Muzikál ČAS RŮŽÍ s hity Karla Gotta zdobí výkony účinkujících (+ videa)

Jan Kopečný muzikál Čas růží Hudební divadlo Karlín

Bylo jen otázkou času, než vznikne hit muzikál s písněmi, které nazpíval Karel Gott. Stalo se tak v Hudebním divadle Karlín, kde se odehrály premiéry muzikálu „Čas růží„. Té první dokonce přihlížel prezident České republiky Miloš Zeman. A jaké jsou naše dojmy?

Psáno z premiér 16. a 17. března 2017 | Andrea Ulagová a Radek Janda

Fotografie našeho nejslavnějšího zpěváka dlouhá léta zdobily (a možná ještě zdobí) pokojíčky našich babiček i maminek, a i když mladší generace ho zřejmě vnímá jen jako chronického sběratele Zlatých slavíků, nikdo nemůže popřít, že Karel Gott je česká kulturní ikona, jejíž věhlas přesáhl i za hranice. Komu se podařilo být tak úspěšný v posledních letech, kdy ve světě showbyznysu můžete prorazit tak maximálně pokud si vás někdo všimne v nějaké reality show?

Písničky pro Gotta skládali a texty psali ti nejlepší z nejlepších (např. Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Ladislav Štaidl, Petr Hapka, Jiří Zmožek a další…), z řady z nich se staly hity, které se stále hrají, recyklují… Pokud bychom se měli věnovat všemu, co Karel Gott dokázal, vydalo by to na několik článků, a ještě by to bylo málo. Je jasné, že jeho hudební kariéra si muzikál zasloužila. Otázkou jen bylo, kdo se tohoto poměrně těžkého úkolu zhostí, a jaký bude výsledek.

Karel Gott na děkovačce 1. premiéry Času růží
Karel Gott na děkovačce 1. premiéry Času růží

Napíšeme to na rovinu – finální podoby Času růží jsme se dost obávali, nakonec jsme byli překvapeni. Je třeba okamžitě dodat, že jako celek nás ovšem muzikál neuchvátil a stalo se přesně to, co jsme naopak očekávali – že vše zachrání hlavně nesmrtelné písně, které Gott proslavil. Další otázkou bylo, jak se s náročností některých skladeb vyrovnají představitelé všech rolí, protože Mistrův hlas dává jeho písním nezaměnitelnou podobu. V čem tkví největší problém Času růží a co je naopak jeho největší síla?

Největší slabinou je scénář Sagvana Tofiho. Nečekejte příběh inspirovaný osudem Karla Gotta, i když hlavní hrdina jménem Jan Kárl nese s božským Karlem pár shodných rysů. Jedná se tedy o smyšlený příběh, který provází písně Karla Gotta. Nepřekvapí zřejmě nikoho, že hlavním tématem je tu celoživotní láska, naděje, sny – v podstatě to všechno, o čem Gott ve svých písních zpívá. Jako celek to ale bohužel nefunguje. Neuvěřitelně rozvleklý děj, který byste shrnuli do jednoho souvětí, je pospojován banálními dialogy, vycpán spoustou cukrové vaty z pouti (ano, doslova) a občas i neuvěřitelně úsměvnými berličkami, které umožní zazpívat hity jako Dám dělovou ránu, Včelka Mája, Když muž se ženou snídá, Stokrát chválím čas, Krev toulavá a další. Rozhodně by bylo lepší, kdyby se zkrátilo bezduché povídání a dal se prostor zpěvu, protože z některých písní uslyšíte jen krátké úryvky.

