Rozhovory

Kateřina Bohatová: Zažívám přenádherné období…


Když jsem před časem váhala, jestli se po dvou letech vrátit k rozhovorům s muzikálovými umělci a znovu tak začít nahlížet pod pokličku jejich úspěchů, rozhodlo nakonec setkání, které nemohlo být lépe načasované. Kateřina Bohatová, za svobodna Šildová, je totiž člověkem, z něhož kromě radosti z umělecké profese neuvěřitelným způsobem vyzařuje i pocit štěstí, jež právě prožívá i mimo divadelní prkna. Možná proto, že se její osobní život ještě před pár lety neubíral tak poklidně, jak by tenkrát chtěla, si ho teď dokáže užívat plnými doušky…

Rodačka ze Šternberka žila do svých čtrnácti let v Mohelnici a už od dětství ráda zpívala, tančila a hrála na piano. Zároveň však byla velmi stydlivá, a tak pozdější studium na Státní konzervatoři pro ni bylo nejen splněním dětských snů, ale také několikaletým bojem s obrovskou trémou. Přesto už velmi brzy začala dostávat skvělé příležitosti, tou první bylo poetické pásmo Ruce Venušiny pod křídly Národního divadla, následně spolupracovala s Černým divadlem Jiřího Srnce a ještě před dovršením studií dostala první muzikálovou nabídku s rolí Demetry v muzikálu Cats (Divadlo Milénium). Pak už následovala celá řada muzikálů, z nichž k nejznámějším patří na scéně DJKT v Plzni – Zpívání v dešti (Kathy Selden), Hledá se muž, Zn. Bohatý! (Millie Dilmountová), Chicago (Roxie Hart), Limonádový Joe (Winifred), Fantom Morrisvillu (Mabel), Miluji tě, ale…a další. V Divadle F. X. Šaldy v Liberci si zahrála opět ve Zpívání v dešti (Lina Lamontová), dále v My Fair Lady (Líza Doolitlová), objevila se také např. v HDK v Praze ve Vraždě za oponou (Bambi Bernet), ve Státní opeře v lyrikálu Kudykam (Mňaudámička Tre) a v řadě dalších divadel, v současnosti ji můžeme vidět i v Divadle Palace v Praze, opět v představení Miluji tě, ale… V pražském Kalichu si např. zahrála PattyPomádě, LorraineSrdcovém králi a především Agnes v nové verzi muzikálu Krysař.

Kateřina Bohatová v muzikálu My Fair Lady

Kateřina Bohatová v muzikálu My Fair Lady

Kateřina se také objevila v řadě televizních seriálů (např. Horákovi), zabydluje se v dabingovém studiu a svou velkou lásku, zpěv, dokázala uplatnit i na koncertních pódiích, ať už jako sólistka Orchestru Karla Vlacha nebo třeba tanečního orchestru James Band. Jako vokalistka doprovází Marii Rottrovou, Báru Polákovou a Vojtu Dyka s kapelou B-Side Band. V současné době prožívá doslova uměleckou euforii v projektu Mše (Mass) Leonarda Bernsteina. Momentálně se ale Katka připravuje na roli ze všech nejdůležitější a tou je očekávaný příchod miminka. Ještě před tím však stihla nastudovat víceroli v muzikálu Vlasy (Hair), a tak jsme naše příjemné povídání nemohly začít jinak.

Rozhovor s Kateřinou Bohatovou

Muzikál Hair zapůsobil před padesáti lety tak trochu jako zjevení – na scéně se objevila sociální kritika, odsouzení války ve Vietnamu, generační konflikty a touha mladých lidí po svobodě. To všechno se režisér Caban pokusil převést do dnešní doby tím, že změnil libreto a válečný konflikt přesunul kamsi na Blízký východ. Myslíte si, že uvést Vlasy v původní podobě by dnes vyšlo jako něco archaického, na co by už diváci nejspíš nechodili?

To si úplně nemyslím, ale byla to výpověď tehdejší doby a my jsme tady a teď, tak je určitě v pořádku, že se s tou formou hýbe. Když se to samozřejmě nepřežene a nepokazí, což je na divadle strašně tenký led. Hrát si volněji s těmi tématy a se vším, co je v nich obsažené, mi přijde zajímavé a správné. Pan režisér sílu a naléhavost toho známého příběhu zachoval, ale chtěl, aby to byla výpověď nás, co právě stojíme na jevišti. Psal nám to na tělo.

Vy jste se s tímto muzikálem měla možnost aktivně seznámit už při studiu na Státní konzervatoři. Jak tato studijní verze vypadala?

Bylo to jedno z absolventských představení mojí třídy, spíš taková koláž, zpracovaná přímo pro nás, studenty hudebně dramatického oboru. Ani tady se autoři nedrželi klasického výkladu. A protože jsme všichni studovali herectví, tak jsme potřebovali i nějakou tu pěveckou posilu. Vybavuji si, že jsme si pro to představení „vypůjčili“ např. Honzu Smigmatora, který na rozdíl od nás studoval pop. Byl to takový volně pojatý experiment a moc jsme si to tenkrát užili.

