami desátým rokem a funguje to velmi dobře. Občas se trochu pohádáme, ale vždy se to vyřeší.

Kluci fungují i samostatně ve svých projektech, tak já to tak chci mít i ke svým věcem.

Micheal jako Roger v Rentu

Michael jako Roger v Rentu

Jednu zásadní změnu ve své činnosti jste si už mohl vyzkoušet na poli muzikálů – tou první příležitostí byl v roce 2013 muzikál „RENT“. Jak na něj vzpomínáte?

K tomuto muzikálu jsem měl velký respekt, navíc jsem byl do té doby hodně nepolíben českou muzikálovou scénou. Šel jsem do konkurzu s trochu stísněným pocitem, ale zároveň bez předsudků. Utvořila se tam výjimečná parta a já se od všech učil. Měl jsem strach, abych se nealternoval s někým nesympatickým, a tak jsem potom byl rád, že jsem se s Romanem Tomešem mohl po „Rentu“ setkat opět i v „Touze“. Hodně jsem se toho od něj naučil. Zkoušelo se s nadšením nás všech skoro každý den, po celé léto. Jak s Míšou Doubravovou, tak s Markétou Procházkovou se mi krásně hrálo a svou roli jsem měl opravdu rád. Jde o dílo s nádhernou muzikou a je velká škoda, že se tento muzikál nepovedlo více prosadit.

Na druhou stranu je to poměrně náročné téma, pro které není v Praze dostatečně velké publikum na to, aby se muzikál uživil v nějakém frekventovaném nasazení, třeba po dobu jednoho roku, zvlášť ne v angličtině. „Rent“ byl pro mě první, ale také velmi krásnou zkušeností, kde jsem potkal úžasné lidi, přičemž s některými se dál rád stýkám. Prožíval jsem v té době rozchod s jednou slečnou, do které jsem byl hodně zamilovaný, a díky Rogerovi s Mimi se mi to všechno podařilo vidět z druhé strany. V Rogerovi jsem se z poloviny našel a „Rent“ pro mě byly nejen dveře k profesionálnímu divadlu, ale i určitá očista a obraz v životě.

Když se v roce 2014 přesunul „Rent“ z Divadla Na Prádle do Divadla Kalich, šel jste do toho znovu s tím, že vás zanedlouho čeká třetí nastudování, a to české verze. Její premiéra však byla odsouvána pro údajné neschválení českých textů i jistou nedohodou mezi produkcí a divadlem. Nakonec se Kalich s Rentem rozloučil a ten se pak v české podobě znovu vrátil do Divadla Na Prádle. Vy už jste se toho spolu s některými kolegy nezúčastnil. Prozradíte nám, proč?

Víte, vtipné bylo, že jsem byl vlastně první, kdo řekl, že do české verze jde a z její finální podoby jsem byl převážně nadšený. V průběhu korepetic se ale stalo pár věcí, které nechci blíže specifikovat, a s nimiž jsem nemohl souhlasit. Nechal bych je tedy v té pomyslné kuchyni. Ve finále mi zkrátka přišlo, že bych byl pokrytec, neodešel-li bych. Ale na „Rent“ nedám dopustit a vzpomínám jenom v dobrém.

Micheal jako Roger v Rentu

Michael jako Roger v Rentu

Vaše třetí „odskočení“ od Queenie k muzikálům bylo na prknech DJK v Plzni, kde jste byl angažován do role vám tak blízké – samotného Freddieho Mercuryho v tanečním muzikálu „Freddie – The King Of Queen“. Napadá mě, že vás nejspíš režisér Libor Vaculík viděl s Queenie a poté dostal nápad postavit muzikál ze života Mercuryho na podobném principu jako je „Edith, vrabčák z předměstí“. Nebo se pletu?

Musím říci, že to bylo úplně jinak, protože nápad udělat muzikál o Freddie Mercurym přišel z divadla v Plzni a pokud vím, tak z něho Libor Vaculík původně nadšený moc nebyl. Stejně tak neplatí, že by mě před tím viděl jako Freddieho. Dokonce ani v průběhu zkoušení muzikálu se nechtěl přijít na některý náš koncert podívat.

Tak na základě čeho si vás vlastně vybral?

