Recenze a reportáže

V zákulisí Divadla Hybernia s… Martinem Šemíkem (+ video)


Už jsme poznali malinký Kalich, prošli se podzemními chodbami divadla Broadway a dnes náš textový výlet do zákulisí muzikálových budov pokračuje výstupem do pater divadla Hybernia. Jako vždy jsme měli průvodce, co nám odhalil nejen chod divadla, ale také odhalil trochu ze svého života – Martin Šemík.

Do srpna loňského roku jsem věděla, že jistý Martin Šemík hraje v muzikálu Lucrezia Borgia, ale neměla jsem na něj štěstí. Nebo se spíš přiznám rovnou, že moje dlouholetá, fanouškovská posedlost Jirkou Zonygou mu nedala šanci. Teprve v Divadle Na Prádle jsem poznala, jakou chybu jsem doposud činila.

Martin Šemík zazpíval jednu z nejemotivnějších písní muzikálu Rent I´ll cover you (Reprise) tak, že mě naprosto zarazil do dřevěné židle a to se člověku, co už muzikálů viděl hodně a nejen u nás, stane málokdy. Po představení jsem mu musela složit poklonu. Vysoký sympaťák ukázal svůj široký úsměv, který je pro něj typický, a dali jsme se do řeči. Svěřil se mi, že se chystá do Brna na zkoušku kostýmů muzikálu Zorro, kde bude hrát v company. Čekalo ho i zkoušení flamenca a vlastně netušil, do čeho jde, protože do té doby Zorra neviděl. Tehdy jsem mu řekla, že si Zorra určitě zahraje, a i když si myslel, že si z něj dělám legraci, po pár měsících, když jsme se setkali u tohoto rozhovoru, přiznal, že jsem měla pravdu.

Martin Šemík na autogramiádě po představení Sněhurka a sedm závodníků

Hledání srdcové záležitosti

Martin je v Hybernii jako doma. V den, kdy jsme se sešli, měl skutečně nabitý program. Ráno měl premiéru pohádkového muzikálu Sněhurka a sedm závodníků, kde hraje Prófu, pak ho čekal “dvoják” Zorra.

Po představení Sněhurky mívají účinkující ve foyer divadla autogramiádu, kdy se děti nahrnou k úzkému stolku, aby ulovily podpis nebo fotku svého oblíbeného závodníka. Martin se ochotně podepisoval a bylo vidět, že si to užívá.

“S ostatními závodníky jsme si říkali, že se cítíme jako Lunetic na turné.” řekl mi pak Martin, stále s tím pozitivním úsměvem. “Je to odměna za práci a také zpětná vazba. Já se vždycky rád podepíšu nebo vyfotím. I když za začátku jsem se tomu musel smát. Dnes už míň, ale dlouhou dobu jsem byl pořád vyjukaný kluk se vsi,” dodal v baru divadla u velkého hrnku kávy, kam mě zavedl poté, co podepsal “prezenční listinu”. I když v divadle byl od rána, musí se podepsat před dalším představením.

Martin podepisuje „prezenčku“

Obsazení na několik dní dopředu visí v zákulisí v baru

Ta malá ves, odkud Martin pochází, se jmenuje Leština u Světlé. Jeho maminka zpívala ve sboru a dědeček hrát na trumpetu v kapele a tak se jeho vnuk začal také věnovat tomuto hudebnímu nástroji na Základní umělecké škole ve Světlé nad Sázavou. Tam byl až do věku, kdy se obvykle musí člověk v pubertě rozhodnout, co by chtěl dál dělat. Možná by všechno dopadlo jinak, kdyby se nezrušily armádní soubory a s nimi i první ročník Vojenské hudební akademie v Roudnici nad Labem, na kterou byl patnáctiletý Martin přijat. Už v té době mu učitel z umělecké školy doporučoval hudební konzervatoř. “Nejvíc jsem se pro myšlenku nadchnul, když mi řekl, že tam není matematika.” vzpomíná Martin. “Jenže rozhodnutí z roudnické konzervatoře o ukončení činnosti mi dorazilo v únoru a to už byly všechny přijímačky na konzervatoře uzavřené. Tak naši obvolali snad všechny zbylé konzervatoře, zda nemají dodatečné zkoušky.”

Martina jako trumpetistu odmítli v dodatečných kolech přijímaček konzervatoře v Brně a v Českých Budějovicích, ale nabídli mu  lesní roh. Neváhal a nakonec si vybral Budějovice.