Katko, potkala jste se později i s profesionálním nastudováním muzikálu u nás nebo v cizině?

Divadelní představení, která se hrála u nás nebo v zahraničí, jsem neměla možnost vidět, znala jsem jen Formanův film, ale s úžasnou hudbou Hair jsem se potkala už velmi brzy. Pamatuji si, že to bylo dokonce první CD, které se u nás doma ocitlo – a to díky bratránkovi, který studoval na anglickém gymnáziu, kde Hair amatérsky nazkoušeli v angličtině. Takže jsem tou hudbou už od dětství doslova žila.

Vlasy letos poprvé uvedl Kalich po vzoru některých zahraničních scén v zářijových předpremiérách, přičemž premiéra je plánovaná až na leden příštího roku. Není pro umělce jednodušší vše nazkoušet, odpremiérovat a pak už celou sezónu hrát, namísto velkého oprašování ještě nezažité novinky?

Nemůžu mluvit za všechny, ale za sebe si myslím, že to určitě je mnohem jednodušší. Protože člověk je toho plný a všechno to zkoušení směřuje k jedinému bodu, kterým je premiéra. Na druhou stranu takový záměr z producentského hlediska chápu a schvaluji, je tu totiž možnost dopilovat některé věci, vyzkoušet si „nanečisto“ diváky a nějakou dobu na tom ještě pracovat. Ve světě se to tak běžně dělá, muzikál na začátku vyvezou nejprve do menších měst a teprve pak premiérují např. na Broadwayi. Ale když se vrátím k Vlasům, tak si myslím, že jsme všichni už ten pocit z premiéry vlastně měli, i když bez té oficiality, která teprve proběhne.

Kateřina Bohatová v muzikálu HAIR (Vlasy)

Kateřina Bohatová v muzikálu HAIR (Vlasy)

Co si myslíte, že je v tomto muzikálu stále aktuální?

Podle mě je tam aktuální úplně všechno – poselství, které v sobě nesou, a také všechna témata, která Vlasy obsahují. Vztahy, nebo revolty, to nejsou věci, které by se, jak jde čas, nějak měnily, každý člověk, každá povaha, se s tím pere pořád stejně. A právě ta hranice toho, s čím se člověk setkává a jak na to reaguje, je neskutečně živá. Protože to všechno vám najednou vstoupí i do osobního života, ať už jsou to věci vztahové, nebo politické.

Říká se, že herec musí umět zahrát všechno, a tak zatímco vás ve Vlasech můžeme vidět jako matku dospělého syna, v Srdcovém králi představujete šestnáctiletou Lorraine. Někdo by mohl namítnout – není na jednu roli moc mladá a na druhou zas stará? Jak vnímá třicátnice takto netypicky obsazené role?

S nadšením… (smích). Já se samozřejmě někde vzadu usměji sama sobě, ale jinak si myslím, že tohle je právě smysl herectví. Nesnáším přístup typu: bruneta by měla hrát potvoru a blondýnka milou naivku, protože ta naivka může mít přece tisíce podob!!! Naštěstí se to mých příležitostí, myslím, netýká, jsem celkem nezařaditelný typ a mám obrovské štěstí, že ti, kdo mi tu práci dávají, mě vidí pokaždé úplně jinak. Každou roli je potřeba nějak uchopit a poprat se s ní. Ve věku matky ve Vlasech ještě nejsem, ale myslím si, že každý známe ze svých rodin širokou škálu různých přístupů k výchově, takže to tam dokážete implantovat. Nejde o to, jestli vám je šedesát, ale o tu emoci, kterou je potřeba zahrát.

Vraťme se teď o více než rok zpátky, kdy jste dostala obrovskou příležitost režisérky Mirjam Landy v hlavní ženské roli v muzikálu Krysař. Jaké bylo vaše první setkání s tímto muzikálem? 

Krysaře jsem viděla ještě před tím, než jsem odešla studovat na konzervatoř do Prahy. Písničky jsem měla nahrané na kazetě a uměla je všechny nazpaměť, ale vlastní příběh jsem poznala až v Divadle Ta Fantastika. V nahrávce zpívala Agnes Lucka Bílá, na kterou jsem měla štěstí i při tom živém představení. Krysařem jsem tehdy byla naprosto uchvácená a další verze jsem už pro tu krásnou vzpomínku zcela vědomě vidět nechtěla, stejně jako jsem nechtěla později srovnávat.

Když pak vyhlásili konkurz na nového Krysaře v Kalichu, váhala jste se zúčastnit?

