“Červený a černý” v Městském divadle Brno

V režii Juraje Deáka ožívá příběh Juliena Sorela, mladíka, tápajícího jak ve svých ideálech, tak v citech k ženám. Aby se ale v příběhu Julien a další postavy neztratily, poslali jim naši čeští tvůrci oproti románové předloze rádce. A tím jsou zhmotněné ideály. Aktuálně zakázaný ideál Napoleonův, hluboké Voltairovy myšlenky, a setkáme se i s Pannou Marií. Povíme si o nich podrobněji níže. Jak jméno režiséra značí, jde o působivou podívanou od začátku do konce.
Již dlouho nebylo na jevišti dílo, které by tak krásně demonstrovalo, že je muzikál původně postaven na třech složkách: činohře, zpěvu a tanci. Každá složka je přesně a správně vyvážena.

Hudba k představení je v českých podmínkách těžko charakterizovatelná, mírně připomíná postup komponování jednoho z nejvýznamnějších amerických muzikálových skladatelů Stevena Sondheima: veškerá hudba je podřízena příběhu, částečně využívá též dobovou atmosféru a postupné práce s jednotlivými motivy. Štědroňovy melodie jsou v této “revoluční pop-opeře” ale uchu posluchačovu velice přístupné, dokonce s náznaky budoucích hitů (ty skutečně ukáže až delší čas), na správné odzpívání jsou ale náročné. Případná nahrávka muzikálu na CD by jistě potěšila nejednoho milovníka vážnější hudby, stejně tak i příznivce díla.

Texty Milana Uhdeho nepostrádají originální poetiku, nosnou myšlenku a velmi často se zablýskne také humorný moment k pousmání.

Zajímavostí je, že celé představení tentokrát příliš nevyužívá možnosti alternací. Ty jsou praktikovány jen u hlavního hrdiny (Dušan Vitázek, Jiří Mach) jeho osudových dám (Ivana Vaňková, Jana Hubinská, Jana Musilová jako Paní de Renal a Soňa Jányová a Evelína Jirková jako Mathilde de la Mole a představitelky Panny Marie (Hana Holišová, Eva Jedličková). Jak Dušanu Vitázkovi tak Ivaně Vaňkové role bezvýhradně sedí po všech stránkách, u Soni Jányové byl výkon taktéž dobrý, ale již ne tak strhující.

Pojďme k již zmíněným “alter-egům”. Velkou roli Napoleona svým nezaměnitelným způsobem ztvárňuje Jan Apolenář a i když se zpočátku představení zdá, že malinko nahlíží i do svých předchozích hereckých úkolů, během představení dokázal i nové figuře vdechnout punc originality a to má za sebou ještě mocnou armádu Granátníků, která má na jevišti vždy svůj nezastupitelný prostor. O dost menší prostor má Viktor Skála coby Voltaire, ale svou chvilku na jevišti využívá bezezbytku. Panna Maria coby rádce zase nejvíce zpívá a Hanu Holišovou opět nelze jinak než chválit.

Všechny role, jako by byly psány na tělo přímo jednotlivým hercům souboru a dokážou tak ze svých chararakterů a rozsahů role vymáčknout maximum, ať už budeme mluvit o Milanu Horském jako Otci Dominikovi, Karlu Janském a Ladislavu Kolářovi v činoherních rolích pánů de Renal a de la Mole. Martin Havelka zase skvěle sehrává důstojného představeného jezuitského kláštera, a malou roličku žalářníka si vychutnává Tomáš Sagher opravdu do poslední chvilky.

Abychom neopomněli třetí věc tvořící muzikálové divadlo, tak hru sebevědomně obohacuje také několik efektních tanečních výstupů souboje Červené a Černé smrti a pomyslným vrcholem inscenace je i díky funkční scéně Davida Baziky, choreografii Lenky Dřímalové a kostýmům Sylvy Hanákové, výpravná scéna plesu.

Celkový dojem se však i přes nesmírnou propracovanost a zdařilost všech součástí představení velmi těžko zprostředkovává, ať už verbálně, či prostřednictvím klávesnice, proto ani v tomto článku nehledejte výraznější verdikt, ten se vždy odehraje v hlavě každého jednotlivého návštěvníka. Jedná se však o další příjemné, a opravdu tak trochu revoluční představení.