Martin a jeho oblíbený šálek kávy před představením

“V té době jsem ještě nezpíval. Na základce jsem sice chodil do sboru, ale nebavilo mě to.” překvapuje mě Martin svými pěveckými začátky. “Navíc jsem do sboru chodil ještě před mutací, takže jsem měl sopránek a tím jsem moc lidí neoslnil.  Ale všichni moji spolužáci na konzervatoři hráli na nějaký nástroj a zpívali, tak jsem to začal zkoušet taky.”

V rodné Leštině pak založil svou první kapelu. “To byla pro mě největší škola. Začínali jsme ve dvou, pak nás bylo asi sedm. Hráli jsme celý rok, hlavně v plesové sezóně. Naučil jsem se jak zacházet s mikrofonem, jak vydržet zpívat celou noc a neukřiknout se. Ve dvaceti jsem přešel do jiné kapely, respektive do tanečního orchestru (TopBand), se kterým zpívám dodnes. První tři roky mi daly opravdu moc, oproti předchozím zkušenostem byly největší rozdíly v profesionalitě, technickém vybavení, samotných akcích i v množství posluchačů.”

Při škole si Martin vyzkoušel i daleko větší soubor a zcela jiný žánr. Profesor hlavního oboru – lesního rohu mu vyjednal hostování v Jihočeské komorní filharmonii. To pro něj byla další veliká zkušenost, která mu otevřela oči, zjistil, že ani orchestr hrající jen vážnou hudbu není to, po čem touží.

“Nemohl jsem se tam vybouřit.” shrnul působení ve velkých orchestrech. “Je to pro lidi, co mají rádi preciznost, ale já mám rád určitou volnost a možnost improvizace. Samozřejmě v určité míře. Ale v orchestru to zkrátka nešlo.”

Konzervatoř sice absolvoval, ale když se ohlédne zpět, vzpomíná takto: “Měl jsem skvělého profesora, který mě motivoval, protože věděl, že lesní roh není nástroj, který jsem si vybral. Byť mě to bavilo, pořád to nebyla srdcová záležitost. Měl jsem pocit, že jsem se skrze nástroj nemohl realizovat. Pořád jsem to nebyl já. “

Během té doby si Martin uvědomil, že se čím dál tím víc nachází ve zpěvu. Jeho možnost sebevyjádření konečně našla svůj cíl.

S Martinem se dobře povídá

V posledním roce na konzervatoři navíc přišla nabídka od spolužáka, který dal Martinovi nejprve tip na konkurz na muzikál Romeo a Julie na Hluboké. Martin do té doby žádný muzikál ani divadlo nedělal, netušil, jak to chodí.

Tady Martin potvrdil další svojí vlastnost: “Já strašně rád zkouším nové věci, miluju výzvy. Právě proto, že jsem nevěděl, do čeho jdu, tak jsem tam šel natěšený.”

Možná právě proto získal roli Tybalta. V té získal své první herecké zkušenosti a zkušenost v divadle, byť v poloprofesionálním.

“Z advokátní kanceláře k Lucrezii Borgii”

Když si na internetu zadáte do vyhledávače jméno Martin Šemík, kromě jeho oficiální stránky vám vyjede i název jeho bakalářské práce.

“Ano, v Praze studuju magisterský obor na žurnalistice.” potvrzuje mi. “Po Romeovi a Julii jsem se přestěhoval do Prahy a byl jsem tak trochu jak malé dítě, před kterým někde zachřestí chrastítkem a ono hned běží za nějakou novou věcí. Našel jsem si práci v advokátní kanceláři, pak jsem přešel do eventové agentury. Zase jsem zkrátka zkoušel nové věci.”

Ptám se tedy, jestli se chce po ukončení studia věnovat práci ve svém oboru.

“Bavila by mě práce v rádiu, určitě bych nechtěl psát, zdá se mi to stereotypní.”

Slovo “stereotyp”  najdete na Martinových webových stránkách pod řádkem “Co nemám rád”. Namítám, že někteří tvrdí, že hraní v divadle je stereotypní, ale on mi to hned vyvrací: “Práce v divadle není vůbec stereotypní. Stačí jen, aby se vystřídali v company dva herci a už je to úplně jiné představení. Tady si s někým uděláš nějakou hereckou akci, s tím dalším zase jinou. Byť děláme stejné věci, tak ta chemie mezi lidma funguje pokaždé jinak a to se pak promítne v té energii, která jde k divákovi.”