Právě z těch vyjmenovaných důvodů jsem konkurz na Krysaře ani moc nevnímala, měla jsem pocit, že bych se k němu už neměla vracet, čemuž se dneska strašně směji. Za to, že jsem to nakonec šla zkusit, může můj muž, který se mi tenkrát jen tak mezi řečí zmínil, že Krysaře úplně zbožňuje a mně se právě vybavily všechny ty silné vzpomínky. A tak, i když jsem se původně na konkurz nechystala, připravila jsem se doma potají na ten dodatečný, protože ještě nebyli všichni vybraní. A přestože jsem byla v té době docela dost nemocná, hrozně hezky se mi tam zpívalo. Nešlo mi ani o konkrétní roli, protože jak Štěpánovka (na tu jsem se asi nejvíc tipovala), tak i Róza jsou obě skvělé. Ale že mi ještě ten den zavolají, že mám Agnes, to jsem fakt nečekala. Manžel šel do kolen a bylo to krásně romantické (smích).

Jak těžké pro vás bylo Agnes zvládnout?

Pro mě to bylo těžké spíš z pocitu zodpovědnosti, že pracujeme s legendou, protože, co si budeme povídat, Krysař je opravdu kultovní dílo, což dnes vidíme na neustále vyprodaném hledišti a nadšení diváků. Také jsem měla opravdu velký respekt z paní režisérky, se kterou to nakonec fungovalo úplně v pohodě, což jsem ale na začátku toho zkoušení nemohla vědět, takže jsem byla taková hodně opatrná a myslím, že i trošku vystrašená. Nic není zadarmo, ale nakonec to všechno šlo docela dobře. Agnes je pro mě hodně srdcová záležitost, takže to zkoušení byla taky velká radost, navíc tam je i moc fajn kolektiv. S Krysařem je pro mě hodně spojené slovo výzva, stejně tak s Vlasy, kde zpívám Vodnáře – zasvěcení vědí, jak náročné pěvecké party to jsou. Dostávat takové příležitosti je vážně velké štěstí a možnost růst…

Kateřina Bohatová jako Agnes v muzikálu Krysař

Kateřina Bohatová jako Agnes v muzikálu Krysař

Katko, na prknech, co znamenají svět, vás můžeme vídat už cca patnáct let, jaký byl ale ten první impuls k tomu, že jste se rozhodla jít studovat hudebně dramatický obor na Státní konzervatoř a jak těžké byly vaše umělecké začátky?

Od malička jsem zpívala ve sboru, tančila, hrála na piano, ale vůbec jsem netušila, že existuje takový obor. Což dneska v době internetu vůbec nechápu (smích). S námi tehdy bydlel ten můj bratránek, kterého mám jako druhého bráchu a ten chodil se slečnou, která zpívala ve sboru na anglickém gymnáziu, kde tenkrát, jak už jsem zmínila, hráli koncertní verze Vlasů a taky Ježíše. A ona, byť je dneska právnička, si v té době pohrávala s myšlenkou jít na nějakou uměleckou školu. Jednou se takhle chystali na rande, my dvě jsme si povídaly mezi dveřmi a najednou přede mnou zamávala obálkami s adresami uměleckých škol. V ten moment jsem vlastně pochopila, že existuje místo, které může spojit všechno to, co mám ráda.

Herectví byl ale pro mě úplně neznámý obor, protože jsem nikdy nechodila do žádného dramaťáku, a tak jsem si napsala na ty školy, aby mi sdělili, jaké jsou tam požadavky. Máma tenkrát zavolala do olomouckého divadla, kde se ptala, jestli vůbec existuje něco takového jako příprava dětí na konzervatoř a zjistila, že se tam tomu individuálně věnuje jeden herec a jedna herečka, kterou byla paní Vlasta Hartlová. Ta mě pak rok připravovala a já dodnes vůbec nechápu, jak jsem to s tou obrovskou trémou zvládla, protože jsem nakonec udělala přijímačky do Prahy, Brna i Ostravy. Vybrala jsem si samozřejmě Prahu, byť to pro mou rodinu bylo asi nejtěžší, nejdražší a nejsložitější řešení. Pro mě to ale bylo obrovské štěstí… Pak následoval přesun do Prahy, kde jakmile jsem vystoupila z vlaku, tak jsem věděla, že tohle je můj domov, že sem patřím.

Kateřina Bohatová v muzikálu Hledá se muž, Zn. "Bohatý"!

Kateřina Bohatová v muzikálu Hledá se muž, Zn. „Bohatý“!

Bylo vám teprve čtrnáct let a rázem jste se ocitla ve víru velkoměsta…

Musím říct, že vůbec nechápu, že mi tohle rodiče umožnili. Měla jsem jejich absolutní podporu, i když jsem je finančně i jinak jistě hodně zatížila. Dneska jsou čtrnáctileté holky už dospělé ženské, ale já tehdy byla ještě úplné dítě. Naši snad vycítili, jak strašně moc si to přeji, a tak si řekli, že to všichni nějak zvládneme, i když museli mít spoustu pochyb a strachu, navíc jejich plány byly původně úplně jiné. Já byla od malička studijní typ, dalo by se říci šprtka, proto jsem šla na víceleté gymnázium. Asi se ode mne očekávala nějaká klasika, jako cestovní ruch, novinařina, nebo třeba právnička. Takže za to, že mi to dovolili a že to ustáli, smekám klobouk pořád a hrozně moc jim děkuji. Na škole jsem pak bojovala s obrovskou trémou a studem a než jsem ze sebe vydolovala všechno, co ve mně bylo a po čem jsem toužila, tak mi to dalo tak dva, tři roky zabrat a dlouho jsem se hledala.

