Rozhovory

Hedvika Tůmová: „Přála bych si, aby se hudba stala mou profesí…“


Když jsem před pár měsíci psala o talentovaných dětech v pěveckém sboru Coro Piccolo, říkala jsem si, že bych po čase mohla blíže představit i nejstarší členku sboru a dnes už asistentku sbormistryně, kterou je Hedvika Tůmová. A protože mě moje první a zároveň poslední zhlédnutí muzikálu „Bídníci“ s Hedvikou na jevišti opravdu nadchlo, nic už nebránilo tomu, abych si oblíbenou Cosettu pozvala na kus řeči. Naše povídání se pak točilo nejen kolem „Bídníků“, ale také „Rentu“, „Mam´zelle Nitouche“, nebo i vlastní skladatelské aktivity.

Hedvika Tůmová

Hedvika Tůmová

Hedvika Tůmová se narodila před třiadvaceti lety v Praze a kam až sahají její dětské vzpomínky, tam bylo od rána do večera samé zpívání. Navíc maminka uměla hrát na piano, proto nebylo divu, že i malá Hedvika skončila u kláves – nejprve s odmítáním, později si ale z nezáživného cvičení dokázala vzít inspiraci k vlastní tvorbě. Od první skladbičky přes písně pro vánoční rodinnou pohodu uběhlo už pár let a tóny vyťukané dětskou rukou dnes nahrazuje zvuk profesionální kapely i symfonického orchestru. Aby svou skladatelskou činnost mohla náležitě rozvinout, rozhodla se skladbu a aranžování přibrat jako druhý obor na Pražské konzervatoři, kde už čtvrtým rokem studuje populární zpěv.

Na poli muzikálovém toho za sebou zatím mnoho nemá, proto je víc než obdivuhodné, že její první role bez jakékoliv podobné předchozí zkušenosti byla právě Cosetta v muzikálu “Bídníci“. A Hedvika svou velkou muzikálovou příležitost využila s chutí i půvabem tak, že si dokázala získat srdce mnohých muzikálových fanoušků. Další muzikálové příležitosti byly menší role v operetě „Mam´zelle Nitouche“, nebo v nedávno úspěšně uváděném muzikálu „Rent“.

K jejím současným uměleckým aktivitám patří mimo jiné i nedávné navázání spolupráce se zpěvákem Jakubem Smolíkem a jeho kapelou, s nimiž vyráží na koncertní turné po vlastech českých.

Rozhovor s Hedvikou Tůmovou

Od malička jste si ráda zpívala, a tak není divu, že jsou vaše pěvecké začátky spojené, podobně jako u jiných zpěváků, s působením v dětském sboru. Ve vašem případě to bylo a stále je Coro Piccolo. Jaké byly vaše první krůčky za společnou písničkou?
Když jsem do sboru přišla, tak nás tam bylo sotva deset, ale hned od začátku mě to moc bavilo, protože naše sbormistryně Jana Galíková ho vedla velmi zábavnou formou – nebylo to jako v klasických sborech, kde se jenom poslušně sedí a kouká do not. Hráli jsme různé soutěže, zpívali jsme písničky z televizních pohádek, koledy, ale i cizí lidovky v původních jazycích – třeba ázerbajdžánskou nebo brazilskou, a hráli jsme k tomu na různé nástroje. Na koncertech jsme se pak učili vystupovat samostatně jako sólisté, proto jsme vůbec neměli trému.

Díky pozdějšímu navázání spolupráce sboru s Marií Rottrovou, jste mohla zažívat i atmosféru velkých koncertů. Vnímala jste to už tehdy jako něco mimořádného?

S Marií Rottrovou jsme vždycky o Vánocích od roku 2000 do roku 2010 absolvovali osm turné po republice a musím říct, že to bylo úžasné. Na začátku mi bylo deset let a to jsem tam byla z dětí skoro nejstarší. Strašně jsme to prožívali, někdo by řekl, že si to desetileté dítě ani nebude pamatovat, ale já jsem tím žila! Vždycky o prázdninách jsme na soustředění cvičili koledy a připravovali se. Jezdilo nás asi patnáct v autobusu s muzikanty z kapely. Ty zájezdy jsme měli tou dobou nejradši, prostě jsme si připadali jak opravdoví zpěváci…Bylo to nádherné období.

