Recenze a reportáže

Vítej zpět, Draculo! Česká muzikálová legenda se vrátila, do Hudebního divadla Karlín


V roce 1995 měl v Kongresovém centru Praha premiéru původní český muzikál Dracula autorské trojice Karel SvobodaZdeněk BorovecRichard Hes. Po dvou obnovených premiérách se 5. března 2015 Dracula vrátil tam, kde byla poprvé vyslovena myšlenka na jeho hudební oživení – do Hudebního divadla v Karlíně. Jak přistoupili noví tvůrci k muzikálovému fenoménu, který si získal srdce mnoha fanoušků? Obstojí Dracula i nyní?

Pokud by někdo před 20. lety řekl, že muzikál Dracula se stane nesmrtelným, stejně jako jeho jmenovec, nebo že jej navštíví 1,2 miliónu diváků, každý by se mu vysmál. Po premiéře cupovala kritika Draculu na kousky, v jedné recenzi se např. objevilo, že útok na Stevena na plese připomíná scénu z pohádky Zvířátka a Petrovští. Jenže diváci se hrnuli, stejně jako řada ocenění v podobě zlatých desek, přišlo uvádění v dalších zemích světa.

Při ohlédnutí zpět je jasné, jak moc byl ve své době Dracula revolučním dílem. Připomeňme třeba scénografické vychytávky v podobě rakve plnící se krví, zavírající se okno při umírání Adriany, Lorraine vznášející se nad hlavami diváků v “krvavé” houpačce, motorky na jevišti nebo animace letícího netopýra. To všechno v dnešní době působí jako velké retro, ale tehdy to znamenalo něco dosud na jevišti neviděného.

Zároveň čas ukázal, jak moc Dracula ovlivnil českou muzikálovou tvorbu – tak například kolikrát jsme pak v muzikálech viděli dva nebo tři tanečníky jako personifikaci smrti, zla nebo dobra?

Dracula definoval i příběh, který se líbí českému publiku, tedy příběh se silným charakterem, o velké lásce a o boji se zlem. Jakkoliv to zní plytce (a skutečně kritika tehdy slovy jako “povrchní” a “prvoplánové” nešetřila), tak se stačí zamyslet a uvidíte příběh, ve kterém je sice explicitně řečeno, že ten, kdo nemá s kým sdílet radost ze života, ten vlastně nežije, ale také příběh o vnitřním boji v každém z nás. Dracula je nejen jakýmsi anti-hrdinou, ale také zosobněním dobra i zla, pocitů, které se perou v každém člověku. Zároveň se každý z nás potýká s mezilidskými vztahy, máme své sny, občas jsme zasaženi ztrátou iluzí. Tohle všechno nám Dracula ukazuje na poměrně skromné stopáži a vše doplňuje originální hudba a výmluvné texty, díky kterým se z muzikálu stalo nadčasové dílo.

A to je na Draculovi asi nejdůležitější. Muzikály přicházejí a odcházejí, mizí na smetišti muzikálových dějin a přežívají jen ta díla, která mají publiku stále co nabídnout i po dvaceti letech od uvedení.

Egon Kulhánek, bývalý producent muzikálu Dracula, nyní ředitel Hudebního divadla Karlín

Egon Kulhánek, bývalý producent muzikálu Dracula, nyní ředitel Hudebního divadla Karlín

Většina z naší redakce na Draculovi vyrůstala a stejně jako pro většinu muzikálových fanoušků je pro nás Dracula to, co nás přivedlo k muzikálům. Proto máme k Draculovi nostalgický vztah a přiznáváme, že jsme byli k novému nastudování v divadle Karlín poněkud skeptičtí. Jistou roli v tom hrály avizované a následně dementované škrty, bylo jasné, že změn se dočkáme, jen jsme se museli nechat překvapit, jaké budou, dále pak uvedení Draculy v Hybernii, kterému moc neslušela nová scénografie (recenzi si připomeňte zde) a také výběr režiséra. S největším napětím jsme očekávali, jak dopadne představení s živým orchestrem. Původní nastudování z Kongresového centra už v našich hlavách nic nepřekoná, Dracula 2015 mohl už jen překvapit, ať v pozitivním nebo negativním slova smyslu.