Moje úplně první příležitost přišla z Národního divadla, což byly Ruce Venušiny pro divadlo Kolowrat. Na našich školních přehrávkách byl tehdy pan režisér Ivo Krobot, který si z celé třídy vybral mě a mého spolužáka, zároveň první lásku, Jiřího Srnce, k druhé dvojici, kterou tvořili Vlasta Chramostová a Jan Hartl a chystali pásmo z básní Jaroslava Seiferta. My dva jsme si tehdy četli Seiferta na dobrou noc, aniž bychom tušili, že ho zanedlouho budeme hrát. V sedmnácti pak stát na scéně Národního divadla, byť té menší, ale s hereckými ikonami a s dílem autora, kterému jsem propadla už několik let předtím, to bylo něco neuvěřitelného.

Myslím, že je na čase zmínit i první muzikálovou příležitost, kterou byla kočka Demetra v legendárních Cats, které měly premiéru v roce 2004 v Divadle Milénium. Jak jste se s touhle šancí poprala?

Díky Cats jsem se vlastně ocitla na poli muzikálů, což do té doby nebylo vůbec v plánu. Studovala jsem sice hudebně-dramatický obor na Státní konzervatoři, ale primárně zde vychovávají herce, muzikálový obor tu není. Demetra proto byla obrovským překvapením. Naďa Wepperová mě tehdy přesvědčila, abych se vydala na konkurz. Bez ní bych se o něm asi ani nedozvěděla. A tam se stal ten zázrak, že Pavel Strouhal (choreografie) a Ota Baláž (hudební nastudování) řekli, pro mě z nepochopitelných důvodů, že to s tím mladým „kuřetem“ prostě risknou. Oni věděli, že mají před sebou dílo, kde každý musí velmi dobře zpívat a tančit, a tak najednou z těch slavných jmen všichni odpadli a muselo se sáhnout po lidech, kteří pro ně byli obrovský risk, včetně mě. Ze známých lidí tam byla jenom Danka Šinkorová, se kterou jsem se jako Demetra střídala, a Honza Révai, jinak neměli žádné slavné jméno na plakát. Helena Vondráčková přišla jako host až mnohem později. Byla tam s námi taky Iveta Blanarovičová, s níž se střídala Dita Hořínková, pak Roman Říčař, Zuzka Kolářová, Laco Hudec, se kterým jsme se stali asi úplně nejmladšími Demetrou a Rozumbradem na světě.

Pro mě to byl první velký projekt. Naskočila jsem do neskutečné dřiny, která nás ale stmelila v jednu velkou kočičí rodinu. Tak jsem si to v duchu vždy představovala a přála: hodiny klasiky, stepu, moderny, tréninky na kondičku, posilování, do toho jsme se učili „chovat jako kočky“, stavěli choreografie, chodili zpívat. Bylo to jak jedno velké soustředění od rána od sedmi až do večera, kdy jsme sotva došli domů. A když jsme si potom oblékli kostýmy, bylo to krásné a strašné zároveň. Pamatuji si třicetistupňová vedra, ve kterých jsme měli za jevištěm kýble s ledem, vždycky jsme tam zaběhli a vrazili do nich ruce, abychom neomdleli, protože jsme přes tři hodiny neslezli z jeviště a celou tu dobu jsme tančili a tančili. I když to tehdy díky selhání produkce nakonec nedopadlo úplně šťastně, bylo to super představení, kterému jsme nezůstali nic dlužni, připravovali a hráli jsme ho s obrovskou láskou…

Kateřina Bohatová v civilu

Kateřina Bohatová v civilu

V poněkud odlišné kočičí podobě jsme vás mohli o pár let později vidět na scéně Státní opery, kde jste se v lyrikálu Kudykam proměnila v Mňaudámičku Tre. Jak na tohle ojedinělé představení vzpomínáte? 

Teď to bude vypadat, že tady mluvím jenom v samých superlativech, ale já k tomu musím říct, že prostě miluji svou práci a že jsem měla neskutečné štěstí na krásné příležitosti. Bernstein je teď pro mě úplně nad vším, ale Kudykam, to byl takový malý Bernstein – i tématicky, protože je stejně jako Mše o hledání člověka, o tom jeho nitru, pochybách, posunech… To jsou tak zásadní, pro mě velké projekty a můžu se jen opakovat, protože i v Kudykamovi jsme vytvořili neskutečný tým, který fungoval jak hodinky. Michal Horáček napsal přenádhernou věc, která ale v přijetí diváky byla tak půl na půl – někteří Kudykama milovali, jiní nesnášeli, tam nebylo nic mezi. Já ho milovala, stejně jako lidé kolem mě, kteří jsou zvyklí na sobě v životě pracovat, o všem hrozně přemýšlet, zdolávat překážky, někam se posouvat a to všechno to dílo zhmotňovalo. Vzpomínám si, že jsem kolikrát seděla v hledišti a pozorovala, jak je každý Kudykam jiný – Vojta Dyk byl ten rozpustilý skřítek, Karel Dobrý démon a Csongi (Csongor Kassai), to byl prostě umělec, zenový budhista. Když jsem viděla, jak se každý umí do té role ponořit, tak mi z toho úplně padala brada.