Sagvan Tofi v muzikálu i účinkuje
Sagvan Tofi v muzikálu i účinkuje

Příběh začíná ve chvíli, kdy se partička mladých hudebníků chystá na koncert a v televizi, která je tak malá, že už i zadní řady v přízemí na ni nedohlédnou, vidí zprávu, že byl za rekordní sumu vydražen obraz neznámého umělce, na kterém je černovlasá žena s okrovým šálem (obraz skutečně namaloval pro muzikál sám Karel Gott). Největší “zhulenec” z partičky si uvědomí, že podobný obraz viděl v domě na samotě u lesa, kam chodí tajně na marihuanu (tedy vlastně na bylinky). V domě žije stařec, který má skutečně na zdi zmíněný obraz a spoustu dalších obrázků, na kterých je tatáž žena. Z akce, která byla původně naplánována jako krádež, se vyvine vyprávění o cestě za slávou, velké lásce…

První půlka muzikálu je neúnosně dlouhá, je v ní spousta momentů, které by tam skutečně nemusely být. Pokud jste se pozastavili nad naším popisem milovníka marihuany, tak přesně tak jsme se nad jeho přítomností pozastavili i my. A nejen nad ním.

Přijela pouť
Přijela pouť

Za tónů Když jsem já byl tenkrát kluk se vydáváme do minulosti, kdy do blíže neurčeného města přijede pouť. Hlavní kolotočář Barnabáš si na každé štaci tahá do maringotky místní ženy (pokus o humor, tentokrát za zvuků Zvonky štěstí) a vychovává malou Anetu a spoustu dalších dětí, tedy spíš malých grázlíků. Dále se setkáváme s malým Honzou, jeho otcem, majitelem pražírny na kávu (krásný oslí můstek k písni Kávu si osladím) a Honzovým kamarádem Bohoušem. Mezi Honzíkem a Anetkou samozřejmě vzniká náklonnost, která bude zejména Honzu provázet celý život. A ještě tu jde o jednu zlatou růži z pouti…

Následuje skok v čase, Honza a Bohouš koncertují, Honza znovu potkává Anetu, kterou celá léta maloval, pouť mezitím krachuje, Anetu čeká ne zrovna dobrá vyhlídka v podobě výhodného a nechtěného sňatku, Honza a Aneta se sbližují… Zdá se vám toho moc, či vám to připomíná telenovelu?

Nechtěný sňatek - Veronika Vyoralová a Ladislav Beneš
Nechtěný sňatek – Veronika Vyoralová a Ladislav Beneš

My jsme v podstatě jen čekali, kdy první půlka skončí. Takových předpokládaných konců je tam hned několik a je zde jasně vidět, že Času růží schází nejen lepší scénář, ale také dramaturg, který by první dějství razantně zkrátil a ušetřil tak diváky spousty zbytečných scén hraničících s televizní estrádou. Marně byste také hledali nějaký povedený vtip nebo hlášku.

Z rozčarování jsme se probouzeli, když konečně zazněly písně jako Trezor a temperamentní Dívka toulavá, doplněná pestrobarevnými kostýmy Romana Šolce a energickou choreografií Petry Parvoničové.

Maškarní bál
Maškarní bál

Když konečně skončí 1. dějství, přichází druhé – naštěstí mnohem kratší, dynamičtější, složené z hlavně velmi dobře provedených klipových výstupů, kdy už slavný zpěvák Honza vystupuje s kapelou, vokalistkami a tanečnicemi za zády. Tohle celé dává vyniknout sólistům, company a hlavně karlínskému orchestru, který opět potvrdil, že patří k těm nejlepším. Vynikne i scénografie Daniela Dvořáka, která v podstatě neurazí ani v první půlce, nečekají vás tradiční nešvary českých muzikálů, jako jsou složité přestavby, technici na jevišti a kýčovité projekce, jen záleží, jak moc milujete prostředí poutě a kolotočů. Nás spíše bavila druhá půlka, jako např. Honzův vánoční koncert v Lucerně – tady jsou odkazy na Karla Gotta naprosto zřejmé.

Škoda, že to celé shodí rozuzlení, které nám zkratkovitě přednese Barnabáš. Pak vás čeká na Karlín zcela netradičně medley i přídavek.