Byl náš skepticismus oprávněný?

Co se týče změn v hudebních číslech a ve scénosledu, tak na ně skutečně došlo. Vítáme vrácení prvních slok Tajemného hradu a Schůzky v zahradě, ve skladbách, které jsou důležité pro charakter Lorraine.

Schůzka v zahradě

Schůzka v zahradě

Dá se říci, že první půlka něžně pohladí věrné fanoušky po duši, aby je vzápětí druhá půlka mírně “propleskla”. V druhém jednání, kdy se ocitáme ne v budoucnosti, ale v přítomnosti, je totiž změn nejvíce. Nicméně jen co se pravověrní fanoušci a uctívači verze původní vzpamatují z této facky, tak některým dojde, že to jsou změny k lepšímu. Druhé dějství má stále svoji logiku a dokonce i větší spád. Po předehře následuje skladba Dehybernace, gang Stockers nastupuje na scénu až po výstupu škodolibých nymf v casinu. Výrazně je osekána postava Nicka, díky vypuštění scény v podzemí a skladby Pygmalion. Dracula si tedy splete Sandru s Adrianou jen díky vzhledu, čemuž je přizpůsoben i Sandřin text ve Snovém soudu. To je ale naštěstí nepatrná změna v Borovcově nadprůměrném libretu.

Výraznou a nepříliš podařenou změnou je dialog Sandry a Nicka o plánované akci v Draculově casinu. Text zůstal prakticky totožný, ale už nejde o zpívanou část, herci jej odříkávají a působí to vzhledem k veršům značně nepřirozeně až komicky.

Dehybernace - začátek 2. jednání

Dehybernace – začátek 2. jednání

Dialog o akci v casinu

Dialog o akci v casinu

Karel Svoboda zkomponoval ve svém těžkém životním období nezapomenutelnou hudbu, a protože se obával, že některé pasáže nevyzní v konečném výsledku tak, jak si přál, nechal hudbu raději nahrát. Karlínský orchestr se rozhodl vzít na sebe nelehký úkol –  zahrát Draculu naživo.

Všichni máme příliš zažitý nahraný hudební základ, od kterého je těžké se oprostit.

Hudba v karlínském Draculovi má skutečně jiné aranže, mnohdy i jiné tempo. Některé skladby jsou rychlejší, jiné zpomalily.  V Honu na zlo a také ve skladbách v druhé části přibyly modernější nástroje, jako např. elektrická kytara. Ta příliš nesedí právě do Honu na zlo, kde se nehodí k majestátním chorálům. Občas hudba skutečně negraduje tak, jak se v určitých scénách očekává (závěr dramatického tria Dokonáno), někde potěší velmi citlivé podání skladeb, nás zaujaly dechové nástroje v hitu Jsi můj pán, ne nadarmo tedy Steven zpívá o své sestře, že její smích “jak tóny flétny zněl”.

Hon na zlo

Hon na zlo

I přes určité momenty, které uchu příliš nelahodily, odvedl autor hudebního nastudování Kryštof Marek s orchestrem a také se sbory precizní práci, což dokazuje, že orchestr v Karlíně patří k jednomu z nejlepších. Není pochyb, že ten, kdo uslyší Draculu poprvé, nebo po dlouhé době v podání živého orchestru, bude nadšen. Ostatním bude zřejmě chvíli chybět původní nahrávka.

Možná by celkovému vyznění prospěl hlasitější zvuk, ne jen během instrumentálního Honu na zlo.

Dirigent Kryštof Marek na premiérové děkovačce

Dirigent Kryštof Marek na premiérové děkovačce

Scéna je z velké části inspirována z nastudování z Hybernie, naštěstí Daniel Dvořák z ní převzal jen to lepší. Nechybí vyjíždějící propadlo, zbylo i torzo ze svícnů z Draculova hradu, byť se nejedná o točnu, jako celek to působí vkusně a nekýčovitě. V druhé půlce je sice stejná oprýskaná stěna, ale naštěstí už na ní není pisoár. Zklameme příznivce motorek, po scéně se už neprojíždí, a pokud si někdo oblíbil post-apokalyptický trabant, tak toho zklameme též.