Tenkrát jsem taky byla ještě mládě, bylo mi něco nad dvacet a vstoupit do Státní Opery ve mně budilo takovou úctu a neskutečný pocit štěstí z toho, že tuhle práci můžu dělat. U Kudykama vím přesně, že konkurzy byly jen pro zvané, kdy si každý z tvůrčího týmu natipoval pět, deset, patnáct lidí, což byl režisér Dodo Gombár, kterého jsem tehdy osobně neznala, choreograf Pavel Strouhal, za jehož týmem jsem šla já, no a samozřejmě Michal Horáček, který si také vybral své lidi. Mně to dílo vyrazilo dech, už když jsem ho jedním dechem zhltla ve scénáři. A z hudebního nastudování Ondry Brzobohatého jsem byla nadšená, myslím, že i pro něj to bylo dost zásadní, protože to původně dělal jeho pan profesor, který v průběhu příprav věděl, že už dílo nejspíš nedopíše a Ondřejovi ho s důvěrou předal. Ten tak dostal obrovský kus práce a příležitosti, kterou naprosto naplnil. A spojení Hapka – Horáček? Proč je tak oblíbené? Protože jsou věci, které se lidí prostě dotýkají, mají o čem vyprávět, o čem vypovídat.

Dalo by se říci, že v pražských divadlech se umělec asi nejvíce zviditelní, ale vy jste ještě před Krysařem dostala řadu krásných a navíc velkých rolí hlavně v těch mimopražských. Zkuste chvíli zavzpomínat na své působení v DJKT v Plzni na role, které se staly vašemu srdci hodně blízké.

To ani nemusím nějak vzpomínat, protože díky tomu jsem tam, kde dneska jsem. Tehdy se snad ani konkurzy tolik nevypisovaly a já jsem se až později dozvěděla, že se Roman Meluzín na naší škole ptal na holku, co umí zpívat, tančit a stepovat. A někdo tam řekl – jó, tady Šildová to všechno nějak zvládá (smích). To už jsem dělala Kočky, no a Roman si mě odvedl do Plzně na roli Kathy ve Zpívání v dešti, což byl takový křest tím klasickým divadlem, který jsem do té doby vůbec nezažila, kromě té první příležitosti v Národním divadle. Ta spolupráce nám neskutečně sedla, a tak následovalo osm přenádherných let. Teď to zní, jako bych tam měla angažmá, které jsem ale neměla nikdy, protože jsem si nechala tu svou volnou nohu, duši i křídla a byť se na mě asi chvílemi zlobili, že se jim tam nechci zabydlet na pevno, tak stejně mi to příští rok odpustili a dali mi další krásnou roli.

Takže v Plzni to pak byla Millie Dilmountová ve hře Hledá se muž, zn. Bohatý!, což je krásný swingový muzikál, který tančí už ve scénáři, když ho máte v rukách. Dělala jsem tam taky Chicago – Roxie, roli, kterou zbožňuji a strašně ráda bych si ji ještě někdy zahrála. Myslím, že bych jí uměla nabídnout ještě mnohem víc tím, že jsem dnes zralejší. Velmi jsem si vážila toho, že na mě tahle příležitost padla díky těhotenství Míši Badinkové. Nazkoušela jsem tam také muzikál Limonádový Joe a ve stejném duchu byl Fantom Morrisvillu, vypomáhala jsem ve Spamalotu, nebo v Gipsy. V Plzni jsem udělala spoustu skvělých věcí a dá se říct, že jsem se tam jakoby našla a „vyloupla“.

Kateřina Bohatová v muzikálu Chicago

Kateřina Bohatová v muzikálu Chicago

Ve Zpívání v dešti jste si nakonec mohla díky nabídce z Divadla F. X. Šaldy v Liberci vyzkoušet i druhou hlavní postavu, kterou neuvěřitelně bavíte diváky. Která z těch dvou rolí ale více baví vás?

Teď budu možná trošku nespravedlivá, ale rozhodně Lina Lamontová, paní s příšerným hlasem. Samozřejmě k těm mým začátkům Kathy seděla, to ona je vlastně hlavní hvězda představení, láska hlavního hrdiny a ten příběh je o nich. Jenomže když přicupitá na jeviště ta bláznivá, extravagantní madam Lamontová, tak prostě celý svět patří jenom jí. Když mi Olda Kříž volal a nabízel mi ji, tak jsem si myslela, že se asi zbláznil. On mě ale tehdy zažil v Plzni v Miluji tě, ale… a tak mi povídá: „Já tě v tom prostě vidím, ty tu Linu zvládneš!“ Říkám mu: „Oldo, já ji zvládnu, ale tak nejdřív za deset let, dej mi ji v pětatřiceti, ve čtyřiceti, ne teď…“ Zaplaťpánbu se mnou ale nenechal zlomit a myslím si, že mi dal jednu z nejhezčích rolí, ne-li vůbec nejhezčí, co jsem kdy mohla hrát. Protože jestli mi někdy někde dalo publikum všechnu tu energii vloženou do představení zpátky, tak je to právě ve Zpívání v dešti. Asi jsem nikde jinde na jevišti necítila, jak moc může to propojení mezi námi fungovat, mít tu zpětnou vazbu a vědět, že ten dav tu roli zbožňuje. To je prostě nádherný pocit a není moc rolí, které vám tohle umožní. V tom představení jsem si slízla snad všechnu divadelní smetanu a nakonec jsem ho hrála nejen v Liberci a Plzni, ale i momentálně v Českých Budějovicích.