To ani tak není otázka na mě. Později jsme se ale bavili, že to bylo přes „Rent“, respektive přes Romana Tomeše, který mu snad na mě posílal číslo. Patrně si spojil to, co dělám s kapelou a přišlo mu to jako dobrý nápad. V té době to byl pro mě absolutně neznámý člověk, takže když mi volal a nabízel roli na takhle velké téma, navíc bez alternace, myslel jsem si, že si někdo dělá legraci. Setkali jsme se, řekli si co a jak a šli jsme do toho. Možná trochu naslepo, protože pokud jde o pohyb a především tanec, nemám dlouholetou průpravu. Oba jsme zažili docela vtipné chvilky, ale vše dobře dopadlo. (smích)

Nezalekl jste se takové zodpovědnosti – být sám, bez alternace, v muzikálu, kde se střídáte s profesionálním tanečníkem, a přitom tancem dosud nepolíben musíte předvést i pár choreografií?

Byla to obrovská výzva a těm se snažím být otevřen. Jistě, cítil jsem velký respekt k samotnému dílu i k dalším autorům Petru Maláskovi a Václavu Koptovi, ale nebál jsem se. Vždyť je to zábava. Nicméně mě velmi zaujalo, když na první zkoušce tanečníci začali na první dobrou dělat to, co režisér chtěl. Jako herec se usmějete, jako zpěvák zazpíváte, ale když vidíte, že ti tanečníci opakují právě vymyšlenou choreografii, jako by na ní již týden pracovali, tak vás to překvapí. No, trochu jsem se obával, jak na tom budu já, až na mě přijde řada. Bylo to náročné i v kombinaci s velmi exponovaným zpěvem – některé vybrané písně s kapelou nehrajeme a nebyly na jevišti hrány ani samotnými Queen. Kolegové tanečníci mi ale velmi pomáhali, takže se na chvíli mohu například proměnit i v labuť. (smích) Moc jim za to děkuji.

S Ivou Marešovou v představení Freddie

S Ivou Marešovou v představení Freddie

Na koncertech předvádíte písně Queen s plnou parádou v rámci hudební show. Tady je ale musíte zazpívat jinak – oprostit se od naučených gest a póz a podat Freddieho emoce nejen jako zpěvák, ale i herec. Bylo pro vás těžké zvyknout si na jiné pojetí, bez jistoty své kapely za zády, naopak v přítomnosti tanečníků a s předem nahranou hudbou?

Určitě. Je to absolutně něco jiného a navíc oproti předchozím muzikálům tím, že nemám alternaci, nemohu si jen tak sednout do hlediště a cítit, jak jednotlivé scény působí. V muzikálu „Freddie – The King Of Queen“ zapomínám na mou kapelu, jelikož role Freddieho v soukromé poloze je v jeho ztvárnění jinde. V tom to bylo nesmírně náročné. Šlo o existující osobnost, nezažil jsem ho, neznal. Mohu jen čerpat z názoru pana režiséra, a také z informací, které jsem o něm četl nebo konzultoval s člověkem, který mu byl blízko. Nutno podotknout, že se Liboru Vaculíkovi podařilo za relativně krátkou dobu intenzivně nastudovat Mercuryho v dokumentech i knížkách, přesto jsem si před ním „drobný“ náskok přeci jen uchoval (smích). Jednotlivé scény jsme spolu potom hodně konzultovali, dokonce s nápadem nazvat muzikál „Freddie – The King of Queen“ jsem přišel já a jsem rád, že se ujal.

Oprostit se od naučených pohybů z koncertů bylo těžké, protože si často dopomáháte v nějaké písni určitým gestem a najednou to gesto použít nemůžete. Zvyk je železná košile. Na druhou stranu se muzikál zkoušel skoro čtyři měsíce, a k těm emocím se člověk musel propracovat. Samotné scény – tak jak jsou postaveny – ve vás vyvolávají konkrétní energii a nakonec, přestože jde o příběh člověka, který, byť byl velmi známý, slavný i bohatý, tak ty základní věci měl s námi společné. Stejně jako on i my jsme smutní ze zlomeného srdce a naopak máme radost z úspěchu. Byl bouřlivák na pódiu a v soukromí samotář. V tomto ohledu jsme si tak trochu podobní. Mám rád svůj klid, nepotřebuji mít kolem sebe hodně lidí. Naopak se cítím dobře, když se sám procházím. Toto jsem se tam snažil trochu promítnout.