Čas růží, kromě živé hudby, kvalitního orchestru pod vedením Martina Kumžáka a písní, zachraňují skvělé výkony účinkujících, a to především ty pěvecké. Většina sólistů má totiž bohužel dost malý herecký prostor, nebo nemají možnost hrát něco smysluplného. Režisér Petr Novotný se sice snažil, seč mohl, stejně jako další členové tvůrčího týmu, např. hudební dramaturg Ondřej Soukup, ale pokud máte převést na jeviště scénář, který je o ničem a hercům vložit do úst dialogy na úrovni seminární práce ze základní školy, tak vám nezbude nic jiného, než se soustředit hlavně na zpěv. A ten je právě tím nejlepším, co vám může Čas růží nabídnout.

Jan Kopečný
Jan Kopečný

Na obou premiérách zářil v roli Honzy Jan Kopečný, který má velkou šanci na to, aby jeho podobizny visely na zdech dámských pokojíčků hned vedle Karla Gotta. O Kopečném se dá psát pouze v superlativech, protože je naprosto suverénní, marně byste hledali v jeho zpěvu falešný tón, žádná píseň mu nedělá problém. Vrcholem Kopečného pěvecké krasojízdy byla píseň Pláč, kde nás dojal a potvrdil, že nemá jen pohlednou tvář. Je třeba dodat, že Kopečný se velmi pečlivě věnoval studiu pohybů Karla Gotta. Když ho pozorujete v blýskavém saku, Mistra vám rozhodně připomene, jen si musí dávat pozor, aby to nehraničilo s parodií. Pokud se tak stalo, tak to bylo jen na chvíli, Kopečný vždy tyto projevy ukočíroval.

Josef Vojtek
Josef Vojtek

U Josefa Vojtka, který na obou premiérách vystoupil v roli Starce, snad už nemůže i ten největší kritik pochybovat, že umí zpívat. Můžeme akorát litovat, že ho na jevišti nevidíme a hlavně neslyšíme častěji. To samé platí u Josefa Štágra (1. premiéra) a Milana Malinovského (2. premiéra) v roli Honzova otce, jejich čistý a sytý hlas by si jistě zasloužil více prostoru. Do stejné množiny úžasných zpěváků s malým prostorem patří i Petr Ryšavý v roli Zrzka. V náležitě ryšavé paruce dostal na obou premiérách příležitost jen při jedné sólové písni.

Josef Štágr
Josef Štágr
Matouš Klíma a Milan Malinovský
Matouš Klíma a Milan Malinovský
Markéta Procházková a Petr Ryšavý
Markéta Procházková a Petr Ryšavý

Větší role je Honzův kamarád Bohouš, na první premiéře si ho zahrál Martin Písařík, na druhé Ladislav Korbel. Písařík pojal roli vtipněji, ale nic nesklouzávalo do zbytečného patosu. Jeho vtipy (podle nás mimo scénář) typu “babiška” zjevně parafrázovali na jednoho ze sponzorů představení. “Jdeme k Máce” (z úst company) už museli chápat pouze ti nejzarytější fanoušci. Po pěvecké stránce neměl s rolí žádný problém a vše zvládl s přehledem. Korbel, který byl dosud známý svojí rockovější barvou hlasu ukázal, že si dokáže poradit i s náročnou písní Je jaká je. Jeho pojetí Bohouše bylo spíše civilnější, takové víc “kamarádštější”. Ať jedno nebo druhé, každý si najde to své, za nás nemáme výhrad.

Martin Písařík
Martin Písařík

Aneta je sice hlavní ženská role, ale překvapivě právě díky scénáři se ukáže, že je to spíše role vedlejší. Na první premiéře ji báječně ztvárnila Markéta Procházková a jako zamilovaná dvojice s Honzou byli naprosto uvěřitelní. Živočišnost sálala vzduchem. Svou velkou šanci beze zbytku využila i Veronika Vyoralová, kterou jsme dosud vídali ve vedlejších rolích. Opět velká škoda, protože hlas Vyoralové bychom rádi slyšeli častěji, protože je naprosto čistý, s Kopečným se na druhé premiéře skvěle doplňovali. Vyoralová si jistě zaslouží větší pozornost, protože i ona si s těžkými Gottovými písněmi hravě poradila. Jen subjektivní poznámka, kterou si neodpustila mužská část redakce – Vyoralová, i když je velmi krásná, bohužel není ten typ femme fatale, které byste věřili, že poblázní jednoho muže na celý život.

