Recenze a reportáže

„Kdyby tisíc klarinetů“ nabízí retro podívanou s jedinečným humorem


V pražském Divadle Pod Palmovkou měl ve dnech 19. a 20. října 2012 premiéry muzikál Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra „Kdyby tisíc klarinetů„, jakožto první premiérový titul šedesáté páté sezóny divadla. Jak se podařilo nově zinscenovat tuto legendární hudební komedii, se dozvíte v naší recenzi z druhé premiéry.

9. prosince 1958 se uskutečnila první premiéra hry „Kdyby tisíc klarinetů“, která otevřela tehdy nové Divadlo Na zábradlí. V režii Antonína Moskalyka se jednalo spíše o jakési scénické leporelo, jak ostatně uváděl i podtitul hry. Muzikál se však proslavil až svou revuální filmovou adaptací z roku 1965, natočenou režiséry Jánem Roháčem a Vladimírem Svitáčkem. Dílo bylo značně upraveno a přibylo mnoho nových písní, které od premiéry filmu doslova zlidověly. Rozpočet byl na tehdejší dobu závratných sedm milionů korun a účinkovaly v něm takové hvězdy jako Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová, Waldemar Matuška, Jiří Suchý nebo Jiří Šlitr. Roku 1980 vznikla pro Divadlo Semafor třetí autorská verze „Kdyby tisíc klarinetů“ v režii Jiřího Císlera. Oproti původní divadelní verzi byla doplněna o různé motivy z úspěšného filmu a samozřejmě také o filmové písně, ale i několik zcela nových skladeb. Přibyly také nové postavy, jiné postavy se zase radikálně změnily.

Radek Valenta, Jan Teplý, Simona Vrbická, Kateřina Šimonová, Jitka Sedláčková, Petr Beránek, Hana Seidlová, Radek Zima a Jan Konečný

Běžně se historii v našich recenzích věnujeme spíše zběžně, ale v případě nejnovější premiéry Divadla Pod Palmovkou to má své opodstatnění. Nové uvedení „Kdyby tisíc klarinetů“ je totiž kombinací všech tří autorizovaných verzí, ze kterých si autoři současné inscenace Ladislav Stýblo a Jan Vondráček vzali to nejlepší a ještě to doplnili o nové prvky. „Naše inscenace nevznikala na základě již existujících divadelních verzí, ale podle textu, který je spojením obou těchto verzí a filmového scénáře. Navíc je ještě doplněna o písně a další fragmenty převzaté z jiných her Suchého a Šlitra a rovněž o několik zcela nově dopsaných míst, jež se snaží navázat na semaforskou poetiku,“ píše v programu nové inscenace dramaturg Ladislav Stýblo.

Hlavní zápletka hry je velice jednoduchá. Posádce kasárny Alkalis se jednoho dne změní všechny zbraně (a veškerá vojenská technika) v hudební nástroje, čímž je celá kasárna obrácena vzhůru nohama. Improvizovaná reportáž hlasatelky Terezy však z posádky udělá během několika minut televizní hvězdy, které přitahují pozornost reklamních partnerů televize. Ta se tedy rozhodne vysílat z Alkalisu přímý přenos celovečerní revue. To se ovšem nelíbí podporučíku Klausovi, který se partyzánsky vše za pomoci Ministerstva války snaží překazit…

Kateřina Šildová, Kateřina Šimonová, Dušan Sitek, Otto Rošetzký, Matěj Křístek a Ondřej Kavan

„Kdyby tisíc klarinetů“ staví především na lehce napsaném humoru Jiřího Suchého, který v dnešní době působí jako pohlazení na duši. Účelem hry není vás několika gagy pobavit až do nezvladatelných křečí smíchu, ale celou dobu budete s úsměvem na rtech sledovat příjemný laskavý humor. Ten nesází na laciné vulgarismy, ale na propracované vtipy těžící z groteskní situace a často využívající slovní hříčky (např. zvolání „Drž hudbu!“) O to více šokující je dramatický konec, při kterém by se dala atmosféra v sále krájet. Otázkou je, zda bylo nutné po třech hodinách humoru diváky zatížit pěti minutami deprese. Ale k životu to patří, nejen zábavou je člověk živ a díky závěrečnému kontrastu si lidé tento divadelní zážitek ještě více vryjí do paměti.

O hudební složce toho mnoho nelze napsat. Co psát o legendárních písních dua Suchý-Šlitr jako jsou „Tereza„, „Dotýkat se hvězd„, „Pramínek vlasů“ nebo „Babetta„? Písně sází na jednoduché chytlavé melodie a stejně tak jednoduše geniální texty. Místy pak zamrzí jen fakt, že je muzikál nastudován činoherním souborem a některé písně by si zasloužily větší pěveckou pozornost. Velkým pozitivem inscenace je živá kapela přímo na jevišti, která dodává představení onu potřebou šťávu. Zvuk by se dal ještě v některých místech lehce vyladit, občas nebylo rozumět textům, ale s přibývajícími reprízami se to jistě spraví.