Snem každé muzikálové zpěvačky, je určitě i role Lízy Doolitlové v My Fair Lady. Vy jste takovou příležitost dostala opět v Liberci, pro změnu pod režijním vedením hereckého kolegy Honzy Kříže. Dokázala jste mít z Honzy patřičný respekt?

Dokázala, s tím já jsem neměla vůbec žádný problém, protože on byl u zkoušek neskutečně hodný a připravený a já ho mohla vidět v nové barvě, v jaké jsem ho nemohla zažít jako kolegu. Bylo to velmi příjemné a moc mu děkuji za to, že mi tu příležitost dal. Možná, že k tomu přispělo Zpívání v dešti, kde jsme spolu hráli a že tam u mě viděl tu komiku. Betku Bartošovou měl od začátku jasnou a hledal k ní alternaci, ale samozřejmě jsem byla na konkurzu. A co se týče toho, že je tahle role asi snem každé muzikálové herečky, tak to jste řekla úplně přesně, mně to nahrálo na jiný můj pocit, že se mi sny často plní dřív, než je vůbec stihnu mít. U Lízy musím říct, že na ni jsem si ani netroufala, protože jsem si myslela, že je určená pro klasický hlas, jenomže ten můj se postupně tak měnil a vyvíjel, že nakonec i tahle výzva mohla být přijata. Nabídka zkrátka přišla v pravou chvíli. Kdyby se mi Honza ozval o dva roky dřív, tak bych to možná ani nezvládla.

Kateřina Bohatová v muzikálu My Fair Lady

Kateřina Bohatová v muzikálu My Fair Lady

Katko, dnes už není tajemstvím, že jste své divadelní role musela na čas opustit, protože vás čeká ta nejkrásnější role životní – stanete se maminkou. Prozradíte nám, kdy by měl onen „Den D“ nastat a jak si myslíte, že by se pak mohl vyvíjet váš návrat na divadelní scénu? Protože na rozdíl od vašich kolegyní, kterým vydatně pomáhají babičky, bude u vás, s ohledem na chybějící maminku, situace mnohem složitější.

„Den D“ bude, až se to miminko rozhodne (smích), ale mělo by to být v lednu. Spoustu divadelních rolí jsem už odložila, jediná, kterou jsem si ještě nechala, je v představení Miluji tě, ale… a tam budu hrát tak dlouho, dokud mi to mé tělo a zpěv dovolí a dokud se na to bude možné ještě hezky dívat. Co mi ještě zbývá, je samotné zpívání, ale zároveň se snažím ubírat a začít odpočívat a zvykat si na jiné, než na to moje zběsilé tempo a ježdění po celé republice. Co bych si ale hrozně moc přála, je odehrát ještě Bernsteinovu Mši, která je na konci listopadu. Těhotenství tam vůbec nepřekáží, co se týče výkladu té role, naopak by bylo hezké, že tam bude i ten další život. Jde ale o to, abych ještě měla sílu a techniku to uzpívat, aby mi to bříško ještě dovolilo a abych se na scéně cítila komfortně a ne nebezpečně.

Co se týká návratu na scénu, tak to se všechno teprve uvidí. Myslím si, že mám teď ve svém životě úžasné zázemí a byť mi ta hlavní babička bude moc chybět, tak tu druhou bude miminko mít. Všechno se bude odvíjet podle toho, jak na tom budu zdravotně a fyzicky, jak se budu cítit a toužit po divadle, nebo naopak po klidu. Když budu mít pocit, že si chci sem tam odběhnout na představení nebo na koncert a pomaličku se začít vracet, tak ho poslechnu. Když budu mít ale pocit, že chci úplně zmizet na půl roku nebo na rok ze světa a zavřít se v nějaké svojí rodinné bublině, tak ho taky poslechnu. A když budu mít pocit, že se chci naplno okamžitě vrátit, protože se cítím strašně fit, tak to taky udělám. A byť tam zmiňujete, že je ta situace u mě složitější, tak technicky možná ano, ale můj muž je tak úžasný, že mě podpoří absolutně ve všem, co se bude dít a na čem se domluvíme. A babička – tchyně se nesmírně těší a ke všemu se staví aktivně, tak nechám na ní, jestli bude chtít hlídat.