Vskutku epický je příchod Draculy do kláštera, který je řešen tak, že je zcela odpovídající velikosti hlavní postavy, vizuálně emotivněji působí i umírání Adriany, i když je otázkou, zda je na ni vidět i z bočních sedadel a balkónů. S pomocí light designu se zapracovalo i na slunci pronikajícím do hrobky v samotném závěru.

Draculův vpád do kláštera

Draculův vpád do kláštera

Možná je to i jevištěm Karlína, že vše vypadá uceleněji. Drobná výtka směřuje ovšem k projekcím, i když nejsou tak dominantní, zvláště by nemusela být díky nim  tak doslovná Schůzka v zahradě, kdy se na pozadí vznášejí mezi kytičkami a zelenou trávou barevní motýlci. Během Draculova monologu je na pozadí jakýsi hřbitov zahalený v mracích, naštěstí je to detail, který díky pěveckému umění sólistů vypustíte. Změnila se i projekce vampýra pronásledujícího Nicka a Sandru,  od ušatého netopýra k siluetě s vlajícími vlasy je to značný pokrok, i když to není žádný grafický zázrak. Abychom ale nebyli k projekcím tak přísní, tak velmi vyvedený je vnitřek chrámu v úvodu.

Jen drobnost, i když iritující, je kříž posetý třpytkami, který se asi zatoulal ze závěru muzikálu Jesus Christ Superstar.

Režisér Filip Renč

Režisér Filip Renč

Režisér Filip Renč si nedal (nebo nedostal?) moc prostoru pro vlastní invenci. Režie Josefa Bednárika zůstává ve velké míře zachována, i když Draculova smrt je pojatá odlišně. Zamrzí, že sólo kněze během Draculova pokusu o sebevraždu už není stínohra, jako v Hybernii, místo toho na scénu jen tak nakráčí kněz za doprovodu ostatních mrtvých duší. V tomto případě i původní verze “off-stage” zpěvu byla efektnější.

Pomocí triku “one way vision” byly vylepšené i obrazy,  takže díky nasvícení se Adriana či Dracula zjeví přímo za svou podobiznou. Jednoduchý, přesto úžasný a divácky vděčný efekt.

Draculovo poznání nesmrtelnosti a notoricky známé propadlo

Draculovo poznání nesmrtelnosti a notoricky známé propadlo

Draculova smrt

Draculova smrt

Že i choreografie nestárne, dokazuje práce Richarda Hese, která je také původní, hlavně v první půlce. V druhé už je patrný vliv Pavla Strouhala, zejména ve skladbě Okouzlená Sandra. Zajímavé je, že bezpečně identifikujete choreografii původní a novou, která je v případě Stockers “obohacená” o luskání, tleskání a hopsání. U dam je to navíc roztahování nohou do písmene V, nebo vyhazování nohou k hlavě. Pozastavit se dá ještě nad figurou, kdy sólistka zpívá a v rámci choreografie musí sklonit hlavu, tím pádem si zatlačí na krk a zákonitě se jí změní tón hlasu.

Taneční složce samozřejmě kralují krvinky, ale vyskytují se na scéně méně, v Hybernii se objevily i s Lorraine v podzemí.

Krvinky jako symbol smrti, utrpení, ale i znovuzrození

Krvinky jako symbol smrti, utrpení, ale i znovuzrození

Povedené kostýmy Romana Šolce z Hybernie prošly změnami. Zmizely oděvní úlety v podobě růžových maskáčů, gang je opět v černé, objevily se bohužel jiné. Proč mají všichni Draculové během plesu nepadnoucí černý oblek, je nám záhadou. Možná to vysvětluje změna plesových šatů Lorraine, které jsou bílé. Chápeme protiklad nevinnosti a temnoty, ale v záplavě okázalých rób nymf a tanečníků se oba milenci ztrácejí.