Chuť zpívat i zkušenosti z jeviště v přítomnosti dalších populárních zpěváků vás ovlivnily k rozhodnutí pokračovat po skončení osmiletého gymnázia ve studiu populárního zpěvu na Pražské konzervatoři. Jak je to pro vás náročné?

Někdy je to časově náročnější, když se současně věnuji ještě dalším projektům, ale studuji to, co mě baví, takže si nemohu stěžovat. Jinak mezi mé nejoblíbenější předměty na konzervatoři patří například intonace nebo hra na bicí.

Hedvika Tůmová

Hedvika Tůmová

Od dětství také hrajete na klavír, díky kterému jste začala skládat i vlastní písničky.  Pochlubte se s prvními skladatelskými nápady…

Moje klavírní začátky byly velmi divoké.(smích) Začala jsem chodit na piano asi v šesti nebo sedmi letech a hned mě vyhodili z hudební nauky – že prý nejsem dostatečně talentovaná. Tak mě maminka dala jinam a vždycky jednou za týden mě přinutila v neděli sednout k pianu a trochu cvičit. Stála nade mnou a já se rozčilovala, že musím hrát. Ale jsem jí vděčná, že se mnou vydržela. První písničku jsem složila v devíti letech. Potom dlouho nebylo nic, až v roce 2002 o Vánocích jsem si řekla, že když jsou ty Vánoce, tak složím nějakou vánoční ke stromečku. Potom jsem z toho udělala takovou tradici. Každý rok jsem složila novou a pak jsem si řekla, co to nějak spojit a vymyslela jsem si, že z toho udělám nějaké „dílo“. Tak vznikl nápad s vánočním muzikálem, který jsem nazvala „Vánoční sen“.  Ale protože jsem postupně zjišťovala, že jsem své dovednosti samouka na těch mých písničkách vyčerpala, tak jsem se rozhodla jít studovat skladbu, abych se opravdu něco naučila.

„Vánoční sen“ postupně zakotvil na repertoáru sboru – jaké s ním máte nejbližší plány?  Nebo je teď spíše „u ledu“ z důvodu nedostatku času?

U ledu určitě není, naopak, teď před Vánocemi natáčíme ve studiu několik písní a jsem moc ráda, že jednu z nich – „Vánoční dárek“ se mnou jako duet před pár dny nazpíval Tomáš Trapl. Do projektu je zapojen sbor Coro Piccolo a musím zmínit pana Davida Štekla, kterému patří velký dík a bez kterého by natáčení s kapelou a orchestrem nebylo možné realizovat.

Loni jsme zpívali se symfonickým orchestrem v Praze na Žofíně píseň Stříbrné skály, což je má neoblíbenější z „Vánočního Snu“. Lidé si možná budou myslet, že jsem asi nějaký vánoční „nadšenec“, ale to souvisí s realizací pomocí našeho sboru, protože většina hlavních koncertů je na Vánoce.

Chtěla bych teď v první řadě všechno, co je napsané a není ještě k nahrávání, poopravit – texty, rozvinout hudbu, něco připsat, tak, aby to mělo profesionální úroveň a nebráním se ani spolupráci, protože víc hlav víc ví. Přála bych si, aby v tom představení hráli nejen naše děti, ale i dospělí, třeba se pokusit zapojit i nějaké profesionální zpěváky. Ale vzniká to po kouskách, tak je to běh na dlouhou trať.

Co byste si přála, aby se vám jednou na poli skladatelském splnilo?

Přála bych si být v písňové tvorbě soběstačná – umět si složit vlastní hudbu, texty a sama si vše zaranžovat tak, aby se písničky líbily ostatním.