Během našeho rozhovoru se ozvalo hlášení, které svolávalo company na zvukovou zkoušku, ale ještě zvládáme povídání o Martinově kroku k té největší herecké zkušenosti.

Na tu cestu vykročil, když mu Libor Vaculík dal poslechnout CD k muzikálu Lucrezia Borgia a pozval ho na konkurz. Jak sám Martin říká, do hudby se zamiloval na první poslech, toužil si v muzikálu zahrát a to se mu splnilo.

“Byl jsem naprosto uchvácenej, ze všeho.” vypráví a jeho nadšení je cítit i teď, když už má Lucrezia Borgia dávno po derniéře. “Hrál jsem poprvé v kamenném divadle, byly u toho všechny profese, které k divadlu patří, byl jsem u vytržení z toho, jak může fungovat pohyb, byl jsem nadšený z kolegů, kteří se mnou hráli. Tohle byla pro mě zásadní zkušenost a Lucrezia tak pro mě zůstane do konce života modlou a já jsem rád, že jsem mohl být u toho.”

Zmiňuje se i o derniéře: “Děkuji vašemu serveru, že jste napsali, že jsem na derniéře uklouzl po Juanově plášti.” směje se a zařazuje další odpověď do pomyslné rubriky “zábavné historky na jevišti”: “Na derniéře odhodil Tomáš Beroun alias Juan plášť, já si říkal, že ho buď přeskočím, nebo budu dělat, že tam není a jen po něm projdu jakoby nic. Zvolil jsem druhou variantu, když jsem udělal druhý krok, na látce mi podklouzla noha a já upadl na zadek. Na druhou stranu jsem to využil k tomu, abych působil ještě agresivněji.”

Martinův kostým z jeho srdcového muzikálu Lucrezia Borgia

Poté jsme zvážněli a začali se zamýšlet nad tím, proč některé muzikály, jako byla i Lucrezia Borgia, končí tak brzy.

“Dlouhodobý trend na pražských muzikálových scénách je takový, že se dává přednost komerčnosti. V žádném případě to neodsuzuji a neříkám, že je to špatně. Všichni, kdo chodí na muzikály, ví, že se sází hlavně na známé tváře, na vizuální stránku představení, ale podle mě se klade malý důraz na ten poctivý divadelní kumšt. Ten jste mohli ale vidět v Lucrezii, kde scénu tvořila jedna velká vrata, nic se neměnilo, nebyly tam megalomanské kostýmy, muselo se to odehrát a odzpívat – to je právě to jádro divadla. Neříkám, že se to neděje v jiných divadlech, ale pokud je nějaké téma muzikálu těžší, hůř ho lidé přijímají. Lucrezie je velmi exponovaný příběh, děj o krvi, vraždách. Měl jsem tu kamaráda z Ameriky, který z toho byl nadšený, ale řekl mi, že by byl muzikál daleko navštěvovanější, kdyby měl klasický americký happy end.”

VIDEO: LUCREZIA BORGIA – Juan Sforzza Martin Šemík

Díky Lucrezii Martin poznal, že divadlo je přesně to, co chce a začal chodit na konkurzy. Přišel Klíč králů a také drobné záskoky. Věděli jste, že hrál ve Třech mušketýrech krále a v Kleopatře Pothina?

“Já skoro vždycky hraju postavu, co zemře v 1. dějství,” komentoval své působení v muzikálech Martin.

Pak už se ozývá další výzva na zvukovku a tak běžím za Martinem směrem k jevišti. Tam už stojí kytarista, dámy a páni z company a korepetitor – dirigent v jedné osobě. Ten se nejdříve ptá, kdo chybí. Padají různá jména, ale nakonec se dozvídáme, že většina z nich dnes nemá hrát, takže všichni jsou už na svých místech.

Začíná zvuková zkouška sboru

Korepetitor a dirigent v jedné osobě

Olda Smysl hraje v Zorrovi kněze s vadou řeči

Korepetitor volá: “Kdo mě nevidí na obrazovkách při představení? (Během celého představení Zorra se na bočních obrazovkách, které vidí jen herci, promítá obraz z bočního portálu, kde sedí dirigent a vede celý soubor. Pozn. red.) OK, takže ti, kdo mě vidí, tak maličko počkejte na ty ostatní a zkuste to cítit vzájemně.”

