Recenze a reportáže

„Hello, Dolly!“ se zdařile vrátila i do Prahy


Ani v létě nelelkujeme a podle dosud navštívených prázdninových akcí se slunečné dny nesou v duchu muzikálové klasiky, přičemž základní kámen určitě tvoří nové pražské nastudování (s premiérou 6. 7. 2010)  známé historky  (podpořené mnoha inspiračními zdroji), s níž si poprvé v roce 1964 pohráli autoři Jerry Herman a Michael Stewart, o dohazovačce Dolly Leviové. Už předem naznačíme, že se pod hlavičkou Studia Dva,  v rámci  Léta hereckých osobností, jako splněný sen producenta Michala Hrubého povedlo.

(psáno z reprízy 13. 7. 2010)

Můžeme diskutovat, polemizovat a možná se i přít o tom, zda je dobré, aby se jeden muzikál za sezónu objevil ve více nastudováních v naší malé zemičce a zdali by si jednotlivá divadla neměla navzájem trochu kontrolovat dramaturgické plány. Po zralém uvážení ale nakonec tento krok může být uznán za zbytečný, jelikož obě dvě letošní inscenace „Hello, Dolly“ jsou zcela odlišné. Ano, ta Městská – brněnská Gustava Skály, je takřka dokonale vypiplaná a prakticky kompletní, stabilně usazená na pevných inscenačních sloupech. Ve Švandově divadle režisér Ondřej Sokol do vytyčených mantinelů a bariér doslova kope a nebojí se  nějakou scénu zlehčit,  některé (z praktických důvodů) upravit, či zcela přetvořit a občas dokonce i některé to klišé  zparodovat, byť si někdy vypomůže vtípkem, který sice diváci hlasitě ocení, ale kritik jím úplně nadšen není (ale je třeba podotknout, že ani jeden se nepohybuje na hranici trapnosti).

Je ale až neuvěřitelné, jak je mu ke všem dobrým nápadům je nápomocen komornější prostor. Živý orchestr je přímou součástí scény, která je podle režiséra a scénografů Adama Pitry a Renáty Weidlichové citací obrazů slavného amerického malíře Edwarda Hoppera a s pomocí herců a choreografky Renaty Suchánkové tvoří věčně živý organismus (a navíc je zde příjemný bonus toho, že si můžete restauraci Harmonia Garden sami vystavět v představách, neboť vlastně není ani načrtnuta), s tolika pěknými vizuálními momenty, že popis na papíře (či tedy monitoru) zkrátka nestačí. Vše podtrhují kostýmy Niny Stillmark – na první pohled trochu extravagantní, ale zvyknete si, navíc odít hlavní ženské postavy víceméně do letních šatů je opět prima nápad a co teprve poslední Dollyina róba, z té vás bude doslova přecházet zrak.

Ivana Chýlková jako temperamentní Dolly Leviová

Pochválit musíme dramaturgické úpravy inscenace. Celek je sympaticky zkrácen na zhruba dvě hodiny a půl, bylo totiž ponecháno jen nezbytné gró příběhu. Naprosto vynechána je pro hlavní děj skutečně nadbytečná linie Vandergelderovy neteře Ermengardy a jejího nápadníka Ambrosia (lze si představit, že by po této úpravě mohla sáhnout další budoucí uvedení), „nůžky“ odstřihly také drobné úvodní hudební číslo „To je Dolly“. Děj má v první polovině neskutečný švih a spád, hlušší místa nastupují spíše až po přestávce, v Harmonia Garden, leč pojďme postupně.

Ačkoli obsazení inscenace na první pohled budilo snad i obavy, nutno říci, že se až na výjimky nenaplnily a výběr funguje komplexně více než dobře.

Po všech stránkách vynikajícím tahounem je zde skutečně Ivana Chýlková, jako nesmírně suverénní, trochu hyperaktivní, energická Dolly, pro kterou je vše vlastně jakoby „mimochodem“, přesto však všechny její kroky vedou k tomu jedinému, správnému cíli.  Josef Carda působí v roli Horáce Vandergeldera zábavně a sebejistě, ale přeci jen jeho charakter zůstává po celou dobu šablonovitě mrzoutský, což je sice také možnost, ale víme, že Horác jde zahrát i pestřeji. Kryštof Hádek coby hlavní příručí Kornelius Hackel je na tom v podstatě podobně, na začátku vás nesmírně baví jeho pojetí nezkušeného mladíčka sledovat, ale s přibývajícími minutami a groteskně se vyvíjející zápletkou nastupuje stereotyp, jeho hlavní slavná árie „It Only Takes A Moment“ navíc není Hádkovou příliš silnou stránkou. Lépe je u Jana Meduny, coby jeho přítele Barnabáše Tuckera, i když zatím nevyužívá prostor, byť menší role, zatím tak, jak by mohl.  Naprosto vzorovou dvojicí jsou Simona Babčáková (pro kloboučnici Irenu takřka dokonalý typ) a Berenika Kohoutová (která svou asistentku Minnie na malém prostoru dokázala udělat mile zapamatovatelnou) – půvabné, sehrané, velmi dobře zpívající.

