Filmové muzikály

Čím chce být Muzikál aneb Cesty ke štěstí? (Recenze filmu)


Do kin v těchto dnech přichází nový hudební film režisérky Slobodanky Radun Muzikál aneb Cesty ke štěstí, který je zcela primárně sondou do života mladých (skoro) absolventů konzervatoře, tak by rád byl aspoň malou poctou legendárním Starcům na chmelu Vratislava Blažka Jiřího Bažanta, Vlastimila Hály, Jiřího Maláska a režiséra Ladislava Rychmana z roku 1964. Povedlo se ale naplnit poměrně vysoké ambice a využít znatelného nadšení mladých herců? Přečtěte si dojmy, které možná trochu koketují až s rozborem.

V době příprav filmu bylo zajímavé sledovat některá prohlášení tvůrců ve smyslu: Neděláme remake Starců na chmelu, ale našli jsme nový klíč, jak do výsledného tvaru jejich písničky zařadit. Takové vyjádření samozřejmě nabudí patřičnou zvědavost.

Začněme s věcmi velmi pozitivními. Je dobře, že mladí umělci (a z velké části Konzervatoř Jaroslava Ježka budou mít mírným reálným prvkům ve filmu velice slušnou reklamu, hrají totiž všichni velmi spontánně a přirozeně . Je vidět, že všechny zúčastněné natáčení bavilo, i na známější tváře (Kateřina Herčíková, Brigita Cmuntová, ve filmu má bleskurychlé a bohužel zcela zanedbatelné cameo i Štěpán Klouček), byť v minirolích se hezky kouká a vůbec, pokud opravdu ve filmu znějí Starci na chmelu, dýchá film pohodou a umí vykouzlit na tváři pousmání, protože hudební úprava Petra Maláska je příjemně nenásilná. Choreografie Dany Morávkové by měla asi poměrně švih, bohužel střih k ní není příliš přívětivý a nevidíme ji ve větších celcích, nicméně takové pestrobarevné Do gala si lze vychutnat. (Mimochodem, docela jsem si užil i nové přidané nesouvisející písničky ve stylu funky s vokály Matěje Rupperta a Jany Rybníčkové, doufám, že budou někde k samostatnému poslechu.)

muzacks01

Roman Vojtek a Vica Kerekes (foto: Bioscop)

Základní dějová linka je skutečně prostinká: Absolventský ročník konzervatoře vyjíždí se svými dvěma mladými pedagogy Pavlem ( příjemně civilní Roman Vojtek) a Beátou (Vica Kerekes se proměňuje střídavě v empatickou bytost a profesionálku vyžadující stoprocentní nasazení ) vyjíždí na soustředění, kde za několik týdnů mají secvičit divadelní adaptaci Starců na chmelu, což vzbudí bouři nevole, studenti by raději nastudovali nějakou „světovku“. (Zamrzí, že v tuto chvíli někdo jemným vtípkem nezabrnkal na autorskoprávní stránku, kde by se snad konečně ustavilo to, že i pro školní produkce je záhodno mít v případě divadelního představení práva zcela vypořádána, ale je jasné, že laika nic takového nezajímá.) Zároveň mají jak pedagové, tak studenti svá vlastní nedořešená tajemství.

Snažíme se seznámit i s jednotlivými studenty, je jich sice trochu více, ale na první dobrou se dá tušit, že stejně jako ve Starcích na chmelu zde bude malý morální souboj jemného klaďase Davida (Adam Mišík) a přehnaně sebevědomého Patrika (Vladimír Polívka), velmi průbojná je i mladá Tereza (Anna Fialová), která ale přemýšlí nad tím, zdali je pro ní muzikálové herectví tou správnou cestou.

Kritické oko s dramaturgickým cítěním už ale více zbystří v momentě, kdy je razantní vzdor k volbě titulu vyřešen milým hromadným tanečkem na hit Den je krásný a větou: „Ale tak něco si tam najdem, uděláme si to trochu po svém…“ Vlastně docela prima berlička, film má podle oficiálního distribučního listu jen 82 minut, zrychlení je potřeba. Jedeme dál.

Dramaturg – profesionál se ale probudil vlastně už v momentě, kdy se dozvídáme, že hlavním hrdinou bude místo postavy plachého Filipa sebevědomý Honza. Opět vyřešeno jednou větou studentky: „Pucholt ve filmu ale skoro nezpívá, my děláme muzikál.“ I přesto se ještě lze v této chvíli chlácholit, že i přes větu: „Žádné úpravy.“, přece jen k zásadní dramaturgické úpravě ze strany pedagogů došlo. Následně ale zjistíme, že ve finálním střihu filmu tento lákavý fakt nemá pražádný význam. Nebo možná mělo dřív a ve finální verzi zůstal pahýl tohoto východiska?