A jak to u Vás v současnosti vypadá s koncertováním?  

Co se týče koncertních věcí, tak všechno je pořád v běhu. Tour s Vojtou Dykem už máme sice za sebou, ale pokračují klubové koncerty, taky jsme hráli open-airy a letní festivaly.

V tuhle chvíli už mám za sebe domluvený záskok, ale zatím se snažím být na každém koncertu, protože jsme tam všichni jako kmenoví účinkující a máme záskoky jen tehdy, když se něco vážného děje, nebo se nějak nešikovně střetnou termíny, ale v tomhle směru dávám Vojtovi přednost. S Bárou Polákovou jsem měla tour na jaře, kdy jsme objeli republiku. U ní se nás o pozici vokálů dělí víc, protože ta spolupráce vznikla tak nějak spontánně a narychlo, takže jsme nebyly schopné rychle pokrýt všechny termíny.

Kateřina Bohatová v Miluji Tě, ale...

Kateřina Bohatová v Miluji Tě, ale…

Vojta Dyk i Bára Poláková jsou takové originální, nespoutané osobnosti, a tak by mě zajímalo, jestli vy sama s nimi zažíváte spíše adrenalin nebo naopak pohodu?

Samozřejmě ten adrenalin je obrovský u B-Side Bandu a u Vojty, protože on je fakt živel se spoustou energie, opravdový uragán a do toho má za sebou big band, který doslova burácí. Ta kapela funguje naprosto skvěle a jsou v ní samé osobnosti, navíc je tam i ta pohoda, sranda, kluci jsou všichni strašně fajn a skvěle se k nám chovají. Což se všude nevidí! Pořád se tam děje něco nového, vše je opřené o extrémně schopnou produkci, chystají se velké věci na další roky, především vyjet do zahraničí. Tohle je B-Side Band, který diváci milují, o čemž svědčí i vyprodané koncerty a krásné ohlasy. Lidé mluví o obrovské energii a radosti, o tom, že měli krásný den, že je to nakoplo, nebo že si budou celý týden zpívat.

No a co se týče Báry Polákové, tak k ní jsem vplula až letos na jaře a asi to tam zavání více tou pohodou. To ale neznamená, že tam ten adrenalin vůbec není, protože její tvorba je mi velmi blízká, což mě moc překvapilo, protože jsem tuhle spolupráci původně v plánu neměla. Až ve chvíli, kdy mi přistály na stole její materiály a texty, tak jsem zjistila, jak moc je to, co Bára vyjadřuje, blízké mému vnitřnímu světu. Navíc má Bára za sebou fantastické muzikanty, které jsem chtěla poznat už hodně dlouho. Tím, že je to celé takové jemnější, komornější a Bára je holka, tak bych to spíš nazvala tou pohodou, ale ta síla a energie tam rozhodně je a musím říct, že ani v jednom z těchto dvou projektů nemá člověk pocit nějaké stagnace nebo nudy, což je pro mě strašně důležité. 

S Vojtou Dykem také vystupujete v náročném projektu, který se nedávno znovu vrátil na české scény – a tím je velké hudební oratorium Bernsteinova Mše (Mass). Zatím všichni umělci, které jsem na to téma zpovídala (D. Uličník, Z. Fric, R. Fišarová), na Mši vzpomínali jako na něco naprosto neuvěřitelného, navíc ji zažili v prostorách III. nádvoří Pražského hradu, hned vedle sv. Víta a za účasti tří stovek účinkujících. Už tenkrát tam jako dvanáctiletý zpíval Vojta Dyk, který se zasloužil o znovuzrození dnešní verze. Čím se pro vás stala Bernsteinova Mše?

Ten projekt je pro nás absolutně vším. Je to výjimečné dílo, obrovská příležitost a samozřejmě výzva, kterou člověk potká jen jednou za život. Bernstein napsal něco neuvěřitelného, co se nedá ani žánrově uchopit, a před čím nezbývá než se s úctou sklonit. Mně se tají dech, když o tom jenom mluvím, na to nejde reagovat jinak, než jak reagovali ti, co jste zmínila. Jsme tam tak profesně rozdílné osobnosti, a přesto vám každý z nich bude říkat, že má „zimomriavky“, cítí obrovskou úctu a pocit vděku za to, že se toho může zúčastnit.

Kateřina Bohatová - Mše (Mass)

Kateřina Bohatová – Mše (Mass)

Jaká je současná podoba Mše, ve které účinkujete, na domácích pódiích?

My hrajeme „zmenšenou“ verzi pro sto lidí, tak jak dílo upravil sám Bernstein. Režie se ujali Cabani. Na konkurz mě pozval Vojta Dyk, ale byl na mě stejně přísný jako na kohokoliv jiného, všichni jsme si to museli zasloužit. Konkurzem jsem prošla nakonec nečekaně hladce, protože jsem byla extrémně připravená. Ten pocit, že jste z jeho lidí a zklamete, by byl asi hodně tristní, jednoduše jsem si ho nemohla dovolit. Mše si vás v podstatě vyselektuje sama, party jsou nesmírně těžké a je tam spousta záludností. Hrozně moc lidí na tom pohořelo, jiní si ani netroufli přijít… Nicméně vybrat se podařilo a Vojtův i náš sen se tak mohl naplnit. Odehráli jsme se Mší překrásných deset původně plánovaných představení v Praze, Brně, Budějovicích, Ostravě a Hradci Králové. Měli jsme tu čest zahrát ji na Smetanově Litomyšli, nebo letos v létě na Coulours of Ostrava. Teď už zbývá jen odvézt ji do Ameriky. Plány jsou na spadnutí, tak nám držte pěsti!