Jan Meduna, Josef Carda, Kryštof Hádek

Naopak spíše  krokem vedle je obsazení Mojmíra Maděriče, jako člen „company“ a v roličce hlučného hromotluka pro všechno je ještě dobrý, ovšem hlavní číšník v Harmonia Garden Rudolf by si v kontextu díla zasloužil větší eleganci a ne jen variaci jeho nesmrtelného Božského Lumíra z „Dívčí války“ Františka Ringo Čecha  (tentokrát s německým přízvukem). Pravda, na diváky stále zabírá…

Speciální kapitolou je „cameo“ účast Nadi Urbánkové v roli Ernestiny Moneyové (zde po úpravě vhodnější Ernestina Zámožná). Do diváky milovaného charakteru se bezpochyby hodí (a svým způsobem v něm tak trochu může být sama sebou), přesto však scény s ní nemají takový účinek, jaký by si zasloužily, jelikož jsou mírně natahované. Například její nesmrtelná píseň „Blonďák s červenou bugatkou“ se do konceptu v prakticky celé délce příliš nehodí (možná to je ale jen nezvyk, že ve světovém muzikálu náhle zazní něco ze zlatého fondu české populární hudby?), přitom v první chvíli je nahozena jen jako roztomilá citace a je v této zkratce funkční více.

Poznámka k zeštíhlenému orchestru: Pokud se domníváte, že toto swingové dílo nemůže znít moc dobře jen v přibližně dvanácti lidech, hudební nastudování Kryštofa Marka (nám orchestr řídil druhý dirigent Libor Kapras) by vás mohlo vyvést z omylu, zvuk je dokonce někdy naddimenzovaný a hudebníci tak zní spíše jako těleso větší. A je možná dobře, že se hudba v konečném stavu nakonec vystříhala původně slibovaných experimentů a slyšíme nesmrtelnou klasiku,  jak se sluší a patří. Škoda jen, že i dirigent nebyl více zapracován do okolního dění na scéně,  ale to už je jen takový pisálkův nápad. Jsou zde i zvukařské nedostatky, ale k těm bude lépe se vyjádřit v příštím odstavci.

Kryštof Hádek a Simona Babčáková

Zajímavou věcí je také pořízení zcela nových písňových textů z dílny Eduarda Krečmara. Odvedl sice dobrou práci, ale potvrdila se jedna, možná až zákonitá věc. Nový překlad je, až na některé trochu modernější obraty, pouze variací na texty starší, navíc občas nesedí  k použitým původním dialogům Iva Osolsobě (zatímco se v dialogu mluví o stuhách do půl zad, o nichž se v původním překladu následně i zpívá, Eduard Krečmar zvolil „stuhy do vlasů“).  Ve výsledku tedy nová úprava působí spíše jako „změna pro změnu“ a volba kompletního staršího překladu by představení v ničem zásadně nepozměnila.  Ostatně, pamětníci si nejspíš cestou z divadla budou pobrukovat právě starší písňové texty (alespoň u mé, byť nepamětnické osoby tomu tak bylo). Celkově bychom ale nové texty vlastně nijak do hloubky hodnotit neměli, neboť zvuková stránka představení při zpěvu není vůbec dobrá (místo konkrétního usazení – třetí řada – kraj) a slovům zejména v hromadnějších scénách není moc rozumět, musíte dobře nastražit uši.

Ivana Chýlková

Takové tedy v souhrnu je již dvacáté třetí české nastudování osudů dohazovačky, jednoho boháče a několika dalších šťastně spojených párů.  A otázku, kterou si jistě kladete už od začátku čtení, vám rádi zodpovíme právě teď.

Stojí dát za vstupenku takřka jednotných 900 Kč? Snad jen pro opravdu srdcové fanoušky díla, či odborníky, co lapají po každém novém provedení. Nastudování je sice  zdařilé a nesmírně pohodové (na léto ideální!) , ovšem za takovouto cenu očekáváme provedení (téměř) špičkové po všech stránkách a zde se přeci jen několik chybiček a chyb větších najde.  Pokud ale natrefíte na nějakou slevovou akci (už se objevují), určitě můžete na tuto klasiku v sympatickém hávu ještě v srpnu, či až do 19. září vyrazit, Dolly Leviová vám připraví fajn večer.

P. S.: Všimli jste si, jak hezky se pro propagaci používá nový fenomén – sociální sítě? Snad jen ty krátké dokumenty mohly mít trochu větší sledovanost, zaslouží si pozornost.

P. S. 2: Autor článku ze sebe po letech začíná setřepávat  nemilou zkoušenost s první inscenací „Hello, Dolly!“, co v životě viděl. Vida, stačí dvě povedené verze v jedné sezóně…

Autorkou fotografií je Kamila Polívková, za poskytnutí děkujeme Švandovu divadlu.


Recenze a reportáže
Městské divadlo Brno pod kouzly duchů (dvojrecenze muzikálu Duch)
Recenze a reportáže
Muzikál „Děti ráje“ zahájil druhou sezónu roztančenou pěveckou párty (+ video)
Recenze a reportáže
Mýdlový princ je fešák! A vnáší do původních jukebox muzikálů pohodu. (Recenze)
  • Štěpán

    Díky za obsáhlou recenzi. Dovolil bych si jen drobnou opravu – jméno druhého dirigenta není Daniel ale Libor Kapras.


  • Pavel Košatka

    Díky za upozornění, kolegovi jsem to opravil ;).