Markéta Procházková a Jan Kopečný
Markéta Procházková a Jan Kopečný

Jiří Langmajer je jedním z našich nejtalentovanějších českých herců a ze zoufale ploché postavy majitele pouti vyždímal, co se dalo, stejně jako Adéla Gondíková v roli jeho družky Hortenzie. Oba zazpívali pouze Krev toulavá. A když se nad tím zamyslíme, tak Hortenzie je postava, kterou byste v ději mohli klidně postrádat, pokud si odmyslíme její nahánění nevěrníka se vzduchovkou.

Jiří Langmajer a Adéla Gondíková
Jiří Langmajer a Adéla Gondíková

V roli Dannyho, kterému stařec svěří svůj příběh, vystoupili Peter Pecha (1. premiéra) a Ondřej Bábor (2. premiéra). Pokud máte rádi jejich zpěv, musíte si počkat až na závěrečný přídavek.

Čistě činoherní (mini)rolí je pak postava Wronskeho (ženicha Anety nechtěného sňatku) a na obou premiérách ji ztvárnil Vladislav Beneš.

V dětských rolích se na první premiéře představili Filip Antonio (Honzík), Natállie Němcová (Anetka), Filip Vlastník (Bohoušek) a Tomáš Ringel (malý Zrzek) a na druhé Matouš Klíma (Honzík), Ines Ben Ahmed (Anetka), Mikuláš Matoušek (Bohoušek) a Lukáš Veřtát (malý Zrzek). Tady máme naštěstí z čeho vybírat, děti přistupují ke svým postavám zodpovědně a muzikálových nadějí nám tu roste hodně. Uvidíme, kdo z nich se v příštích letech prosadí. Většina se již prosadila a prosazuje, uvidíme, jak to bude v pokročilejším věku. Ať už děti v muzikálech nemusíte nebo je naopak milujete, tady si jich užijete dostatečně. Toto není jejich konečný výčet, i v company je jich požehnaně.

Filip Antonio a Tomáš Ringel
Filip Antonio a Tomáš Ringel
Mikuláš Matoušek a Natálie Němcová
Mikuláš Matoušek a Natálie Němcová
Ines Ben Ahmed a Matouš Klíma
Ines Ben Ahmed a Matouš Klíma
Filip Antonio a Filip Vlastník
Filip Antonio a Filip Vlastník

Co říci závěrem?

Je těžké hodnotit hit muzikál, zvláště pokud stojí na skvělých písních Karla Gotta. O to víc zamrzí, když jsou právě tyhle nesmrtelné songy zasazeny do slabého děje, který vás nepobaví a vlastně ani příliš nedojme. Pochválit lze výkony všech účinkujících a také skvělý živý orchestr. Cílová skupina, která se do divadla pohrne, bude jistě spokojená. Čas růží by tak možná obstál v koncertní verzi, ale jako plnohodnotný muzikál selhává především na scénáři a dramaturgii.

1. premiéra - společná fotografie
1. premiéra – společná fotografie
2. premiéra - společná fotografie
2. premiéra – společná fotografie

VIDEA

Stokrát chválím čas – Jan Kopečný

ze závěrečné medley II. premiéry

Bouřlivé ovace pro Karla Gotta

a celý jeho proslov při I. premiéře

Být stále mlád

přídavek muzikálu exkluzivně s Karlem Gottem

Autorem fotografií z představení je David Kraus | © Hudební divadlo Karlín
Pozn. redakce: fotografie nejsou přímo z recenzovaných představení, tudíž nemusí sedět všechny alternace rolí
Autorem společných fotografií a z děkovačky (1, 18, 19) je Radek Janda | © Musical.cz


4 komentáře