Hedvika jako Cosetta v Bídnících

Hedvika jako Cosetta v Bídnících

Pojďme ale k tématu, které je blízké těmto stránkám. Účinkujete v klasické operetě „Mam´zelle Nitouche“, v létě jste si zahrála menší roli v muzikálu „Rent“ a vaším zatím největším úspěchem je role Cosetty v muzikálu „Bídníci“. Kdy jste vlastně začala po tomto uměleckém žánru pošilhávat a jaká byla úplně první role v muzikálu?

Bylo mi osmnáct, když jsem končila osmileté gymnázium a přihlásila se na konzervatoř. V té době jsem sice začala sledovat dění kolem muzikálů, ale kromě návštěv ZUŠ a účinkování ve sboru jsem ještě nic jiného za sebou neměla. Můj první konkurz byl do divadla Kalich na „Johanku z Arku“. Pro mě to byla docela strašná zkušenost, protože tenhle konkurz se mi tedy opravdu nevyvedl. (smích) Na to jsem prošla několika dalšími konkurzy, ale stále to nebylo ono a když jsem končila první ročník na konzervatoři, tak přišli v roce 2011 „Bídníci“ s premiérou 1. března 2012.

Prozradíte nám, jak probíhaly konkurzy na „Bídníky“?

V první fázi konkurzu jsem musela e-mailem odeslat vlastní nahrávku a pak jsem byla pozvána na další kolo do divadla, kde jsem zazpívala árii Cosetty. Konkurzy byly na jaře, pak se dlouho nic nedělo a čekalo se, jestli nás schválí Londýn.  Po třech měsících mi přišel úžasný dopis, že jsem získala roli Cosetty.

Tak to byl obrovský úspěch pro člověka, který neměl žádné předchozí zkušenosti…

Ano a ještě takový krásný muzikál, krásná role, v krásných šatech, prostě všechno krásné…

Nejdřív probíhaly korepetice s klavírem, potom jsme přešli do zkušebny v Karlíně, kde už probíhaly zkoušky s panem režisérem Petrem Novotným, což pro mě bylo ze začátku hodně těžké, protože jsem byla se vším všudy hozená do vody. Divadlem jsem do té doby byla nepolíbená.

Hedvika s Tomášem Löblem v Bídnících

Hedvika s Tomášem Löblem v Bídnících

Když jste se poprvé objevila na jevišti, jak jste se cítila mezi zkušenými kolegy a jaký máte z těch začátků asi nejsilnější zážitek?

Cítila jsem se tam úplně nádherně, myslím, že jsme tam měli úžasnou partu. Strašně jsem si užívala každý příchod do divadla, bylo mi tam moc dobře, protože jsme si tam vytvořili takové domácí prostředí. Nejsilnější zážitek byla první veřejná generálka, kdy jsem čekala na svůj první výstup s písní „Život můj“. Když začala předehra, byla jsem hrozně nervózní, pak jsem vyšla na jeviště před plnou Goja Music Hall a na nějakou trému už nebyl čas. Bylo to úžasné a z prvního potlesku jsem si připadala jak v sedmém nebi. Bylo to poprvé v životě, co mi takhle někdo tleskal. Myslím, že generálkové publikum bylo vůbec nejlepší, protože z diváků bylo úplně cítit, jak nám drží palce a jak se na to těší. A ta energie nám hodně dala, to vás vyloženě nakopává.

V „Bídnících“ jste mohla společně účinkovat i s několika dětmi ze sboru – jistě pro vás i pro ně muselo být příjemné, když jste se znali – nechodily si k vám ty děti třeba pro radu nebo s únavou či trémou?

Bylo moc hezké, když jsem se tam s nimi potkala, ale tréma nebo únava u nich nebyla, naopak.

Nestalo se vám při tak náročném muzikálu bez předchozích zkušeností, že by vás potkalo třeba pověstné „prasknutí“ hlasu ve výšce?

Taky mi to jednou přeskočilo… ale bylo to zrovna v tom momentě, kdy umírá Jean Valjean, takže jsem pak měla důvod se rozbrečet… ale ono to pak vypadalo jako vzlyk. (smích)

Viděla jste „Bídníky“ na nějaké zahraniční scéně?