Scénáři Václava Sadílka mladšího asi v tomto směru nelze úplně vyčítat to, že své dílo cílí záměrně i na naprosté muzikálové laiky, kteří chodí do divadla jen příležitostně a často mnoho věcí naprosto trivializuje. Pro stálé muzikálové příznivce už ale budou působit věty typu „To se budu o tu roli dělit?“ „Ano, takhle alternace v divadle fungují…“ hodně úsměvně a až dráždivé. Navíc se podobné repliky vlastně ani neslučují s reálnou praxí, kdy už přece jen studenty vyšších ročníků jsme zvyklí zcela běžně vídat v profesionálních produkcích, nehledě na to, že student muzikálového herectví by při poctivé přípravě měl zhlédnout pár inscenací ročně i jako divák.

Primární problém celého filmu je ten, že vhled do tajů zkoušek je zcela odignorován a celku citelně chybí. Pokud něco jako diváci vidíme, je to buď jen rozcvička, nebo už kompletně postavené muzikálové číslo, přičemž ale byla vybrána pouze ta hromadná, jen s malinkým prostorem pro sóla! Slavnou Bossanovu vidíme hned ve dvou variantách, přičemž alespoň u jedné se dá s přimhouřenýma očima říci, že je „ze zkoušky“, protože si její choreografii studenti sami postavili. Schází ale jakýkoli miniaturní náznak hereckého a režijního pronikání do tématu. Dá se tedy bez přehánění říci, že tvůrci nám ze troj až čtyř – složkového performačního umění ukazují v podstatě složky jen dvě a to asi desetinu filmu.

Bossanova

Bossanova

Místo toho vlastně sledujeme jen podivné kolektivní vztahové bludiště, kde jsou sice mnohé přísliby vztahových pout a asi možných dvaceti dějových zašmodrchání (prostředí intenzivních divadelních zkoušek k něčemu takovému vybízí, tam se pouta na celý život opravdu rodí sama!), ale devadesát procent z nich jsou jen naznačená a naprosto kloužou po povrchu. Například větší prostor si zasloužilo zajímavě rozehrané pouto Davida a jeho spolužačky Mayi (Z.Nhung), které i přes své asijské kořeny zná Starce na chmelu nejlépe z celého ročníku. Nejvýraznější a možná jediná uspokojivě dořešená je tak dějová linka Terezy, (která je tímto hlavní ženskou postavou) s jejím citem k mladému fotografovi a zpěvákovi Martinovi (Martin Písařík), který byl dřív žákem pedagoga Pavla.

Podívejte se na oficiální trailer k filmu na YouTube kanále společnosti Bioscop

Spoustu dalších postav poznáme jen zběžně, ke konci se řeší i větší zdravotní problém jednoho spolužáka, kterého ale výrazněji vidíme až ve chvíli, kdy se mu úraz stane a nemáme tudíž k němu žádný vztah. Místo toho se dost prostoru dává tomu, že se studenti také rádi napijí a zatrsají na diskotéce, občas i s ranními následky. Zkrátka obyčejné trable studentů všech oborů. A na lehké drogy taky dojde. Malé ujištění, že „muzikálovci“ jsou vlastně úplně normální lidi? Proč by neměli být. Lepší by bylo dořešit více vztahových linek a ukázat lesk a bídu zkoušek, o to tu mělo jít… Nebo více vyšperkovat zmiňovaná camea, sice je asi poutavé mít v obsazení Jiřího Korna, pamětníka původních Starců Josefa Laufera a na dvě sekundy i Petra Kotvalda, ale jejich roličky jsou naprosto nevyužité a rozhodně postrádají americký „Jééé, to je milé.“ feeling.

Noví Starci na chmelu? (foto: Bioscop)

Noví Starci na chmelu? (foto: Bioscop)

Z hudební pocty Starcům na chmelu se zase paralelně stává snůška ne úplně souvisejících samostatných propagačních videoklipů (zhruba pěti, včetně několika jemných citací). Byť například přidané klavírní sólíčko v Život je bílý dům je opět příjemné na poslech. Pojďme k hlavnímu jádru.