Vzápětí se ozývá hudba a všichni začínají zpívat. “Nás zrodila ohně zář, vášeň vdechla duši, teď plamen hladí tvou tvář…”

Mávnutí ruky je ale zastavuje: “Já bych chtěl, aby mi běhal mráz po zádech. Víc vyslovujte….”

Sbor spustí ještě jednou, ale opět je zastaven s poznámkou: “Musí to mít obrovský náběh. Čím dřív strhnete diváka, tím líp.”

Takový mají výhled umělci na jevišti

Zatímco sbor zpívá, na jevišti si polehává seržant García Heňa Šiška.

“Myslel som si, že mám zvukovku ja, ale zatiaľ nie, tak čakám.” vysvětluje mi. Ano, Heňa Šiška pochází ze Slovenska, ale během představení to na něm nepoznáte, po přízvuku není ani památky. Navíc Garcíu zvládá dokonale po všech stránkách, nejvíce se pobavíte u jeho tanečních kreací.

Seržant García Heňa Šiška čeká na svojí zvukovku a je tak hodný, že byste se po něm mohli i projít

Připevňování mikroportu

Zvuková zkouška končí a páni odchází z jeviště, teď budou zkoušet pouze dámy a Martin si jde do “portárny” pro mikroport. Portárna je blízko jeviště, odsud vyjíždíme o patro výš, do maskérny. Maskérny jsou zřejmě ve všech divadlech maličké, tahle není o nic větší než ty, které jsme viděli doposud. Na polystyrénové hlavě odpočívá tmavá paruka Moniky Absolonové, dnes hraje Inéz Ivana Vaňková. Na Luisu se chystá Viktoria Matušovová, která vyjde ven, aby si zpevnila účes lakem, v místnůstce by jinak bylo nedýchatelno. Zrcadla opět lemují fotografie účinkujících a jejich make-upu a účesů.

Ivana Vaňková a Viktoria Matušovová v maskérně

Inéz musí mít kudrnaté vlasy

Zatímco dámám připravují maskéři lokny pomocí kulem, Martin dostane make-up, zvýrazní mu oči a také mu trochu domalují vousy.

“Dneska nebudeme dělat tvářičky?” zeptá se ho maskér a je jasné, že naráží na Martinovu roli Prófy, kde má jasně rudé tváře. Na mou otázku, zda s make-upem chodí herci domů, se usměje a praví: “Co myslíš?”

Mezitím dole zkouší v civilu Roman Vojtek, prochází se v bundě po jevišti a jako Ramón “sčítá dny”.

I pánové se musí líčit

Roman Vojtek z ptačí perspektivy na zvukové zkoušce

Následuje stoupání po schodech, směrem k šatnám. Všude visí kostýmy ze Zorra, ale také z jiných muzikálů, třeba i z Lucrezie.

Pánská šatna je v nejvyšším patře, dovnitř bohužel nemůžu, pánové se převlékají. Slyším Petra Šudomu, jak se shání po ponožkách a Oldu Smysla, který si notuje jakousi píseň v angličtině. Když se Martin po chvíli objevuje, má na sobě kostým Cikána, ve kterém začíná. Během představení vystřídá kostýmů několik, včetně obyvatele městečka, Španěla a také Zorra.  Martin je skutečně jeden ze sedmi Zorrů, který se objevuje na scéně při vyrušení Luisiny popravy.  Měla jsem tedy pravdu, Martin skutečně Zorra hraje. Poznáte ho snadno, je totiž nejvyšší.

“Nikdy jsem neměl problém s tím, že jsem tak vysoký. Sice stojím vzadu, ale zase prý vysocí chlapi vypadají na jevišti dobře.” říká Martin, zatímco nám ukazuje svoje kostýmy.

Mnoho diváků občas při  představení company ani nevnímá, ale často má sbor daleko těžší úlohu, než sólisti. Musí se častěji převlékat, zvládat všechny choreografie a někdy skoro neslezou z jeviště. Podle Martina by si tím každý měl projít, než přijdou ty “větší” role.

V pánské šatně…

…je zřejmě velká legrace…

Tuhle kombinézu nosí Martin jako Prófa ve Sněhurce a sedmi závodnících

Během ukázky kostýmů si už začínáme povídat o tanci, který v Zorrovi tvoří velkou část.