Byla jsem na „Bídnících“ v Londýně, kam jsme si s kolegy z představení udělali takový bláznivý výlet na pár hodin. Odlétali jsme asi ve dvě odpoledne a vraceli se druhý den ráno v sedm, takže jsme tam letěli jenom na to představení. Chtěli jsme také v divadle pozdravit londýnský cast a nechat si od nich podepsat program. To se nám ale bohužel nepodařilo, protože nás za anglickými herci do šatny nepustili. Měli jsme s sebou naše programy, ale oni nám stejně nevěřili, že jsme to my – „Bídníci“ z Čech.

Hedvika ve svatebních šatech Cosetty

Hedvika ve svatebních šatech Cosetty

A co představení – nepřipadalo vám po jeho zhlédnutí, že máte, co dohánět, nebo jste si řekli, že ten a ten hraje u nás tu roli lépe?

Já si myslím, že se to nedá tak úplně srovnat, protože oni tam trošku jinak zpívají a všechno to mají víc do klasiky – do operního zpěvu. Divadlo bylo menší, a zvuk byl komornější.  Asi to může znít, že nejsem úplně objektivní, ale v naší Goje se mi to líbilo víc. V Londýně byli všichni pěvecky výborní, jen mi přišli tak nějak stejní, nikdo mi tam nevyčníval například barvou hlasu.

Je nějaká scéna, která vám v našich „Bídnících“ více přirostla k srdci?

Nejradši mám konec první půlky s písní „Příští den“. Je tam hodně hlasů a skoro všichni tam zpíváme najednou – z toho mám úplně husí kůži. Ta píseň je úžasně vystavěná. Také mě baví terčet s Mariem a Eponine a samozřejmě scéna na konci, kdy umírá Valjean, která mě někdy tak dojala, že jsem se rozbrečela. Ten závěr mě opravdu hodněkrát sebral…

Bídníci museli opustit jeviště Goja Music Hall především pro dlouho očekávaného „Fantoma opery“. Prozradíte nám něco k tomu citlivému tématu, kterým je v současné době ještě neskončený konkurz na hlavní i vedlejší role?

Ano, u konkurzu jsem byla a maličko jsem si myslela na roli Christine. Ale bohužel mi tahle role utekla a do dalšího kola jsem nepostoupila. Držím palce ostatním, ta role je krásná, stejně jako celý muzikál a diváci se určitě mají na co těšit.

Vaším dalším muzikálovým působištěm je stále ještě Hudební Divadlo Karlín, kde účinkujete v menší roli v klasické operetě Mam´zelle Nitouche. Jak se vám v ní hraje?

Když mi nabídli jít do company, tak jsem hned řekla, že ano, protože jsem si chtěla vyzkoušet nejen operetu, ale i sbor v divadle a trošku mít i hereckou zkušenost. Jsem tam jako klášterní schovanka a dáma v divadle. Zajímalo mě to i z autorského hlediska, jak je to napsané. Je nás tam v company několik zpěvaček a pak jsou tam ještě tanečnice. V „Nitušce“ si užívám spousty legrace, je to o něčem jiném než v „Bídnících“, kteří jsou hodně vážní.

Hedvika v kostýmu z Mam'zelle Nitouche

Hedvika v kostýmu z Mam'zelle Nitouche

Když pak v letošním roce vyhlásili konkurz na muzikál „Rent“, šla jste do něj s tím vědomím, že dobře ovládáte angličtinu, nebo že si ji oprášíte?

Angličtiny jsem se trochu obávala, protože od té doby, co jsem odešla z gymnázia, tak jsem čtyři roky anglicky nemluvila. Ale šla jsem na konkurz a dostala jsem menší roli v company. Říkala jsem si, že to bude zábavné, protože to je něco jiného než „Bídníci“ a „Mam´zelle Nitouche“, protože to je rocková opera a že si zkusím jinou pěveckou polohu a zablbnu si.  Takže jednou jsem klášterní schovanka, podruhé rebelka. Vlastně ty postavy jsou v „Rentu“ takové kontroverzní – hrajeme narkomany, bezdomovce. Režisér Steve Josephson lpěl na tom, abychom si postavy sami vystavěli a promysleli si, kdo jsme, proč tam jsme, jak jsme se tam dostali.