Hynek Chmelař a Ondřej Kavan

Inscenace energicky plyne celou svou délku pod režijní taktovkou debutujícího Jana Vondráčka. Jednoduchá, funkční, dvojúrovňová scéna Jaroslava Milfajta umožňuje rychlé změny prostředí, skvělý je timing humoru a hudebních čísel, které se vhodně střídají s činohrou. Režisér se nebojí pracovat se světlem a stíny, dokáže tak vykouzlit na jevišti zajímavé obrazy, ne jen nudnou armádní zeleň. Hodně se sází na retro aspekt inscenace a podařilo se tak naplnit slib navázání na tradici Semaforu (a úsměv pana Suchého na děkovačce dal vytušit, že i jemu se představení zalíbilo). Jako součást mladší generace bych místy ocenil vložení nějaké modernější složky, vybočení z těch starých kolejí. Na druhou stranu by to ale výrazně narušilo ducha inscenace, která od začátku na mladé diváky příliš necílí.

Z výkonů účinkujících nejvíce vyčnívají Radek Zima (jako šoumen Benjamin Novák) a Kateřina Šildová (reportérka Tereza), kteří zvládli všechny aspekty žánru a předvedli kromě dobrých hereckých výkonů také slušný zpěv. Jak již bylo výše zmíněno, muzikál je nastudován činoherním souborem a pěvecké výkony tomu v převážné většině odpovídaly. Není to výtka, ony samotné písně nejsou žádnými velkými áriemi, ale někdy se činoherci zkrátka nezapřou.

Radek Zima, Kateřina Šimonová, Magdalena Zimová a Ondřej Kavan

Z hereckých výkonů nás nejvíce zaujalo partyzánské duo Hynek Chmelař a Ondřej Kavan, kteří naplno rozjeli svou tristní akci „Smrt reví!„. Také Radek Valenta v hlavní roli vojína Schulze již po několikáté přesvědčil o svých kvalitách, avšak právě u něj by se v závěrečné písni hodilo přidat více snažení do zpěvu, který se ztrácel pod tíhou emotivního hereckého projevu. Humorem na jevišti skvěle zavládli parašutisté Jan Teplý a Jan Konečný. Poněkud nevyužitým dojmem působilo trio tajných agentek v podání Jitky Sedláčkové, Simony Vrbické a Hany Seidlové. Celou dobu jsme čekali na nějaký jejich vrcholný výstup, ale ten se bohužel nedostavil. Na druhé premiéře dále účinkovali Dušan Sitek, Barbora Valentová, René Přibil, Otto Rošetzký, Karel Vlček, Václav Vostarek a další.

„Kdyby tisíc klarinetů“ v Divadle Pod Palmovkou je příjemnou hudební komedií, která si vás získá laskavým a milým humorem, stejně tak nesmrtelnými písněmi Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, které podtrhuje živá kapela přímo na jevišti. Režie Jana Vondráčka nepostrádá spád, vizuální dojem je taktéž velice dobrý a celá inscenace navozuje báječnou retro atmosféru, která v mnohém připomíná tradici Divadla Semafor. Pokud patříte k jeho příznivcům, neměli byste si rozhodně „Klarinety“ nechat ujít. Dostatek revuální zábavy a nenapodobitelného humoru však inscenace poskytne každému divákovi.

Otto Rošetzký, Barbora Valentová, Václav Vostarek, Kateřina Šildová, Jiří Nedbal a Karel Vlček

Oficiální retro fotografie z inscenace našemu serveru laskavě dodala tisková mluvčí Divadla Pod Palmovkou Kateřina Riethofová, děkujeme.


Recenze a reportáže
Chyť mě, jestli na to máš – česká premiéra v Plzni
Ostrava
Několik postřehů z ostravských střech plných koček aneb Čtvrté české CATS
Recenze a reportáže
Preview muzikálu „Touha“ – Máme se na co těšit!
  • Roman

    Videl jsem patecni premieru a pod recenzi se mohu 100% podepsat. Jen ty pevecke vykony byly slabsi, jeste nevyzpivane a rozpacite, ale v Klarinetech to neni to nejpodstatnejsi. Doporucuji, je to zase neco jineho nez komercni muzikalova tvorba…


  • Abigail

    Velice příjemně mě překvapilo, jak moc jim to Pod Palmovkou jde. Mělo to vlastně jediné větší mínus, a sice chvílemi nevyladěný zvuk – několikrát se talo, že hudba zcela nebo alespoň částečně přehrála zpěv. Což je vždycky škoda. Jinak mám pocit, že tohle představení všem účinkujícím výborně sedlo – na mě tedy asi nejlepším dojmem zapůsobily obě ženské role – Tereza Kateřina Šildová a Stella Barbora Valentová. Nicméně všichni dohromady mě tedy zcela rozhodně přesvědčili, že zkusím v tomhle divadle, kam jsem dosud chodila jen na činohru, i ty jejich zbývající muzikály… (Jo a nějak se nejsem schopná srovnat s tím koncem – je to pěkně hořké, což já mám obvykle ráda, takže ne že by mi to vadilo, ale tak nějak u Klarinetů jsem prvně poznala konec jiný – snad je to dokonce ten původní – s kabaretem na konci, což je dost rozdíl (a film jsem nikdy nedokoukala)…)