“V tanci cítím trochu nedostatky.” přiznává Martin. “Nikdy jsem nechodil na žádný pohyb nebo tanec. Ale pokud se přede mě postaví nějaká výzva, tak se kousnu a nadřu to. Pohyb je pro mě každopádně nejtěžší složkou v muzikálu a strávím na něm nejvíce času.”

Dobré základy mu dala už Lucrezia, ale Zorro byl podle něj větší oříšek.

“14 dní jsme měli intenzivní kurzy, kde jsme se ale učili jen základy flamenca. Jak je to s rytmikou a jak se dupe.” Martin okamžitě začne předvádět flamencové podupy. Sousedi si s ním v době zkoušení museli užít.

“Dupal jsem úplně všude, nejen doma, ale při chůzi. Museli jsme pochopit rytmus, o čem to je, teprve pak jsme se začali učit konkrétní choreografie a řešili jsme detaily, jako třeba ruce a prsty.”

I když si Martin myslí, že tanec mu příliš nejde, pokud nejste profesionál, nepoznáte to na něm. Přesto ho tanec v Zorrovi velmi baví. Nejraději má scénu, kterou nazval “cestování”, kdy se Cikáni plaví ze Španělska do Ameriky.

Martin ve své masce Zorra

Takhle Martin dupal před zkouškami Zorra

Martin ukazuje flamencovou pózu

Z muzikálu o drogách do muzikálu pro děti

Po návratu z exkurze po divadle začíná Martin vzpomínat, jak před něj autor choreografie Klíče Králů, Steve Josephson položil další výzvu. Připravoval legendární muzikál Rent a chtěl, aby se Martin zúčastnil konkurzu.

Ten přiznává, že do té doby Rent neznal, ale když zhlédl záznam z Broadwaye, měl o své vysněné roli jasno: “Já jsem chtěl hrát toho černocha v kulichu.” Myslí představitele Michaela McElroye a dodává: “Collins a Angel jsou pro mě ty nejkrásnější role, mají v rámci děje zajímavý a velký vývoj.”

Angel Oldřich Anton Vojta a Collins Martin Šemík

Pak přišla další nová výzva, tentokrát se netýkala zpěvu ani tance.

“Já v životě nemluvil anglicky.” přiznává Martin.

Rent se hrál kompletně v angličtině, režisér mluvil také anglicky, takže i zkoušky byly v anglickém jazyce.

“Texty jsem si přeložil a naučil, horší bylo zkoušení. Naštěstí jsme si překládali navzájem a časem jsem i přes jazykovou bariéru pochopil, co Steve chce. Ale kdybych měl zkoušet s jiným Američanem, tak bych to asi nedal.” přibližuje průběh zkoušení. S přízvukem mu pomáhala jedna z členek company, rodilá mluvčí Lindsay Taylor. A odvedla vynikající práci. Dodnes mezi účinkujícími z Divadla Na Prádle koluje historka, jak se jeden z diváků, rodilý mluvčí, Martina ptal, zda nemá předky v anglicky mluvící zemi.

Zda si Martin zahraje roli Collinse i v divadle Kalich je zatím v jednání. Hrát se bude opět v angličtině, časem se počítá i s českou verzí. Rent byl pro Martina prubířským kamenem, ovšem mluví o něm s hrdostí a nadšením:

“Rent je muzikál, který se nebojí ukázat, že na světě je i něco ošklivého, nic nepřikrášluje, proto se mi to tak líbí. Ale není to jen o tom, je tam spousta krásných myšlenek. I když se ti v životě stane něco špatného, i tak ho můžeš prožít kvalitně. Angel a Collins jsou sice oba HIV pozitivní, ale tím, že se našli a prožili spolu nějaký čas, objevili smysl života. A Collins po smrti Angela sám poznává, o čem život je a o tom je i Rent – o lásce.”

I´ll cover you (Reprise)

Jak ale přijmou diváci takový příběh, který se někomu může zdát kontroverzní a je velmi vzdálený tomu, co se doposud v Praze hrálo?

“Je to trochu jako s Lucrezií.” kýve hlavou Martin a nevědomky posílá všem divákům vzkaz: “Člověk, který jde na nějaké lehčí téma, odchází s dobrou náladou, pokud se jde na něco takového, musíte se na to připravit a to se českému divákovi moc nechce. Český divák není příliš aktivní, což je škoda.”

