Praha 21. srpna 2002

Syn pluku – muzikál, který vedl za mříže 


Únor 1972, období tuhé normalizace – nad osmi mladými lidmi byl vynesen rozsudek za pobuřování, čtyři z nich byli odsouzeni s podmínkou, zbývající čtyři však dostali své tresty v rozsahu od 9 do 20 měsíců nepodmíněně. Důvod? Tři roky stará inscenace muzikálu Syn pluku na motivy stejnojmenné knížky pro děti V. Katajeva.

Na začátku stála parta mladých lidí, kteří v roce 1961 založili v Ostravě amatérský divadelní spolek nazvaný Divadélko pod okapem, později divadlo Okap. Jednalo se převážně o studenty Vysoké školy báňské a Pedagogického institutu, předními autory a aktéry byli Pavel Veselý a Luděk Nekuda, ale objevují se tu i další čtyři jména: Petr Podhrázký, Edvard Schiffauer, Petr Ullmann a Ivan Binar – a právě tito čtyři později po rozpadu Okapu založili divadlo nové s názvem Waterloo. Zatím ještě neoficiálně, protože žádný z nich nebyl ochoten obíhat úřady, ale myšlenka už byla na světě. Záhy se k nim připojil Josef Frais, který se právě vrátil z Prahy a společně s Petrem Podhrázkým, u kterého prozatím bydlel, začali psát Syna pluku - “parafrázi (s posunem vyznění) na dětskou knížku sovětského spisovatele Valentina Katajeva z 2. světové války, příběh bezprizorného chlapce, kterého se ujal oddíl průzkumníků a navlékl ho do uniformy, čímž byl splněn chlapcův sen. Byla to povinná četba naší generace, jeden ze vzorů nám vtloukaných do hlavy. Mýtus, který bylo zapotřebí zbořit a Podhrázký s Fraisem – někdy počátkem roku 1968, kdy začaly padat i jiné mýty – se do boření pustili verši i prózou s radostí a vehemencí. Společně napsali dvě první jednání, zbytek je Podhrázkého. Odletěl totiž v květnu do Mongolska pomáhat stavět nemocnici v Ulánbátaru, a když se po půlroce vrátil s hotovým textem Syna pluku, měli jsme divadlo a naše země historickou skutečnost, která přidala textu další rozměr a umocnila ho na N-tou. (Závěr hry byl už psán pod vlivem srpnových událostí.)” 1)

Úředně divadelní klub Waterloo založil další “okapácký” člen Tomáš Sláma a začínalo se právě jeho pořadem čaj o páté přes deváté, následovaly text-appealy ostravských autorů, večery poezie s hudbou, recitály atd. Po návratu P. Podhrázkého se konečně mohl začít zkoušet i muzikál. Režie se ujal P. Ullmann a hudba E. Schiffauera vznikala až v průběhu zkoušení. Představení bylo spojeno s happeningem – diváci odevzdávali vstupenky uniformovaným ozbrojencům a dostali za ně “propusk” do operačního prostoru N-tého dělostřeleckého pluku, ve foyeru byly umístěny směrovky s názvy českých měst psanými azbukou a diváci byli před začátkem představení do sálu vehnáni bajonety. Přestože premiéra proběhla už v období plně rozběhlé normalizace (1. dubna 1969), kdy na řadě postů byli nahrazeni “nespolehliví” “rozumnými” a uvedení inscenace parodující Rudou armádu bylo jasným koledováním si o průšvih, vůbec nic se nestalo. Představení se těšilo velkému diváckému zájmu, pochvalně psal i místní tisk a pobouřeni nebyli dokonce ani samotní soudruzi z krajského výboru KSČ, kteří představení rovněž navštívili. Do další sezóny se sice Syn pluku už nedostal, ale spíše z taktických důvodů – přednost dostala lehká zábava, veselé písničkové pořady s možností uvedení v rozhlase či televizi.

Problémy nastaly až o tři roky později. Část aktérů totiž po zákazu divadelního spolku Waterloo ještě pracovala v redakci časopisu Tramp – měsíčník pro milovníky přírody a volnosti a ten taky právě nepřispíval k “budování socialistické vlasti”. Jako konečná záminka k zatčení bylo použito neformální setkání redakce Trampu a jejich přátel v Leskovci na bývalém statku, který Petr Podhrázký využíval coby chalupy. Sešlo se na 60 lidí a protože mezi nimi byli i bývalí členové Waterloo, zpívaly se i písničky ze Syna pluku. Celou akci pravděpodobně někdo udal a hon na čarodějnice mohl začít – časopis Tramp byl zrušen, někteří jeho redaktoři obviněni z hanobení státu světové socialistické soustavy a Petr Podhrázký s Ivanem Binarem byli zatčeni, po měsíci i Petr Ullmann, dalších 7 lidí bylo stíháno na svobodě.

Co vlastně na Synovi pluku tolik vadilo? Byl originální, strefoval se do hrdinů šustících papírem, kritizoval…, ale možná mnohem víc vadilo, že jeho protagonisté ani po třech letech, kdy už bylo “jasno”, smýšleli stále stejně a “nepřevlékli kabát”.

Alena Součková

1) Podhrázký, Petr. Syn pluku a historie : o muzikálu s pozadím. München : Obrys/Kontur, 1987, s. 14

Prohledat náš web

Musical shop

Kupujete CD, kazety, DVD nebo videokazety?
Navštivte náš obchod!

novinky na pultu:
Monte Cristo Jesus Christ Superstar

© Jakub Zahradník 2001-2002, design Petr Košař a Karol Kružel