"Každý lokaj férový, za groš vyklopí, co ví!”

„Každý lokaj férový, za groš vyklopí, co ví!”

Už žádné bílé podvazky, gang je opět v černé

Už žádné bílé podvazky, gang je opět v černé

Dracula nám v roce 1995 přivedl umělce, z nichž většina je v muzikálové branži aktivní dodnes, mají za sebou celou řadu rolí, zapsali se do podvědomí fanoušků a všichni ušli velký kus cesty.

Díky nešťastnému zranění Daniela Landy dostal tehdy šanci Daniel Hůlka, neznámý operní zpěvák. Role Draculy z něj učinila hvězdu prakticky přes noc, dokonce se mu podařilo přerušit zlaté „slavičí“ tažení Karla Gotta. Úspěšnou kariéru přerušily osobní a zdravotní problémy, se kterými se Hůlka potýkal i během uvádění Draculy v Hybernii. Jakmile se však objevil na jevišti v Karlíně, opět si podmanil všechny svým charismatem a také svým zpěvem, kterým přesvědčí všechny ty, co tvrdí, že už na Draculu nestačí. Dracula je životní rolí Daniela Hůlky a neodmyslitelně k němu patří. I když nikdy nebyl vynikající herec a během let neudělal žádný výraznější herecký pokrok, je to stále on, kdo dává postavě Draculy nejvíc a prakticky stvořil jeho pojetí. Všichni, co ho zbožňovali před lety, si opět přijdou na své, zůstala mu všechna gesta i styl zpěvu. A v neposlední řadě i jeho typický postoj – rozkročené nohy a dlaně zatnuté v pěsti.

Daniel Hůlka ve své životní roli

Daniel Hůlka ve své životní roli

Marián Vojtko není v tomto muzikálu žádným nováčkem, v roce 2003 si zahrál roli Stevena a kněze, až v Hybernii pak titulní roli. Vojtko vkládá do svého Draculy více herectví, sedí mu všechny polohy role, byť v té démonické vyniká trochu více, občas potěší vtipným gestem nebo pohledem. Už víme, že je to profesionál, co zpívá bezchybně, v Draculovi opět podává nadprůměrný výkon a pro některé je nepřekonatelný. Ovšem díky okolnostem, která nám umožnily vidět nováčka Lukáše Kumprichta, je Marián Vojtko „pouze“ vynikajícím Draculou.

Marián Vojtko jako Dracula

Marián Vojtko jako Dracula

Nezdráháme se napsat, že jakmile se objevil na jevišti Kumpricht, původně avízovaný jako understudy, byli jsme v šoku. Tak emociální výkon jsme od někoho, kdo je pro muzikálem netknutou veřejnost téměř neznámý, nečekali. Lukáš Kumpricht se v roli Draculy vydal zcela vlastní cestou, nikoho nekopíruje, má čistý hlas, kterým dokáže dokonale vyjádřit veškerou lásku, bolest i nenávist. Ani jeho frázování, lišící se od kolegů, není na škodu. Kumpricht navíc jen nezpívá, herecký projev vkládá i do každého slova, věříte mu vraždící monstrum i zamilovaného muže. Voláme „bravo“ i za to, s jakou lehkostí a bez patrné nervozity náročnou roli zvládl a doufáme, že se jeho jméno bude v našich recenzích objevovat častěji.

Lukáš Kumpricht jako Dracula překvapil

Lukáš Kumpricht jako Dracula překvapil

Ať už narazíte na jakoukoliv alternaci Draculy, nebudete zklamáni, dokonce budete i překvapeni.

Stejně jako Hůlka, je s Draculou spjatá i Leona Machálková. Drobná blondýnka začínala jako Adriana, později se vypracovala k roli Lorraine, a nyní je to muzikálová profesionálka, která se po jevišti pohybuje s naprostou jistotou. Svoji Lorraine hluboce prožívá, škoda jen, že pokud zrovna nemá svůj den, objeví se drobná zaváhání při zpěvu vysokých tónů.