Pokračování rozhovoru v kostýmu

Momentálně se Martin věnuje projektu, od kterého, jak sám řekl,  nevěděl, co má čekat. Muzikál Sněhurka a sedm závodníků je muzikál určený hlavně dětem. Zkoušky jsou sice stejné, jako na jakýkoliv jiný muzikál, jen představení jsou trochu odlišná, protože publikum je jiné. Říká se, že děti jsou nejhorší diváci, ne snad proto, že by řádily během představení, ale že je těžké udržet jejich pozornost. Další nová výzva, která Martina nadchla, stejně jako samotná představení: “Dospělí se kontrolují, ale děti jsou bezprostřední, neustále reagují, smějí, křičí, je to naprostá paráda. Mám to rád!”

Nějakou konkrétní vysněnou roli Martin Šemík nemá. Jednou by si chtěl vyzkoušet práci před kamerou. “Láká mě natáčení, protože tam není klasická časová následnost. V jedné scéně musíte hrát, že jste třeba zamilovaný a v dalším záběru jste po rozchodu. Mezi záběry máte minimum času na přepnutí.”

Stejně tak láká Martina činohra, protože se domnívá, že v muzikálu některé nedostatky schová za zpěv. Ale určitě se necítí na čistě taneční projekt.

O svých budoucích projektech nám toho Martin nechtěl moc prozradit, naznačil jen, že se na něj můžeme těšit v novém projektu Antoinetta – královna Francie. Všeobecně razí názor: “Pokud budu mít pocit, že mi inscenace nic nepřinese, nepůjdu do ní. Nebo když už budu mít pocit, že mi projekt, který dělám, už nic nedává, tak v něm skončím.”

Divadlo dalo Martinovi hodně zkušeností nejen na jevišti, ale i mimo něj. “Tahle práce není jen o tom, jak divadlo funguje, je to také o tom, jak fungují mezilidské vztahy v takovém prostředí. A někdy to byla hodně tvrdá škola.”

Ještě póza u ohniště

Lukáš Janota a Roman Vojtek trénují závěrečný souboj

Bohužel pak už musíme naše povídání ukončit, muzikál Zorro za pár minut začíná. Martin nás ještě vezme na jeviště. Je to zvláštní pocit. Opona je zatažená, za ní už hučí přicházející diváci a do toho trénuje Zorro Lukáš Janota a Roman Vojtek šerm. Zkoumám místo, kde je na scéně ohniště. Jsou tam skutečná dřevěná polena, oheň se zapaluje benzínem.

Loučíme se a já usedám do hlediště.

Sbor začíná zpívat a hned se daří diváka vtáhnout do děje, přesně jak říkal dirigent. Martin posedává poblíž ohně, zpívá a já musím uznat, že tenhle muž má zkrátka “vejšku”. Nejen fyzickou, ale i duševní.

Martin během představení

V roli jednoho z obyvatel sužovaného Los Anjeles

Výskok při závěrečné děkovačce

Autorem fotografií je exkluzivně pro Musical.cz Petr Marek. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.


Recenze a reportáže
RECENZE: Alenka v kraji zázraků okouzlí děti, dospělé už možná méně
Recenze a reportáže
Jednohubky: MONTY PYTHON´S SPAMALOT v Liberci
Recenze a reportáže
150. „Baron Prášil“: Marian Vojtko oslavil narozeniny i nominaci na Thálii
  • Mirka

    Krásný rozhovor s milým člověkem ,kterým Martin bezesporu je. Viděla jsem ho v LB, v Rentu, Zorrovi a i ve Sněhurce.Je to opravdu „srdcař“ ve všech rolích odvádí maximum. V Rentu mě jeho vystoupení dojímá až k slzám. Děkuji


  • Katka

    Pěkný rozhovor, jen bych chtěla poprosit…když zhlédnu film, představení, výstavu, vždycky se píše Z, když se dívám z výšky dolů, je to shlédnu. Hrozně lidí to píše špatně, tak aspoň od novinářů by to mohlo být správně :-)


  • Andrea

    Musím říct, že článek mne velice zaujal. Určitě bych chtěla potvrdit, že vysocí chlapi vypadají na jevišti dobře. Martin tam vypadá opravdu velice moc dobře. Byla jsem na představení Marie Antoinetty i Zorrovi a musím říct, že lepší zážitek jsem ještě nezažila. Do divadla Hybernia chodím velice ráda a už teď přemýšlím, na co půjdu příště.
    Martin je velký sympaťák a jak již zde bylo zmíněno, do všech rolí dává maximum.