Dost jsem nad tím přemýšlela a jak jsme vlastně celé prázdniny intenzivně zkoušeli, tak jsme se vžívali do svých rolí a dokonce jsme se zúčastnili setkání s gayi v „Domě světla“, což je azylový dům pro HIV pozitivní lidi. Abychom je více poznali a pochopili. „Rent“ je vlastně o tom, že ti lidé nejsou špatní a do takové situace se mohli dostat ne vlastní vinou. Přesto tyto bezdomovce a podobná individua většina odsuzuje. Mně se třeba v té době stalo, že jsem jela na zkoušku, po cestě jsem si o tom tak přemýšlela a na zastávce byli bezdomovci. Dívala jsem se na ně a říkala jsem si, jak se jim to asi stalo.  A jeden z nich ke mně přišel, na něco se mě ptal, no a já se si s ním začala bez předsudků, které v sobě máme, zcela přirozeně povídat. Vlastně jsem i díky „Rentu“ na ty lidi začala nahlížet úplně jinak. A kdybychom takhle prostřednictvím toho muzikálu mohli něco ovlivnit, tak by to bylo skvělé.

Nedávno byl vyhlášen konkurz do „Rentu“na půdě divadla Kalich, i když dříve už zaznělo, že pokud bude mít verze v Divadle Na Prádle úspěch, plánují se další uvedení s partou, která tam hrála. Musíte tedy jít znovu do konkurzu nebo máte své role jisté?

Moc mě a všechny mé kolegy potěšila nedávná zpráva, že „RENT“ bude mít druhou premiéru 15. března 2014 v Divadle Kalich. Bude se hrát jak v anglické, tak v české verzi, a to s  původním obsazením, takže už se moc těším. Na konkurz znovu jít nemusíme. Někteří z nás neměli alternaci, proto byl vypsán doplňující konkurz.

Neuvažujete o tom, dát dohromady vlastní kapelu, nebo se s nějakou už trochu zkušenější spojit a začít samostatně vystupovat?

S kapelou mě vždycky bavilo zpívat a myšlenka, že bych se svou vlastní koncertovala, mě láká stále víc. Jeden čas jsem zpívala s Ali Amirim vokály, nebo jsem si párkrát zazpívala s kamarády z gymplu a vždycky jsem si pořádně zařádila. Snažila jsem se taky naučit hrát na elektrickou kytaru, ale nestíhala jsem trénovat ani na ten klavír, tak jsem pak kytaru vrátila. Nedávno jsem nastoupila do kapely Jakuba Smolíka jako zpěvačka.

Hedvika s kolegy z muzikálu RENT

Hedvika s kolegy z muzikálu RENT

Řekněme, že čas na založení vlastní kapely tedy ještě nenazrál, ale co byste tak do budoucna chtěla mít za repertoár, máte třeba nějaké oblíbené zpěváky či kapely?

Já bych především chtěla skládat a zpívat vlastní věci. Ráda poslouchám Pink, nebo takové ty klasiky, jakou jsou například Queen. Vždy se mi líbila Avril Lavigne a její písničky. Mám moc ráda rockové balady jako je například „Still loving you“ od kapely Scorpions. Teď jsem díky škole začala poslouchat také vážnou hudbu.

Neuvažovala jste o tom, přihlásit se do nějaké talentové soutěže, která by vás sice mohla časově hodně svazovat, ale na druhou stranu i hodně zviditelnit? Co takové SuperStar?

Když mi bylo asi patnáct, tak jsem do SuperStar šla s písní Behind these hazel eyes od Kelly Clarkson … Tehdy jsem to hodně hltala, chodila fandit do haly a sbírala podpisy a teď je vtipné, že se s některými kolegy potkávám na jedné scéně.