Ve scéně, připomínající Freddieho obdiv k baletu a Labutímu jezeru, se spolu s tanečníky představíte i v kostýmu labutě a vtipnou choreografií bavíte publikum při písni Too Much Love Will Kill You. Musím říct, že kombinace baletu, vtipu a vážného textu o tom, že „příliš lásky tě zabije“, mi přijde jako skvělé nahlédnutí do Freddieho nitra. Necítil jste ale stud, nebo obavu obout si baletní cvičky, sukýnku a poněkud originálním způsobem „baletit“?

Ano, nejoblíbenějším baletem Freddieho bylo „Labutí jezero“, čili závěr té první poloviny představení mi přijde dokonale symbolický ve všech směrech. Tato scéna je tak trochu nadsázka, ale opravdu jsem se zezačátku styděl, ačkoli dnes už se tím bavím já i diváci. Musím přiznat, že mi dámy z baletu hodně pomáhaly s ladnými baletními pohyby rukou a všem kolegům moc děkuji, protože šlo o krásné zkoušení. Ovšem když jsem se do toho kostýmu oblékl poprvé, pomyslel jsem si, co mi na to asi řekne babička, až tohle uvidí. Teď už si to užívám. Jak jsem řekl, ta scéna je záměrně trochu přes hranu, ale protože Freddieho život nebyl, zvláště v soukromí, jednoduchý, je dobře, že jsou v představení scény, které to trochu rozjasní a odlehčí.

Závěrečná scéna Show Must Go On

Závěrečná scéna Show Must Go On

Režisér Libor Vaculík dokázal některé Mercuryho písně skvěle implantovat do děje, a tak třeba Bohemian Rapsody ve scéně s Freddieho rodiči, nebo píseň Show Must Go On, při níž Freddie umírá, jsou doslova hudebně vizuální lahůdkou. Máte sám nějakou oblíbenou scénu, která vám asi nejvíce přirostla k srdci?

Mám hodně rád scénu s krásnou písní How can I go on, v níž Freddie opouští svou přítelkyni Barbaru Valentine, která od něj na točně odjíždí. Později se ocitá v „tubusu“ symbolizujícím separaci jeho samotného. Text té písně má pro mě hlubší význam a při celé scéně cítím velké vzrušení.

V březnu to bude už rok od premiéry „Freddieho“, takže můžete tak trochu rekapitulovat i prozradit pocity při závěrečné děkovačce, kde jako přídavek zpíváte píseň Somebody to Love.

To představení je krásné a užívám si ho opravdu pokaždé, když ho hrajeme. V každém případě v Hybernii byli diváci absolutně úžasní a možná bylo slyšet, jak ještě do zapnutého mikrofonu říkám na konci přídavku – WOW! Necítil jsem se ten den zrovna dobře a nečekal jsem tak fantastickou reakci publika. V Plzni zpívám přídavek s hudbou ze záznamu a o živém doprovodu jsem se s Petrem Maláskem domluvil den před pražskou premiérou, takže klobouk dolů, že si to tak rychle Petr připravil. Do Hybernie jsme pro jistotu přivezli i zvukaře z plzeňského divadla, aby ten výsledek byl co nejlepší. A samozřejmě jsme moc rádi, že zde znovu budeme moci hostovat.

Ve stejné době jako měl v Plzni premiéru „Freddie“, byla v pražském Kalichu premiéra obnoveného muzikálu „Touha“.  Jaké to bylo hrát a zpívat poprvé česky a být absolutním outsiderem na poli českého muzikálu?

