Funny Girl ve Studiu DVA jde vstříc příjemné komedii

Funny Girl Julea Stynea a Petera Stonea s libretem Isobel Lennartové z roku 1964, která je u nás známá hlavn díky šlágru People a také z filmové verze s Barbrou Streisandovou a Omarem Sharifem se v několika posledních letech stala celkem stabilním titulem tuzemských dramaturgických plánů. Svá provedení uvedlo Severočeské divadlo Ústí nad Labem, Městské divadlo Brno a Divadlo Jiřího Myrona, před pár dny se přidalo divadlo F. X. Šaldy v Liberci, kam se časem také jistě vypravíme. V první a třetí zmíněné inscenaci se slavnou Fanny stala Monika Absolonová a není proto divu, že po tomto titulu sáhlo též pražské divadlo Studio DVA, které je ni v současné době téměř domovskou scénou.

Pokud od režiséra Ondřeje Sokola už automaticky očekáváte podobný mírný experiment, jako u Evity, kdy si dovolil jít mírně nad rámec libreta Tima Rice, nutno hned na úvod říci, že tentokrát se vlastně nekoná. Příběh herečky Fanny Briceové nepojímá jako životopis(protože v základu jím dílo samotné ani příliš není) , ale jako celkem rozpustilou cestu rozšafné dívky za splněním profesních a samozřejmě i osobních snů  o šťastném vztah a značně akcentuje jeho komediální základ, což okamžitě poznáte už od začátku na postavách inspicienta Johna s vadou řeči (Ondřej Izdný), či Fannyiny maminky a jejích kamarádek (Lenka Termerová, Jana Krausová, Jana Stryková), což jsou sice postavy dějově dost jednorozměrné, v podání zmíněných dam jsou však plnokrevné. Ostatně, celá inscenace s velmi dobře hrajícím orchestrem pod vedením Kryštofa Marka, rozpohybovaná Angeé Klárou Svobodovou má prima tempo, které vlastně dává zapomenout, že se hraje broadwayská klasika. Ano, hraje, ale tady a teď, správné dobové zasazení naznačují jen kostýmy Kateřiny Štefkové. Vlastně jsem ještě u Funny Girl až takhle velký důraz na komedii dříve nepozoroval, zároveň tento přístup jde dílu naprosto k duhu, protože vážnější chvíle v závěru představení jsou poté příjemným kontrastem. A i když se jedná o příběh dle mého soudu primárně pro dámy, tak snad i pánové v pár případech příjemně pookřejí.

Monika Absolonová jako Fanny Briceová
Monika Absolonová jako Fanny Briceová

Scéna Adama Pitry nejen příjemně pracuje s projekcemi /zejména na začátku představení, kdy vidíme odraz mladé Fanny upravující se v zrcadle/, zároveň ale poskytuje zajímavý zážitek tím,  že se děj odehrává mezi diváky, neboť je hlediště v jeho první polovině odděleno lávkou, na které herci přecházejí. Z lóže se jedná o velmi efektní trik, divákům v řadách s lávkou sousedících, bych ale v některých momentech výhled a rozhled příliš nezáviděl.
Funnysd01

Monika Absolonová, jak je známo a bylo náležitě v minulosti oceněno cenou Thálie, postavou Fanny Bricové žije, libreto v překladu Jiřího Joska má s léty nastudované, takže opět hraje s každým slovem. překypuje energií a má tentokrát k ruce i bezva mužské partnery. Roman Zach (Fannyin osudový muž Nick Arnstein) oplývá v roli značným charismatem (a to i sympatickým pěveckým), Michal Slaný jako nejlepší kamarád Eddie zase zdůrazňuje důležitost pouta, které spolu s Fanny mají, byť tato linka přestane být pro děj v závěru důležitá. Ladislav Frej v roli legendárního producenta Florence Ziegfelda je také tím správným divadelním bardem. Vůbec se zdá, jakoby přístup k dílu vycházel primárně z poctivého herectví.

Michal Slaný a Monika Absolonová
Michal Slaný a Monika Absolonová

Přiznám se a může to trochu znít jako ohraná (nebo v případě textů asi „opsaná“?) písnička že na Studiu DVA se mi dlouhodobě líbí, že ke svým hudebním projektům přistupují zcela poctivě, jak dramaturgicky, tak i tou praktickou stránkou a snaží se ze získané licence a díla vždy vyždímat příjemný divácký zážitek, což platí o pro Funny Girl, byť nedávno odpremiérovaná Šíleně smutná princezna je na mém osobním žebříčku asi o půl stupínku výše. Je to však i tím, že si cestu k Funny Girl během let sám stále hledám, ale inscenace Ondřeje Sokola je poměrně výraznou sympatickou směrovkou.

Scéna "Dík lásce tvé jsem nádherná"
Scéna „Dík lásce tvé jsem nádherná“

Fotografie: Václav Beran (1. 2) a Jan Chochole (3, 4)  – divadlo Studio DVA. Za poskytnutí děkujeme Tomášovi Přenosilovi.


1 komentář