Praha 28. února 2002
Alfréd
Radok
režisér hudebních komedií a muzikálů 50. let
V 50. letech, kdy první
inscenace tzv. hudebních komedií, či chcete-li muzikálů,
pronikly i k nám, byl jedním z nejvýraznějších
režisérů, kteří tento žánr chovali ve velké oblibě
i Alfréd Radok. Hudba pro něj byla vždy velmi významnou
složkou inscenace a pozoruhodné je, že se pod jeho
vedením měnily v hudební komedie i díla původně
čistě činoherní.
Nelze se nezastavit u první
Radokovy hudební inscenace, což byla režie klasické
Lehárovy operety Veselá vdova v Divadle 5. května
již v r. 1945. K výběru titulu v poválečném
období opravdu sporného (jednalo se přece o rakouskou
čili německou operetu navíc oblíbenou u Adolfa
Hitlera) vedla Radoka především touha po hravosti a čiré
spontánnosti divadelní tvorby a také potřeba humoru a
smíchu, kterou režisér pociťoval po prožitém těžkém
válečném období.
V jeho pojetí se však
v žádném případě nejednalo o návrat
prvorepublikového operetního kýče, ale spíše o jeho
akcí nabitou parodii s velkolepou výpravou. Přes
skandalizující kampaň tisku se bezesporu jednalo o
zpracování pozoruhodné a originální.
Zvláštní je vztah Alfréda
Radoka k operetě jako takové. Často se už ve svých
divadelních začátcích setkával s opovrhováním
a zesměšňováním tohoto sladce líbivého a kýčovitého
žánru. Sám se sice také banálním operetním zápletkám
smál, ale zároveň ho čímsi přitahovaly. Snad mu něčím
připomínaly podobně lživé kolorované pohlednice z front
1. světové války a snad se právě proto rozhodl
inscenaci Veselé vdovy zasadit do období secese, připomínající
šťastnější časy - období jeho dětství.
A právě secese byla společná
i pro jednu z dalších Radokových režií – Šamberkovo
Jedenácté přikázání z r. 1950. Původní text
A. Radok radikálně upravil a doplnil 18 písničkami Jiřího
Sternwalda. Kromě toho, že tuto klasickou českou činohru
režíroval vlastně jako operetu či kapesní muzikál,
vzbudily velký rozruch filmové dotáčky, které se přímo
podílely na posouvání děje a často nahrazovaly kusy
textu. Prvně zde
byl použit princip, ze kterého později vycházela
Laterna magika.
Za muzikál v opravdovém
smyslu slova se dá označit další projekt Alfréda
Radoka (tentokrát filmový) - Divotvorný klobouk V.K.
Klicpery (1952). Tento film, na kterém Alfrédu Radokovi
velmi záleželo, vznikal už ve velmi těžkých podmínkách.
Po předchozím filmu Daleká cesta, který byl u nás raději
promítán pouze sporadicky a navíc měl v cizině
velký úspěch, stejně jako po dosavadních úspěšných
divadelních inscenacích hýřících originalitou, která
se v té době pokládala za cosi podezřelého a nežádaného,
zaujala komunistická společnost vůči tomuto nekonformnímu
režisérovi velmi opatrný postoj. Navíc bylo téma
filmu “nedostatečně závažné” a “nesplňovalo požadavky
doby”. Tvůrce filmu tak byl nucen neustále krátit
rozpočet, přepisovat už hotový scénář, znovu a
znovu obhajovat dílo, jehož natáčení bylo dokonce
zastaveno, aby nakonec hotový film nebyl doporučen k promítání,
což znamenalo jinými slovy zákaz.
V následujícím
období (až do r. 1954) se Alfréd Radok potýkal s velmi
špatnými podmínkami k práci – po výpovědi z Národního
divadla byl rád, že mu nabídli alespoň angažmá ve
Vesnickém divadle. Svoje zdejší režie Radok osobně
nepovažuje za vytváření opravdového divadla – chyběli
dobří herci, možnosti výrazových prostředků byly
omezené. Není divu, že další představení, kde opět
ke slovu přišla hudba a písničky, se uskutečnilo až
v r. 1955. Byla to komedie Stalo se v dešti,
kterou Alfréd Radok napsal společně se svou ženou o tři
roky dříve.Hrála se nejprve na nádvoří pražského
Klementina a po velkém diváckém úspěchu i kladném přijetí
kritikou se jí ujala Městská divadla pražská na svojí
scéně Divadla komedie.
K inscenacím, kterých
si Alfréd Radok nejvíce vážil patřila hra Georgese
Neveuxe Zlodějka z města Londýna, jež měla premiéru
29.6.1962 v Divadle komedie. Alfréd Radok zde se scénografem
Ladislavem Vychodilem, choreografkou Zorou Šemberovou a
hudebním skladatelem Zdeňkem Liškou vytvořil show,
kterou lze po všech stránkách srovnat s americkými
muzikály. Přes velmi špatné technické vybavení
divadla se podařilo dosáhnout dokonalé interpretace všech
složek divadelního představení.
Téměř o rok později měla
v Divadle Jiřího Wolkera premiéru další
inscenace z pera manželů Radokových – Podivné příběhy
pana Pimpipána, kterou autoři po šestnácti letech přepracovali
do podoby dětské hudební komedie. Připsané písničky
zhudebnil Zdeněk Liška. Pohádka chválená i kritikou
se stala velice populární a byla s oblibou zařazována
do repertoáru dalších divadel.
Snad nejpopulárnější
Radokovou inscenací byla Hra o lásce a smrti Romaina
Rollanda. Stejně jako u řady předchozích inscenací, i
tentokrát do svého pojetí této francouzské činohry
vkomponoval Alfréd Radok hudební složku. Hudba (opět
Zdeněk Liška) se dle jeho vlastních slov stala jedním
z nejdůležitějších prvků inscenace. Přijetí
bylo tentokrát příznivé jak od oficiálních činitelů,
tak od diváků.
Shrneme-li zpětně všechny
režie Alfréda Radoka a povšimneme-li si, jak hodnotí
svou vlastní práci režisér sám, zjistíme jeden
pozoruhodný fakt: v drtivé většině inscenací,
kterých si Alfréd Radok ze své tvorby opravdu vážil,
tvoří hudba důležitou součást představení. Zdá
se, že pokud látka režiséra opravdu chytla, nedovedl
si představit výslednou inscenaci bez hudby a písniček.
Hru, kterou se rozhodl inscenovat, chtěl vždy ztvárnit
pomocí všech výrazových prostředků. V jeho
inscenacích tak musí spolu souznít všechny složky: scéna,
choreografie, úprava textu, herci, hudba, film,
rekvizity, to všechno má svůj význam a musí tvořit
harmonický celek vedoucí k maximálnímu vykreslení
tématu a přiblížení divákovi.
Dostáváme se tak znovu k divadlu,
které “hraje, zpívá a tančí” – tedy k muzikálu.
Zdá se že pouze takové inscenace pokládal Alfréd
Radok ve své tvorbě za opravdové divadlo...!!!
Pro Český muzikálový server
napsala
Alena Součková, knihovna Divadelního ústavu Praha
