Recenze a reportáže

Kterak Šíleně smutná princezna vystoupila z plátna na jeviště


Šíleně smutná princezna Bořivoje Zemana je už léta mou nejoblíbenější pohádkovou položkou nejen svátečních dnů a když byla oznámena její divadelní adaptace, vlastně jí ani moc dlouho netrvalo dostat se mezi tituly, na které se dá velice těšit a tetelit se takovou dětskou radostí už jenom z toho, že na jevišti pod taktovkou Kryštofa Marka naživo zazní geniální písně Jana Hammera a Ivo Fischera (neboť Studio DVA chválihodně bere živý hudební doprovod, byť třeba i lehce komornějšího rázu, za naprostou samozřejmost).

Mohlo by se zdát, jakoby se Šíleně smutná princezna chtěla svézt na vlně převodů filmových klasik na divadelní prkna. Přesto si však pamatuji dlouholeté drobné zmínky o tom, že zrovna pohádka Bořivoje Zemana byla poměrně dlouho „autorskoprávním oříškem“, takže tuto moderní hru na diváckou jistotu lze alespoň částečně vyloučit.

Zároveň můžeme uklidnit všechny diváky, co možná byli na jaře rozčarováni z pojetí divadelní adaptace „Ať žijí duchové“ v Kongresovém centru. Šíleně smutnou princeznu uvidíte v základu přesně tak, jak ji léta znáte a milujete. A pokud režisér Šimon Caban se svým týmem slibuje například v programu změny a aktualizace scénáře, vězte, že vlastně všechny nenásilně zapadly do nastavené poetiky. Možná právě proto, že i původní scénář Františka Vlčka a Bořivoje Zemana si podstatně hrál se současnými prvky (Pro příklad: království má svůj vlastní způsob kinodistribuce a tehdejší politické jemné odkazy se střídají jedna dvě…), na přelomu let 2016/2017 tak může hezky fungovat zmínka o tom, že dnes může k vládnutí velmi dobře sloužit sociální síť. Stejně tak aktualizace hravě dovolí zapojit do děje i tetování hlavní představitelky a jiné milé detaily. A díky synovi původního textaře Janu Fischerovi se oblíbená balada Slza z tváře padá dokonce dočkala dalších slok.

Scénář byl navíc zhruba o dvacet minut rozšířen a vyplňuje například malou mezírku v původním díle, takže se konečně dozvíte, která bitva krále Jindřicha byla tenkrát nerozhodně. Významně je rozšířen prostor pro postavu princezniny chůvy, kterou Daniela Kolářová hraje jako rozhodnou ženskou, co se umí bez problémů vměšovat králům – starostlivým tatínkům (Miroslav Mejzlík a Ladislav Frej jsou přesně takovými a s filmovými replikami si pohrávají po svém) a pomoci dobrou radou.

Daniela Kolářová

Daniela Kolářová

Hlavní dvojice Berenika Kohoutová a Jan Cina ze svých předobrazů – dvojice Helena Vondráčková a Václav Neckář – sice vychází, ale prostor samozřejmě získává jejich dnešní pohled. Takže princezna je spíše mladou rebelkou, princ zase bez problémů ovládne svou nezkrotnou energií celé jeviště. A už jen komplexní výkony obou jsou dost pádným důvodem, proč představení vidět.

Berenika Kohoutová

Berenika Kohoutová

Company má v tomto představení hlavně funkci obstarávání živých sborů, ale zároveň trochu škoda, že je bohužel postupem času, mimo doplňujících choreografií pro královský dvůr Adély Stodolové, spíše neúmyslně degradována do rolí kulisáků, což občas působí rušivě.

I postavy rádců X a Y, které se v divadelní adaptaci staly Kulatým a Hranatým zůstaly v podání Bohumila Klepla a Jana Krause celkem věrni svým předobrazům (ve filmu je ztvárnili Josef Kemr a Darek Vostřel). Bohumil Klepl pojímá svou postavu jak trochu „holzmannovsky“, tak i jako horlivého snaživce. U Jana Krause bohužel trochu převažuje, i přes výrazný kostým Simony Rybákové, jeho přístup známý z jeho populární večerní talkshow, uměl bych si představit trochu důkladnější schování se za postavu. Zároveň je na dialozích plných současných politických narážek (dle předpokladů při nich publikum bouří smíchy) evidentní, že v případě potřeby mohou být pružně nahrazeny. Zkrátka, až přestane být populární například „Mluvčáček“, jistě se záhy objeví nějaký nový drobný satirický špílec, jelikož se dá předvídat, že představení poběží několik sezón. A podhoubí pro to jistě máme. Zároveň by ale bylo dobré, bedlivým dramaturgickým očkem pohlídat, zdali se výstupy rádců moc nevyvlékly z koncepčních opratí, ale ty zatím na mnou viděné repríze byly zdárně udrženy. Když už jsme u dramaturgie Dariny Abrahámové, je třeba pochválit i pečlivý program k inscenaci plný zajímavostí a dokonce nechybí ani texty písní.

Bohumil Klepl a Jan Kraus

Bohumil Klepl a Jan Kraus

I scénické řešení, taktéž z dílny Šimona Cabana, jistě vzbudí pozornost svou jednoduchostí a účelností. Jedná se totiž o projekční stěny ve tvaru hradeb a projekce na nich se objevující jsou stejné, proměny jednotlivých prostředí tak dobře uvidíte z každého místa. Zároveň se nezapomíná na bohatou práci se siluetami, například vtípek se selfie-siluetkou je vysloveně pomrknutím na milovníky originálu.

Jan Cina

Jan Cina

Návštěva Šíleně smutné princezny tak jistě pro mnoho diváků žádnou rmoutivou záležitostí nebude. Jedná se o poctivé a laskavé převedení scénáře na jeviště, známé songy jako Miluju a maluju. Znám jednu starou zahradu nebo Kujme pikle znějí velice dobře (ani vlastně nebyly převlečeny do modernějšího hávu…) a dětská duše se skutečně zatetelila nad radostí, že příběh bez problémů funguje i na jevišti, takže se mohou jít zabavit celé rodiny. O čemž svědčí i enormní zájem o vstupenky.


Recenze a reportáže
Muzikál „Mata Hari“ nafotil program (+ postřehy umělců a režisérská synopse)
Recenze a reportáže
Legendární vrah řádí v divadle Hybernia. Je Přízrak Londýna tím správným krimimuzikálem?
Recenze a reportáže
„Lidoskop“ – nejoriginálnější multižánrové představení současnosti
U článku nejsou žádné komentáře. Napište svůj názor jako první!