Já si ale myslím, že se podvědomě vydávám jinou cestou. Neříkám, že to třeba někdy znovu nezkusím, ale že bych vyloženě po tom nějak toužila, to ne. Když to přijde v době, kdy budu mít čas a budu na to mít chuť, tak proč ne.

Kdo je vaším pěveckým vzorem jak na poli muzikálovém, tak také na poli populární hudby?

Muzikálových vzorů mám hodně, od každého si beru něco, těžko říct. Líbí se mi Lucie Bílá, která opravdu vyniká tím, jak umí pracovat s hlasem. Nadchla mě v muzikálu „Carmen“. V populární hudbě bych ráda zmínila tu Marii Rottrovou, jejíž písničky mám moc ráda a je to pro mě ten největší vzor – ovlivnila mě už jako malou holku a mám to štěstí, že jsem ji mohla poznat i osobně – je moc milá a navíc je to opravdu velká dáma.

Chodíte občas na muzikálová představení, abyste jako divačka nasávala tu uměleckou atmosféru, ale zároveň jako začínající muzikálová zpěvačka získávala profesní dojmy?

Chodím, a ačkoliv tam jdu jako divák, tak se stejně neubráním tomu, že na to koukám i z profesního hlediska. Teď jsem viděla „Matu Hari“, kde hraje už pět našich dětí ze sboru – Filip Vlastník, Šimon Říha a Nela Primasová hrají Normana, Barunka Marková a Viktorka Stříbrná hrají Non i malou Mata Hari, všichni byli vybráni přes konkurz.

Hedivka Tůmová s Tomášem Traplem

Hedivka Tůmová s Tomášem Traplem

Máte nějaký hodně oblíbený muzikál uváděný na pražské muzikálové scéně?

Kromě „Bídníků“ mě asi nejvíc zaujala „Vánoční koleda“ – autorem hudby je Kryštof Marek, který má osobitý styl. V muzikálu se mi moc líbila kombinace populárního zpěvu s operním a činohrou. Byla tam zajímavá scéna, živá hudba hrála nad jevištěm. A na živou hudbu já jsem vysazená, nemám ráda, když je hudba dopředu nahraná a k tomu nazpívané sbory. Ať je to raději trošku falešné, ale ať je to naživo. Pak se mi moc líbila „Kapka medu pro Verunku“ – bylo to hezké na pohled i na poslech, krásná scéna i kostýmy, měla jsem z toho příjemný pocit.

Co byste si přála v souvislosti s vaší uměleckou kariérou a co vás čeká během příštích týdnů a měsíců?

Jeden sen se mi už splnil, a to jsou právě „Bídníci“. Ale moc bych si přála, aby se hudba stala mou profesí, ať už to bude muzikál nebo skladba.

V nejbližších dnech mě čeká natáčení ve studiu se sborem a další koncerty s Jakubem Smolíkem. V prosinci vypuknou koncerty s Marií Rottrovou, kterých je šest a ten zahajovací bude v pražské Lucerně už 2. prosince – všechny srdečně zvu a moc se těším.

Tak, ať se vám daří a do budoucna přeji, aby vám Thalia nadělila zase nějakou krásnou roli, podobnou té, kterou jste si mohla zahrát v „Bídnících“.

Foto – archiv Musical.cz a Hedviky Tůmové


Rozhovory
Hanka Křížková: Jsem vlastně šťastný člověk
Rozhovory
Jan Kříž: „Když múzy nejdou spát“
Rozhovory
Renáta Podlipská: „Roli Elizabeth skutečně prožívám!“
  • Gábina

    Hezký článek.


  • Michala

    Hedvika byla skvělá Cosetta v Bícnících, velká škoda, že se zrovna do Fantoma nedostala. Hodila by se tam rozhodně víc než kdokoliv jiný z těch, co prošly konkurzem. Díky za rozhovor. :-)


  • Teri

    Doufám, že Hedviku brzy obsadí to nějaké větší role. Je určitě nejvýraznější mladý talent, jen je jaksi nedoceněná.


  • Hedvika

    Všem děkuji :)