To bylo pro mě velmi těžké dvoutýdenní zkoušení, k němuž jsme sice měli nějakou videonahrávku, ale pak se ukázalo, že některé scény z videa neodpovídají představám režie, proto se stejně všechno stavělo až na jevišti. Ty dva týdny mi chyběly především pro větší pohybovou přípravu „Freddieho“, takže jsem z toho byl já i pan režisér Vaculík lehce nervózní. Musel jsem na to zapomenout a intenzivně se věnovat Benovi v „Touze“. Některé věci jsem konzultoval s Romanem Tomešem a v tom, jak se do Bena rychle dostat, mi hodně pomohla Mirjam Landa, režisérka představení. Pokud jde o outsidera – já to takhle necítím, jdu do toho s tím, že se jdu pobavit, je to pro mě nová zkušenost a to, co se děje kolem, se snažím odfiltrovat. Na „Touhu“ rád vzpomínám, je to krásný muzikál, byť samotná role Bena je trošku nevděčná v kombinaci s humornými scénami, kterých se Ben přímo neúčastní. V porovnání s Rogerem to byla těžší úloha. Přeci jen mi byl Roger o něco blíže, ale hlavně jsem na něj měl více času. Ve skutečnosti jsme se v té době připravovali na obnovený „Rent“, který měl též v březnu premiéru v Divadle Kalich, čili jsem v jeden moment připravoval tři muzikály. Celkově vzato šlo o do té doby nejintenzivnější dva měsíce v mém životě, ale stálo to za to. Skrze tento muzikál jsem poznal zajímavé lidi a také z toho vyplynula další spolupráce a toho si velmi cením.

V „Touze“ se zpívá: Touha je zázrak, kámo, zázrak… a dostat se do kvalitního muzikálu se pro někoho zázrakem může zdát. Chtěl byste si podobnou ryze českou příležitost znovu zopakovat?

Stoprocentně ano! Divadlo mě moc baví! Nedávno jsem prošel castingem do připravovaného muzikálu Gérarda Presgurvice „Romeo a Julie“, kde mi byla nabídnuta role mírotvůrce  Benvolia. Muzikál je úplně jiný způsob zpívání, jiná energie, tomu se nikdy bránit nebudu. Mou vysněnou rolí je Jidáš v „Jesus Christ Superstar“.

Co vás čeká v nejbližší době?

Mně se teď naskytlo několik příležitostí být v roli producenta. Například v souvislosti s vydáním knihy, která rozebírá Mercuryho život z diametrálně odlišného pohledu a rozporuje jeho vztah k mužům, drogám a tak podobně. Od konce února až do dubna strávíme s Queenie měsíc čistého času po Skandinávii, kde vystoupíme ve Finsku, Norsku a Švédsku. Čekají nás dvouhodinové koncerty, na kterých vždy předvedeme okolo 28 písní, se kterými bude korespondovat i světelná show. Švédsko jsme si osahali už několikrát v minulém roce. Publikum bylo úplně jiné než jinde ve světě, i když se přiznám, že toto škatulkování diváků nemám moc rád. Jsme zvědaví, jak se předvedou fanoušci v okolních státech. No a mě samozřejmě čeká boj s tou mou vlastní tvorbou, což je věc, která se rodí, a já se na to objevování sebe sama moc těším.

A přání na závěr našeho rozhovoru?

Každý večer si přeji být druhý den lepším člověkem, než jakým usínám. Svět kolem nás měníme uvnitř nás a já chci, aby to, co s kapelou děláme, bavilo nadále nás i lidi kolem. Čím více radosti ve společnosti bude, tím více štěstí budeme cítit. A když je člověk šťastný, neřeší kde, s kým je, nebo kolik má zrovna v kapse.

Michale, moc děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se všechna přání splní.


Rozhovory
Herečka a dabérka Ivana Korolová musí být neustále v pohybu
Rozhovory
Jan Kříž: „Když múzy nejdou spát“
Rozhovory
Radka Fišarová: „Edith je moje srdeční záležitost“
  • Mikeš

    Tenhle kluk prostě umí! A muzikál Freddie – The King Of Queen nemá chybu. Bylo by fajn, kdyby takových nekomerčních věcí u nás bylo víc. A je moc dobře, že přijel na hostovačku do Prahy. Už se těším na repete. :-)


  • Ondřej Doubrava

    Děkuji Alence za krásný rozhovor, ještě jsem ho projel korekturou ohledně Queen facts. :-)

    A teď to bude úplně mimo, ale jsem doslova nadšen, že si také někdo pamatuje na jedno z nejpůvabnějších rodinných představení „Kocour v botách“ a když se teď všechno vrací, jsem zásadně pro, aby se tento už docela zapomenutý muzikál objevil v nové profiprodukci! :-)


  • Jana

    Michal je jako Freddie Mercury s kapelou neskutečný. Umí to parádně rozpálit. Díky, za tolik zajímavých informací. No a muzikál v Hybernii si nesmím nechat ujít! Plzeň je z ruky a na první hostovačku v Praze hned tak nezapomenu.