Lorraine Leona Machálková se právě smířila se svým osudem

Lorraine Leona Machálková se právě smířila se svým osudem

Další talent, který Dracula přivedl na naše muzikálová jeviště, je Tomáš Trapl. Tehdy ještě s dlouhými vlasy nasadil Trapl vysokou laťku těm, kteří po něm převzali roli kněze, jemu se naopak podařilo překonat laťku, kterou v trojroli Šaška, sluhy a profesora nastavil Jiří Korn. K jeho momentálnímu působení v Draculovi v Karlíně napíšeme pouze to, že dříve budou asi trakaře z nebe padat, než se Traplovi nějaká role pěvecky či herecky nepodaří.

Tomáš Trapl v jedné ze své trojrole.

Tomáš Trapl v jedné ze své trojrole

Kamila Nývltová zaujala v dvojroli Adriany a Sandry už v Hybernii. Nedělají jí problémy vysoko napsané party Adriany, užívá si svoje sólo jako okouzlená Sandra, její výstupy jsou sexy a mají šťávu. Nám se však přeci jen o kousek více líbí její Lorraine, protože dokáže přesně vystihnout proměnu romantické a naivní dívky ve zhrzenou a cituprázdnou nymfu. Pěvecky i herecky je suverénní v obou rolích, celkově se vyrovnala Machálkové a v mnohém ji i předčila.

Kamila Nývltová jako zlomená Lorraine

Kamila Nývltová jako zlomená Lorraine

Evu Burešovou jsme viděli jako Adrianu a Sandru a přesvědčila nás, že herecky i pěvecky dohání zkušenější kolegyně, i když má hlas posazený níže a některé árie tak nejsou vyzpívány úplně vysoko. Obdiv jí patří zejména za to, že na ní nebylo znát, že dvojroli hraje podruhé. Více jí však sedí romantická Adriana, ač jsme čekali opak, píseň Okouzlená Sandra zůstala dominantou Nývltové.

Adriana v podání Evy Burešové se ubírá na onen svět

Adriana v podání Evy Burešové se ubírá na onen svět

Mírně rozpačití jsme byli z kněze Iva Hrbáče. On se zřejmě nechal nervozitou pohltit a v úvodu, kde má kněz vládnout dominantním, sytým hlasem, jsme se dočkali spíše recitování, navíc velmi hluboko posazeným, čímž si sólista part zkomplikoval. Během dalších výstupů Hrbáč zřejmě napětí 2. premiéry setřásl a konečně nechal svůj hlas rozeznít.

Bedřich Lévi naopak očekávání splnil od samého začátku. Kněz má svým zpěvem vtáhnout do děje a to suverénnímu Lévimu nedělá nejmenší potíž.

Bedřich Lévi uklidňuje mnicha Iva Hrbáče

Bedřich Lévi uklidňuje mnicha Iva Hrbáče

Bratr Lorraine, Steven, je malá role, ale o to těžší má jednu sólovou píseň, následně jej čeká dramatické trio a vypjatý závěr. Josef Vágner má pro Stevena tu správnou barvu hlasu, a i když na první repríze bojoval s nachlazením, díky jeho výkonu nevypadne postava Stevena divákům z hlav hned po jeho smrti. Pro nás však Vágnera nepatrně předčil Peter Strenáčik. Vágner je talentovaný zpěvák, stejně jako Strenáčik, hlasově jsou vyrovnaní, Strenáčik však dává Stevenovi něco navíc: výborné herecké výrazové prostředky.

Steven Josef Vágner raději volí smrt

Steven Josef Vágner raději volí smrt

Steven Peter Strenáčik se právě dostal do víru nebezpečného tance

Steven Peter Strenáčik se právě dostal do víru nebezpečného tance

Ke zkrácené roli Nicka se vrátili osvědčení Richard Genzer a Martin Pošta. V případě prvního jmenovaného jsme se dočkali nevídané reakce premiérového publika, kdy Genzer přišel na scénu, udělal pár dobrých tanečních kroků a okamžitě sklidil nadšené ovace. Genzer se přece jen během let po první premiéře Draculy nevěnoval jen muzikálům a zapsal se do hlav jako bavič, proto stačí, aby jen vyšel ze zákulisí, pronesl lakonické „nazdar“ a publikum se směje. Postava Nicka nikdy neměla žádné výrazné pěvecké party, má za úkol jen tančit a pubertálně řádit. Genzer umí tančit znamenitě, to druhé ani provozovat nemusí, dělat rozruch tak musí hlavně Martin Pošta. To mu nečiní obtíže, takže během Okouzlené Sandry paroduje tanečnice i Sandru.