Během patnácti let své dosavadní kariéry jste hrála v muzikálech, činohrách, TV seriálech, vystupovala na koncertech, vyzkoušela jste si i práci v dabingu. Mluvíte o štěstí, které vás potkalo, přesto se zeptám – zalitovala jste někdy, že jste se namísto „solidního“ povolání dala nejistou cestou „komediantů“, jejichž profesní život nezáleží jenom na tom, co kdo umí, ale také na pořádném kusu štěstí a umění prosadit se?

Slovo „zalitovat“, bych asi nikdy nepoužila, protože jak to tady spolu rekapitulujeme, tak si uvědomuji, že to všechno, co mě potkalo, je pro mě jedno velké štěstí. Co ale nejde opomenout, je ta obrovská nejistota, ve které člověk žije. Dneska bych každému doporučila udělat si po základní škole nejprve nějakou jinou než uměleckou školu a pak teprve jít na DAMU, JAMU, AMU, protože když něco nevyjde podle očekávání, nebude si pak člověk připadat tak vydaný napospas. Teď to zní možná trochu moc racionálně na to, jak já jsem taková nadšená a „lítací“, ale u volného povolání je ta nejistota obrovská! Když se zrovna nedaří a vy víte, že nemáte nikoho jiného za zády a vypadá to na mizerný rok, tak pak přicházejí těžké noci…

Každý má ale možnost volby a má být šťastný tam, kde si to zvolí anebo to změnit, když tam šťastný není. Zní to tvrdě a taky to tvrdé je, ale funguje to! Věřím, že když je člověk k sobě upřímný a miluje život, cesta se vždycky najde. Jsem hluboce vděčná, že po nejrůznějších peripetiích teď prožívám přenádherné období, životní i profesní, mám vedle sebe člověka, který mě nenechá v ničem samotnou, a všechno tvoříme spolu. S ním mi přišel do života klid, který jsem celý život postrádala. Na druhou stranu ale moje povaha naštěstí nefunguje tak, že bych si řekla – teď mám vedle sebe někoho, kdo se o mě postará… To by byla nuda. Pořád jsou tu nesplněné sny, je za čím jít, co zlepšovat, kam směřovat.

Na to se hodí navázat poslední otázkou, kterou se ještě vrátím ke Kudykamovi, kde na konci představení zpívala Jasnovidka:

„Už nevěř ve svůj amulet,
věř jenom v zázrak zvaný Svět“…

Katko, co pro vás znamená slovo „zázrak“ a co byste si do budoucna ze všeho nejvíc přála? 

Jé, teď mě asi rozbrečíte… „zázrak zvaný svět“… v tom je totiž řečené všechno, o čem si tady celou dobu povídáme… Můžu mít obavy, nebo radosti, ale ten svět to stejně nakonec zamíchá jinak. Momentálně pro nás tím zázrakem bude samozřejmě miminko, s nímž jsou spojená i přání – aby bylo nejzdravější, nejšťastnější a nejspokojenější na světě. To si asi přeje každý nastávající rodič. Také bych si, spolu se svým mužem, moc přála, aby to krásné období, které prožíváme, v tomhle duchu dál plynulo. Abychom tak, jak teď fungujeme, fungovali i v dalších etapách.

A co nám ten svět zamíchá za esenci? To se necháme překvapit, protože nic jiného ani vymyslet nejde, ať to je slovy Kudykama, nebo je to výsledek toho, co se odehraje ve Mši, nebo v každé hlubší věci, básni, písni, ve všem, co se člověka dotkne… Moje filosofie vždycky bude o tom, mít za sebe zodpovědnost. Nežít s tím, že „se něco udělá“, že „se někdo postará“, že třeba něco cítím a přitom dělám, že ne, nebo něco tuším a neberu zodpovědnost za to, abych nějak konala. Takže si myslím, že v té osobní pravdě je jediný recept na „zázrak zvaný svět“.

Tak to je krásná tečka za naším rozhovorem, za který, Katko, moc děkuji a přeji vám, ať vás to šťastné období nadále provází.

Kateřina Bohatová v muzikálu Zpívání v dešti

Kateřina Bohatová v muzikálu Zpívání v dešti

Foto: archiv Kateřiny Bohatové

Rozhovory
Václav Noid Bárta: „Jsem zvířecí Hamlet“
Rozhovory
Jiří Škorpík: Malý, velký muž
Rozhovory
Radka Špáňová: „K Johance jsem se dostala úplnou náhodou“