Z několika krátkých útržků je totiž poměrně patrné, že tvůrci ze začátku s nakouknutím do složitého zkušebního procesu možná i počítali. Nejlepší bude uvést dva příklady momentů, kdy logika filmu, díky naprosté absenci těchto pro stavbu děje nezbytných „making of“ momentů, bohužel zcela pozřela sama sebe. Přijměte omluvu, následují mikrospoilery.

Poměrně výrazně se na začátku děje dozvíme, že studenti budou hodnoceni na základě dvou představení a každá alternace tedy bude mít jedno. Rozhodne se jen o tom, kdo bude hrát premiéru. Jasná věc.

David (Adam Mišík) se, ačkoli má pod jasnými zdůvodněnými pedagogickými argumenty hrát premiéru, ale pod tíhou několika nejasných okolností rozhodne přijít za svým alternantem Patrikem (Vladimír Polívka), sebevědomý a benevolentně mu řekne: „Chci, abys po OBA VEČERY hrál roli Honzy ty…“ Ty okolnosti jsou nejasné právě proto, že alternanty prakticky nevidíme zkoušet spolu, ani odděleně, nevidíme jejich kooperaci, případně rivalitu, byť z jedné strany a tudíž absolutně netušíme, proč by měl být Filip, tento po celou dobu suverénní jedinec a sok, v hlavní roli o tolik lepší. Nemáme jediný důkaz, bohužel ani od jedné alternace. A v mozku diváka se nejspíš jako bonus rozjedou zběsilé myšlenkové pochody, jak tedy vlastně bude hrdina Adama Mišíka oznámkován, když odmítá hrát… Nakonec je situace nejspíše náznakem dořešena tak, že se David (Mišík) premiéry vzdá a zahraje si následující den, což si ale musíte domyslet.

Ještě trochu absurdnější je stejná situace u studentek, které by měly hrát roli Učitelky. Vidíme sice jejich prvotní nadšení, ale potom už vidíme asi jen jednu z nich na pár sekund v kostýmu, buď v choreografii nebo při přijímání premiérové „zlomvazky“. Přesto ale ve scénáři zůstala věta „U téhle role jsme se rozhodovali asi nejdéle…“ Opět jsme děvčata nepoznali ani v náznaku zkoušení, abychom si je mohli porovnat, takže nikdo neví, proč byla volba takové dilema. A mimochodem, z finálního představení nevidíme také NIC, film končí příchodem kultovních kytaristů – vypravěčů. Takže pohnutky scénáře zůstávají v mnohém nevysvětleny. Přitom by vše šlo vyřešit jednoduchou, třeba pětiminutovou sekvencí, kde bychom opravdu viděli zkoušku v plném proudu a herečky jsme si alespoň zběžně porovnali. Dokonce by se dalo těšit na rozhodování diváků, komu v přidělení premiéry vlastně fandili, při odchodu ze sálu. Škoda.

Ačkoli se na filmu dramaturgicky podílel i Jiří Mádl (za jehož režisérský debut Pojedeme k moři skutečně lze bez váhání smeknout alespoň virtuální klobouk), tento film však téměř zoufale potřeboval krom filmového profesionála také minimálně konzultanta, který zná zákulisí divadelní praxe v muzikálu, prostřednictvím častého zkoušení, hlouběji. Takto se bohužel jedná, zejména díky nepříliš důsledné dramaturgické složce o naprosto promarněnou příležitost.

Bohužel chce Muzikál aneb Cesty ke štěstí na malé ploše říct divákovi tolik, že jeho vyprávění je ve výsledku nereálné,  tudíž nepříliš věrohodné. Bude tak těžké najít pro něj širší diváckou oblibu, protože mu chybí přesné zacílení, pro koho je určen. V subžánru „lokální poměrně přesné a poutavé okénko do světa divadelní praxe muzikálu“ tak stále, bez známky jakéhokoli ohrožení, kraluje Kvaska manželů Landových.  Dokonce se na mysl vkrádá kacířské pomyšlení, zda by čistokrevný remake Starců na chmelu s moderním retro švihem nebyl v mnohém zábavnější a hlavně k divákovi trochu upřímnější.


Recenze a reportáže
„Robin Hood“ oslavil stou reprízu
Recenze a reportáže
Recenze a video sestřih z premiéry vražedného muzikálu „Je třeba zabít Davida“
Recenze a reportáže
„Jack Rozparovač“ se na jeden večer vrátil do Prahy (+ videa z korejského uvedení)
U článku nejsou žádné komentáře. Napište svůj názor jako první!