Martin Pošta jako Nick během Devastace casina

Martin Pošta jako Nick během Devastace casina

Richard Genzer, miláček publika

Richard Genzer, miláček publika

Trio Nymf má za úkol hlavně společně pěvecky a herecky souznít, aby ani jedna nevyčnívala a uměly na sebe včas reagovat. V rolích těchto groteskních nemrtvých ženštin už se vystřídala celá řada zpěvaček, v Karlíně uvidíte ty nejlepší z nich – Hanku Křížkovou, Renatu Drössler a Sylvu Schneiderovou. Skvěle je doplňuje Jana Zenáhlíková, takže v jakékoliv kombinaci vás jejich zábavné výstupy budou bavit.

Nymfy Sylva Schneiderová, Jana Zenáhlíková a Hanka Křížková

Nymfy Sylva Schneiderová, Jana Zenáhlíková a Hanka Křížková

Nymfy Sylva Schneiderová, Renata Drössler a Hanka Křížková

Nymfy Sylva Schneiderová, Renata Drössler a Hanka Křížková

Krvinky, symbol Draculy, se objevují na scéně méně, do rolí se vrátili taneční matadoři Tomáš Böhm, Jurij Kolva a Kateřina Matyášová. Nepoznáte, že v company jsou tanečníci téměř o generaci mladší.

Krvinky Jurij Kolva, Kateřina Matyášová a Tomáš Böhm

Krvinky Jurij Kolva, Kateřina Matyášová a Tomáš Böhm

Jak jsme byli před premiérou Draculy 2015 skeptičtí, tak nyní se neseme na vlně nostalgie a zároveň jsme spokojení, že Dracula v Hudebním divadle Karlín je kompromisem mezi verzí z Kongresového centra a verzí z Hybernie, navíc s velmi kvalitním a vyrovnaným obsazením. Nový tvůrčí tým pochopil, že by se jim příliš velké zásahy do děje nevyplatily a tiše tak vzdávají hold genialitě tria Svoboda – Borovec – Hes. Zarytí fanoušci původní verze nebudou nadšeni ze škrtů, ale jsme přesvědčeni, že i oni se budou do Karlína na svou „srdcovku“ vracet. My také. Vítej zpět, Draculo!

Premiérový přídavek

Premiérový přídavek

Autory fotografií jsou:
David Kraus
(2, 3, 4, 7, 9, 11, 12, 14, 15, 17, 18, 21, 22, 23, 24, 25, 26)
Martin J. Polák (1, 5, 6, 8, 10, 13, 19, 20, 27, 28, 29)
Radek Janda (16)

Video – přídavek z 2. premiéry


Recenze a reportáže
Andílci za školou vzkazují: „Děti, nekuřte, raději zpívejte!“ (+ video)
Recenze a reportáže
Ženské „Chicago“ v Pardubicích
Nosiče
„Carmen 3D“ – recenze Blu-ray (+ soutěž o DVD)
  • Bidnik

    tom: HDK není státní divadlo :-)


  • tom

    A kdo ho zřizuje?


  • Renata

    HDK zřizuje hl.m.Praha.


  • Bidnik

    Nevedel jsem, kam to napsat, ale pripada mi jako velka skoda, ze od neprilis uspesne produkce v Pyramide v 90. letech se na repertoaru zadneho prazskeho muzikaloveho divadla neobjevily Hair. A zrovna do Hdk by se mi hodily. Nebo do Kalicha, v Durovcikove nastudovani. Jaky muze byt ten hlavni duvod, proc jako by se na Vlasy zapomnelo?


« Starší komentáře